Petr jistě nebyl neomylný - neomylným je Duch svatý, který skrze Petra v církvi působil.

Proto Petr poprvé (a neomylně) zavedl např. v církvi praxi přímého přijímání pohanů do církve skrze křest - do té doby byla praxe taková, že pohan nejprve konvertoval k židovství a nechal se obřezat - teprve potom mohl být i pokřtěn.

Na I. vatikánském sněmu byla formulována ve formě dogmatu víra, že je římský papež neomylný ve věcech víry a mravů. Výslovně se tam tvrdí, že je papež neomylný jen když mluví ex cathedra, tj. jménem celé církve. Konstituce Pastor Aeternus Pastor aeternus je dogmatická konstituce o papežské neomylnosti vydaná ve čtvrtém zasedání prvního Vatikánského koncilu dne 18. července léta Páně MDCCCLXX. , tj. 1870 , která byla následně poté i schválená papežem Piem IX. vyloučila například názor, že by se neomylnost měla vztahovat také na encykliky nebo jiné věroučné dokumenty. V dokumentu čteme: Podle svědectví evangelia proto učíme a prohlašujeme, že primát pravomoci nad veškerou Boží Církví byl Kristem - Pánem bezprostředně a přímo slíben a udělen blaženému Apoštolu Petrovi. K jedinému totiž Šimonovi, kterému dříve již byl řekl: “Ty se budeš jmenovat Kefas” (Jan 1,42), když byl vyslovil své vyznání řka: “Ty jsi Kristus, Syn Boha živého” - těmito slavnostními slovy promluvil Pán: Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích; a já ti pravím: Ty jsi Skála, a na té skále postavím svou Církev, a brány pekelné ji nepřemohou; a tobě dám klíče království nebeského; a cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi (Mat. 16,16-19).



A jedinému Šimonu Petrovi udělil Ježíš po svém zmrtvýchvstání pravomoc nejvyššího pastýře a správce nad celým svým ovčincem, řka: Pas mé beránky; pas mé ovce (Jan 21,15-17). Této tak zřejmé nauce Posvátných Písem, jak jí vždycky rozuměla Katolická Církev, otevřeně se staví na odpor zvrhlá mínění těch, kteří v Církvi překrucují způsob vlády ustanovený Kristem - Pánem, a popírají, že samotný Petr vůči ostatním Apoštolům, ať již ke každému zvláště anebo ke všem současně byl obdařen pravým a vlastním primátem pravomoci od Krista; anebo kteří tvrdí, že tento primát nebyl bezprostředně a přímo udělen samotnému blaženému Petrovi, nýbrž Církvi, a skrze ni jemu jakožto jejímu přisluhovateli.

  A koncilní otcové na prvním vatikánském koncilu pokračují následujícím:


  Proto opírajíce se o zjevená svědectví posvátných písem, a pevně se držíce zřetelných a jasných dekretů jak Předchůdců našich Římských Biskupů a Velekněží, tak i generálních Sněmů, obnovujeme definici obecného Sněmu Florentinského, podle které všichni věřící v Krista jsou povinni věřit, že svatá apoštolská Stolice a Římský Biskup i Velekněz nad veškerým oborem zemským má primát, a Biskup Velekněz Římský že je nástupcem knížete Apoštolů blaženého Petra a pravým Náměstkem Kristovým a hlavou celé Církve i otcem a učitelem všech křesťanů; a jemu že v blaženém Petrovi od Ježíše Krista, našeho Pána je udělena plná moc, aby pásl, řídil a spravoval všeobecnou Církev; jak také je i obsaženo v aktech ekumenických Sněmů a v posvátných kánonech.


