Hledání
Smysl života? Odpověď na tuto a spoustu dalších otázek jsem hledala již v dětství. Chtěla jsem se stát filosofem. Poprvé jsem měla možnost setkat se s Bohem ve svých 15-ti letech. Tehdy jsem chodila do skautu, kde uvěřila moje kamarádka a všem nám nadšeně povídala o Ježíši Kristu. Byla jsem zvědavá, a tak jsem se šla jednou na její pozvání podívat do křesťanského sboru. Byla jsem ve věku, kdy jsem se ještě v určitých věcech neuměla sama rozhodovat, a tak jsem na názor svých rodičů "aby se z tebe nestal fanatik" raději přestala chodit. Dnes je mi 25 let a celých těch 10 let bylo pro mě utrpením. Protože jsem toužila po dokonalé lásce, rozhodla jsem se jí hledat. Střídala jsem jednoho kluka za druhým, každému otevřela své srdce a odcházela zklamaná a zraněná. Jeden mi lhal, druhý mě podváděl s jinou a třetí začal chodit do hospody. Každý se mi smál, že jsem naivní, že taková láska, kterou hledám, neexistuje. Po čase jsem se uzavřela a raději nikomu nevěřila. Ve svých 23 letech můj život nabral nový směr. Vypadalo to, jako kdybych už našla to, co jsem hledala. Narazila jsem na lidi, kteří se zajímali o východní náboženství, meditace, léčitelství atd. Všichni mluvili o Bohu, byli tak milí a laskaví. Slíbili mi, že mi pomůžou dostat se z mých depresí, uzavřenosti a smutku. Začala jsem pravidelně docházet na přednášky, praktické semináře, meditovala jsem, cvičila jógu a cítila jsem se stále lépe a lépe. V praktických seminářích jsem se učila vyznat se sama v sobě a přijít na příčiny svých problémů. Čím více jsem se zabývala sebou, tím více jsem ztrácela přehled o normálním životě. Stále více mě to nutilo meditovat, přibližovat se k Bohu, čistit svůj organismus od svých nánosů špíny od narození, ale i z předešlých životů. Začala jsem trpět depresemi a panických strachem, že to nemůžu všechno zvládnout a silným pocitem viny, co jsem všechno uděla v minulých životech. Nechtěla jsem tento život trpět za to, že jsem uděla něco špatného v minulém životě. Když se kolem mě např. vyskytovali lidé, kteří mi lhali, všichni říkali, že je to můj problém, že tyto lidi potkávám, že si s nimi mám asi něco v tomto životě vyřešit. Jednoduše řečeno, jsi vinna tím, že se v tvém okolí vyskytují lidé s porušeným charakterem. Cítila jsem vinu snad i za to, že vůbec žiji. Všichni mi říkali, co mám dělat, že musím odpustit, milovat ..., ale nikdo mi neřekl, jak se to dělá. Nikdo mě to nenaučil. Přestala jsem na tyto přednášky chodit, protože jsem začala být nemocná. Byla jsem hodně nemocná fyzicky, ale také mě sužovaly deprese a panický strach. Jednou jsem si doma poklekla a řekla: "Bože, jestli opravdu jseš, tak mi pomoc". A tehdy to všechno začalo. Druhý den jsem potkala znovu kamarádku, která mě před 10-ti lety zvala k nim do sboru. Velmi opatrně jsem se jí zeptala, jestli ještě věří, a jestli bych se někdy zase nemohla přijít podívat. Domluvili jsme se za 14 dní. Uvítali mě samí usměvaví lidé, ale vyzařovalo z nich ještě něco jiného. Byla to láska. Neměli na sobě masku a nepřetvařovali se, jako ti lidé před tím. Ze začátku jsem se bála jim věřit, i tomu, co říkali. Sami mi nabídli, ať se přesvědčím, že Bůh poslal na zem svého jediného Syna, Ježíše Krista, že je živý, že mě miluje a nikdy mi nemůže ublížit. Stačí ho jen pozvat do srdce a poprosit ho, aby se začal ukazovat v mém životě. Když se dnes ve vzpomínkách vracím na začátek mého hledání, byla to pro mě dlouhá a obtížná cesta. Bůh tenkrát na kolenou mou modlitbu vyslyšel. Jsem vděčná  Ježíši Kristu, který mi dal nový život, odpustil mi všechny hříchy, vysvobodil mě ze zajetí alkoholu, cigaret, východního náboženství a všeho, co mi ubližovalo. Uzdravil moje zraněné srdce i fyzické problémy. Ježíš mi dal smysl života, naplnil ho klidem a láskou. Děkuji.