Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

A svedou mnohé   Doplněné a přepracované vydání studie „Spiritismus v charismatickém a v letničním hnutí?“   Poznámka pro čtenáře Grano Salis: omlouvám se, že zde zveřejňuji studii, která zde již, v redukované formě, existuje. Rád bych proto upozornil zejména na závěrečné kapitoly 8. 9. 10, kde je trimfalismus Ricka Joynera, a potažmo amerického teonomismu, srovnán s evangelikálními a protoevangelikálními krédy, zejména se symbolem z Niagara Falls z roku 1878 a s Lausánským vyznáním z roku 1974. V závěru je též rozšířená bibliografie, kde je možné jednotlivé citace ověřit. Tuto studii si můžete také stáhnout v e-Knihovně GRANO SALIS ve formátech LIT (MS Reader), PDF, DOC, HTML a TXT.  Aleš Franc    Brno, červenec 2006

Abstrakt Tato práce se zabývá popisem historického spiritismu a jeho biblickým posouzením v rámci Starého i Nového Zákona a návazně pak v rámci historické, zejména pak evangelikální, ortodoxie. Je zde zmíněno šíření spiritismu z míst jeho historického vzniku, respektive z doby působení pařížského lékaře Antonína Mesmera, a z dob působení sester Foxových v Bostonu. Současně jsou zde popsána mariánská zjevení v Medžugorji a zjevení protagonistů moderního charismatismu, jako jsou Rick Joyner a Benny Hinn, ve kterých se, podobně jako ve výše uvedených případech, objevuje fenomén komunikace se zemřelými. Uvedená zjevení jsou pak porovnána s jevy, které jsou v širokém křesťanském konsensu považovány za nekromantii, a dále jsou konfrontována se závěry historických i současných apologetů. V této souvislosti je nastíněna i profétická eschatologie daných představitelů, která je porovnána s donedávna - mezi evangelikály takřka většinově - přijímaným premilenialismem. Naplnění konkrétních proroctví je pak i v několika konkrétních případech posouzeno. Ačkoliv je závěrečný soud ponechán na čtenáři, je zde nastíněna řada souvislostí a paralel, které vyznívají v neprospěch těchto novodobých zjevení, respektive eschatologie, která  je těmito zjeveními často podmíněna.   Obsah:  Abstrakt 0.    Úvod 1.    Historický spiritismus 2.    Dva kořeny historického spiritismu 3.    Římský katolicismus 4.    Charismatické hnutí 4. 2 Zjevení Bennyho Hinna 4.2 Zjevení Ricka Joynera 5.    Argumenty obhájců 5. 1 Nejde o doptávání 5. 2 Jsou to tak milí lidé 5.3 Bůh si může použít co chce 6.    Analýza spiritismu 6.1 Co říká Bible o spiritismu 7.    Okultismus v Bibli? 7.1 Samuel a Saul 7.2 Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův 7.3 Oblak svědků 7.4 Hora Proměnění 7.5 Spoluslužebník bratří 7.6 Jan a stařec ze Zjevení 7. 7 Komenský a Bunyan 8.    Lze se poučit z ovoce? 9.    Souhrn 9.1 Premileniální nástin 9.2 Premileniální antiteze 9.3 Joynerův trumfalismus 9.4 Prorocké varování 10.     Závěr Literatura Knihy a monografie Časopisové články Přednášky a semináře Elekronické materiály Audiakazety Videokazety   Motto:    „Jestliže jsou mé spisy používány jako základ, nebude potom tento základ schopný udržet váhu toho, co na něm musí být postaveno…, mé spisy nesmí být použity jako základ. Má vyučování musíš vidět skrze Pánova vyučování a nepokoušet se mu porozumět z mého pohledu. Jeho slova jsou základem.“ Duch Apoštola Pavla vyučuje Ricka Joynera jak vykládat Pavlovy epištoly   „Neobracejte se k duchům zemřelých a nevyhledávejte vědmy a neposkvrňujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ Kniha Leviticus, kapitola 19, verš 31   0.    Úvod Úvodem bych si dovolil podotknout, že Písmo neklade příliš velký důraz na temné síly a biblický popis Božího Nepřítele bývá až na výjímky útržkovitý a někdy až suše strohý. Důraz je obvykle položen na skutečnost, že satan je poražený nepřítel, jehož role je, zejména skrze triumf Kristova kříže, zcela determinována Boží svrchovanou resp. dopouštějící vůlí. V současné teologii se ale můžeme setkat se dvěma až protichůdnými tendencemi: Lidová, zejména charismatická teologie, kterou se v této práci budeme zabývat, bývá fascinována říší zla natolik, že se - skrze různá zjevení - snaží rafinovaně odhalovat její strukturu a hierarchii a různými technikami jí přímo ovlivňovat. Naproti tomu liberální teologie sklouzává až k ignoraci, ne-li k popření samotné personifikace zla. Autor této práce se hlásí ke klasickému letničnímu hnutí a je si přitom vědom, že současná, domácí i světová orientace letničního hnutí, má evidentní sklon směřovat k prvnímu zmíněnému extrému. Tato práce se nesnaží o reflexi zla ve vnějším, sekulárním prostředí, jak bývá v démonologii obvyklé, nýbrž se snaží popsat jeho stín tam, kde se temným silám věnuje enormní pozornost. Jinými slovy se autor snaží poukázat na fakt, že tam, kde je moc zla akcentována natolik, až by se zdálo, že se snaží odejmout Bohu privilegium svrchovaného vládnutí, tam je vskutku i prostor k tomu, aby tato moc zaujala svoji trvalou pozici, která je jí tímto poskytnuta. Paradoxně se tak stává, že církev, která se pro důraz na zjevovatelské duchovní dary vzdaluje biblickým standardům a ortodoxii, aniž by si to snad uvědomovala, pak