Cesta do pekla: Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě. (1 Janův 3:15)

Cesta do nebe: Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. (Jan 12:25)

Kdo si tohle někdo přečte a nejen přečte, ale nad významem slov apoštola Jana i evangelisty Jana se zamyslí, tak musí skončit se závěrem: Jsem dobrý adept leda tak pro peklo. Neboť když již budu uchráněn před nenávistí ke svému bratru, tak mám rád svůj život na tomto světě. Nechci spáchat z nenávisti ke svému životu sebevraždu, odmítám euthanasii a přestože je to nutností, nechce se mi zemřít.

Co s tím? Apoštola chápu. Pochopit evangelistu však jednoduché není. Neboť z poloviny pravidlo římských vojáků „kdo miluje svůj život, ztratí jej“ je docela pochopitelné pro boj v kolektivu. Kde osamělost tváří tvář nepříteli znamená jistou smrt, avšak spojení v bojovou jednotku přinese naději na záchranu života.

K evangelistovu výroku jsem zatím slyšel jen výklady, které rozebíraly přílišnou lásku k životu. Ale nikdy nerozebíraly nenávist k životu.

Kde najít odpověď? Zeptejme se toho Nejvyššího, který nám k tomu dal Učebnici.

Výpověď celého Písma nám praví, že život je Boží dar, neboť, jak řekl Bůh, všechno co stvořil bylo dobré. Žádná emoce, nebo i rozumové přesvědčení, a těmi oběma nenávist je, nemůže vést až ke smrti a vydávat se tím za cestu věčného života. Znamená to tedy, že si máme sice život jako dar uchránit, ale nenávistí ke svému životu ve světě se mrskat, jak to ostatně mnozí praktikovali a dokonce praktikují?

Cestou k pochopení výroku evangelisty Jana je zase kontext jeho vyjadřování. Hovoří k nám totiž o světě, jímž míní to odporné, co bezbožný svět přináší: Hřích. Bůh totiž také nenávidí hřích, i přesto, že miluje hříšníka. To lze z Písma doložit, předmětem tohoto článku to však není. Když nám tedy z Božího pohledu Jan říká, že máme nenávidět svůj život ve světě, můžeme to přetlumočit srozumitelněji: Máme nenávidět svůj život v hříchu přinášeném světem.

Tady je nutno udělat odbočku a říci si, co je hřích přinášený světem:

Když někdo krade, lže, podvádí, tuneluje, vraždí, tak páchá hřích, který začerní jeho osobu dokonale. Když křesťan takto zašpiní svou, od Krista vypranou košili, je to na něm hned vidět. Dokonce je vidět – škoda že ne vždy - když košili ušmudlá mlčením ke hříchu. Toto jsou hříchy, které odsuzuje i většina lidí ze světa. V jasně černém provedení.

Jenže hříchy světa, které měl evangelista na mysli, tak černé nejsou. Touha po moci, vládě, po odměně, po ocenění, po úspěchu – to jsou hříchy, za které svět vyznamenává. Košile křesťana se nezbarví černě, ale má pak pěkné barevné odstíny. A mnozí takové oblečení obdivují.

Mám však ještě jednu nepříjemnou zprávu, jak si přibarvit svou košili. Takový nenápadný hřích: Je jím zábava bez smyslu, která nám odebírá čas. Je to vůbec celé bezduché požitkářství, v němž kraluje naše světské tělo, povzbuzované vystupňovanými prožitky.

Tím nemám na mysli emocionální prožitky lásky nebo radosti s Pánem. Ale třeba to, že se podívám na televizi a pak zjistím, že jsem sledoval prázdnotu, nebo dokonce pořad, evokující k nenávisti či opěvující pomstychtivost, zabíjení. Mám po takovém dívání pocit, že jsem hřešil. Co jsem za tu dobu mohl udělat; třeba si vypsat seznam, za co se mám modlit a svá přání předložit Bohu. Nebo vykonat jinou službu, například povzbudit čtenáře Zrnka soli.

Tak takový život v tomto světě je nutné nenávidět. Snad jsem to popsal srozumitelně.

Pro povzbuzení přikládám verše, které mají ozřejmit, že za hříšnost světa nemáme pokládat radost a naději, kterou v Pánu máme:

Náš Pane, dej nám schopnost rozpoznat hříšnost života v tomto světě. Amen