poslal Olda Prof. Dr. Peter Beyerhaus, DD.
Po umírání populárního papeže, které hluboce dojalo téměř celý svět, přichází po deseti dnech zpráva, že se 115 kardinálů shromážděných v konkláve překvapivě rychle shodlo na tom, že svého děkana a kolegu Josepha Ratzingera zvolí jeho nástupcem. Přiznávám otevřeně, že jsem tuto volbu tajně s nadějí očekával navzdory veškeré nepravděpodobnosti již několik let.
V posledních týdnech, poté co o Velkém pátku duchovně vedl křížovou cestu, se z této naděje dokonce stala jistota. Vždyť navzdory očekávanému odporu progresivního křídla hierarchie a tím spíše z prostředí již dalekosáhle sekularizovaného lidu církve vůči tak statečně konzervativnímu teologovi se nikdo z prelátů, považovaných za volitelné za papeže, neprofiloval jakožto nástupce na Petrově stolci tak přesvědčivě jako on. Jakožto jasně uvažující teolog a dlouholetý držitel nejvlivnějšího kuriálního úřadu má formálně všechny předpoklady k tomu, aby nyní převzal nejvyšší zodpovědnost v římskokatolické církvi. K tomu přistupuje integrita charakteru, lidská laskavost a skromnost.
Tím, co mně osobně při této volbě udělalo největší radost, není ani tak národní hrdost, že po téměř půl tisíciletí vidíme zase jednou Němce jako nejvyššího představitele katolické církve; mnohem více je to zkušenost, jak značná míra shody existuje mezi ním a námi vyznávajícími křesťany a společenstvími na evangelické straně, mezi nimiž mám již po desetiletí zodpovědnost plynoucí z mé funkce.
Poznal jsem Josepha Ratzingera po našem téměř současném povolání na teologické katedry na universitu v Tuebingen v polovině 60. let. V přátelském vztahu jsme od roku 1968, kdy do našich poslucháren vnesly chaos neo-marxistické studentské bouře, aby nás konfrontovaly s úplně změněným konceptem vědy, teologie a církve. Tato provokace nás postihla stejně na evangelické i katolické straně, a v oněch měsících došlo ke spontánnímu ekumenickému shromáždění několika profesorů a studentů, kteří vzdorovali vnitřním rozpomenutím na nezadatelné základy naší společné biblické víry. Náš kolega Ratzinger na to vděčně vzpomíná ve dvou autobiografických knihách.
Vnitřní spojení se nepřetrhlo ani v následujících desetiletích, kdy odešel nejprve do Řezna, pak do Mnichova a nakonec do Říma. Zachovali jsme si totiž na obou stranách vědomí radikálního ohrožení našich duchovních základů na kdysi křesťanském Západě, a bylo nám jasné, že mu musíme čelit nehledě na hranice tradičních konfesí. Také při pohledu na zpochybnění křesťanské víry zjevitelskými a spasitelskými nároky jiných náboženství jsme byli v hloubi zajedno, a to, co kardinál Ratzinger napsal ve svém, zčásti - totiž ohledně absolutního nároku římskokatolické církve - sporném prohlášení Dominus Iesus o vztahu evangelia a jiných náboženství, je velmi blízké tomu, co jsme řekli v podobných prohlášeních vyznavačských evangelických společenství.
Nejčerstvější osobní pozdrav, který jsem přijal z pera Josepha kardinála Ratzingera, byl blahopřejný telegram 7. evropskému vyznavačskému kongresu v říjnu 2004 ve Freudenstadtu, který sledoval s velkým zájmem. V tomto poselství píše: "Pro nás věřící křesťany je toto historická hodina, jež nám přikazuje novou vzájemnost a spolupráci přes hranice konfesí. Společné svědectví o víře ve Stvořitele a v Pána Ježíše Krista, který jediný je cesta ke spáse a míru, tak stojí před novou výzvou."
S vědomím společenství v centru naší křesťanské víry ho budeme doprovázet přímluvami nyní jako papeže Benedikta XVI. v nebezpečích, která na něj čekají, třebaže víme, že na druhé straně mezi námi ještě existují dogmatické rozdíly, které nám může pomoci překonat pouze Duch svatý tím, že nám odkryje biblickou pravdu.
Překlad J. Vokoun
Zdroj: http://cb.cz/
