Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Zázrak. Narostla někomu noha? Nejedná se o nějaký sen nebo bajku. Tato událost, která je do všech podrobností dosvědčena nespornými historickými důkazy, zůstala za hranicemi Španělska 300 let téměř neznámou. Osoba, u níž došlo k zázraku, Miguel Juan Pellicer, díky četným dokladům v archivu farnosti Calanda v provincii Aragon v severním Španělsku, je bezpečně doložena. Miguel Juan Pellicer byl pokřtěn 25.3.1617. Byl druhým z osmi dětí a pocházel ze skromné selské rodiny, která žila zbožným, ctnostným životem. Když bylo Miguelovi 19 nebo 20 let, sloužil jako čeledín u strýce z matčiny strany v provincii Valencia. Koncem července 1637 vezl vůz s obilím. Vpředu řídil zpřežení, ale spadl. Jedno z kol mu přejelo nohu pod kolenem a zlomilo mu holenní kost.

Strýc Jaime okamžitě převezl zraněného do sousedního městečka a pak asi 60 km vzdáleného města Valencia. Dorazil tam 3. srpna 1937. Miguel tam zůstal 5 dní, dávali mu různé léky, ale nemělo to účinek. Tak tedy cestoval zpět do Zaragozy a dorazil tam začátkem října 1637. Vyčerpán a v horečce byl přijat do špitálu Real Hospital de Gracia. Tam ho vyšetřoval hlavní lékař chirurgického oddělení Dr. Juan de Estanga a 2 vyučení chirurgové. Protože všichni 3 lékaři diagnostikovali na noze zanícenou ránu v pokročilém stadiu, viděli jako jediný prostředek k záchraně pacientova života amputovat nohu. Když později dělali před soudci výpověď, popisovali nohu jako „velmi flegmonní a zapálenou“, místy dokonce „černou“. V polovině října provedl Estanga operaci: amputoval pravou nohu „4 prsty pod kolenem“. Ačkoliv pacient byl omámen tehdy běžným narkotizujícím alkoholickým nápojem, trpěl strašné bolesti. „Ve své bolesti volal mladý muž neustále a s velkou naléhavostí k Panně Marii „del Pillar“ o pomoc. Tak to dosvědčovali svědci. Jistý student chirurgie jménem Juan Lorenzo Garcia měl amputovanou nohu vzít a uctivě pohřbít na předem určeném místě nemocničního hřbitova. V té době byla chována úcta k lidskému tělu, které je určeno jednou na konci věků ke vzkříšení, takže se i s amputovanými údy zacházelo s pietou. Garcia později dosvědčil, že nohu pohřbil v horizontální poloze do vykopané díry asi píď pod povrchem, tj. asi 21 cm pod povrchem. Po nějaké době v nemocnici, ještě než se rána úplně zajizvila, odebral se Miguel do asi 1 km vzdáleného kostela zasvěceného Panně Marii „del Pilar“ a děkoval Bohorodičce za to, že mu zachránila život a že jí může dál sloužit a uctívat ji. Potom ji naléhavě prosil o její pomoc, aby mohl žít z práce vlastních rukou. Na jaře 1638 mu nemocnice pořídila dřevěnou nohu a berlu. Aby mohl přežít, nezbývalo mu nic jiného než „pordiosero“, tj. stát se autorizovaným veřejným žebrákem, veřejně uznaným proboštskou kapitulou z Pilaru. Zaragoza tehdy měla 25 000 obyvatel, většina z nich procházela každý den kolem něho při své cestě do chrámu, aby pozdravili přesvatou Pannu Marii. Bolestí ztrápená tvář mladého žebráka, který prosil o almužnu, na sebe přitahovala pozornost nesčetných poutníků. Miguel se zúčastnil každý den v kostele mše svaté. Když mše svatá skončila, pravidelně natíral pahýl své amputované nohy olejem z lamp, které hořely před sochou Rodičky Boží. Profesor Estanga se mu snažil často vysvětlovat, že tím se zpomalí zajizvení rány. Miguel ale na to nedbal a zbožně natíral svou nohu dále. Tento akt víry v pomoc Panny Marie mu byl důležitější