přijímá i věci, které byly ještě donedávna vytlačovány do sféry okultismu a esoteriky. Snad i proto jsou v současnosti vydávány knihy „proroků“, kterým se zjevují mrtví a s nimiž tito proroci komunikují. Tito služebníci pak „cestují“ po nebeských a pekelných oblastech, mluví s duchy zemřelých, případně je tito navštěvují v jejich zjeveních a snech, aniž by tyto souvislosti byly pro církve alarmující. Z těchto setkání jsou sepisovány knihy, které se záhy stávají bestsellery na charismatických a dnes, žel, i letničních a v širším slova smyslu evangelikálních knižních pultech. V této práci se její autor proto snaží popsat a konfrontovat zjevení současných a respektovaných, celosvětově známých proroků, jako jsou například Rick Joyner, Benny Hinn a další, a porovnat jejich zjevení s biblickým výkladem, který se opírá o reflexi daného tématu v rámci historické, zejména evangelikální, ortodoxie. Rovněž je zde snaha o zmapování faktů pro biblické rozsouzení takto přijatých zjevení z úhlu jejich celkového, historického a náboženského kontextu. I přes tuto skutečnost není cílem této práce explicitně podsunout daným prorokům, že jejich proroctví jsou inspirována zlem. Cílem je předložit, byť určitým způsobem seřazená fakta, a závěr ponechat na čtenáři samotném. Jestliže je například v závěru zmiňováno proroctví argentinského teonomisty Carlose Annacondii o tom, že Argentina je na prahu jejího historického vzestupu a prakticky vzápětí dochází v Argentině ke gigantickému politickému kolapsu a ekonomickému krachu, pak tato souvislost je zde zmíněna především proto, že je autor přesvědčen, že se jedná o nejvýstižnější způsob jak dané proroctví rozsoudit. Ze stejného důvodu jsou vedle sebe postavena proroctví Steve Hilla o obnově Ameriky a události z listopadu 2001 a léta 2005, a stejně tak jsou vedle sebe jmenována proroctví o obnově Anglie a následná hysterie ohledně epidemie kulhavky a slintavky. Prosím proto čtenáře, aby přihlédnul k těmto skutečnostem dříve, než se začte zejména do závěrečných kapitol této práce. 1.    Historický spiritismus Když se řekne spiritismus, mnoho z nás si představí podhorskou chýši, kde v ponurém osvětlení svíčky sedí v kruhu několik starců a stařen zsinalých tváří, dotýkají se konečky prstů a mumlají jméno zemřelého, který s nimi komunikuje pomocí psacího stolečku, rotující lahve nebo kachektického média s očima v sloup. Tento druh spiritismu, spíše zpopularizovaný pokleslou literaturou konce 19. století, však již dnes nemá s realitou mnoho společného. Jeho formy jsou mnohem „zbožnější“ a barvitější. Nenesou vždy stopy ponurosti, ale hýří pestrostí a lákají ke komunikaci se záhrobím pomocí těch nejlákavějších zážitků. Jak uvádí Heide: „Náboženský spiritismus se koná ve shromážděních, kde se lidé modlí a zpívají chorály.“[1]  A jak dále potvrzuje White: „Spiritismus se přizpůsobuje dnešnímu křesťanství, má větší moc, aby člověka podvedl a dostal do léčky. Satan sám se obrátil k novému řádu věcí… A protože tvrdí, že věří Bibli… je přijímáno jeho dílo jako zjevení Boží moci.“[2] Podle Van Dama křesťanští spiritisté „zastávají názor, že Nový zákon obsahuje všelijaké spiritistické prvky… zjevení Mojžíše a Eliáše na hoře Proměnění lze považovat za zjevení mrtvých… Pokud jde o Starý zákon: Nezjevil se tam při seanci s mediem z Endoru duch Samuelův králi Saulovi?“[3] Katolickým křesťanům se zjevuje „Matka Boží“ a nejrůznější svatí a protestantům starozákonní proroci nebo apoštolé, aby jim udíleli rady týkající se zejména věcí budoucích, tedy eschatologie. Zacitujme tedy ještě jednou Van Dama, když se při svých studiích okultismu zaštiťuje výsledky badatelů v oblasti metafyziky: „Jeden z pionýrů „Society for Psychical Research“, Oliver Lodge se vyjádřil takto: „Jediné vysvětlení, které by se mohlo dát, by bylo představit si nadpřirozenou ďábelskou zlobu, která nám chce škodit a nás klamat.“ Je možné, že i ve spiritismu jsou ve hře duchové lži, vydávající se za zemřelé? Církevní otec Tertullian byl o tom přesvědčen. Předpokládají to i ex-media, např. Casson. Mají-li pravdu, pak se lze nadít, že tito duchové, i když si nasazují náboženskou masku, stojí v podstatě v nepřátelském postoji vůči osobě a dílu Ježíše Krista.“[4] Taktéž akademicky seriózní a populární badatel Allan opatrně přikyvuje, když říká:  „Některé jevy naznačují, že si s námi může zahrávat jakási tajemná bytost. V Bibli se o tom píše: „Bojujme proti zlým… duchovním silám v nebeském světě… vládcům, mocnostem a kosmickým silám tohoto temného věku.