Verše 1 - 12: Páté vidění o polnicích je vylíčeno podrobně. Hrůzy páté polnice nemají lidi ještě zabíjet, nýbrž je pouze trápit. Vhodným obrazem tohoto trápení se staly kobylky, které byly pro obyvatele tehdejšího Orientu značnou pohromou. S kobylkami jako nástroji Božího soudu jsme se již setkali v osmé egyptské ráně (Ex 10,12 - 20) a u proroka Joela v první a druhé kapitole. Kobylky se vyrojily na zem z jícnu propasti (tedy z podsvětí), který klíčem otevřela hvězda spadlá z nebe. Jde o jinou hvězdu než o dříve spadlou hvězdu zvanou Pelyněk. Tato nová hvězda představuje anděla, vyslaného k trestání lidí. Může přitom jít jak o dobrého Božího anděla, tak o anděla zlého čili o ďábla (satana). Satan, Boží nepřítel, totiž není svrchovaným pánem, ale bývá užíván jako služebník Boha, který skrze něj uskutečňuje své nevyzpytatelné úradky a plány. Kobylky samotné již jednoznačně patří mezi
démonické síly a mocnosti.
Nejprve je popsáno působení těchto démonických kobylek, které mají sužovat lidstvo, potom je popsán i jejich vzhled. Působení kobylek je neobvyklé, neboť neničí přírodu, ale trápí lidi, a to pouze ty, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čelech (Zj 9,4). Trápení lidí od kobylek je podobné jako trápení od škorpiónů (štírů, hmyzu příbuzného pavoukům). Jejich uštknutí je sice velmi bolestivé, ale nezpůsobuje bezprostředně smrt. Zde je míněna jak tělesná bolest, tak i bolest duševní - výčitky svědomí, smutek a zoufalství, ztráta smyslu života atd. Tělesná a duševní trýzeň je tak veliká, že lidé by rádi dali přednost smrti, ale budou muset trpět dál, neboť se jim smrt vyhne. Doba trápení “pět měsíců” je dána tím, že kobylky žijí v průměru asi pět měsíců.
Popis vzhledu kobylek je barvitým básnickým obrazem, který má své předlohy jak v židovské literatuře (zejména u proroka Joela), tak v antických bájných představách o kentaurech či v jiných mytologicko-astrálních představách. Podoba koní naznačuje ničivou sílu a bojovnost kobylek (kůň byl totiž obávané válečné zvíře). Obraz lvích zubů znamená jejich hltavost a dravost. Poznámka o ženských vlasech naznačuje jistou vábivost kobylek, pancíř zase jejich nepřemožitelnost. Zlaté věnce značí vítězství, i když slova “něco jako zlaté věnce” spíš upozorňují na zdánlivé vítězství. V knize Přísloví (Př 30,27) se hovoří, že kobylky nemají nad sebou krále. Zde naopak kobylky nad sebou krále mají. Je to vládce podsvětí, nazvaný hebrejsky Abaddon, což znamená Hubitel. V některých překladech je uvedeno i řecké jméno Appollyón, které také znamená zánik a zničení. Toto řecké jméno připomíná boha Apollóna, kterého např. řecký dramatik Aischylos pokládal za boha zkázy. Většinou byl však Apollón uctíván jako bůh slunce a blaha, proto někteří vykladači (např. Richard Scheuch) odmítají spojovat Apollóna s Abaddonem.
Václav Hájek spojuje pátou polnici s přestavbou sovětské společnosti zahájenou Michailem Gorbačovem. Přestavba podle něj uvolní síly soudu, a to nejen nad bývalým Sovětským svazem. Svět postupně ovládne chaos a tento chaos způsobí zatemnění evangelia a věcí, které s ním souvisejí. Démonické síly chaosu vybičují bojovou náladu ve světě a prohloubí mravní zkaženost lidstva. Lidé v těchto dnech budou mít zruinované nervy pro nekázeň, nečistotu a mamon. Z touhy po cti a slávě a z omrzelosti budou dokonce chtít ukončit svůj život, ale zemřít jim nebude dáno.
Stoupenci historicistického pohledu (např. Jacques Doukhan) pak spojují pátou polnici se čtvrtou pečetí, tedy s procesem Božího soudu či trestu nad církví, která si neprávem nárokuje božství. Antiklerikální hnutí 17. a 18. století jsou zde považována za přirozenou odpověď na ducha křížových výprav a inkvizice, které poznamenaly dějiny od 11. po 16. století. Útokem světských revolucionářů je zachvácena pouze církev jako instituce. Lid se však stává svobodnější v myšlení a v hledání pravdy, což vytváří vhodnou půdu pro vznik a šíření myšlenek reformace. Církev (myšleno římská církev) tuto ránu přežije. Úpadek této církve potrvá pět měsíců, podle známého prorockého pravidla 1 den se rovná 1 rok to představuje sto padesát let. Počátek úpadku papežství je situován do roku 1798, kdy představitelé Francouzské revoluce uvrhli papeže do vězení. Jeho konec pak do období po druhé světové válce (1948).
