poslal indy
Pro Něho jsem květinou
Jmenuji se Irena. Je mi sedmnáct let a s Pánem Ježíšem žiji jeden rok. Za toto krátké období jsem poznala více lásky a vnitřního pokoje než za všechna předešlá léta mého života. Bůh proměnil mé srdce plné sebelítosti a nenávisti, která pomalu, ale jistě pohlcovala mé zdravé myšlení.
"Proč zrovna já musím mít takový život?!" To byla otázka, kterou jsem si velice často kladla a na kterou jsem nenacházela odpověď. Svůj život jsem z hloubi duše nenáviděla, zrovna tak jako všechny lidi, kteří měli podíl na tom, že byl těžký.
Dětství - pro někoho krásné období plné radosti a bezpečí, pro mne boj o přežití. Zatnout zuby a vydržet! Přežít tuhle strašnou dobu, dostat se z domu a pak někde hodně daleko začít doopravdy svobodně dýchat.
Když mi bylo asi sedm let, začala jsem si všímat, že se na mne lidé a obzvláště moji vrstevníci z řad chlapců dívají zvláštním způsobem. Neodpovídala jsem totiž jejich představám o tom, jak má vypadat "správné" děvče. A tak jsem se téměř na každém kroku mohla dovídat, jak jsem "krásná". Bylo to zvláštní, jak lidé dovedli v mé přítomnosti mluvit nepokrytě o mé ošklivosti. Ve škole, autobuse, na ulici, kdekoliv. Nakonec jsem se začala bát chodit i do samoobsluhy... Vůbec nejhorší pro mne bylo potkat partu "rozjařených" mladíků! V té chvíli jsem si přála být neviditelná. Velmi často jsem snila o tom, jak by bylo krásné, kdyby se mi nikdo neposmíval.
Večer v posteli jsem přemýšlela o tom, jak lidem dokázat, že tělesná krása není všechno. Jak to jen udělat, aby si mě lidé alespoň trochu vážili, a samozřejmě jsem vymýšlela nejrůznější způsoby, jak se všem pomstít.
Říkala jsem si, že když budu mít ve škole výborné výsledky nebo se budu hezky oblékat, přijmou mne mezi sebe. Ale kdepak! Nepomohlo nic.
Mou nejoblíbenější věcí byly knihy a kni***** se mi stala téměř domovem. Kniha pro mne znamenala přítele, který nemůže zklamat. Knihy mi také pomáhaly překonat krutou realitu života bez lásky a porozumění.
Mojí mamince bylo lhostejné, co prožívám. Nerozuměla mi a možná ani rozumět nechtěla. Někdy mi připadalo, že snad ani nejsem její dítě.
S mým otcem se rozvedla, když mi byly tři roky, a tak jsem svého tátu ani neměla možnost poznat. Všechno, co jsem o něm věděla, bylo to, že chodil do hospody a také o nic jiného nejevil zájem. Nevím, asi to byla pravda.
Když se moje matka vdala podruhé, odstěhovali jsme se z vesnice, kde jsme bydleli, do velkého města. Měla jsem nového "taťku" a po určité době i brášku. Jestli se mi tyhle změny líbily, či ne, na to nikdo ohledy nebral. Ostatně, ve světě se na děti ohledy nikdy příliš neberou. Otec či "strejda" každou chvíli jiný, ale: "Však oni si zvyknou...!"
Celý týden jsme byli sami. Táta přijížděl až na konci týdne v pátek. Nejdříve hádka (ono se vždy něco našlo), potom pravidelný výprask pro mne a bráchu za "nepořádek" v pokoji, zakázaná televize (což bylo kruté) a občas týdenní zákaz chození ven. A potom? Samozřejmě do hospody, kde společně s mámou propíjeli úspory. Domů se nevraceli dříve než po dvanácté hodině, notně opilí. Vůbec jim nevadilo, že se bojím. Copak brácha, ten usnul a o ničem nevěděl, ale já všechno slyšela a chtělo se mi brečet. Nejhorší bylo, že v té chvíli u mě nebyl nikdo, kdo by řekl: "Nebreč, uvidíš, že všechno bude zase dobré!" Navíc jsem se do bytu neodvažovala přivést žádnou kamarádku, protože jsem se za náš byt styděla. Nebyl v něm ani kohoutek s teplou vodou, natož koupelna.
