poslal karels
Čas v literárním díle nabývá různých podob. Rozlišuje se čas vypravování (čas vypravěče), který je dán volbou a použitím kompozičních prostředků, a čas vyprávěný (někdy označován jako čas syžetový nebo čas fabulární).
Základním hlediskem při zjišťování času bývá obvykle otázka dodržování časové posloupnosti ve spisovatelově díle. V této souvislosti hovoříme potom o čase chronologickém a retrospektivním. Při čase chronologickém autor ve svém díle časovou posloupnost zachovává, dodržuje (přibližně ovšem) takový časový sled, jaký probíhá ve skutečnosti. Často ovšem dochází k tomu, že autor, aby plně objasnil smysl probíhajících událostí, porušuje jejich chronologický tok návraty do dávné nebo nedávné minulosti. Takové zachycení času se označuje jako čas retrospektivní.[1]
Čas v literárním díle nabývá různých podob. Rozlišuje se čas vypravování (čas vypravěče), který je dán volbou a použitím kompozičních prostředků, a čas vyprávěný (někdy označován jako čas syžetový nebo čas fabulární), jenž představuje časovou plochu, na níž se příběh odehrává.[2]
Čas vyprávění a vyprávěný čas zavedl podle Paula Ricoeura[3] Günther Müller a později toto členění převzal Gérard Genette, což jsou oba nestoři naratologie. Ať už při výkladu o čase použijeme jakýkoli specifický termín, vždy bude podléhat základní opozici mezi časem textu a časem světa (vyprávěný čas a čas vyprávění).[4]
Čas, o kterém budeme uvažovat, je tedy dvojího typu: za prvé je to čas, který potřebujeme k přečtení nějaké knihy nebo článku. Díla nevnímáme v jednom okamžiku, ale vjemy z něj si vytváříme čtením a přemýšlením. Druhým typem času je čas, který nám určitá kniha nastiňuje, tedy trvání děje v knize. Například divadelní hra může pro diváka trvat tři hodiny (čas vyprávění), zatímco postihne děj, jenž se odehrál v průběhu dvaceti let (čas vyprávěný).
Jedním z důležitých kroků narativní analýzy, které musíme učinit, je odlišení vyprávěného času od času vyprávění. Genettova elegantní analýza vztahů mezi časem příběhu a časem diskurzu musí nutně sloužit za východisko jakékoli současné debaty. Gérard Genette dále rozlišuje tři kategorie vztahů: uspořádání, trvání a frekvence.[5]
Uspořádání
Časovou kategorií upořádání ve vyprávění můžeme rozumět posloupnost jednotlivých událostí v příběhu tak, jak za sebou šly přirozeně a chronologicky, nebo bez přirozené chronologie.
Již Aristoteles se o uspořádání vyjadřuje následovně:
Celé je to, co má začátek, střed a konec. Začátek je to, co samo nenásleduje po jiném nezbytně, ale po čem přirozeně následuje nebo se děje něco jiného; konec je naopak to, co samo následuje přirozeně po něčem jiném buďto nezbytně, nebo zpravidla, a po čem už nenásleduje nic jiného; střed je to, co samo následuje po něčem jiném a po čem následuje něco dalšího. Nesmí tedy děje dobře sestavené začínat odkudkoli ani končit, kde se namane, nýbrž musí se řídit právě uvedenými zásadami.[6]
Gérard Genette rozlišuje normální posloupnost, kdy příběh i diskurz zachovávají stejný pořádek, a anachronické posloupnosti.[7] Nadto Genette určil, že kategorii anachronie můžeme rozdělit na tzv. analepsi a prolepsi.
Analepse znamená, že vypravěč přeruší své vyprávění kvůli tomu, aby připomenul některé dřívější události či fakta. Analepse také bývá už tradičně nazývána retrospekcí.
Při prolepsi naopak vypravěč obrací svou pozornost nejprve k tomu, co bude následovat, přičemž „cestu“, která k těmto událostem vedla, vypráví až mnohem později. Prolepse také bývá už tradičně nazývána anticipací.
Názorným příkladem[8] prolepse je biblický text Ex 6,6:
Proto řekni Izraelcům: Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy.
Hospodin v tomto případě zaslibuje synům Izraele vysvobození z otroctví, což je však otázka budoucnosti. Toto je nejčastější způsob prolepse v biblickém textu Starého zákona. V uvažovaném textu Ex 2,1–22 se prolepse nevyskytuje.
Trvání
Trvání podle Seymoura Chatmana[9] je kategorie, která se týká vztahu mezi tím, jak dlouho trvá čtení narativu, a tím, kolik času zaberou samotné události příběhu. Trvání lze rozčlenit následovně:
1. Shrnutí: čas diskurzu je kratší než čas příběhu.
2. Elipsa: totéž co bod č. 1, až na to, že čas diskurzu se rovná nule.
3. Scéna: čas diskurzu a čas příběhu si odpovídají.
4. Protažení: čas diskurzu je delší než čas příběhu.
5. Pauza: stejně jako u bodu č. 4, avšak čas příběhu je nulový.
Ad 1. Shrnutí[10] (resumé) zhušťuje určité dlouhé období dnů, měsíců či let do jedné jediné věty.
Ad 2. V případě elipsy jde o vypuštění nějakého časového období.[11] Vypravěč v biblickém textu napsal následující:
Po mnoha letech egyptský král zemřel, ale Izraelci vzdychali a úpěli v otročině dál. Jejich volání o pomoc vystupovalo z té otročiny k Bohu. (Ex 2,23)
Výpověď Po mnoha letech egyptských král zemřel (2,23) je elipsa.
Ad 3. Scéna z pohledu časového v naratologii znamená, že čas příběhu bude stejný jako čas diskurzu, což nastane v případě dialogu (či monologu) postavy příběhu.
Ad 4. Tempo vyprávění ponese označení protažení například v okamžiku, kdy je čas diskurzu, tj. vyprávění, delší než čas příběhu, což může nastat při popisu nebo vnitřních úvahách vypravěče.
Ad 5. Pauza je v chápání Rimmon-Kenanové jakákoliv popisná pasáž textu.[12]
Frekvence
Třetím vztahem, který může nastat mezi časem diskurzu a časem příběhu, je vztah frekvence. Frekvenci lze rozčlenit na následující typy:[13]
1. Singulativní, tj. jediné diskurzivní zobrazení okamžiku příběhu, například konstatování: „Včera jsem odešel do práce brzy.“
2. Multi-singulativní, kdy diskurz obsahuje několik zmínek, z nichž každá odpovídá jednomu okamžiku příběhu, například: „V pondělí jsem odešel do práce brzy; v úterý jsem odešel do práce brzy.“
3. Repetitivní, kdy diskurz tvoří několik zmínek o tomtéž okamžiku příběhu, například: „Včera jsem odešel do práce brzy; včera jsem odešel do práce brzy.“
4. Iterativní, kdy jedna diskurzivní zmínka odpovídá několika okamžikům v příběhu, například: „Celý týden jsem odcházel do práce brzy.“ V Bibli je iterativní frekvencí například biblický text Ex 33,7–11.
Narativní kategorie času v textu Ex 2,1–22
V biblickém oddíle máme hned několik druhů trvání. Čas vypravování je mnohem kratší než čas vyprávěný, to je základní znak tohoto úseku biblického textu. Je to opravdu značný nepoměr, kterého si okamžitě povšimneme, že cca 40 let Mojžíšova života „se vejde“ možná do pouhých pěti minut četby biblického textu.
Narativ kapitoly biblické knihy Ex 2,1–22 je kombinací popisných částí, které připravují půdu pro následné dialogy. V úvodu první epizody (Ex 2,1) se dozvídáme, že nějaký muž z Léviova domu si vzal lévijskou dceru. Začátek vyprávění je uveden v konkrétních dobových souvislostech. Žena otěhotněla, porodila dítě a ukrývala ho tři měsíce (2,2). Až po dialog faraónovy dcery jde stále o shrnutí. Shrnutí[15] (resumé) zhušťuje určité dlouhé období dnů, měsíců či let do jediné věty. Ve verších 1–6 je popis jednotlivých akcí. Zde se dozvídáme o rodičích dítěte (2,1), jeho narození (2,2) a způsobu jeho záchrany v košíku vloženém do rákosí řeky (2,3).
Následuje tzv. scéna, což jsou verše (v. 7–9), v nichž se rozhoduje o budoucím osudu dítěte. Verše obsahují dialog mezi faraónovou dcerou a sestrou chlapce. Čas příběhu je pak stejný jako čas diskurzu. Jde o rozhovor nad nálezem dítěte v košíku, kdy nejprve otrokyně řekla: Z dětí hebrejských ten (2,6b), a poté je veden dialog o dalším osudu dítěte ve verších 2,7a–9a:
A řekla jeho sestra faraonově dceři: „Mám jít a zavolat ti kojnou z hebrejských žen, aby ti dítě odkojila?“ A řekla jí faraónova dcera: „Jdi!“ A šla dívka a zavolala matku dítěte. A řekla jí faraonova dcera: „Vezmi dítě toto, odkoj mi ho a já ti dám tvou mzdu.“
Právě rozhovor faraónovy dcery, služky a Mojžíšovy sestry je určující pro další osud malého dítěte. Čas, který je zaznamenaný v Bibli, odpovídá času, v němž proběhl dialog. Dialogy jsou často užity k uvedení nebo zdůraznění hlavní myšlenky konkrétní pasáže textu.[16]
Verš 2,10a, respektive počáteční konstatování ve verši: „A když povyrostlo dítě“ je určitě elipsa, neboť v tomto textu se vypouští, přeskakuje určité časové období. Zbytek verše 2,10a je shrnutím, aby ve verši 10b přerušil tok vyprávění, jedná se o tzv. pauzu: a nazvala jeho jméno Mojžíš. A řekla: „Vždyť jsem ho vytáhla z vody.“ (2,10b)
V následující epizodě (2,11–15) uběhne drahně let, s největší pravděpodobností se jedná o celá desetiletí, a dozvídáme se pouze jediné, nejprve: A když povyrostlo dítě, přivedla ho k faraonově dceři a stal se jejím synem. (2,10a) A pak je tu opět velký „skok“ v čase: A stalo se v oněch dnech, kdy vyrostl Mojžíš a vyšel ke svým bratrům a sledoval jejich otročinu. (2,11a) Tento text je opět elipsa, protože je v něm přeskočeno dlouhé období Mojžíšova života. Více informací se o tomto časovém období nedozvídáme. O mládí a dospívání Mojžíše nám není známo naprosto nic.
Verše 2,11b–13a v uvažovaném textu jsou opět shrnutím, neboť čas diskurzu je kratší než čas příběhu.
A spatřil egyptského muže, jak bije hebrejského muže z jeho bratří. A rozhlédl se sem i tam a viděl, že tam nikdo není, a zabil Egypťana a skryl jej v písku. A vyšel druhého dne a hle, dva hebrejští muži se prali. (2,11b–13a)
Mojžíš se jde porozhlédnout, a když uvidí, že nějaký Egypťan bije Hebreje, nerozpakuje, Egypťana zabije a zahrabe ho do písku. Následující dialog mezi Mojžíšem a dvěma zápasícími Hebreji (2,13b–14a) můžeme z naratologického hlediska označit jako scénu, neboť v něm vyprávěný čas odpovídá času vyprávění.
A řekl Mojžíš svévolníkovi: „Proč biješ svého druha?“ A řekl: „Kdo tě ustanovil vládcem a soudcem nad námi? Zdali mne zavraždíš, ty říkáš, jako jsi zavraždil toho Egypťana?“ (2,13b–14a)
V dalším textu je řečeno: A uprchl Mojžíš před faraónem a usadil se v zemi Midjánu a posadil se u studny. (2,15b) Jak dlouho trval Mojžíšův útěk, to se z textu nedozvídáme. Následuje pomoc dcerám midjánského kněze:
A midjánský kněz měl sedm dcer a ty přišly a čerpaly (vodu) a plnily žlaby, aby napojily stádo svého otce. A přišli pastýři a odháněli je a vstal Mojžíš a zachránil je a napojil jejich stádo. A přišly k Reúelovi, jejich otci. (2,16a–18a)
Tento biblický text je opět shrnutím čili resumé. V něm se dovídáme o Mojžíšově pomoci, kdy dcery midjánského kněze mohly napojit svá stáda. Následuje dialog (2,18b–20b), tentokrát mezi midjánským knězem-otcem a jeho dcerami, které zachránil Mojžíš. Z hlediska trvání jde opět o scénu, jež trvala stejně tak dlouho, jako o ní čteme v Bibli.
A řekl: „Proč jste dnes přišly tak brzy?“ A řekly: „Egyptský muž nás vysvobodil z ruky pastýřů a také nám načerpal (vodu) a napojil stádo.“ A řekl svým dcerám: „A kde je? Proč jste opustily toho muže? Zavolejte ho, ať jí chléb.“ (2,18b–20b)
Poslední část probíraného biblického textu je opět shrnutím (2,21–22):
A byl ochoten Mojžíš zůstat u toho muže a dal Siporu, svou dceru, Mojžíšovi. A porodila syna a dal mu jméno Geršom, neboť řekl: „Hostem jsem byl v cizí zemi.“
Mojžíš nakonec u midjánského kněze zůstává, ožení se s jeho dcerou Siporou a narodí se mu syn, kterého pojmenuje Geršom.
