Člověk má žít lidskosti, lidství

To nás vede ke Stvořiteli

Lidé se budou mydlit do té doby, než to dokážeme

K tomu nás vede dessteri

Vidíme, že mají slova, kterých se v kostele zvlášť v postní době tolik užívá, ne příliš dobrý zvuk. Je potřeba si je lépe ujasnit. Pocházejí z biblického slovníku. Písmo ovšem nebylo psáno česky, proto se musíme obrátit k originálnímu jazyku, kde byly řečeny poprvé. 

Slovo obrácení odpovídá výrazu hebrejskému. Tam náprava chybného života se vyjadřuje obrazem, který jsme právě rozbírali: změnit pomýlenou cestu. Ukázali jsme, že to potřebuje bližšího vysvětlení, aby se nedošlo k nedorozumění. 

Slovem pokání pak překládáme výraz řecký, kterého užívá evangelium: Metanoia. Ale je to překlad ještě neurčitější než výraz obrácení. 

Povězme si tedy, co naznačuje v originále. 

Řecké metanoia je složeno ze dvou částí: Je tu slovo noia, které znamená myšlenku, názor na něco, a předtím je vsazena předpona meta, která označuje něco, co je za tím. 

Celek tedy znamená změnu myšlení, náhledu. Dělat pokání tedy znamená na prvním místě začít se dívat na věci jinak. 

Pro toho, kdo se začne dívat na svět a na události jinak než předtím, všecko se nápadně změní. Smějeme se např. tomu, co nás dříve rozčilovalo, nebo naopak nás tíží a znepokojuje to, co jsme dřív nebrali dost vážně. 

V tom smyslu dělá pokání např. ten, kdo se zanedbával léčit, až když uslyšel je tu nebezpečí rakovinného nádoru. 

V tomto smyslu má hluboký smysl napomenutí duchovních autorů, abychom dělali stálé pokání. Není to odvracení se od světa, od povinné práce, od lidí, s kterými žijeme, ale je to stále lepší pochopení cíle, ke kterému vedou. Znamená to vidět, jak vidí Bůh. 

Zastavme se však u výrazu řeckého, který čteme v evangeliích, ta jsou psána řecky. Tam se pro pokání užívá slova metanoia.
Je zajímavě složené. Noia znamená myšlenku. Když před to dáme předponu meta, neznamená to, že jednu myšlenku nahradíme jinou, ale že tu původní prohloubíme, uvidíme něco, co je v ní skryto pod povrchem. Když staří Řekové začali studovat přírodu, nazvali tu vědu ?fyzikou?. Když se pak jejich filozofové zahloubali nad tím, co je základ všeho, co v přírodě pozorují, začali tomu říkat ?metafyzika?. Podobný postup sledujeme, i když se díváme na vlastní život. Může to být pouhé pozroování toho, co dělám, jednoduché myšlenbky (noia). Ale někdy se dokážeme zastavit a ptát se, jaký to má vlastně smysl, co znamená to, co dělám, pro mne samého. Takové zamyšlení je metanoia, pokání, obrácení v pravém slova smyslu.Je to převrat v psychologickém slova smyslu? Vypadá to tak navenek, ale to klame. Ukažme si to na dvou klasických příkladech obrácení: sv. Pavla a sv. Augustina. Sv. Pavel nenáviděl první křesťany, pronásledoval je. Ale obrátil se a stal se nadšeným vyznavačem Krista. Tedy se zásadně změnil? Ano i ne. Jako farizej od počátku horlil pro svatost božího zákona, jak jej zjevuje Starý zákon. Co se stalo při obrácení? Neřekl, že byl ten zákon pomýlený. Ale pochopil, že je jehzo smyslem Kristus. Nevrátil se tedy nazpět, ale šel dál po té cestě, kterou začal a ke které ho od počátku stvoření Bůh vyvolil.A sv. Augustin? On od počátku šel za tím, co učili starověcí filozofové: cílem života je štěstí. Mladý sympatický a nadaný Augustin chtěl být v životě šťastný. Hledal to štěstí v dětských hrách, později s ženami, pak i v úspěšné kariéře intelektuální. Ale nakonec pochopil, že opravdové štěstí najde až ve spojení s Bohem. Lidské srdce je totiž nespokojené, jak píše, tak dlouho, dokud nespočine v Bohu. Co pak řekneme o jednom známém marxistu, kterého zde nemíníme jmenovat. Obrátil se ke křesťanství. Podezřívali ho, že to udělal z prospěchářství. Ale on se tomu usmívá a dodává: Od mládí jsem byl nadšený pro spravedlivost a pro práva chudých. Jsem i dnes, ale vím, kde se spravedlivost najde: ne v ideologiích, ale u Boha Otce.Člověk, který dělá pokání, tedy začíná vidět svět takový, jaký doopravdy je, tak, jak jej vidí Bůh, který jej stvořil. Vidí, že je zásadně dobrý. To povzbuzuje k radosti. Ale nemůže mu uniknout ani druhá stránka: zlo, se kterým se setkáváme na všech stranách. I to je potřeba vidět očima božíma, jeho hlubší smysl. Zde pak, jak se zase zdá, všechen optimismus přestává. Zlo, tj. hřích, je v božích očích největší neštěstí, jaké nás může postihnout. Vede ke všem katastrofám a k smrti. Tak to čteme na stránkách Bible. Ale není to četba definitivní. Jedny stránky jsou doplněny druhými. Táž Bible, která nám ukazuje, že je hřích největší neštěstí, nás na druhých stránkách učí, že se každý hřích dá napravit pokáním.

