Konec roku 1969. Koleje nám zavřeli a tak  musím do svého venkovského pokojíčku, kde jsem přihlášen k trvalému pobytu.  Zůstal mi po rodičích  nájemný byt. Mám tu kamna na uhlí a topiva v kůlně zbylo ještě dost.  Tohle teplo od kamen působí příjemně, pro vodu chodím ke studni na dvoře. A hlavně tu  mám rozhlas po drátě jako na koleji. Vysílají tam hezké písničky a sem tam i nějaké koledy. Rodiče už jsou dva roky po smrti. Udělám si stromeček. Koupil jsem si asi za deset korun malý smrček, který sice nemá pravidelnou korunu, ale zato moc hezky voní lesem.  Na skříni je vzácná krabice, Vánoční ozdoby a asi dokonce i po mých prarodičích, které jsem už nepoznal. Zemřeli před válkou. Maminka  každým rokem je vždy po vánocích pečlivě  uložila do krabice jako rodinný klenot. Je tam i starý plechový stojan a objímky na voskové svíčky, řetězy z korálků a krásná špic na vrchol stromku.   Večer před Štědrým dnem stromek zdobím a k tomu mi hraje rozhlas po drátě. Plánuji se, že zítra si koupím vlašák a nějakou uzeninu, mají otevřeno do dvanácti, a nějaký pamlsek. Ráno si udělám kakao a nějak to přežiji. Mám i dost učení.  Někdo dopoledne klepá na dveře. Jeden moc hodný pán mne přišel pozvat k nim na večeři. Jsou to hodní věřící lidé. jejichž láskyplné přijetí jsem již poznal, ale přesto se zdráhám. Asi na to mají  vliv moje zkušenosti z dvou posledních vánoc, které nebyly zrovna příjemné. Slušně  děkuji a odmítám se slovy " Víte, já budu raději sám, nezlobte se."  "Ano chápeme, ale aspoň ti večer přinesu salát a řízek." Souhlasím.  Čas pomalu ubíhá, poslouchám hudbu a také se učím. Je asi šest hodin. Tiché zaklepaní. To budou asi ti hodní lidé. Ano, je to tak. V tašce dostávám, co bylo slíbeno, podáváme si ruce a vzájemně si přejeme požehnané vánoce. Dveře se zavřely a prohlížím obsah tašky. V kastrůlku je bramborový salát  a z dalšího voní čerstvě smažený řízek, v krabičce je i vánoční cukroví. A ještě něco?  Kravata, aktovka a malinký balíček. Ten mne  zaujal nejvíce.  Co to asi je ? Rozbaluji a jsem v napětí. Malá knížečka. Na obalu je mladá hezká černošská dívka. Po obrázkem napsané slovo  korespondence. Červeně napsaný název knihy zní Měl jsem rád jedno děvče. Autorem je Walter A. Trobisch.   Knížku vydala Křesťanská  akademie v Římě. Uvědomuji si, že   taková knížka se nikde u nás nedá koupit.  Musela být k nám nějak propašována.Začínám číst první řádky. První kapitola je dopisem  černošského chlapce  pastorovi, což je asi autor knížky. V čem má ten mladý hoch  problém.  

Píše:      Měl jsem rád jedno děvče, to je, udělal jsem to, čemu se říká u vás bělochů cizoložství Ono děvče však není vdané a není  s nikým zasnoubené, protože nikdo za ně nezaplatil věno, nepatří nikomu a nechápu. komu jsem tím udělal bezpráví"