Tak pokud sis víru vyrobil na základě mile se chovajících lidí a sledováním přírody a vesmíru, tak to respektuji, beru na vědomí a částečně i chápu. Chápu to na základě empatie.

Ale mě mile se chovající lidé a něco hezkého z přírody nadpřirozeno nedokazují. Pro mě je to, co jsi vypsal, málo. To jsem tedy náročnější. Musel bych fakt vidět, jak někomu doroste ruka, oko, apod. A to, že je v přírodě něco hezkého jako motýlci, květinky, mi ukazuje jen na tu přírodu samotnou. Nemám problém s tím, že to takto funguje možná i na jiných planetách ve vesmíru. A nevidím důvod, že to musí někdo dirigovat. 

Čím dále jde čas, tím více se kloním k tomu, že je pravděpodobnější varianta ne-náboženská. Zajímavé, že nějaký extra smutek z toho nemám. Možná tomu neuvěříš, ale já jsem se s tím vyrovnal. A v přírodě ostatně vidím příliš mnoho násilí, predátorství, takže mi to hodného stvořitele stejně neukazuje. Spíše tady jde o to, že každý druh se snaží urvat pro sebe čím jak nejvíce. Žádná romantika se nekoná. Jeden organismus požírá druhý. O tom je celá příroda. A vesmír jako celek taky. Větší a hmotnější objekt pohltí menší a lehčí. Nebo si ho gravitačně přitáhne, že začne kroužit kolem něj po elipse nebo kružnici. Co je na tom božského - pro mě nic. 

Jsem si jist, že náboženští bohové jsou fake. Že reálně neexistuje Jehova, Jošua, Alláh - tím jsem si jist na 100%. Ale nejsem si jist původem vesmíru, takže tak na 10 - 20% připouštím, že vesmír a hmota může mít externí původ a že ho něco iniciovalo. Tady bych se mohl shodnout asi s deisty. No a taky připouštím na 80 - 90%, že vesmír tu je odjakživa vzhledem k životu člověka a že to nemá žádný smysl. Nemám z toho smutek. To je důležité. Důležité je pro mě, že moji členové rodiny, co jsou věřící, tak žijou ve větším smutku a pesimismu, než já. Konec světa, poslední soud, naštvaný Jehova je větším nebezpečím pro psychiku než eventualita ničeho po smrti. Nicota tak neděsí jako náboženské rozdělování na ideově správné, zachráněné, spasené a ideově nesprávné, věčně mučené ve věčném ohni, pekle apod. Nicota je každopádně lepší. Riziko zmizení a pro všechny a pro všechno, tedy že nejen já jako živý organismus jednou skončím, ale všechny živé organismy a celá planeta a nakonec i celý vesmír skončí,  je lepší varianta. Je to taky svým způsobem smutné, ale ne tolik jako varianta, že svět bude rozdělen na ty správné, co vyznávají nějakou ideologii, a na ty věčně mučené, co se této totalitě odmítli podvolit, nebo o ní ani nikdy neslyšeli.

 Představa posmrtného nebe, kde věčně žijí náboženští fanatici, kteří imervere vyřvávají haleluja a posmrtného pekla, kde jsou nekonečně dlouho mučeni ti, co vyznávali něco jiného nebo nevyznávali nic - to je horší varianta. Nicota je lepší varianta. Náboženské představy o životě po smrti jsou totalitní, opět nenávisti plné, rozdělující, hloupé. Takže je lepší představa, že nebude nic. A možná je tato představa i pravděpodobnější. Protože před mým narozením bylo taky nic. Takže je velmi velmi pravděpodobné, že i po mém ukončení života bude pro mě stejné nic jako před narozením. Auto má taky svůj počátek a konec. Hvězda má taky svůj počátek a konec. Proč by organismus nemohl mít počátek a konec? Proč by musel existovat nekonečně dlouho? Není k tomu žádný důvod. 