  Se schválením pak druhého Lyonského Sněmu Řekové prohlásili: "Svatá Římská Církev má nad veškerou Církví katolickou svrchovaný a plný primát a vládu, kterou od samého Pána v blaženém Petru, knížeti čili hlavě Apoštolů jehož nástupcem je Římský Biskup a Velekněz přijala s plností moci, jak pravdivě a pokorně vyznává; a jako přede všemi ostatními povinna je hájit pravdu víry, tak i, vzniknou-li nějaké spory o víře, jejímu soudu náleží o nich rozhodnout." Florentský Sněm posléze definoval: "Biskup a Velekněz Římský je pravým Náměstkem Kristovým, hlavou celé Církve hlavou a otcem i učitelem všech křesťanů; a jemu od našeho Pána Ježíše Krista v blaženém Petrovi odevzdána byla plná moc, aby pásl, řídil a spravoval celou Církev všeobecnou."  


Římští pak Biskupové a Velekněží, jak je k tomu vybízel stav časů a věcí, brzy svolávajíce ekumenické Sněmy nebo zkoumajíce mínění Církve po oboru zemském, brzy skrze částečné synody, brzy užívajíce jiné pomoci jaké jim právě skýtala Boží prozřetelnost to definovali a věřit přikazovali, co přispěním Božím shledávali souhlasným s posvátnými Písmy a apoštolskými tradicemi. Nebyl totiž nástupcům Petrovým Duch Svatý slíben proto, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž ale aby s jeho přispěním zjevení Apoštolům postoupené jako sklad víry svatě střežili a věrně vykládali. A jejich apoštolské učení všichni ctihodní Otcové rádi přijímali a svatí Učitelé pravověrně ctili, a jeho následovali, plně vědouce, že tento Stolec Svatého Petra stále zůstává uchráněn všeho bludu podle božského zaslíbení Pána, našeho Spasitele, který dal knížeti učedníků svých: Já prosil jsem za tebe, aby nezahynula tvá víra, a ty někdy obrátě se, utvrzuj víru bratří svých (Luk. 22,31).  


Nuže My, věrně se držíc tradice přejaté od počátku křesťanské víry k slávě Boha, našeho Spasitele k vyvýšení náboženství katolického a ke spáse křesťanských národů za souhlasu posvátného Sněmu učíme a jakožto dogma Bohem zjevené vyhlašujeme: Velekněz Římský, když mluví ze stolce, to jest když vykonávajíc úřad Pastýře a Učitele všech křesťanů ze své nejvyšší apoštolské autority prohlašuje učení o víře nebo mravech, jehož veškerá Církev je povinna se držet, přispěním Božím a jemu slíbeným v blaženém Petru požívá té neomylnosti, jíž božský Vykupitel svou Církev při vyhlašování nauky o víře nebo mravech obdařenu mít chtěl; proto takováto prohlášení Římského Biskupa a Velekněze jsou sama sebou, bez ohledu na souhlas Církve, nezměnitelná.


Tolik jen z konstituce koncilních otců.


  Papežská “neomylnost” je tedy definována velmi úzce. Není dána Petrovu nástupci coby soukromé osobě, nýbrž pouze když jedná jako pastýř a učitel všech křesťanů, a tedy když nejedná za sebe, nýbrž ze své nejvyšší apoštolské autority, podporován Boží mocí přislíbenou Petrovi, a navíc pouze ve věci víry a mravů, s jasným úmyslem definovat určitou pravdu vyžadující přijetí všemi tohoto dogmatu. Této mimořádné možnosti papežské neomylnosti bylo využito v dějinách jen jednou, když papež Pius XII.se obrátil na všechny biskupy světa ŘKC, zda souhlasí s vyhlášením dogmatu o Nanebevzetí P. Marie 1.listopadu 1950. Tak co to zde ta Lenka hlásá za blábol? Lenko, když nerozumíš tématu, o kterém chceš vést diskusi, tak doporučuji seznámit se s tématem odborně a maximálně, neboť to, co píšeš je velice trapné a nedůstojné. Kdybys nepsala, že „hledáš“ tak bych ti diskusně vyprášil kožich, jak jsem činil tvému kámoši Myslivci. Ale beru na tebe ohledy, ale i ty mají svůj čas. Neboť začínám mít podezření, že tvé hledání je jen záminka, k magorským útokům vůči ŘKC.

  Hezký den

  Cizinec