“[5] Jak je ale možné, že tolik křesťanů dnes nevnímá to, před čím Bible tolikrát a tak jasně varuje? Jak je možné, že např. charismatici, kterým ještě před nedávnem sloužila studie Van Dama jako učebnice boje s okultismem, a kteří se okultismu protivili snad jako žádní jiní křesťané, dnes přijímají novodobé proroky typu Ricka Joynera a Bennyho Hinna, kteří s mrtvými běžně komunikují a jako důkaz oprávněnosti nekromantie používají právě texty, před jejichž spiritistickou interpretací Van Dam varoval? Jak je možné, že ti, kteří jsou nejen ochotni vidět duchy nad národy, městy, jedinci, ale dokonce i nad křesťanskými denominacemi[6] a učinit je středem své pozornosti při zvěstování evangelia, nejsou ochotni rozpoznat je v duších zemřelých, kteří se zjevují jejich prorokům? Jak to, že ti, kteří jsou schopni pořádat doslova hony na ďábly se zaníceností, pro kterou bychom jen ztěží hledali oporu v biblické i historické ortodoxii, zůstávají v klidu, když jim duch zemřelého Adama, Ábela, Jonáše nebo Pavla, příp. mrtvého bezdomovce nebo mrtvé kontroverzní evangelistky, radí, jak si počínat v dobách posledních? Na tuto otázku se snaží odpovědět následující studie. 2.    Dva kořeny historického spiritismu Spiritismem se v širším slova smyslu rozumí „víra v duchy, duše zemřelých a možnost komunikace s nimi“.[7]  V užším slova smyslu je pak spiritismus hnutím, které se vyvinulo z pařížských magnetických seancí přírodního léčitele a doktora medicíny a filosofie, právníka a teologa Antonína Mesmera, který holdoval nekromantice a pomocí „živočišného magnetismu“ shromažďoval pacienty, kteří seděli v kruhu, dotýkajíce se konečky prstů, čímž dal později, podle Heida, vzniknout spiritistickým kroužkům.[8] Autor Mesmerova životopisu, spisovatel a humanista Stephen Zweig, popisuje magneto-spiritistické manifestace na Mesmerových seancích: „…jsou charakterizovány trhavými a nezvladatelnými pohyby všech údů i celého těla, stahy jícnu, škubáním v krajině břišní…, těkavým vytřeštěným pohledem, ječivým křikem, údery, pláčem a divokými záchvaty smíchu, po nich pak následují dlouhotrvající stavy únavy a zemdlenosti, sklíčenosti a vyčerpání… V každém případě je člověk ohromen klidem řady nemocných na straně jedné a na druhé zase jejich běsnění, různými průvodními příhodami, které se stále opakují, a náklonností, jež se mezi pacienty vytváří…“[9]  Uvádí se, že během jedné seance se z magnetizovaného média ozývali tři duchové zemřelých a Van Dam píše, že Mesmer odstartoval éru evropského spiritismu.[10] Jedním z Mesmerových žáků se stal i pozdější léčitel P. P. Quimby, jehož učení se v dalším století rozšířilo v Bostonu, původně puritánském městě východního pobřeží USA, a kde dalo podnět mnoha kultům, jako je „Nové Myšlení“ nebo „Křesťanská věda“.[11] McConnell dokazuje, že E. W. Kenyon, duchovní otec hnutí Víry, byl pod přímým vlivem Quimbyho myšlenek a dostalo se mu průpravy ve škole Quimbyho následovníka R. W. Emersona, kde nějaký čas působil.[12] Ke stejnému závěru došel i švédský religionista, profesor Aagaard z centra „Dialog“, když analyzoval učení hnutí Slovo života, které vzniklo pod přímým vlivem amerického hnutí Víry, ve švédské Uppsale.[13] Soudobé, moderní spiritistické hnutí, se pak zrodilo v USA až v roce 1848, a to na církevní půdě, kdy sestry Margaret, Leah a Kate Foxovy, členky metodistické církve, oznámily komunikaci s duchem zemřelého obchodníka, jehož kosti se později našly v suterénu místnosti. Hnutí se rázem rozšířilo po celém světě a nalezlo odezvu i v křesťanských kruzích, zejména v New Yorku. Sestrám Foxovým pak bylo duchy přislíbeno: „Bůh vás bude chránit, dobří duchové nad vámi budou bdít.“[14] Křesťanští spiritisté ihned přispěchali s vlastním a svérázným výkladem: jedná se prý o oblak svědků z epištoly Židům: „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo“ (Žd 12,1) s tím, že tímto oblakem není míněno výše popsané biblické svědectví starozákonních svatých, ale že jde o přebývání duchů těchto zemřelých ve světě živých. Tito spiritisté tak věřili, že vstupují do komunikace s duchy zemřelých svatých, od kterých získávají svá poselství. „Křesťanští spiritisté“ proto, podle Allana, „uznávají Krista jako Boha“, nicméně spiritismus podle něho „není možno označit jako křesťanský.“[15] Přesto má „křesťanský“ spiritismus své duchovní, své biblické hodiny, své nedělní školy a okázale pohrdá „sekulárním“ spiritismem jako okultismem a klade důraz zejména na službu uzdravování.[16] Je zajímavé, že v historii se duchové zemřelých zjevovali médiím sami, údajně bez jejich snahy. Prostě „oznámili“ svoji existenci a dotyčnému médiu se buď za určitých situací dále zjevovali nebo jim udělili pokyn, ve kterém je obeznámili se způsoby, jak s nimi dále navazovat kontakt. Takovéto spontánní zjevení, kdy lidé tento kontakt  nevyhledávali, ale přes to se jich tato zjevení přidržovala, popisuje např. probuzenecký německý farář a evangelista z 19. století Ernst Modersohn.[17] 3.    Římský katolicismus I když má v katolickém prostředí komunikace s mrtvými dlouhou tradici, podívejme se blíže na genezi jednoho legendárního příběhu. 2l. června 1981 jugoslávská vizionářka Marjana Draičević Soldo ze Sarajeva, když se se svojí kamarádkou procházela po Medžugorje, údajně spatřila na protějším kopci zjevení ženy v dlouhých bílých šatech s dítětem v náručí. Stejný úkaz pozorovaly  další dvě děti, které strachy utekly. Na druhý den byla u kopce již značná část vesnice a děti s ženou, kterou dle fyziognomie identifikovaly jako Pannu Marii, poprvé mluvily. Žena k nim hovořila o důležitosti rodiny, společné modlitby, půstu a vedla je k četbě Písma, úctě ke kněžím, mši a Církvi[18]. Následně na to kopec obsadila Titova komunistická policie, neboť se bála vzbouření. Soldo tvrdí, že od té doby se jim Marie zjevuje pravidelně, a tato zjevení trvají tři až osm minut: „Panna Maria bývá nejčastěji smutná, ale nikdy nejedná rozzlobeně nebo nervózně. V její tváři je nejčastěji láska a bolest.