poslal eva angella Několik slov o velikonocích
Začnu trochu oklikou, totiž vánocemi. Vzpomínáte si ještě na ty nejrůznější koledy, které se při nákupu vašich dárků linuly z tlampačů v obchodních domech? Staly se většinou zvukovou kulisou, která už nikoho neruší. Vánoční píseň „Narodil se Kristus Pán“ doslova zlidověla a s chutí si ji zazpívají i ti, kteří vůbec nevědí, co znamená, že Ježíš Kristus je Pán.
S velikonočními písněmi je to jinak. Neznám ani jednu, která by se běžně zpívala v necírkevním prostředí. Velikonoční písně znějí jen v kostele. To samo už něco prozrazuje o vnímání velikonoční zvěsti. „Necírkevnímu“ člověku je prostě zcela cizí, nesrozumitelná a svým způsobem pohoršlivá.
Vánoce jsou chápány jako svátky klidu a míru, jako svátky rodiny, která má být pospolu u štědrovečerního stolu. Narození Dítěte je něco krásného a nadějného. Ale smrt muže z Nazarétu na kříži budí rozpaky. A jeho vzkříšení třetí den, o němž s tak nezvratnou jistotou vyprávějí čtyři evangelia, už zcela přesahuje běžnou lidskou zkušenost. O vykupitelské smrti Pána Ježíše Krista a o jeho zmrtvýchvstání může zpívat jen a pouze víra. To se nedá „zlidovět“, tomu lze jen uvěřit a chválit Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého zpěvem, nebo pokrčit nad tím rameny a mlčet.
V tom druhém případě je pak třeba najít nějaké „náhradní“ zdůvodnění velikonoc. Nejčastěji se říká, že velikonoce jsou svátky jara. Protože člověk nechce slyšet o životě Toho, který v rozbřesku velikonoční neděle prolomil závoru smrti, abychom i pro své umírání měli naději, dosadí si na jeho místo přírodu. Místo života Božího Syna je oslavována životodárná míza, která se žene do pupenů, nalitých k prasknutí, svěží zeleň trávy, prorážející sevření uschlého listí.
Kypící život přírody je vidět a můžeme jej uchvacovat všemi smysly. Život Vzkříšeného lze přijmout pouze vírou, která se spolehne na slova dávných svědků, jejichž hlas k nám zní z Písma. Člověk je už od počátku nakloněn k tomu, aby – řečeno slovy apoštola Pavla – „ctil stvoření raději než Stvořitele“ (Římanům 1,25) Raději si zbožští přírodu jako přijatelné „něco“, než aby mu do života mluvil „Někdo“, totiž živý Pán a Bůh. Jinými slovy: pravdu velikonoc nikoli, svátky jara ano…
Díky Bohu, že můžeme s vnitřním pochopením zpívat ve sboru písně o utrpení i o vzkříšení Páně. A že se smíme radovat i z té jarní zeleně a laskavých slunečních pohlazení,z krásy květů a z jitřního zpěvu ptáčků. Za tím vším je totiž Boží láska, kterou vyznáváme a oslavujeme.
Proto apoštol může mít v Kristu předznamenání a záruku všech darů, jimiž Pán Bůh tak štědře obohacuje náš život: „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“
Luděk Rejchrt
