poslal xvejvodam Lukáš 19,41-48
Když už byli blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: "Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí a sevřou tě ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil." Když vešel do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali, a řekl jim: "Je psáno: 'Můj dům bude domem modlitby', ale vy jste z něho udělali doupě lupičů." Každý den učil v chrámě; velekněží však a zákoníci i přední mužové z lidu usilovali o to, aby jej zahubili, ale nevěděli, jak by to měli udělat, poněvadž všechen lid mu visel na rtech.
Bratří a sestry,
V textu dnešního kázání slyšíme, že Pán Ježíš pláče při vjezdu do Jeruzaléma, pláče nad tímto městem, původní smysl textu dokonce říká, že vzlyká.
Asi znáte takovou situaci, když jste nad někým plakali, nad někým ke komu jste cítili lásku, přátelství, mohli to být třeba vlastní děti nebo někdo jiný z blízkých. Někdo s kým jste to mysleli dobře, někdo za koho byste dýchali, ale on si třeba nedal říci v nějaké věci nebo dokonce vás a vaše city přímo odmítl.
Jaké je to…je to určitá bezmoc, ale může někdo,v kom se potkává člověk s všemohoucím Bohem cítit bezmoc? Zvláštní, ale zdá se, že ano…
Nakonec okamžiků, kdy Bůh pláče nad svým lidem, ať již přímo či prostřednictvím svého proroka, takových míst najdeme v Písmu celou řadu.
Ono je to tak, Pán Ježíš touží po tom, aby město poznalo, co vede ku pokoji, ale zároveň ví, že se to nestane. Město, které si nese Pokoj ve svém jméně – Jeru-šalom, Jeruzalém, což znamená vidět tak pokoj, nositele Pokoje nepozná.
Nepoznává, že ku Pokoji vede to, co přináší do města Pán Ježíš, tedy On sám, přesněji vztah s ním. Vztah z Bohem, to čemu Písmo říká chodit s Bohem, či doptávat se Hospodina. Ano, ne ve skutcích je skryto tajemství Pokoje, ne v rituálech, ale ve vztahu, ve vzájemném láskyplném obecenství.
Tento vztah máme hledat, do něho vstupovat, ujímat se nádherného účelu, pro který jsme byli stvořeni,stejně jako město Jeruzalém bylo postaveno, aby bylo trůnem Živého Boha a národ Izraele byl oddělen, aby byl jeho lidem, tak bylo na počátku stvořeno vše, aby to existovalo ke chvále a slávě Boží a ve vztahu s ním.
Ale vše se pokazilo jako zde, město nepozná Boha, který se k němu sklonil a tak bude zničeno, jako nepotřebná zbytečná věc, která pozbyla svůj účel, město, které mělo „tak vidět pokoj“, odmítne a ukřižuje krále Pokoje. Nejen tedy, že nedělá to, k čemu bylo určeno, tedy hledat Boha a vstupovat do vztahu s ním, ale ještě jej nechá zahubit. Je jistě hrozné minout se svým účelem a stát se zbytečným.
V další části biblického textu vidíme, že Pán vstupuje do chrámu a vyhání ty, kteří tu prodávají. Čistí chrám od prodavačů obětních zvířat, od těch, kteří mění peníze k chrámové dani atd. Jde o obraz očisty chrámové bohoslužby, nejen od těchto řekněme veksláků, ale především od svatokupectví, mrtvých rituálů a obětí bez skutečné lítosti nad svým hříchem a bez skutečné touhy po Bohu. Rituálů, které snad mají domněle uchlácholit Boha, umlčet jej? Nebo se mu skrze ně máme snad zalíbit? Samozřejmě, že oběti a teď nemyslím jen ty doslovné zvířecí oběti, ale oběti v nejširším slova smyslu, jsou Bohu milé, ale musejí vycházet z našeho srdce, z lásky k Bohu a našim bližním a nikoliv z chladného kalkulu nebo podobné pohnutky.
Jistě to neznamená, že máme rezignovat na dobré skutky,či že je jedno, jak se budeme chovat, opak je pravdou, ale naše dobré skutky musejí, aby před Bohem obstály, být ovocem našeho pokání a našeho vztahu s Pánem a k Pánu Ježíši Kristu.
A tím se dostávám k tomu, co dnešní text znamená pro každého jednoho z nás a pro nás všechny jako celek, jako církev Kristovu. Vždyť církev sama je dnes tím skutečným Božím chrámem, místem pravé oslavy Boží a obětí modliteb a chval.
A tak můžeme vzít město i chrám za obraz na jedné straně pro každého z nás jako jednotlivce a na straně druhé pro nás jako celek, pro církev Kristovu. Bylo nám zjeveno a víme tedy, co vede ku pokoji, víme, že máme být místem modlitby, místem Boží oslavy a je tedy třeba, aby se na nás tato oslava, či sláva Boží zrcadlila, abychom ji zářili do světa, do celého našeho okolí, aby Kristus zářil skrze nás a Jeho Láska, aby skrze naše srdce prýštila do našeho okolí, aby On, zdroj našeho Pokoje a předmět naší lásky měl svůj chrám mezi námi i v našich srdcích.
A tak se nechejme očistit od našich rituálů, mrtvých a bezobsažných stereotypů, poznejme co vede ku pokoji, prožijme to, prožijme vztah se stvořitelem všeho, s Pánem všeho stvoření, vstupme či lépe vstupujme každý den do tohoto vztahu, do kterého jsme pozváni skrze Pána Ježíše. Ať je od nás vzdáleno to, co se stalo městu Jeruzalému, ať nejsme bez účelu, neužiteční. Ale žijme našemu Pánu.
Vím a prožívám, že není jen tak vstupovat do tohoto vztahu. Ne snad, že by nějaká příčina na straně Boží tomu bránila, ale mnohé v nás i v našich srdcích se tomuto vztahu vzpírá, jedině je tedy možné prosit a volat k Bohu, aby napravil naše stezky, obnovil naše srdce a uvedl nás na naše místa ve svém království.
Pane, smiluj se, dej nám poznat co vede ku Pokoji, dej nám poznat a poznávat tebe samého a vstupovat do obecenství s Tebou. Amen