“[19] Marie se vizionářům zjevuje vždy v určitých časových intervalech: „Panna Maria mi řekla, že už nebudu mít zjevení každý den, ale pouze jednou do roka, 18. března, a to do konce života… Panna Maria mi řekla, že budou i mimořádná zjevení. Tak mám zjevení každého druhého dne v měsíci. Ta začala 2. srpna 1987 a trvají dodnes. Nevím jak dlouho budu mít tato zjevení.“[20] Jiná vizionářka, Marie Pavlovičová-Luneitiová, popisuje pravidelné zjevování „Panny Marie“ na svátky procesí: „Panna Maria ve výroční den přichází vždy ve velmi krásném šatu. Její příchod v takovém dni ukrývá v sobě vzácnou symboliku. Pro mne osobně je to znamení, že jde o významný a důležitý den. Vidět v takový den Pannu Marii je nesmírná milost. Je slavnostně a pěkně oblečená. Když my, vizionáři, zažijeme, že je Panna Maria v tento den zvlášť radostná, i nás naplní taková radost. Když Panna Maria děkuje, že žijeme podle jejích poselství, znamená to, že nikdy neztrácí naději. My jsme nesmírně rádi, když vidíme, nebo dokonce cítíme, jak spokojena je Panna Maria.“[21] Římskokatolická církev nikdy pravost zjevení v Medžugorje neuznala, ani je nepopřela. I když do Medžugorje putují stovky tisíc poutníků ze všech zemí světa, záhřebský kardinál, Josip Branćič, i přes tuto masovost uvádí, že se jedná pouze o „soukromá zjevení“. O tomto církevním postoji, kdy na třiceti tisícových procesích koncelebruje až 800 kněží, a která jsou brána jako výsledek „soukromých zjevení“, mnoho vypovídá i výrok bývalé hlavy katolické církve, papeže Jana Pavla II, velkého ctitele Panny Marie, když prohlásil: „kdybych nebyl papežem, již bych byl v Medžugoriji. Vím o všem, všechno sleduji.“[22]  I přes tento dvojaký postoj katolické církve, řadí Allan zjevení Marie ve Fatimě, resp. v Medžugorje a Lurdech, mezi „záhady a mystéria“ a netají se jejich démonickým podtextem.[23]  Nutno také dodat, že podobná zjevení, ke kterým došlo v roce 1930 ve Fatimě, římskokatolická církev za pravá uznala. 4.    Charismatické hnutí 4. 2 Zjevení Bennyho Hinna Charismatická zbožnost zatím kouzlo Marie neobjevila. Avšak teleevangelista a uzdravovatel vírou, Benny Hinn, zná soukromá zjevení jiné svaté, a to kontroverzní uzdravovatelky vírou Kathryn Kuhlmanové, která mu ve snu dává znamení o své smrti. Poté Hinn nabírá moc Ducha svatého nad jejím hrobem a nakonec zažívá požehnání a Boží moc i nad hrobem kontroverzní letniční kazatelky a duchovní matky Kuhlmanové, Aimee McPherson, která zemřela na předávkováni barbitalem. Kuhlmanová se Hinnovi zjevuje i po své smrti a zprostředkovává mu setkání s modlitební skupinou duchů zemřelých. Aby dosáhl nové, doposud nepoznané dimenze poznání a moci Ducha svatého, přivádí jej zemřelá Kuhlmanová i k samotnému Kristu: „V noci jsem měl vidění. Viděl jsem sám sebe vcházet do místnosti... Viděl jsem sám sebe vcházet do místnosti, kde stála Kathryn Kuhlmanová... ten den, když zemřela, to ráno, co zemřela, měl jsem sen, kdy jsem viděl truhlu s bílým šatem. Když jsem se vzbudil, v to ráno, věděl jsem, že zemřela a v to samé ráno to bylo ve zprávách. Je to již mnoho let.“[24] Hinn dále popisuje, jak se mu zemřelá evangelistka zjevuje i nyní: „A nyní stojí v tom pokoji a mluví ke mně, samozřejmě, byl to sen, ale ve skutečnosti vidění. Mnohdy jsou sny nočními viděními a Bible o nich tak mluví. Kdy - když vám to Bůh dá způsobem, jakým se to stalo mně. .... stejně jako v tomto vidění… jsem viděl slečnu Kuhlmanovou. A ona mi řekla: "Následuj mne." To bylo vše co řekla. Šel jsem za ní do druhé místnosti.“[25] Tato setkávání pak způsobují i nový rozměr Hinnovy služby: „V této druhé místnosti stál Pán. Podíval se na mě a řekl: "Následuj mne"... Když jsem se vzbudil, když jsem vstal, když jsem procitl z vize, třásl jsem se a potil se od hlavy až k patě. Vím přesně co ta vize znamenala. Byla to Kathryn Kuhlmanová kdo mne vzala a představila mne Svatému Duchu. To je význam té první místnosti, kdy mi řekla "Následuj mne". Ale když Kathryn byla pryč, stál tam Ježíš. Kathryn udělala svoji práci a zmizela. Pán řekl, "Následuj mě do třetí místnosti... A právě teď cítím další platformu, další rozměr, další úroveň opravdu přichází“.[26] A nejen to, Hinn je také zemřelými veden k tomu, aby s nimi vstoupil do modlitebního obecenství: „Pán mi dal vidění Kathryn Kuhlmanové sedící s něčím, co vypadalo jako skupina lidí... a každý z nich vypadal, že mě chce přinutit abych se modlil. Vím, já vím, že to zní bláznivě, ale je to pravda... Modlil jsem se nejméně hodiny. Přinejmenším padesát až sedmdesát z těch sedících ve skupině mi říkali: "Modli se! Žádej Pána, ať ti dá službu uzdravování, která se dotkne celého světa“. Náhle jsem slyšel hlas Kathryn a najednou zde stála, jako jasný krystal. Se svým širokým a krásným úsměvem řekla: "Žádej! Čekáme zde na tvé prosby. Budeme se s tebou za tvé žádosti modlit!" A vidění zmizelo.