než všechna zdravotní pravidla. Počátkem roku 1640 se vrátil Miguel na hřbetě osla zpět do své domovské obce. Cesta dlouhá 120 km ho úplně vyčerpala. Rodiče ho ale srdečně přijali a to mu dodalo znovu síly. Miguel měl 23 let. Protože jako mrzák nemohl rodičům dobře pomáhat, začal zase žebrat, aby tak přispěl rodičům k obživě. Mnozí lidé později dosvědčili, že viděli v okolních vesnicích jednonohého mladého muže kolem města Calandy, jak seděl na malém oslu a bylo jasně vidět pahýl na jedné noze. Dne 29.3.1640 byl dle přesvědčení lidí výroční den 1600 let příchodu Panny Marie na břeh řeky Ebro, z čehož vznikla pozdější staletá úcta Panny Marie del Pilar ve Španělsku. V té době (r.1640) se právě objevila v Leuven (španělské Flandry) kniha biskupa Cornelia Jansena „Augustinus“, podle níž se zformovalo jansenistické hnutí, které odmítalo víru v zázraky a mariánskou úctu. Onoho dne 29.3.1640 se Miguel pokoušel rodičům pomáhat. Nakládal nosné koše na zádech svého malého osla hnojem. Udělal to devětkrát po sobě, ačkoliv mu to bylo velmi svízelné držet se zpříma na své dřevěné noze. Když nastal večer, šel unaven do stavení a pahýl nohy mu působil větší bolest než obvykle. Tuto noc musela rodina Pellicerova na rozkaz guvernéra nechat v domě přespat jednoho vojáka královské kavalerie, která pochodovala směrem k hranicím. Miguel musel vojákovi přenechat svou postel i deku a přenocovat na zemi na matraci v ložnici svých rodičů. Kolem desáté hodiny se uložil ke spánku. Sňal svou dřevěnou nohu a přehodil přes sebe svůj plášť, který mu byl ale příliš krátký, aby ho celého zakryl. Pak usnul. Kolem jedenácté hodiny v noci vstoupila Miguelova matka s olejovou lampou v ruce do světnice. Ihned pocítila líbeznou vůni. Zvědavě pozdvihla lampu do výšky. Pod pláštěm, kterým byl přikryt její spící syn, vykukovaly 2 nohy. Zděšena přivedla svého muže. Ten pozdvihl plášť. Nebylo pochyb. Byly to dvě nohy i s chodidly. Dalo jim to trochu práce, aby vzbudili syna. Ten rozespalý postupně přišel k sobě a byl úplně unešen tím, co se stalo. První slova, která mu vyšla z úst byla prosba k otci, aby mu podal ruku a odpustil všechny urážky a nezdvořilost, kterou mu kdy prokázal. Tato spontánní a bezprostřední reakce pokory u někoho, komu byl prokázán zázrak, je zřejmým poukazem na Božský původ zázraku. Když se dojatí rodiče Miguela ptali, zda tuší, jak se to stalo, odpověděl, že neví. Když ale byl právě probouzen ze spánku, měl zrovna sen, že je v kapli Panny Marie del Pilar a že natírá, jak bylo dříve jeho zvykem, svůj pahýl nohy olejem z jedné lampy. Byl si hned jistý, že mu Panna Maria del Pilar opět darovala jeho amputovanou nohu. Následujícího dne potvrdili rodiče před notářem: „Jsme přesvědčeni, že přesvatá Panna Maria del Pilar prosila svého Syna, našeho Spasitele o tento zázrak a byla Bohem vyslyšena pro modlitby Miguela nebo protože to bylo její skryté přání.“ Tito křesťané poznali zcela jasně, že to nebyla sama Bohorodička, která učinila tento zázrak, nýbrž svými prosbami toho dosáhla od nejsvětější Boží Trojice. Ať je svatá Panna Maria sebevíce ctěna a milována, není považována za nějakou pohanskou bohyni, nýbrž za prostřednici mezi námi a jejím Synem, jak to odpovídá jejímu mateřskému postavení vůči nám dle slov svého Syna, která pronesl na kříži k učedníku Janovi: „Hle Tvá matka“ (Jan 19,27) (Porovnej i se Zjevením 12,17). Když opadlo první vzrušení začal Miguel svou nohou pohybovat