Dle charakteristiky, s níž přišel Gérard Genett, biblický text Ex 2,1–22 vykazuje normální posloupnost, což znamená, že příběh i diskurz v tomto textu zachovávají přirozený pořádek, až na výpověď: A porodila syna a dal mu jméno Geršom, neboť řekl: „Hostem jsem byl v cizí zemi.“ (2,22), která je charakteristická anachronickou posloupností.
Navíc tato anachronie v textu je při dalším posouzení shledána jako tzv. analepse. Analepse znamená, že vypravěč přeruší své vyprávění kvůli tomu, aby připomenul některé dřívější události či fakta. V tomto biblickém textu se Mojžíš odkazuje na dřívější události ve svém konstatování, že byl hostem v cizí zemi.
Shrnutí narativní kategorie času
Z hlediska trvání už nyní můžeme konstatovat, že děj se zpomaluje v první, druhé a ve třetí epizodě kvůli dialogům. Nejprve se jedná o dialog mezi faraónovou dcerou a Mojžíšovou sestrou, později v dospělém věku je to dialog mezi Mojžíšem a dvěma Hebreji a následuje dialog mezi midjánským knězem-otcem a jeho dcerami. Jak se zdá, tyto dialogy hrají důležitou roli v Mojžíšově životě, a to ať už se jich Mojžíš aktivně účastní, či nikoliv.
Hledisko frekvence v textu Ex 2,1–22 je multi-singulativní, neboť tato konkrétní část Bible obsahuje vždy vybraný úsek ze života Mojžíše. Jednotlivé epizody si všímají Mojžíšova života od jeho početí, narození (2,2a), dětského věku (2,10a), dospělosti (2,11a) až po okamžik, kdy Mojžíš sám zakládá rodinu. (2,22a)
Probíraný biblický text popisuje přibližně prvních čtyřicet let Mojžíšova života (Sk 7,23). V každé etapě jeho života si pisatel textu všímá nějaké důležité okolnosti, v které hrají podstatnou úlohu dialogy mezi aktéry konkrétní epizody. A dialogy jsou pak zásadní i pro další děj příběhu o Mojžíši.
.................................................................
[1] Pavera, Libor – Všetička, František. Lexikon literárních pojmů, Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 253.
[2] Slovník literárních pojmů. „Čas“ [online]. 2014 [cit. 2017-11-12]. Dostupné z: http://www.ped.muni.cz/weng/literatura/_items/items_all.html#c
[3] Ricoeur, Paul. Čas a vyprávění: Konfigurace ve fiktivním vyprávění, Praha: Oikúmené, 2002, s. 118.
[4] Müller, Günther, „Über das Zeitgetrüst des Erzählens: am Beispiel des Jürg Jenatsch,“ in Deutsche Vierteljahrsschrift fur Literaturwissenschaft und Geistesgeschichte 24, 1950, s. 1–26.
[5] Genette, Gérard, Figures III. Paris: Ed. du Seuil. Revue Romane, 1972, s. 171.
[6] Aristoteles. Poetika, 5. vyd., Praha: Orbis, 1962, s. 17.
[7] Genette, Gérard. „Rozprava o vyprávění (Esej o metodě),“ Česká literatura 51(4), 2003, s. 265–266.
[8] Marguerat, Daniel – Bourquin, Yvan – Durrer, Marcel. How to Read Bible Stories: An Introduction to Narrative Criticism, Norwich: Hymns Ancient and Modern Ltd, 1999, s. 90.
[9] Chatman, Příběh a diskurs, s. 69.
[10] Todorov, Tzvetan. Poetika prózy, Praha: Triáda, 2000, s. 45.
[11] Tamtéž, s. 45.
[12] Rimmon-kenanová, Shlomith. Poetika vyprávění, Brno: Host, 2001, s. 60.
[13] Chatman, Příběh a diskurs, s. 81.
[14] Tiňo, Exodus, s. 82.
[15] Todorov, Poetika prózy, s. 45.
[16] Vogt, Peter T. Interpreting the Pentateuch: An Exegetical Handbook, Grand Rapids: Kregel Academic, 2009, s. 56.