“[27] Hinn však nečeká jen na zjevení, ale pomazání Ducha svatého bere i z hrobu Kuhlmanové: „Ve čtvrtek jsem byl na TBN a v pátek jsem šel navštívit hrob Kathryn Kuhlmanové… Již jsem zde jednou byl, a tak často rád vzdávám úctu této velké Boží ženě, která se dotkla mého života. Ten hrob, kde leží, je uzavřen, obestavěn dokola zdí… Avšak nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem viděl hrob Aimee… Ucítil jsem na tomto místě úžasné pomazání. Skutečně, slyšel jsem to, při návštěvě hrobu jsem se chvěl. Celý jsem se třásl. Boží moc mne celého zaplavila. Věřím, že to pomazání setrvává na těle Aimee. Vím, může to pro vás být šokující... To je neuvěřitelné. A Kathrynin hrob? To je udivující. Slyšel jsem o lidech, kteří byli uzdraveni, když tento hrob navštívili. Byli zcela uzdraveni Boží mocí. Říkáte, "Jak bláznivé jsou to věci". Bratře, zde jsou věci, kterým nikdy neporozumíme. Slyšíte to všichni?“[28] Není bez zajímavosti, že právě Hinn je považován za prominentního kazatele hnutí Víry a doktrinální i historické kořeny tohoto hnutí lze, podle McConnella i Aagaarda, nalézt v Quimbyho mesmerismu. Je sice pravdou, že Hinn činil ze svých doktrín i praktik nejméně třikrát veřejné pokání, ale – jak ve své knize „Matoucí svět Bennyho Hinna“ přesvědčivě dokazuje Goedelman – Hinn se k nim vždy po určité době vždy vrátil.[29] 4.2 Zjevení Ricka Joynera Je nasnadě, že pokud by charismatici něco podobného uviděli v řadách liberálních křesťanů, vedlo by je to k nebývalé ostražitosti a veřejné kritice. Pokud je však spiritismus provozován jejich oblíbenými proroky a učiteli, a tyto věci se označí jako dílo Ducha svatého, jako by nebyli schopni použít stejného metru. Duch svatý může jednat, jak on sám uzná za vhodné – říkají nejčastěji – a kdo mu bude přikazovat, co má dělat? Na jakém základě však vědí, že jde o Ducha svatého, to velkoryse přecházejí a ignorují tak četná varování Písem (Mt 7,21-23 a 1J 4,1). Není to ale jenom Hinn, kdo komunikuje s mrtvými. Bývalý „Kansaský prorok“ Rick Joyner se ve svých zjeveních, která popsal ve své knize Poslední bitva, dokonce setkává se zesnulým apoštolem Pavlem a duchy jiných zemřelých, jako například s jistým bezdomovcem.[30] Ve volném pokračování „Povolání do poslední bitvy“[31] pak mluví s Lotem (s. 27), Jonášem (s. 30), Ábelem (s. 44), Adamem (s. 45) aj. Tito mu pak potvrzují klasickou teonomistickou teologii o panování Adama nad zemí a předání této autority ďáblovi, o sjednocení věřících, kteří spojeni láskou a poznáním skrze bitvy dobudou vítězně národy a vlastně tak ustaví Boží království na zemi, což je chápáno jako dílo obnovy všech věcí. „Boží soudy jsou prvním krokem do Božího království… Až přijde soudný den, budou znát krále všichni a také porozumí jeho soudům,“[32] píše Joyner. Nejdříve však bude nutné křesťany vyvést z jejich pevností a vězení, rozuměno z jejich „tradičních církví“, a vyzbrojit je charismatickými zkušenostmi a nechat je dorůst do „plnosti Krista“.[33] Joyner tak doktríny, které jsou již od padesátých let letničními a evangelikály odmítány, vložil do úst duchů zemřelých s tvrzením, že takto získané prorocké zkušenosti jsou získány na přesnější úrovni inspirace, než byla ta která byla propůjčena pisatelům při psaní Bible. Tím, že mu sám duch apoštola Pavla potvrdil, že jeho epištoly (které se obvykle k rozsuzování učení nejvíce používají) jsou méně důležité než evangelia,[34] se tak de facto vyhnul možnosti rozsuzovat věci Písmem. Druhým bravurním obratem, kterým si Joyner zajistil nerozsuzovatelnost, je jeho tvrzení, že církev „poslední doby“ nebude současná heterodoxní učení považovat za klamná: „...celé pravdy, na nichž se dnes rozlišují duchové, začnou pozbývat na významu".[35] Tato změna teologie se zřejmě projeví nejen v církvi, ale i v nebi. Zatímco Jan padl v nebi na kolena před andělem a ten Janovi vysvětlil, že klekat se má pouze před Bohem, před Joynerem padají andělé na kolena sami: „Když jsem začal procházet mezi těmito anděly, poklekli na jedno koleno, uklonili se mi a prokazovali mi velkou úctu.“[36]  Jak je vidět, nejen na zemi, ale i v nebi dochází k doktrinálním posunům. Joyner sám rozlišuje a odstupňovává několik druhů prorockého zjevení jako: 1)„dojmy“, 2) „vidění“, 3) „vědomý pocit přítomnosti Pána nebo pomazání Ducha svatého“, 4) „otevřená vidění“ a 5) „vytržení“.[37] Když mluví o vědomém pocitu přítomnosti Pána – bod 3 - píše:  „...toto asi zakoušeli apoštolové, když psali novozákonní epištoly. Na této úrovni už můžeme mít velkou jistotu, ale je to stále místo, kde nás ještě mohou ovlivnit naše předsudky, důrazy, učení atd. Právě z tohoto důvodu věřím, že Pavel v některých záležitostech říkal, že podává svůj názor, ale myslí, že má (souhlas) Ducha svatého.“[38]  Jako nejvyšší stupeň vidí Joyner vytržení a dokládá, že o čím vyšší stupeň prorockého zjevení jde, tím méně lidských příměsí se v něm nachází. Sám doznává, že jeho vidění – kam patří i komunikace s mrtvými – byla ve většině případů „přijata na určité úrovni vytržení.