"Už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla" (Řm 13,11-12).

Už nastala hodina... Jsou tři hodiny: první je hodina neznalosti, druha snášení, třetí léčení. Hodina neznalosti je, když se neví o nemoci; snášení, když se snáší nepříjemnost nemoci; léčení, když se nemoc léčí. Hodina neznalosti byla před zákonem, kdy lidé z vlastní vůle byli uvrženi do hříchu. Většina z nich nevěděla, že hříchům patří lítost, ctnostem sláva. „Nevěděli by totiž, že by byla žádostivost, kdyby zákon neukázal, co je hřích, říkaje: nedychtit. (Srov. Ř 7,7)“ Hodina snášení byla pod zákonem, protože zakázána žádostivost, která je usilovná ve všem lidském, se chopila povstat k boji, dokud by se žádostivost nepohnula k hříchu. Takto odporovala jak nařízení zákona tak boji, dokud se jí lidé nepokusili překonat vlastními zákony bez pomoci milosti. Snažili se tak velice, že vynalezli vlastní nemoc a byli sužováni, aby jejich pýcha byla poražena a aby se samou ponížeností naučili dovolávat útěchy, která navrací slepým vidění, hluchým slyšení a léči všechnu nemoc (srov Mat 17, 5; Lk 7, 22). Po této hodině však přichází hodina uzdravení: hodina milosti a spásy. V ní přišel léčitel z nebe, přistoupil k nemocnému a vzbudil ze spánku připomenutí, aby se vyjádřilo ponížené vyznání a zdraví se navrátilo. A sám mu řekl, tehdy skrze své služebníky, že nastala hodina, aby procitl ze spánku (Ř 13,11).

 ...aby procitl ze spánku... Je však trojí spánek: hanlivý jako je nepravost, politováni hodný jako je slabost, slavný jako je láska. Tak jsou tací, kteří spí v hanbě. Buď jsou to ti, kteří žijí v tomto životě, neboť konají nepravost; nebo jsou to ti, kteří odcházejí z tohoto života, neboť ve své nepravosti umírají. Jim apoštol říká: „Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus“ (Ef 5, 14). Jsou i jiní, kteří spí ve vlastní slabosti. Jsou bázliví k tomu, aby přistoupili k hlubšímu náboženskému životu, ponechávajíce svojí věc v Božím milosrdenství a tak v milosti odpočívají, aby se stranili smrtelných vin. Tyto přece obyčejně probudí božský hlas, říkaje: „Jak dlouho lenochu spíš“ (Př 6, 9), to je, že se bojíš přistoupit k pevnějšímu řeholnímu životu. Jsou i jiní, kteří spí v dokonalé lásce, jsou to ti, co žijí, tak ti co zemřeli. Tito opovrhujíce marnostmi světa, rozšiřují v tomto odpočívání plnost snahy o duchovní ctnosti. A jistě první spí v podobě Lazara v potupě (Viz Lk 16,19-31), další s Lotem v milosrdenství (Gn 19,15-29), poslední s nevěstou uprostřed ohrad (Ž 67(68),12-15) ve slávě. Na jiném místě je k tomu řečeno: „Nezburcujte lásku, dokud nechce“ (Pís 2,7). A dále: „Všichni králové spí ve slávě“ (Iz 14, 18). Vskutku se přiklání hanba k nepravosti, milosrdenství k vrtkavosti, sláva k lásce. A v hanbě zajisté mezi námi spí ti, kteří zle činí, a jestliže se neodvažují zjevně, tak alespoň skrytě, svoje nepravosti skrze vyznání nepřiznávají. V slabosti spí ti, kdo se postí, bdí, čtou, pracují atd., takto by si to více než přáli, když těžce nesou, ale jak těmto tak tamtěm je řečeno: „je hodina atd,“ protože spása se přibližuje, dny radosti spěchají. Zajisté s příchodem Krista „přichází světlo a spása, protože on sám je naše spása a naše světlo (Srov. Ř 13,11).“

...nyní je nám spása blíže... V Kristu samém je trojí spása, protože skrze něho můžeme následovat trojí spásu. Je totiž spása oživující, spása utěšující, spása upevňující. Oživující je, když podněcuje obrácení, k tomu: Mé ovce slyší můj hlas [...] a já jim dávám život milosti v budoucí slávě (J 10, 27-28). Utěšující, když ulehčuje pokušení očištěním vin, nebo když odstraňuje viny svým starým umučením, k tomu: Já přijdu a vyléčím dotekem, lide můj (Žalmová antifona: Matutinum 1. neděle adventní). Upevňující spása, když dá neporušitelnost nesmrtelnosti, k tomu: Příjde spása ze Siónu (Ž 14, 7). Právě v první přijímáme spásu obrácením se k Bohu skrze víru. Druhou zakoušíme každodenně, když máme prospěch z ctností. V třetí očekáváme to, o čem je řečeno: „Nyní je blíž naše spása, než bylo tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil.“ (Ř 13, 11), protože čím delší čas žijí z volby, tím více se přiblíží smrti těla, jako spásu, když přijímají, budou žít s Kristem na věčnosti v blaženém dni a světle cele v jasnosti. Ona noc postoupí (Srov. Ř 13,11), že se nebudou bát noci. Noc, říkám, je k bloudění. Noc trápení jim předchází, neboť od nich ustupuje a přistupuje k ním den rozumný, den radosti, den věčné blaženosti.

Více o Robertových kázáních: http://www.martinoviny.cz/biskup-robert-olomoucky-kazani/ (Stránky se stále připravují, ale základní informace zde již naleznete.)