  "Pokání" tedy nejsou ani pocity (že někdo lituje, stydí se, či že je mu hanba, že by se do země propadal, nebo je zděšený z toho, co udělal nebo dokonce jaký je) a "pokání" nejsou ani tři otčenáše a zdrávasy, co za "pokání" ukládali kněží nám. Ani pouť do Říma uložená za "pokání" není pokání.

  "Pokání" není to, když je hříšník dál hříšníkem - když je lhář dále lhářem, zbabělec zbabělcem, zloděj zlodějem, závistník závistníkem, ... 

  Ani když zloděj po většinu času vydrží bez krádeže, třeba i měsíc vydrží bez krádeže a pak zase krade, tak to, co zloděj dělá, není pokání. 

  I když alkoholik vydrží celý den bez alkoholu a pak se opije a zmlátí ženu a děti, tak to, co ten celý den dělal, nebylo pokání. 

  A i kdyby šel zloděj či alkoholik pětkrát až do Říma, stokrát se pomodlil otčenáš a celou cestu litoval, tak to pořád ještě není pokání. I kdyby se u toho styděl, až by se do země propadal, tak pokud dál bude zlodějem, alkoholikem, lhářem, závistníkem, modlářem ... Tak to není pokání.

  Pokání je to, že zloděj přestane být zlodějem - už nekrade, pracuje, nahradí škodu, pomáhá druhým. Pořád. 

  Pokání je to, že modlář už není modlářem, vyhází modly a věří Bohu - už pořád.

  Pokání je to, že lhář přestane být lhářem - už pořád.  

  To kým člověk je, jaký je, to je potřeba změnit. Pokud je hříšníkem - lhářem, zlodějem, modlářem, je to potřeba změnit. To je pokání. Že zloděj přestane být zlodějem.

  Skutky, které člověk udělal, ty už člověk nikdy nezmění. Navíc skutky, které člověk udělal, jsou drobnost v porovnání s tím, kým člověk je, jaký je. 

  Na minulosti hříšníka je úplně nejlepší to, že 𝓶𝓲𝓷𝓾𝓵𝓪 a už není. 

  Ale to, jaký člověk je, to kým je, to, komu patří, to koho jméno nosí, to je tu stále.

  Toník

..."Zloděj ať už nekrade, pracuje a pomáhá druhým. Když je nějaký zloděj, co už nekrade, pracuje, pomáhá druhým, tak to činí pokání."...

Znovu, toto je pořád jenom část z celého pokání. Zloděj musí také vrátit podle svých lidských možností všechno předešlé, co ukradl - nebo nahradit.

(Ale neber to, že ti odporuji snad už jenom ze zvyku!)