Povzbuzení: 3.Blaze chudým a plačícím
Vloženo Pátek, 30. srpen 2002 @ 20:03:17 CEST Vložil: et |
3. Blaze chudým a plačícím Zopakujme si krátce, co jsme si doposud
řekli. Křesťan, protože je nové stvoření, bude oddělen od světa a jeho chování
bude spravedlivé, tedy správné. Dále jsme řekli, že dobré skutky ani svatost
nezpůsobuje spásu, ale právě naopak - spása darovaná Bohem způsobuje svatost a
dobré skutky.Pojďme dále. Může tedy svatý, oddělený,
spravedlivý, tedy znovuzrozený křesťan hřešit? Být spravedlivým, žít správně,
neznamená, že nikdy nezhřešíme.Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak
věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.
Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. (1.
Janův 1:9-10)Zde je nad jakoukoliv pochybnost jasné, že
křesťan hřeší. Křesťan, který tvrdí, že nehřeší, dělá z Boha lháře a Boží slovo
v něm není. Tak je psáno. Rozdíl je však v tom, že se křesťan dříve nebo
později (lépe dříve) od svého hříchu odvrátí, činí pokání, vyzná hřích před
Bohem, nenávidí hřích. Křesťan udělá se svým hříchem pravý opak než svět. Svět
svůj hřích skrývá a miluje, proto je hřích nedílnou součástí historie. Kdo se
svým životem ztotožňuje se světem, pro ty Bůh přichystal tato slova:Nemilujte svět ani to, co je ve světě.
Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po
čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z
Otce, ale ze světa.(1. Janův 2:15-16)Taková slova osprchují. Snad každý křesťan
bez výjimky musí tato obvinění vyznat před Bohem. Jakub tento princip rozvíjí:Proradná stvoření! Což nevíte, že
přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa,
stává se nepřítelem Božím. (Jakubův 4:4)Křesťan hřeší, ale hříšný život není jeho
standard, hřích je pro něj nedopatření a bolestná výjimka. Člověk ze světa si
hřích ani neuvědomuje; hřích je pro něj běžná životní praxe. Jestliže obzvláště
vy, nevěřící, znáte křesťany, pro něž je nevěra, alkohol, lhaní a podvody
běžným standardem, tak vězme, že Písmo říká, že takoví lidé mezi křesťany
nepatří. Mezi ně patřili kdysi mnozí křesťané, ale Bůh do jejich života zasáhl.
Přesto nejsou dokonalí. Osobně se nejvíce ztotožňuji s apoštolem Pavlem:Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť
nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je
proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně
nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně,
to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale
vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.
Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně
přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen
zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když
však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se
podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé
údy. Já nešťastný člověk (NS)! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině
Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! A tak tentýž já sloužím svou
myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu. (Římanům 7:15-25)Řekl bych, že pohan nemá s hříchem příliš
velký problém. Jistě, brzdí jej částečně svědomí, ale svědomí lze otupit a
přizpůsobit relativně k okolnostem. Křesťanova proměna a v něm přebývající Duch
svatý, dítko Boží neustále usvědčuje z hříchu. Křesťan, když hřeší, má velký
problém a cítí vinu. Jestliže ne, pak si patrně jen namlouvá, že jím je. Když
hřeší křesťan, tak je nešťastným člověkem, jako Pavel, a touží po vysvobození z
tohoto těla smrti. Když hřeší člověk ze světa, po žádném vysvobození netouží.
Když hřeší křesťan, bez ustání děkuje Bohu, jemuž buď dík skrze Ježíše Krista,
Pána našeho. Ten, kdo je takto propojen k Bohu, kdo je opravdově spasen,
nehřeší lehkomyslně. Víra stojí na Kristu a poslušnosti. V Bibli
se nikde nedočteme, že se stáváme křesťany proto, že jsme si přečetli nějaký
křesťansky laděný traktátek, časopis, nebo že jsme poslechli výzvu na
evangelizaci nebo ve shromáždění a vyšli dopředu. Naše křesťanství není
zaručeno ani studiem Bible, ani zpěvem v pěveckém sboru, ani žádným jiným
úkonem, který vypadá zbožně. Nestáváme se křesťany, protože jsme osobní potřeby
víry prodiskutovali s přítelem nebo pastorem, či farářem. Nic z toho nám nemůže
zaručit spásu. Biblické měřítko, biblické kritérium je, jak žiji dnes. Ne jak
jsem se rozhodl a žil včera, ale jak žiji dnes. Jestli můj současný život není
spravedlivý, tedy správný tak jak má být, potom jsem, v tom příznivějším
případě, buď tělesný křesťan - a s tímto termínem mám osobně dost velké
problémy - nebo v nepříznivém případě, křesťanem vůbec nejsem. V každém případě
je to Bůh, kdo vidí do našeho srdce a ví, jak na tom každý z nás je. Pamatujme,
že největším nepřítelem každého člověka je sebeklam. Můžeme si namlouvat
ledacos, že věci se mají tak a tak, a ono je to úplně naopak - jak známe ze
světských písní. Sebeklam je vždy způsoben tím, že vidím sám sebe bez viny.
