Zaznamenal jsem zde dotaz na toto téma a pokusím se na to odpovědět z pozice katolíka.
A myslím, že pravoslavní to vidí hodně podobně.


Na úvod několik logických zásad:

Úplný člověk je živou duší v těle. Takto byl stvořen Bohem hned na počátku své existence. Nebyl Bohem určen ke smrti, sám si hřích a ovoce hříchu - smrt těla - svobodně vybral. Bůh ale i tak chce, aby byli všichni lidé spaseni a tak lidstvo smířil sám se sebou v osobě Krista a jeho oběti.

Každý z lidí se tak dneska může svobodně rozhodnout pro život s Bohem, nebo pro své bytí bez Boha.



Svatí v nebi žijí spolu s Kristem v nebi (Žd 2,10-16).

Každý člověk v okamžiku smrti prochází skrze soudnou stolici Kristovu. Pokud žil s Bohem už v životě pozemském, přechází do věčného života v nebi - je Kristem ospravedlněn. Pokud žil ve hříších, ale nejpozději v okamžiku smrti z nich učinil pokání, Bůh jej i tak přijme pro své veliké milosrdenství. Ale protože pro život v nebi není takový člověk ještě plně připraven, dozrává v očistném utrpení.
Však člověk, který zemřel ve hříchu ke smrti a zůstal v něm zatvrzelým až do konce pozemského života, bude na Kristově soudné stolici odsouzen k bytí odděleně od Boha.



Bůh stvořil náš trojrozměrný vesmír (snad skrze velký třesk?) a v tom okamžiku teprve začal existovat i čas. Dnešní fyzika už nebere čas jako objektivní veličinu, nejde to. Běh času je ovlivněn gravitací - jinak běží čas na zemském povrchu, jinak už na družici kolem Země. Pokud by např. systém GPS tento rozdíl nekorigoval, způsoboval by na zemském povrchu nepřesnost zaměření cca 500m!
Čas je tedy pojem značně relativní, čím vyšší gravitace, tím více se zpomaluje. Na okraji černé díry čas přestává běžet úplně, běh času se zde zastaví. Tolik astrofyzika.



Z pohledu našeho běhu času poslední soud a vzkříšení těl nastane při posledním soudu na konci věků. Je zde tedy objektivně v našem běhu času určitý časový úsek mezi smrtí těla a následným vzkříšením těl na konci věků, časový úsek, který se neustále zmenšuje.




Když však člověk zemře smrtí těla, přechází jeho bytí do věčnosti.
 
Ať už toto lidské bytí nazveme nesmrtelnou lidskou duší nebo lidským duchem, pořád je to lidské bytí (člověk) a ten přichází před Kristovu soudnou stolici. Ale na věčnosti je náš běh času už vnímán docela jinak - jakoby z nadhledu. Věčnost je jenom neustálá přítomnost, čas zde nehraje žádnou roli, smrskává se k nule. A tak náš soud na konci věků už vlastně na věčnosti dávno probíhá - postupně, jak umíráme hned po smrti těla. Tedy i vzkříšení těl z pohledu věčnosti (absence běhu času) už vlastně také probíhá ...




Kristus je už nyní svrchovaným vládcem nebe i země (Mt 28,18; Zj 19,13-15;)

Svatí v nebi jsou spolu s Kristem v jeho slávě a Boží sláva proniká také skrze ně - jsou už Boží slávou oslaveni (Žena, oděná sluncem ze Zj  12,1).
( Zj 12,5).
Ale když porodila syna, muže, který má pást všechny národy železným prutem, byl její syn vytržen k Bohu a jeho trůnu.



Svatí v nebi mají už nyní svůj osobní podíl na nynějším Kristově kralování.

(Zj 2,26-28).
Kdo vítězí a zachovává mé skutky až do konce, tomu dám moc nad národy.