Grano Salis - Ekuména je Boží hra

Ekuména je Boží hra
Kázání k Týdnu modliteb za jednotu křesťanů 19.1.2012 Tomáš Halík

Text: Matouš 11,16-26

16 „Ke komu připodobním toto pokolení? Je podobné dětem, které sedí na tržištích a volají na ostatní:
17 ‚Pískali jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste se nebili v prsa.‘
18 Přišel Jan, nejedl a nepil, a říkají: ‚Má démona!‘
19 Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: ‚Hle, člověk žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!‘ Ale moudrost je ospravedlněna svými dětmi.
20 Tehdy začal Ježíš kárat města, ve kterých se stalo nejvíc jeho mocných činů, že nečinila pokání.
21 „Běda tobě, Chorazin! Běda tobě, Betsaido! Protože kdyby se byly v Týru a Sidónu staly ty mocné činy, které se staly ve vás, dávno by v žíni a popelu učinili pokání.
22 Ale pravím vám: Týru a Sidónu bude v den soudu snesitelněji než vám.
23 A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do podsvětí budeš strženo! Neboť kdyby se v Sodomě staly mocné činy, které se staly v tobě, zůstala by až do dnešního dne.
24 Ale pravím vám, že sodomské zemi bude v den soudu snesitelněji nežli tobě.
25 V ten čas pak Ježíš řekl: „Vzdávám ti chválu, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.
26 Ano, Otče, protože tak se ti zalíbilo.

Ti „moudří a opatrní“, před nimiž Bůh skryl své veliké věci, jsou ve skutečnosti jako trucovité děti z Ježíšova podobenství, které odmítají pozvání zapojit se do jakékoliv hry, která je jim nabízena. Nechtějí si hrát ani na svatbu (tancovat při veselé hudbě), ani na pohřeb (bít se v prsa při žalozpěvech). Nechtěli slyšet ani drsné tóny kázání asketického Jana Křitele (podle něhož přichází království Boží jako oheň hněvu), ani milosrdné a nadějeplné tóny v kázání Ježíšově, pro něhož je království Boží jako otcovský dům, v němž zbloudilého syna vítá veselá hudba a velkorysá otcovská náruč.

Jednoho ani druhého nepřijali ti, kteří sami nebyli ani horcí ani studení, byli vlažní – a ty, jak je psáno v knize Zjevení sv. Jana, Bůh vyvrhuje z úst. Bůh opovrhuje vlažnou opatrností a více si cení nezáludné bezprostřednosti těch, kteří se odváží zapojit se do hry. „Nezbavujte můj lid odvahy,“ slyšeli jsme ve starozákonním čtení. A k víře patří odvaha.

Židovské náboženské myšlení má jeden pozoruhodný rys: Nezřídka se ve stejné době vyskytovali dva učitelé, kteří učili zdánlivě velmi rozdílné věci (ve skutečnosti se dívali na smysl Hospodinova Zákona z různé perspektivy) – např. v době krátce před Ježíšovým vystoupením to byli přísný Šamaj a „liberální“ Hillel. A oba takoví učitelé zpravidla říkali svým žákům: učím vás pravdivě, ale jděte si také poslechnout toho druhého učitele, který ukazuje věci z jiného úhlu. (Ostatně i řecká filozofická tradice stojí na tom, že pravda se ukazuje v dialogu.)

Napadá mne, zda v počátcích Ježíšova vystoupení nehráli Ježíš a Jan Křitel podobnou úlohu - ukazovali království Boží takříkajíc z obou stran, z dvojí perspektivy. Po Janově smrti je však už zjevné, že v Ježíšovi samotném „přebývá všechna plnost“ Boží pravdy. Snad proto také v jeho kázání i činnosti nacházíme tolik paradoxů: podobenství o milosrdném Bohu i líčení krvavé pomsty uraženého krále, půst na poušti i přehojnost vína v Káni, velkorysost k hříšníkům i hněvivé vyhnání prodavačů z chrámu.

Napadá mne, že my, Ježíšovi učedníci, jsme brzy zapomněli na to, že my nejsme Ježíš, že my nedisponujeme plností pravdy, že jsme nanejvýš na Ježíšově cestě pravdy - a že i my tudíž potřebujeme navzájem dialogickou souhru. Že jednota církve ani teologie nemá být jednotou uniformní a totalitní, ideologickou, nýbrž jednotou organickou, jak učil sv. Pavel: oko nemůže nahradit ucho a ruka nemůže říci noze: nepotřebuji tě v tvé odlišnosti. Snad právě toto nepochopení dialogické povahy pravdy a církve, nepochopení křesťanství jako dramatu, jako velké hry odvážných a spontánních dětí Božích, hry, do níž patří svatební tance i žalozpěvy, vedlo paradoxně k tomu, že potlačovaná oprávněná a Bohem chtěná vnitřní různost se proměnila v tragické rozdělení a soupeření, vzájemné odcizení, ba i krvavé zápasy.

Úplná harmonie je předmětem eschatologické naděje. Zde – na cestě pouští, při velkém dějinném exodu z domu otroctví do zaslíbené vlasti – musíme nejen „vydržet“ a „tolerovat“ naši vzájemnou různost, nýbrž vzít ji do hry - znovu objevit umění dialogu, kompatibilitu různosti, neboť jen tak můžeme objevovat a následovat Toho, v němž jediném přebývá pravda v plnosti. S odvahou lásky spojujme však i pokoru: vlastní silou a vlastní moudrostí jednotu nenastolíme. Je to dílo Boží, Boží zaslíbení, dílo, k němuž v každé době - budeme-li pozorně vnímat a moudře chápat Boží řeč, vyjadřující se rovněž ve znameních doby - můžeme jen nepatrně přispět; církev jako „suknici nesešívanou“ a nevěstu bez poskvrny uvidíme patrně až v nebeském Jeruzalémě. Tím naléhavější je však úkol pěstovat ctnost a umění vzájemného naslouchání a pečovat o ducha vzájemné úcty, porozumění a bratrství už nyní a zde. A nezapomeňme: čím poctivěji budeme usilovat o naši jednotu s Kristem, tím více se také budeme – už tím samotným - přibližovat jedni k druhým.

Kázání Tomáše Halíka na ekumenické bohoslužbě ve sboru Církve bratrské v Soukenické ulici v Praze dne 10. ledna 2012.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace