martino

Otázka:
Dobrý den! Narazil jsem v Bibli na místo, se kterým si nevím rady. Vím, že otázka původu zla je složitá a na Vašich stránkách se jim věnují zejména otázky č.294 a č.1431. Člověk asi opravdu nemůže (nebo nemá) proniknout do tajemství, kde se ve světě dobrého Boha vzalo Zlo. Bůh přeci o všem stvořeném, řekl "..že to je dobré". V této oblasti je těch otázek opravdu příliš mnoho. Kde se vzalo to původní "zrnko" v "dobrém stvoření", ze kterého vyklíčilo zlo? Na toto právě reagují ony otázky výše zmíněné. V odpovědi na otázku č.294 je doslovně napsáno "...Bůh není původcem zla..". Tento výrok víceméně koliduje s mítem v Bibli u Izajáše "Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci." (Iz 45,7) Dle výkladu ekumenické překladatelské komise je zde dokonce pro "tvoření tmy a zla" použito termínu, který se používá v Bibli výhradně pro tvůrčí zásah Boha. Má hlavní otázka se tedy týká toho, jak mám rozumět tomuto ojedinělému místu v Písmu? Bůh je všemohoucí a rozumím tomu, že jaksi je v jeho moci "tvořit" zlo. Ale nedovedu si představit, že se tak může stát, když je dobrý a milující. Ani v kontextu celého odstavce mi to nedává jiný význam, než jaký je u proroka Izajáše napsaný. Vždyť "Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy." (1 Jan 1,5) Za odpověď předem děkuji.

Odpověď:
O otázce zla se více rozepisovat nebudu, už toho bylo napsáno dost. Takže ke zmíněné pasáži Izaiášovi:
Já tvořím světlo i temnotu, působím pokoj i neštěstí, já Hospodin toto všechno konám. (Iz 45,7) – tento verš je třeba zasadit do kontextu delší pasáže. Zmíněný verš totiž zakončuje Boží „přímou řeč“, jaké si prohlášení, které je skrze proroka adresováno lidu vyvoleného národa. Tato řeč začíná 24. veršem předchozí kapitoly: „Mluví Bůh, který tě vykoupil a který tě utvořil již v mateřském lůně…“ (Iz 44, 24). Součástí tohoto Božího poselství je proroctví o Kýrovi (Iz 45, 1-7), které je velmi zvláštním a výjimečným místem SZ. Verše Iz 44, 24-28 jsou potvrzením Boží majestátu, Bůh se ukazuje jako jediný a jedinečný Stvořitel a Pán nad světem a jeho dějinami. To vše Izrael slyší v době, kdy žije v Babylónu. Zkušenost babylónského zajetí totiž přivedla Izraelity k novému poznání. Dosavadní přesvědčení počítalo s tím, že fakticky existuje mnoho různých božstev, že každý národ má a uctívá svého boha, pro Izraelity to byl JHWH. Božstvo bylo se svým národem spojené a moc a schopnost božstva se projevovala na moci a síle jeho lidu. Jestliže nějaký národ vyhrál ve válce nad druhým a podrobil si ho, znamenalo to, že i božstvo poraženého národa je podrobené vítěznému bohu a ztrácí svou vládu. Podle této vize by JHWH musel v Babylónu mlčet, protože byl společně s Izraelity poražen. Ale není tomu tak, JHWH mluví a to dokonce tak, že jsou kapitoly 40-55 Izaiáše označovány jako radostná zvěst. Bůh tam není jako jeden Bůh z mnoha, ale jako jediný Bůh, který svůj národ neopouští a v žádném případě nepustil otěže dějin z rukou. Vše, co je a co se děje, děje se s jeho souhlasem, neexistuje ani žádný adekvátní protivník, opačný protipól, který by tvořil zlo.
Do této změny pohledu Izraelitů přistupuje ještě další element, který taktéž převrací dosavadní přesvědčení: Bůh si vybírá Kýra, aby se stal nástrojem osvobození vyvoleného národa. Podle dosud platných schémat byl speciálním nástrojem Božího jednání izraelský král z davidovské dynastie. Jenže všechno je jinak, místo izraelského krále se stává Božím vyvoleným Peršan Kýros, tedy cizinec a pohan. Přestože Kýros vyznává jiná božstva (nikde se v Písmu nepíše o jeho „konverzi“), ačkoli není členem vyvoleného národa, přesto o něm Bůh mluví jako o svém vyvoleném. Výrazy jako „můj pomazaný“, „vzal jsem tě za ruku“, „půjdu před tebou“, „zavolám tě jménem“, apod. jsou typické formulace, které se používaly při intronizaci králů a znamenají potvrzení královské funkce. Fakt, že se cizinec a pohan stává „Božím pomazaným“, zcela převrací dosavadní chápání a takřka překračuje hranice logiky. Před tímto Božím rozhodnutím člověk nemůže dělat nic než kapitulovat, protože prolamuje zavedený teologický systém, který si člověk vytvořil. Jednání s Kýrem i Boží prohlášení o sobě vybočuje ze schématu toho, co bylo dosud o Bohu řečeno. V Písmu jsme několikrát svědky toho, že Boží jednání přesahuje lidské představy, zažité modely, že se člověk musí stále něco nového „učit“. Jak se třeba rozcházela představa o Mesiáši a její konkrétní naplnění v Ježíši z Nazareta? Nebyly třeba misie k pohanům obrovským zlomem v chápání Božího vyvolení? Není třeba fakt, že Bůh působí i mimo hranice etablované církve, pro někoho nepochopitelným, až pohoršlivým? Nakonec i současný mezináboženský dialog má stále co čerpat ze samotného Písma a stále se máme čemu učit…
Shrnutí: Verš Iz 45,7 je potvrzením jedinosti a jedinečnosti Boha Stvořitele, tedy vyloučením každého jiného božstva, které by při stvoření spolupůsobilo. Zůstává platné vysvětlení z knihy Genesis, že zlo je zneužitím dobra, které Bůh stvořil, zneužití je možnost, která plyne ze svobody. Svoboda je pak vlastnost, která podstatně patří k člověku jakož to Božímu obrazu a kterou Bůh nechce člověku upřít.
Kontext „proroctví o Kýrovi“ nás pak učí tomu, že se Bůh nedá spoutat do našich logických pravidel a systémů. Člověk poznává, aby ovládl a vlastnil, ale tomu se Bůh zcela vymyká. Každé naše poznání o něm je provázenou dalším poznatkem, který otevře další neznámou.