Asi po šesti letech mámina manželství začaly mezi ní a jejím mužem vznikat velké neshody a tvrdé rozbroje. Matka naschvál odešla z dobrého zaměstnání a šla prodávat do nádražního kiosku. Nakonec zažalovala tátu, že jí při jedné rvačce ublížil. Vyšetřovala to policie, která dokonce přišla za námi do školy a ptala se, co a jak bylo. Ta ostuda! Po soudu mi mamka vyčetla, že jsem se jí nezastala...
V té době jsem začala jezdit k babičce na vesnici, kde jsme bydleli, než jsme se odstěhovali. Jenom jí vděčím za to, že jsem se ze všeho nezbláznila.
Ještě než se mamka stačila rozvést podruhé, našla pro nás nového "tátu". Ke sňatku mezi nimi však nedošlo, a to mým přičiněním. Toho člověka jsem prostě nemohla ani vystát. Snažil se mě uchlácholit sliby, že se o nás postará. Své slovo skutečně dodržel. Až dodnes se nechává vydržovat mou matkou z výživného, které patří mně a bratrovi. Chodit do zaměstnání ho ani nenapadne.
Má nenávist k tomuto muži vzrůstala každým dnem. Situace se stávala neúnosnou. Hádky, hospoda, hádky a přitom nikde ani koruna. Nakonec to byla zase babička, díky které jsem mohla začít studovat na Zemědělské škole v Čáslavi.
Z Čáslavi jsem to sice domů neměla daleko, ale raději jsem bydlela na internátě. Žít s mou matkou a její druhem se pro mne stalo nemožným. Věděla jsem, že dříve nebo později v sobě najdu dost odvahy k tomu, abych toho člověka zabila. V té době se mi narodil další bratr. Než přišel na svět, prohlásila jsem, že "budu toho fakana nenávidět stejně jako jeho otce".
Pak se stala ta velká věc. Na začátku třetího ročníku jsem přijala Pána Ježíše. Poznala jsem, že On je živý, mocný Bůh a Spasitel. Byla to obrovská, veliká událost, která naprosto převrátila můj život.
Na internátě jsem to neměla jednoduché - to snad, abych "nevyšla ze cviku". Zvláště jedna skupina nebo parta se na mně zaměřila a znepříjemňovala mi život. Pak se však stalo, že jedna z těch dívek, Michala, za mnou přišla a řekla, abych jí její jednání odpustila. Prý uvěřila v Ježíše. Nu a já jsem pak mohla sledovat, jak se její život opravdu mění. Dnes se máme s Michalou moc rády. Spíme na jednom pokoji, chodíme spolu na stejnou skupinku a společně se modlíme...
Netrvalo dlouho a ocitla jsem se také ve společenství věřících lidí. Obklopila mne láska. Skutečná, opravdová! Ne, to nebyli pouze ti lidé, mezi které jsem začala chodit. To byl Bůh, který se mne dotýkal a postupně uzdravoval můj život. Poznala jsem, že Jemu vůbec nevadí, jak vypadám. Pro něho jsem prostě jednou z květin, které kvetou na veliké a překrásné louce plné barev a vůní. Dnes vím, že i já pro něho mám svou zvláštní krásu a vůni. Ne, nebylo pro mne vůbec těžké přijmout Boha za svého Tatínka, který mi nabídl, že se o mne bude starat, a kterého vždycky zajímá, co prožívám, čím se trápím a z čeho mám radost.