“[39] Nejen, že zde Joyner připouští, že úroveň inspirace, při které byly psány epištoly, je nám dodnes přístupná, ale tím, že vytržení (neboli stavy, ve kterých se sám nacházel) staví nad tuto úroveň, uvádí tak i svá vidění de facto nad Písmo.[40] I když v předmluvě své druhé knihy mluví o neomylnosti Písma[41], tímto svým vysvětlením staví přesnost „prorocké úrovně“ svých vizí nad „přesnost“ úrovně zjevení, na kterém byla sepsána Bible. Prorocké zážitky k Joynerovi přicházely jak ve snu, tak v bdělém stavu. Například během telefonování. Joyner píše, že je sice neuměl „zapnout“, ale vždy je mohl „vypnout“. Jindy zjevení přišlo tak nevhod, že nestihl další číslo vydání svého bulletinu. Právě v těchto bdělých i snových stavech se setkával se zesnulými, kteří – ačkoliv jinde tvrdí, že zjevení nepatří k vytváření doktrín[42] – jej vyučovali eschatologii. Když se po vydání jeho první knihy „Poslední bitva“, kde svá setkání s mrtvými zveřejnil, zvedl mezi konzervativními křesťany prudký odpor, Joyner silně omezil svoji profetickou rétoriku. Dokonce uvedl, že se přiklání k názoru, že nemluvil se skutečnými lidmi,[43] nicméně že se jednalo o prorocké zážitky, ve kterých je člověk doslova „v místě vidění.“[44] Samotné kontroverze okolo svých zjevení pak komentuje takto:  „...podstata některých těchto zjevení (by) mohla způsobit teologické problémy. Jedním z nich by mohl být i způsob, jakým jsem se setkal a mluvil s mnoha starozákonními i novozákonními postavami, stejně jako s význačnými, nyní již mrtvými lidmi církevní historie.“[45]  Joyner ale neví o tom „že by Písmo takovou to možnost odmítalo…“ [46] Jedním dechem se přitom Joyner pouští do exegeze biblických míst, ve kterých rozpoznává komunikaci s duchy zemřelých. Patří sem příběh z hory Proměnění nebo setkání Jana s andělem z knihy Zjevení.[47] 5.    Argumenty obhájců 5. 1 Nejde o doptávání Jelikož Joynerova a Hinnova zjevení nepřicházejí z jejich iniciativy a některé jsou součástí snů, někteří tvrdí, že tudíž nejde o aktivní doptávání se. Nejen, jak jsme již uvedli, že ve spiritismu nejde v takovém případě o nic neobvyklého, Joyner sám přiznává, že zjevení dostával na pokračování a na pokračování je také vydával. Skutečně se ale Joyner nedoptává? Nejen, že se během svých zjevení doptává, ale mrtví mu dokonce rádi odpovídají: „Jiná cesta neexistuje?“ zeptal jsem se. „Ano je i jiná cesta,“ odpověděl Jonáš…“[48] „Mluvíš o šelmě ze Zjevení 13?“ zeptal jsem se. „Ano…“[49]  „Prosím tě, řekni mi víc“, prosil jsem trochu překvapený tím, že vidím právě Adama…“[50] Již Tischner definoval spiritismus jak „duchovní hnutí, které se zakládá na přesvědčení, že se lidé dostávají do kontaktu se zemřelými prostřednictvím zjevování se mrtvých… a hovořících médiích, které se nalézají ve stavu transu nebo spánku.“[51] Stejně tak charismatiky velmi dobře přijímaný Van Dam píše o tom, že se mrtvý může zjevit ve snu a sdělit skryté informace: „Znám jeden případ… kde syn uviděl ve snu svého zemřelého otce, který mu řekl, kde je ukrytá druhá jím sepsaná závěť. Byla nalezena na místě udaném ve snu.“[52] Přesto, že se jedná o neiniciovaný sen, Van Dam popisuje tuto skutečnost jako spiritismus. Přijatá zjevení jsou rovněž zcela unikátní. Joyner se např. od „bláznivých panen“ dozvěděl, že místo skřípání zubů je v nebi[53], že apoštol Pavel postavil své spisy níže než „autentická slova Kristova“[54] – tedy zcela v souladu s liberální teologií - nebo, že se v nebi andělé klaní lidem pro jejich oblečení do pláště pokory.[55]  Oba dva, jak Hinn tak Joyner, se dozvídají, že církev čeká nádherná doba probuzení, divů a zázraků a formování nových pravd. Písmo však i zde učí pravý opak a dobu poslední vidí mimo jiné jako čas odpadnutí, vychladnutí, příchod falešných učitelů a proroků a vzestup falešných doktrín.[56] Jestliže tedy Hinn i Joyner komunikují s mrtvými, a to jak ve spánku, tak v bdělém stavu, pokládají jim otázky, na které dostávají odpovědi, a ty poté publikují, a jejich poselství odporuje ortodoxii, jedná se o fenomén, který plně odpovídá tomu, co Van Dam, Tischner, Allan, Anderson, Heide a jiní nazývají spiritismem. Nic na tom nezmění jejich výřečnost, sloh, barvitost, libozvučnost ani hojná prosycenost textů biblickými verši. Jak říká jedno americké přísloví: jestliže to vypadá jako kachna, plave to jako kachna, kváká to jako kachna, létá to jako kachna a chutná to jako kachna, pak to musí být kachna! 5. 2 Jsou to tak milí lidé Při návštěvě Ricka Joynera v ČR a jeho setkání se zástupci a představiteli českých církví byli někteří dotčeni jeho osobním kouzlem, pokorou, úctou a šarmem.