a ohmatávat ji. Prohlížel ji a pozoroval na ní známky, které dosvědčovaly, že je to skutečně jeho noha. Byla tu jizva po zlomené kosti od kola vozu, které mu ji zlámalo. Dále bylo vidět stopu po cystě, která pocházela z dětství, dva hluboké škrábance způsobené trním a konečně stopy po kousnutí psem. Miguel a jeho rodiče si byli jisti, že Panna Maria del Pilar dosáhla od Boha našeho Pána navrácení nohy, která před 2 roky byla pohřbena. Toto řekli pod přísahou bez váhání před soudci v Zaragoze. Noviny z té doby „Aviso Historico“ ze 4.6.1640 psaly, že pohřbená noha i přes usilovné hledání nebyla na špitálním hřbitově nalezena. Díra v zemi, v níž byla noha pohřbena, byla prázdná! Hned ráno 30.3.1640 se rozšířila neuvěřitelná zpráva po celé vesnici. Don Juseppe Herrero, vikář obce spěchal k rodině Pellicer spolu se sudím, rychtářem, královským notářem a dvěma lékaři z Calandy. Všichni byli z toho zmateni, nemohli se z toho vzpamatovat, když spatřili Miguela s jeho pravou zdravou nohou, ačkoliv den předtím ho viděli ještě jednonohého. Miguel si vykonal svatou zpověď a přijal při děkovné mši svaté Tělo Kristovo. Noha však zpočátku nevypadala zrovna pěkně. Byla zbarvena do fialova, nehty byly zkřiveny, svaly úplně zakrnělé a především byla noha o několik centimetrů kratší než noha druhá. Trvalo to tři dny, než nabyla normálního vzhledu a získala opět pružnost a svou sílu. Tyto okolnosti, které byly při procesu pečlivě dokumentovány a vyšetřovány, potvrzují, že se nejednalo o nějaký kouzelnický trik. Dokazují, že opět darovaná noha byla tatáž noha, která byla před dvěma roky a pěti měsíci pohřbena na hřbitově 100 km vzdáleném…. V červnu svědkové potvrdili před soudci v Zaragoze, že Miguel „může patu nohy položit na zem, prsty pohybovat a bez potíží běhat.“ Kromě toho bylo zjištěno, že znovudarovaná noha od konce března „vyrostla skoro o tři prsty“ a nyní byla stejně dlouhá jako noha druhá. Jedině znamení na této noze nezmizelo: jizva, která tvořila rudý kruh na místě, kde obě části nohy srostly. To bylo zároveň nesmazatelným znamením zázraku. Nevěřící filozof Voltair později žádá ve filozofickém slovníku, že: „Zázrak by musel být zjištěn určitým počtem rozumných lidí, kteří by byli nezaujati a neměli na věci žádný zájem. A jejich svědecké výpovědi by musely být zaznamenány korektní formou, neboť když požadujeme tolik formalit při záležitostech jako koupi domu, sňatku, nebo závěti, kolik by vlastně bylo třeba průkazných důkazů a zkoušek při prošetřování věcí z přirozeného hlediska nemožných?“ Přesně taková listina však byla v Calandě vystavena. Dne 1.4.1640 v pondělí se vypravil farář i vikář ze vsi Mazaleón, vzdálené 50 km na cestu spolu s královským notářem do vsi, kde žil Miguel, aby prozkumali skutečnosti faktů a vystavili o tom listinu. Koncem dubna 1640 se rozhodla rodina Pellicer, učinit děkovnou pouť k Panně Marii del Pilar. V Zaragoze žádalo vedení města otevření procesu, aby se vneslo jasno do celého dění. Dne 5.6.1640 byl tento proces podle kanonického práva otevřen. Byl veřejný a každý měl k němu přístup. Zúčastnilo se ho 100 osob z různých společenských vrstev. Dne 27.4.1641 vynesl arcibiskup slavnostním způsobem soudní rozhodnutí. Prohlásil znovunabytí amputované pravé nohy u Miguela Pollicera „za obdivuhodný zázrak“. Překlad A.bbaye Saint Joseph de Clairval, Flavigny sur Ozerain – XI/2006 v časopise farního společenství Kontakty 33/prosinec 2006