poslal zeryk „Bůh život stvořil a chce jej tu mít. To je z celku Písma zřetelné. A Spasitel přišel, aby jeho ovce měly hojnost života.“
DUŠE, KREV A ŽIVOT V BIBLI
Prof. ThDr. Jan Heller
Evangelická teologická fakulta University Karlovy
„Bůh život stvořil a chce jej tu mít. To je z celku Písma zřetelné. A Spasitel přišel, aby jeho ovce měly hojnost života.“
Stará doba
V předklasickém starověku, především u Semitů, převládá představa o člověku značně vzdálená dnešku. Člověk je podobný nádobě z hlíny (srovnej Adam – člověk, adama = hlína, půda, země), naplněné krví (hebrejsky dám). Tato nádoba se ve staré době nazývá „duše“ (hebrejsky nefeš). Teprve později označuje výraz „duše“ – nefeš individuum i individualizovaný, tedy jednotlivý život, tak zvláště v Novém zákoně. Proto je původně „krev v duši“ – tak doslova v hebrejském znění Genesis 9:4:„Pouze maso s jeho duší – jeho krví – nebudete jíst ...“ (1. Mojžíšova 9:4) Duší se pak ve Starém zákoně nazývá každý tvor, který má v sobě krev, tedy i zvířata. Člověk nemá duši, nýbrž je duší. (1. Mojžíšova 2:7) Když však krev z duše vyteče, duše zemře. Může být – jako nádoba – i vylita k smrti (Izajáš 53:12) nebo zaplavena (Žalm 69:1, 2), i to je konec. Odtud vyrostla stará představa, že krev v lidském nitru, tedy v semitské „duši“, oživuje, ba že je nositelem života. Toto staré pojetí najdeme i v řadě biblických míst. (3. Mojžíšova 17:11 a jiné) Z této představy pak vznikla pověra: napiju-li se cizí krve, přivlastním si magicky cizí život, a tak obohatím, rozšířím či prodloužím svůj vlastní. Z takových pověr rostou starobylé představy o upírech i pohanské obřady, při nichž se pila krev.
V Izraeli jinak
V církvi Staré smlouvy či v pohledu Hospodinově je však každé parazitování, každý život na cizí účet, každé využívání, zneužívání a kořistění něčím, co se Bohu nelíbí. Pochopitelně. A proto jako hráz proti takovému pití krve a vůbec proti jakýmkoli magickým manipulacím je zakázáno krev používat vůbec. Je to podobné jako s vepřovým: Vepř byl starověkým Semitům ztělesněním sil plodnosti, ba leckdy až vtělením bohů plodnosti, má totiž mnoho mláďat, a tak jej lidé pilně jedli, aby byli plodní. A právě proto Starý zákon používání vepřového zakazuje vůbec. (Izajáš 65:3–5) Shrnuto: Zákaz požívání krve ve Starém zákoně má kultické čili nábožensko-magické pozadí, bez něho není logicky vysvětlitelný.
Židé a Nový zákon
Jenže pak došlo k posunu: Někteří Židé, zvláště farizeové Ježíšovy doby, si začali dělat zásluhy z toho, co nejedí. Nechápali předpisy o jídle jako varování před pověrou a pohanskými zvyky a kulty, nýbrž jako návod k získávání zásluh před Bohem, tedy na zcela jiné rovině a v jiných souvislostech, než to bylo původně ve Starém zákoně míněno. Ježíš a Nový zákon celý odpírá každému sbírání zásluh, ať jakýmkoli způsobem. Žijeme přece z Boží milosti a z Kristovy oběti, nikoli z vlastních výkonů, nežijeme tedy z toho, co děláme či neděláme, co jíme či nejíme. A tak jídelní předpisy – či přesněji jejich bezpodmínečnou závaznost – zpochybňuje už Ježíš: „Člověka neposkvrňuje to, co vstupuje do jeho úst, ale člověka poskvrňuje to, co z jeho úst vychází.“ – Matouš 15:11 a dále verše 12–20, výrazněji apoštol Petr (či chcete-li Lukáš ve Skutcích 11. kapitole) a ještě ostřeji apoštol Pavel (Římanům 14:1–8 atd.). Je tu ovšem hranice: je dána láskou k bližnímu, tj. je třeba zachovat ohled na bratra, jehož víra ještě nedozrála do pravé svobody, a nepohoršovat jej. (Skutky 15:29; srovnej 1. Korinťanům 8:7–13; 10:25–31) Ale zároveň je třeba vysvětlovat, že nyní, „po Kristu“, už se zachováváním jídelních předpisů k Bohu nepřiblížíme. Když někdo nejí něco, protože mu to nechutná či není na to zvyklý, nemám žádné námitky. Ale když svému jídlu přikládá náboženský význam, když uvízl v představě, že se jídlem Bohu vzdaluje či blíží, vrací se zpět jakoby do zajetí formalismu.
Jde o život
Celý problém má hluboké kořeny, ale ty nejsou jen ve staré symbolice krve či v pověrách s ní spojených, nýbrž v tom, že Bůh tu chce mít život. (1.Mojžíšova 1:22, 28) Ne krev, v různých dobách různě chápaná, ale sám život je klíč k problému: Bůh život stvořil a chce jej tu mít. To je z celku Písma zcela zřetelné. A Spasitel přišel, aby jeho ovce měly hojnost života. (Jan10:10) Ten, kdo starozákonní příkazy o krvi staví nad Boží příkaz k životu, dopouští se hned několika chyb:
A ) vytrhuje starozákonní výpovědi z jejich zřetelné dobové souvislosti,
B ) pomíjí Nový zákon a dar svobody v Kristu,
C ) nadřazuje znamení života (krev) nad život sám, a tak se vlastně vzpírá Boží vůli. Kdo kvůli příkazu ve Skutcích 15:29 odmítá transfúzi a myslí si, že tím koná Bohu oběť, možná jakousi oběť koná, ale je to oběť modlám vlastních představ, a s oběťmi křesťanských mučedníků v římských arénách nebo Jana Husa to nemá nic společného.
Poznámka bibliografická: O krvi, duši i životě najde každý čtenář statě v každém biblickém slovníku či encyklopedii, nebudu je zde vyjmenovávat, je jich řada jak českých, tak i cizojazyčných. Nicméně nejdůkladnější stať o těchto pojmech je ve velkém německém díle „Theologisches Wörterbuch zum Alten Testament“ (ed. G. J. Botterwck und H. Ringgren, Stuttgart 1970 nn), a to pod hesly nefeš = duše (sv. V, sloupec 531–555), dam = krev (sv. II, sloupec 248–266) a chajjim = život (sv. II, 874–898), tam je i novodobá podrobná literatura. Česky jsem krev a souvislosti kolem ní probral ve své knize „Tři svědkové“ (Oikumené Praha 1995, str. 20–26).
Prof. ThDr. Jan Heller, Praha, 7. února 2004
- Citováno z knihy Život je svatý, str. 55-7