[57] Zvláště citlivé jsou v tomto některé ženy, pro které je příjemné a laskavé vystupování mnohdy přijatelnější, než zdánlivě „ostrá“ a „nepřátelská“ varování kritiků. Snad právě proto jsou v kruzích, které jsou těmto zážitkům nakloněny, ženy důrazněji prosazovány do vedoucích postavení a častěji působí i jako prorokyně. Proroctví zde pak není obvykle chápáno ve smyslu reformačním jako inspirovaná promluva (Sk 15,32), která přichází v návaznosti na kázané slovo (1 K 14,30-31), ale spíše jako promluva Páně v „ich formě“, která následuje po bloku chval, který vytvoří patřičnou atmosféru (srv. Am 6,5). Předmětem takovýchto proroctví je obvykle přicházející probuzení. I když může mít konzervativní křesťan někdy problém s démonologií Neila T. Andersena, málokdo dokázal tak výstižně popsat kouzlo falešných proroků, jako právě on: „Co se člověku vybaví pod pojmem „falešní proroci“ a „falešní učitelé“? Mnozí mají sklon si představovat východní mystiky a guru, představitele nebiblických náboženství nebo výrazné vůdčí osobnosti různých sekt – lidi, kteří jsou viditelně mimo rámec křesťanské církve. Apoštol Petr celou kapitolu jednoho ze svých dopisů věnoval falešným prorokům a falešným učitelům, kteří působí uvnitř církve. „V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci, tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu“ (2 Pt 2,1). Tito lidé jsou v našich sborech právě teď, maskováni jako činitelé spravedlnosti. Všimněte si, že kouzlo falešných učitelů nespočívá především v jejich učení: „A mnozí budou následovat jejich výstřednosti a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení ( verš 2 NS). Co Pavel míní „následovat jejich výstřednosti“? Mluví o křesťanech, kteří si cení službu založenou na vnějším vzhledu a přitažlivosti těchto vůdců. Říkáme: „Je to takový milý člověk.“. „Má velké osobní kouzlo“, „Je strhující řečník“, „Je tak milá a působí tak upřímně“. Je však tělesná přitažlivost biblickým měřítkem pro hodnocení služby učitele?“[58] 5.3 Bůh si může použít co chce Mnoho křesťanů dnes sice zná varovné verše z Bible, ale když jsou pak konfrontováni se skutečností, která je zastřena ve zbožném hávu a vypadá pravdivěji než sama pravda, ztratí svoji obezřetnost. Pokud je navíc autor respektován jako uznávaný prorok, jehož vize kolují již v samizdatech, předpovídá velká probuzení a vzývá éru vítězného křesťanství a triumfalismu, bývají lidé často natolik pohlceni, že jakoukoliv obezřetnost by chápali jako výraz poraženectví a nevěry. Navíc knihy těchto proroků obvykle rafinovaně přirovnávají kritického ducha k nezdravému racionalismu, strohému biblicismu, a vyzvedají osvícení, obdobu jakéhosi římskokatolických „soukormých zjevení“[59], tělesnému člověku nedostupných, skýtající doposavad nedostupné prameny poznání, před kterými běžný smrtelník trne v zbožném údivu. Joyner proto mluví o těch, kteří „znají Písmo“ na rozdíl od těch, kteří „znají Boží moc“.[60] Je sice pravdou, že Ježíš také mluvil o obojím, ale nevylučoval jedno druhým a ani neuváděl tyto věci nutně odděleně. Zjevení patří zajisté k součásti duchovního dědictví udělenému Božího lidu skrze dary Ducha svatého, nicméně Písmo mluví o tom, že Boží Slovo je již samo o sobě mocné (Žd 4,12) a jeho znalost dává moudrost ke spasení (2 Tim 3,15). Oddělením těchto věcí tak Joyner ve svých čtenářích navozuje přesvědčení, že znalost Božího slova ke sdílení Boží moci není potřebná. Kritikou tohoto Joynerova tvrzení bychom se mohli dostat do konfliktu s těmi, kteří nás budou považovat za pouhé znalce litery, kteří pro svoji uchvácenost textem odmítají reálnou zkušenost nabízeného. Nicméně poctivý písmák bude vždy tím, kdo hledá moc, kterou mu Bůh skrze víru v Krista v Duchu svatém nabízí, a přesto jeho zkušenost nebude na Písmu nezávislá, ale naopak, bude z něho vycházet. Avšak ten, kdo bude jenom duchovně experimentovat, může podcenit známou protestantskou pravdu, že zkušenost musí vycházet z Písma a nikoliv naopak. Může se pak stát, že lidé, pro své experimenty a prožitky, budou používat – stejně jako Joyner - Písmo pouze k jejich ospravedlnění. Podíváme-li se na celou věc pragmaticky a s odstupem, můžeme si všimnout, že varování před zkoumáním učení je často pouhým účelovým antiintelektualismem, který zabraňuje  možnosti dostat se zjevení „pod kůži“. Samo rozsuzování je tak v myslích čtenářů pokládáno za projev nevěry, snad rouhání, možná dětinskosti a nedůvěry v mocného Boha, jenž se zjevuje v éře formování „nových pravd“ a „zjevení“ před posledním velkým a celosvětovým „probuzením“. To má pak provázet a předcházet příchodu Krista. Jindy jsou věřící alespoň přesvědčeni, že by se případným rozsuzováním „nepodstatných detailů“ ochudili o celkový kladný přínos daného poselství. Joyner proto – jak jsme již uvedli - chytře uvádí, resp. vkládá Bohu do úst, že to, co církev považuje za blud, bude v budoucnu zcela normální, ne-li požehnanější.