poslal viking
Církve už nežijí v době Marie Terezie
V moderní masové společnosti je politika uměním slaďování konfliktních individuálních zájmů. Není to lehký úkol. Předpokládá, že se budeme umět značně abstraktními pravidly v praktickém životě také řídit. S tím je potíž - rozumět ústavě jsme se ve škole neučili. Spor o církevní zákon je přímo učebnicovým příkladem.
Listina základních práv a svobod naznačuje, bohužel nedostatečně, odluku církví od státu. Ale život šel jinudy: Zpočátku církve odluku prosazovaly, pak změnily názor a začaly chtít "kooperaci". Uvědomily si, že odluka by znamenala konec financování ze státního rozpočtu.
Udělejme si malý historický exkurs: Národní státy vznikly v zápase proti říším, světským i duchovním. Princip suverenity lidu, základní princip demokratického státu, znamená, že občané určitého území nad ním mají svrchovanou moc. Co z toho plyne? Důležité věci. Například, že kanonické právo, které katolická církev mohla ve středověku uplatňovat bez ohledu na hranice "států", neboť duchovní a světská správa tvořily jedno tělo, v demokratickém státě nemůže platit. Nemůže v něm existovat dvojí právo, pak by přece nešlo o právní stát.
Podřízení církve státu prosadil Josef II. koncem osmnáctého století. Na sklonku Rakouska-Uherska v roce 1918 měla katolická církev veřejnoprávní status. Existovala právní fikce, že majetek, který získala dříve, je církvi svěřen k užívání, protože pro stát plní důležité funkce: Matriky, sňatky, vychovává občany k loajalitě k trůnu. "Ochraňuj nám, Hospodine, císaře a naši zem! Dej, ať z víry moc mu plyne, ať je moudrým vladařem!" zpívaly děti v rakouské hymně. Církev měla mocný vliv, zejména na venkově, a tak stát, který církev fakticky platil, si nechával kontrolu nad vnitřním životem církve. V rakouském "kooperačním" modelu například mohly volby církevních hodnostářů probíhat jen se souhlasem státu.
Listina přijatá v roce 1991 církve od státního dohledu osvobodila. V článku 16 se píše: Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. O výklad tohoto článku Listiny se mezi církvemi, především katolickou, a poslanci rozpoutal ostrý střet. Jde o to, co znamená "své" záležitosti.
Ve státě, jehož ústředním principem je suverenita lidu, je zřejmé, že se tím může myslet pouze vnitřní chod církve. Listina - na rozdíl od Rakouska-Uherska - dává církvím právo volit si představené podle libosti, zřizovat řeholní řády... Jakmile si ale církve zřizuje organizaci, která vstupuje do právních vztahů navenek, třeba charitu, pak se ta organizace musí řídit právním řádem jako jakákoliv jiná. To také výslovně říká odstavec (4) stejného článku Listiny, který vymezuje podmínky, za nichž lze zákonem vztah církví a státu upravit.
Diskuse, která projednávání církevního zákona provázela, byla smutná, ale poučná. Jako se v kapce vody může zračit celý svět, tak se i v této minidebatě ukázal strach a nedůvěra církví vůči státu. Sněmovna přece prokázala, že církve nepovažuje za spolky zahrádkářů (vždyť jim zákonem dává veřejnoprávní status). Pouze dala do souladu s právním řádem zřizování institucí, které vstupují do vnějších vztahů, například charit a diakonií.
Od církví si to pořádně schytala. Zřejmě proto, že minulý církevní zákon, přijímaný v revolučních časech půl roku před přijetím obchodního zákoníku, připouštěl, aby organizace zřizované církvemi podléhaly jinému právnímu režimu. Kardinál Vlk odůvodnil svůj odpor proti zákonu tím, že si pasáž původního zákona vyložil tak, že se církví založené organizace mohou řídit kanonickým právem a nemusejí se podřizovat státnímu právu! Podle tohoto výkladu by si tedy církev mohla například zřídit svoji armádu... To není za vlasy přitažený příklad; plně odpovídá argumentaci předsedy KDU-ČSL i hlavy katolické církve. Smutný doklad nepochopení demokratického ústavního zřízení. Církve mají stejná práva, nikoliv nadpráví.
Tak platí stejná práva a povinnosti pro všechny? Proč má mít neziskový sektor zřizovaný církvemi jiný režim než ostatní neziskové organizace? Spor o církevní zákon ukázal, jak moc nám je cizí vláda zákona. Máme jí plnou pusu, ale když máme ukázat, jak nám zákon vládne, požadujeme privilegia nebo prosazujeme svoje vrtochy. Jenže pak se budeme potácet od jedné žabomyší války k druhé.
Václav Žák