..."Mně stačilo to, že lidé, kteří se přede mnou modlili, byli hodní, milí, obětaví…A pak tak úžasná příroda, vesmír – to přece stačí , abych pochopil, že tohle nebude náhoda ...."...

Slova povzbuzují, ale příklady táhnou.

Toto je známé a pravdivé úsloví.

U lidí rozeznáváme dva docela odlišné prameny poznání "Božích pravd," či poznání čehokoli jiného.

To první je poznání intelektuální - objevování podstatných souvislostí ve stvoření lidským rozumem. 

K tomu je velice užitečné dokázat číst psané texty, zkušenosti a znalosti zachycené předchozími generacemi, či dokázat rozumět psaným textům Božího inspirovaného slova. V nich jsou uložené jejich zkušenosti s Bohem, i jejich osobní chyby a omyly. Neméně důležité je naslouchat svědectví jiných lidí o jejich zkušenostech v oblasti, která mě zajímá. To všechno slouží k poučení dalších generací jak žít, čeho se naopak vyvarovat. 

Lidstvo už je takové, že si znalosti a zkušenosti dokáže sdělovat, takže potomci už nemusí znovu objevovat už objevené, ale pokračují v poznání tam, kde skončili jejich předkové.  Říkáme tomu "vývoj pokroku" a pod. Neplatí to jenom pro vědu a pro hmotné podmínky života, ale platí to obecně i pro život duchovní. Pokud o něj totiž dnešní člověk vůbec stojí.

Typickým příkladem poznání intelektuálního jsou v Písmu Berojští, kteří rozumem srovnávali proroctví Písma s událostmi ze života Ježíše z Nazareta a došli k poznání, že on je tím slíbeným Mesiášem. Nebo snažení Apolla, který židům stejným způsobem dokazoval totéž (Sk 18,27-28).

Dalším typem lidského poznání je osobní zkušenost - v případě života duchovního je to setkávání s Bohem v různých životních situacích  a setkávání s lidmi, kteří opravdově věří Bohu a podle toho se také chovají.

Jejich příklad jiné oslovuje, inspiruje je žít podobným způsobem.

Osobní zkušenost má svoje úskalí - je sice důraznější, intenzívnější - ale je nutno ji korigovat poznáním intelektuálním, aby člověk nesklouzl do vlastního vysněného světa představ.

Osobní zkušenost je tedy jakousi "nadstavbou" poznání intelektuálního a jako "basa tvrdí muziku,"  tak také duchovní život bez osobního setkávání, bez vlastní zkušenosti, je jenom iluzí života duchovního.

Jsou na světě pořád i lidé, kteří žijí opravdově a kteří mluví a jednají pravdivě - a je štěstím a výsadou takové lidi v životě poznat. Dokážou pak být pro svoje  bližní jako jakési "majáky" v jejich životě. Pro mě byl (a stále je) takovým životním "majákem" Ladislav Kubíček.

..."a že za tím stojí úžasná bytost ..."...

Svým intelektuálním poznání v tomto nemohu souhlasit.

Bytostmi jsme my, tvorové. Jedinci schopní vlastního myšlení. Bytostmi jsou andělé. Sám Bůh je však víc, než jenom bytost - je samotným bytím všeho, je zdrojem života, je bezednou studnicí rozumového poznání ...

Je tajemstvím, které rozumem jenom tušíme, ale smíme je jeho milostí na sobě zakoušet.

Společný život s Bohem určuje podobu našeho skutečného pozemského života a tato podoba zpětně svědčí o správnosti a pravdivosti naší víry.

Podoba našeho života svědčí o Bohu, v jakého věříme.

Každopádně hlasovat se má tajně. Musí být zachována anonymita. Nejde nic posílat ani poštou, ani digitálně. Prostě nijak. Všecko je to lumpárna, levota, grázlovství. Nebo minimálně pokus o levárnu.