[61] Že tato profetická, experimentální teologie, nestojí na solidní exegezi je již podružné. Přání je zde otcem myšlenky, a to zbožné myšlenky, a případný kritik, který by namísto triumfálního očekávání miliónů spasených duší varoval před herezí a dovolil si tyto vznešené vize zpochybňovat, musí být nahlížen jako buď úzkoprsý fundamentalista nebo rovnou jako Boží nepřítel. Pokud však přeci někdo vznese možná i zprvu nesmělou námitku, že tyto „pravdy“, či způsoby jejich získávání, odporují Písmu, dostane odpověď, že vítr – Duch  – vane kam chce, že Bůh je předivný, že je svrchovaný, což je chápáno jako nevyzpytatelný, a že může konat úplně jinak, než si omezený člověk může představit nebo vyčíst v Bibli. Avšak, je tomu skutečně tak? Křesťanský Bůh, na rozdíl od římského panteonu, muslimského Alláha, či přírodních, či primitivních božstev, je Bohem smlouvy. Vždy navazuje s člověkem smluvní vztah a zavazuje jej i sebe závazkem. Pisatel listu Židům o tom svědčí slovy: „Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou. A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané.“(Žd 6,17-18) Pán Bůh se dobrovolně a neodvolatelně zavázal, že svá zaslíbení, která mají pro člověka samozřejmě své podmínky, které je nutné naplnit, sám splní. Jinými slovy Bůh se zde sám omezil v tom, aby nemohl od této smlouvy jednostranně odstoupit, a proto nemůže zapřít sám sebe. Součástí smlouvy o spasení, která stojí na zaslíbení dané Abrahamovu potomstvu, a která je stvrzena touto přísahou, jsou tedy podmínky, kam patří i příkazy resp. zákazy. Jednou z nich resp. nejpodstatnější z nich je podmínka milovat Hospodina. Bůh se totiž rozhodl mít s člověkem vztah a součástí tohoto vztahu je samozřejmě i komunikace. Starý Zákon znal vícero způsobů komunikace. Například modlitbu, doptávání se proroků, andělské poselství a ve specifických případech spojených s vykonáváním kultu „urim a turim“, los, nebo různé vyšetřující obřady (Nu 5,14-28). Kultické obřady, zakotvené ve Starém Zákoně, jsou vyprázdněny skrze kříž, jiné platí dodnes. Ačkoliv bychom mohli nalézt mnoho individuálních, až bizarních způsobů, jak Bůh mluvil k lidem, např. hlas oslice, šelest kroků v korunách stromu, hřmění, vlhké, či suché ovčí rouno atd.  několik způsobů komunikace je přímo zakázaných. Můžeme se s nimi setkat v knihách Mojžíšových: „Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti.“ (Dt 18,10-12) Praktický příklad neposlušnosti tohoto přikázání a popis důsledků z toho plynoucích nám odhaluje již Starý Zákon v životopisném příběhu krále Saula. Jednoho dne toužil Saul, v životní tísni,  poznat Boží vůli ve chvíli, kdy s ním pro jeho hříchy již Bůh přestal komunikovat. Proto se rozhodl doptat mrtvého proroka, který mu za jeho života Boží vůli oznamoval: „I doptával se Saul Hospodina, ale Hospodin mu neodpovídal ani skrze sny ani skrze urím ani skrze proroky. Tu řekl Saul svým služebníkům: "Vyhledejte mi ženu, která vyvolává duchy zemřelých. Půjdu k ní a dotážu se jí." (1S 28,6-7) Ačkoliv měl za to, že mluví se Samuelem, který mu dokonce řekl pravdu, Bůh to za doptávání se Samuele nepovažoval:  „Tak zemřel Saul pro svoji zpronevěru; zpronevěřil se Hospodinu, protože nedbal na Hospodinovo slovo. Dokonce se dotazoval věštího ducha. Hospodina se nedotazoval, proto jej Hospodin usmrtil a převedl království na Davida, syna Jišajova.“ (1Pa 10,13-14) Přesto, že se Saul doptával na Hospodinovo slovo, zde se explicitně píše: „Hospodina se nedotazoval, proto jej Hospodin usmrtil“. Spiritismus se tedy stal Saulovi léčkou k smrti. Jestliže Hospodin člověku zakázal tento způsob komunikace, nebude tímto způsobem s člověkem mluvit. Jestliže Bůh člověku zakázal cizoložit, nebude tímto způsobem žehnat lidskému plození. Jestliže svým dětem zakážeme v noci hrát si s počítačem, pak jim určitě nebudeme nechávat o půlnoci e-mailové vzkazy, zvláště, pokud je můžeme navštívit osobně. Pán Bůh s námi jednoduše nebude komunikovat způsobem, který nám předem zakázal,  a kterým s lidmi obvykle mluví duch věští. I on je v tomto – dobrovolně a ze svého rozhodnutí - vázán smlouvou. Proto ať Benny Hinn nebo Rick Joyner umí sebelépe mluvit a sebebarvitěji psát, ať jim časopisy dělají sebevětší reklamu, ať jsou uznáváni sebevíce populárními vůdci, pokud jim tuto inspiraci dávají duchové zemřelých - a řekněme to na rovinu - pokud píší pod pomazáním ducha věštího, už nás nemusí, ba nesmí zajímat, co píší. Chesterton, který se snažil spiritismus zkoumat z vědeckého pohledu, učinil závěr, že jediné, co může o dané věci spolehlivě prohlásit je, že tito „duchové lžou“.[62] Přes tyto skutečnosti, které již přinášejí své hojné ovoce, je nutné si uvědomit to, co napsal děkan korejské letniční univerzity, Dr. Stetz: „Možná, že většina charismatických vůdců, kteří uvedli falešná učení do charismatických kruhů, tak učinila nikoli s úmyslem svést lidi, ale protože oni sami byli nevědomky svedeni – v přesvědčení, že jde o nové zjevení poslední doby.“[63] I přes možná dobré úmysly a dobré motivy citovaných proroků, je dnes - po dvaceti letech, co byla tato slova pronesena - potřebné je v plné míře vztáhnout i na původně konzervativní letniční hnutí, v kterém byl tento citát pronesen. 6.    Analýza spiritismu 6.1 Co říká Bible o spiritismu Izrael měl přísně zakázáno, dokonce pod trestem smrti, obracet se k duchům zemřelých: „Neobracejte se k duchům zemřelých a nevyhledávejte vědmy a neposkvrňujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lv 19,31). Stál totiž ve smlou

Poznámka: Obsah:
A svedou mnohé 1.
A svedou mnohé 2.
A svedou mnohé - Literatura