"Exogamie je hřích proti Bohu, a proto je kladen silný důraz na endogamii. Abraham si vezme svoji poloviční sestru (Gn, 20,12) a jeho bratr Náchor si vezme svou neteř (Gn, 11,29). Ezau, starší syn Izáka, urazí své rodiče tím, že si vezme za ženy dvě Chetejky (Gn, 26,35). Později, když si uvědomí, že jsou jeho rodiče rozezleni, vstoupí do pokrevníh o manželství s Machalatou jako dodatečnou ženou (Gn, 28,9). Uctívání jiných bohů je analogií pohlavního styku s cizinci. Na mnoha místech je uvedeno, že je lepší spáchat genocidu, než dovolit sňatky s podrobenými národy v místě osídlení:

Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi, nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužil jiným bohům. (Dt, 7, 3-4) Sexuální styky s ženami okolních národů jsou nahlíženy jako hlavní zdroj zla v izraelské společností. Mojžíš např . nařídí popravu izraelských mužů, kteří se stýkali s moábskými ženami (Nu,25,1-13)"

Dělení na míšence, jako Norimberské zákony a nacisti, Bible to samé:  

"Pokud již někdy dojde k početí dětí v manželstvích s Nežidy, event. s otrokyněmi, mají takovéto děti nižší status než děti dvou Izraelců. Johnson (1995, s. 75) uvádí, že v znik Samaritánů jako oddělené sekty byl výsledkem nechuti k exogamii. Když bylo severní království dobyto Asyřany a židovská elita byla odvlečena, uzavíral zbytek populace sňatky s novými dobyvateli. Od té doby nebyli Samaritáni uznáváni Židy jako část vyvoleného národa (např. nebyla přijata jejich nabídka pomoci při přestavbě chrámu). 4. Monoteismus jako ideologie separatismu Izraelský monoteismus byl ideologií separace. Národy obklopující Izraelity byly polyteistické. Jedinost Boha koresponduje s jediností národa. Na mnoha místech se setkáme s glorifikací separace: Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím. (Dt, 7, 6) Izraelské náboženství je charakteristické nedostatkem zájmu o kosmologii a antropogenii. Historie lidstva slouží jako pozadí pro důležitější historii Izraele. Židovský Bůh je žárlivý nejenom na jiné bohy, ale varuje i před zvyky jiných národů a exogamií (Ex, 34, 12-16). Důležitými znaky separace jsou obřízka a sabat. Johnson (1995, s. 47) uvádí, že den klidu, který je jedním z velkých židovských příspěvků k pohodlí a radosti lidstva, měl ve skutečnosti odlišit Židy od ostatních: Dal jsem jim navíc také své dny odpočinku, aby byly znamením mezi mnou a jimi, aby věděli, že já Hospodin je posvěcuji, (Ez, 20, 12)  Do Hospodinova shromáždění nevstoupí míšenec; ani jeho desáté pokolení nevstoupí do Hospodinova shromáždění. (Dt, 23, 2) "

Ještě jednou pro míšence Votu:

"Do Hospodinova shromáždění nevstoupí míšenec; ani jeho desáté pokolení nevstoupí do Hospodinova shromáždění." (Dt, 23, 2)