Řidič například prohlásí - jedu, a najednou se proti mně řítí ohromnou
rychlostí telegrafní sloup. Snažím se vyhnout, ale on do mne narazil. To je
humor, ale jen zdánlivě. Jak často používáme stejné argumenty? Za vše zlé, co
se nám Čechům před válkou přihodilo, mohou Němci, po válce Rusové a dnes za to
mohou - kdo jiný?, no přece Američané.Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra,
ale trám ve svém vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru:
"Bratře, dovol, ať ti vyjmu třísku, kterou máš v oku", a sám ve svém
oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak teprve
prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. (Lukáš 6:41-42)To je pokrytectví. Takový sebeklam ukazuje
vlastní nadřazenost. Kolikrát slyšíme - vždyť je přece tolik lidí, kteří jsou
horší než já. A sebeklam je pýcha a pýcha je hřích. Ti, kdo sami sebe klamou
svojí spravedlivostí, nevinností a vynikáním nad ostatní, nemohou nikdy
předstoupit před Pána Ježíše Krista, jenž daruje milost. Jestliže před Krista
každý z nás nepředstoupí s JÁ roztříštěným na miliony střepů, jestliže nebudeme
zdrceni naší hříšností, jestliže nebudeme žíznivě a hladově toužit z
nejhlubšího srdce po spravedlivém životě, pak nikdy nemůžeme být Božími dětmi a
Jeho učedníky. Kdo není Jeho, ten není křesťan. Kdo nepředstoupil před Krista
jako žebrák, ten jistě není křesťan. Pán Ježíš je v této otázce nesmlouvavý. Do
Božího království musí vejít každý sám, ale povolán Pánem Ježíšem. Postupně budeme
procházet Jeho kázáním na hoře a ukážeme si Jeho kritéria, podle nichž On, ne
my, měří kdo je a kdo není Jeho. Před léty jsem si myslíval, jak by to bylo
báječné, kdyby uvěřil nějaký slavný zpěvák, umělec, sportovec; prostě někdo,
kdo by svým příkladem strhl ostatní. To jsem si ještě neuvědomoval, že Bůh
nikoho nevyvolil kvůli schopnostem. Ty máme stejně od Něj. Bůh má absolutní moc
a tu nemohou vylepšit žádné lidské schopnosti. K Bohu nepřicházíme na základě
našich schopností. Podmínky k vstupu do Božího království jsou pláč, tichost,
pokora, prázdné ruce a touha z hloubi srdce žít spravedlivý život. Znovu chci zdůraznit: spravedlivý, správný
život je důsledek spásy, důsledek pravého křesťanství. Kdo je synem víry, bude
žít správně ne proto, aby byl spasen, ale proto, že je spasen. Spása darovaná
vyvoleným je příčina, správnost žití je důsledek. Patříme-li Kristu, žijeme
správně, protože Jej milujeme. Kdo miluje, nenakládá na svého Spasitele další a
další hříchy, za něž On musí nést spravedlivou odplatu. Ty hříchy, které jsme
spáchali před obrácením určitě stačí, těch je víc než dost. Spasení křesťané
jsou teď, v tomto okamžiku, občany, lépe řečeno poddaní Božího království:My však máme občanství v nebesích, odkud
očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. (Filipským 3:20)Křesťan je ve světě, ale není ze světa.
Křesťany musí svět okamžitě poznat jako cizince, protože nejsou z tohoto světa.
Zaposlouchejme se do následujícího verše:Ve víře zemřeli ti všichni, i když se
splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce,
že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. (Židům 11:13)Tělesný člověk miluje svět, totiž touží po
slávě, bohatství, uznání a postavení, po znalostech. Nic není špatného s těmito
věcmi, problém vězí v tom, že pro svět se staly bohy. Všechno - slávu, uznání,
postavení a znalosti - máme přece v Kristu.Nemilujte svět ani to, co je ve světě.
Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po
čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z
Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží,
zůstává na věky. (1. Janův 2:15-17)Občané království jsou milosrdní, čistí v
srdci, mírotvorci, pronásledovaní, vysmívaní a pomlouvaní. Až takto pokořeni
vstoupíte do Jeho království, teprve tehdy a jenom tehdy se váš život stane
divadlem pro svět, protože všechny vaše ctnosti pokory se stanou svědectvím o
Kristu. Opravdové křesťanství je podívaná pro anděly. Víra není privátní
záležitost; je to spojité svědectví. Opravdoví křesťané se diametrálně liší od
intelektuálního rádobykřesťansví. Křesťan je otevřeně blázen pro Krista, je
slabý pro Krista, je beze cti pro Krista. Křesťan se neskryje do soukromí své
slánky, ale solí svět. Svět je rozkládající se civilizace, svět je jako zkáze
podléhající maso. Křesťan musí mít konzervační účinky, křesťanství zpomaluje
mravní rozpad světa.Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude
chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po
ní šlapali. (Matouš 5-13)Pozorovat svět skrze slánku není aktivní
živá víra. Křesťan musí být viditelný jako hrad na kopci:Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto
město ležící na hoře. (Matouš 5:14)Jsme opravdu světlem ztracenému světu?
Změnili jsme se co jsme křesťané, nebo žijeme stále jako dřív? Ježíš Kristus,
náš Pán, nám dal další měřítko podle něhož poznáme, kdo jsme. Posloucháme Boží
zákon? Víme, že spása nepřichází skrze zákon, přesto je dodržování mravního
Božího zákona vnějším projevem a důkazem, že žijeme v Kristu:Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit
Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám:
Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze
Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších
přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího;
kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen
velkým. (Matouš 5:17-19)Poslušnost nás ujišťuje, neposlušnost
mravního zákona znepokojuje. Čím více poslouchám Boží nařízení, tím více si
uvědomuji, že vše dobré co činím, přichystal Pán. Vždyť Písmo říká:Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši
stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.
(Efezským 2:10)Pokud žiji v hříchu a nenesu ovoce, jak si
mohu být jistý, že jsem Jeho? Jestliže nekonám dobré skutky, potom jsem
neposlušný nebo mi je Bůh nepřipravil. Pak je oprávněná otázka, zda-li jsem
Jeho dílo v Kristu Ježíši.--------------------------------------------------------------------------------
|