Verše 13 - 12:
Pohromy páté polnice představují první “běda”, ohlášené orlem na závěr osmé kapitoly. Šestá polnice pak přináší druhé “běda”. Pohromy, rozpoutané zatroubením šesté polnice, budou lidi již ničit (usmrcovat). Démonická armáda na koních provede zničení třetiny lidstva. Přípravou k tomuto hroznému ničení (zabíjení) lidí je vidění čtyř andělů u řeky Eufratu. Tyto čtyři anděly lze sotva ztotožnit se skupinou čtyř andělů na čtyřech úhlech země (Zj 7,1), neboť na rozdíl od ní jde v tomto případě o spoutané démony, jejichž ničivá síla se uvolní na Boží příkaz, který zazní od oltáře. Na Boží příkaz tedy šestý anděl s polnicí rozváže démony od Eufratu, kteří se pak se svými oddíly vrhnou na lidstvo. Útok, jak vidíme, je veden od východu, od Eufratu. Eufrat tvořil přibližně východní hranici Římské říše. Předpokládalo se, že na druhé straně řeky žijí nebezpečné pohanské národy, zejména útoční a obávaní Parthové. Parthové byli pro Římany obávaným nepřítelem, vzbuzujícím hrůzu. V době napsání Apokalypsy byli Parthové ještě drženi na hranici impéria, ale jejich vpád - “rozvázání”, stále hrozil.
Démoničtí jezdci na koních byli připraveni “na hodinu, den, měsíc a rok”, tedy na
přesně stanovený čas. Bohem určený čas však není lidem znám, ani není lidmi vypočitatelný. Přesto někteří vykladači vypočítali, že hodina, den, měsíc a rok představují 391 let a 15 dní a pětiměsíční období pátého zatroubení pak 150 dní. Dohromady to činí 541 let a 15 dní. Za počátek pohrom páté a šesté polnice považovali tito vykladači rok 1299, kdy proběhla bitva u Bafea u Nikodemie, kterou začal útok otomanských Turků na byzantskou říši. Za sto padesát let - roku 1449 - podle nich přišel začátek šestého troubení. Čas šestého troubení skončil roku 1840, kdy turecká vláda uznala konec své nadvlády a kdy začalo období poslední - období konce světa. Samozřejmě jiní “apokalyptičtí počtáři” počítali a budou počítat jinak.
Počet, vzhled a řadění útočících démonických armád Jan podrobně popisuje. Ohromný počet jezdců na koních - dvě stě milionů - naznačuje, že lidstvo čeká nepředstavitelné a neodvratitelné množství hrůz. Pancíře jezdců - ohnivě rudé a žhoucí sírou - odpovídají prostředkům ničení, tj. ohni, dýmu a síře, které vycházejí z hlav koní, podobných hlavách lvů. Síra je zde jasným znakem pekelných sil a podsvětí (Zj 14,10). Obraz sice připomíná střílející tanky (podobně jako popis kobylek připomíná popis letících letadel), ovšem jakákoliv identifikace démonické armády s nějakým pozemským (v případě kobylek leteckým) vojskem (např. z posledních dvou světových válek) se jeví jako scestná. Správný výklad se totiž nemůže zakládat na nějakých “aktuálních aplikacích”, nýbrž na pochopení smyslu. Každá doba pak může zde nacházet svůj předobraz či výzvu.
Václav Hájek vidí v hrůzách šesté polnice rozpoutání řádění démonických sil v jedné třetině Evropy těsně před vystoupením Antikrista. Působením démonů dojde podle něho k velkému odstoupení, tedy k odpadnutí od Boha, což se řecky označuje jako apostasia. Usmrcení třetiny lidí pak Václav Hájek vykládá jako duševní ubití, ruinování a rozrušení lidské psychiky. Tyto důsledky spojuje zejména se šířením náboženského směru zvaného New Age, který usiluje o syntézu různých náboženství, vědeckých teorií a různých životních stylů v očekávání tzv. Nového věku. Bezbožní budou tímto dílem démonů uvedeni do úplného vyčerpání, chaosu a odumření lidského cítění.
Stoupenci historicistického pohledu (např. Jacques Doukhan) opět spojují šestou polnici s pátou pečetí, přičemž soudí, že šestá polnice navazuje na pátou polnici, jen dramatičnost zápasu církve s nepřátelskými silami se zintenzivňuje. Novinkou je zde propojování humanistických hodnot s hodnotami náboženskými v rámci populárního hnutí New Age, jehož vliv se podle nich uplatňuje ve všech náboženstvích.
Ať je to tak nebo tak, probíhající či budoucí pohromy nevedou k nápravě bezbožného lidstva. Ti, kteří přežijí rány páté a šesté polnice, se nedají, žel, jimi nikterak ovlivnit (Zj 9, 20). Jejich chyba a hřích spočívá jak v modlářství (klanění se démonům a modlám), tak v neřestném životě (ve smilnění, vraždách, krádežích a v čarování). Hříchy zde vzpomenuté jsou tolik typické pro pohany různých dob (Ř 1, 22 - 32). Boží varování nemá ohlas. Vystupňování katastrof však ukazuje, že Bůh se sebou nenechá žertovat. Kdo neuposlechne Boha napomínajícího a odpouštějícího, ten se setká s Bohem rozhněvaným a trestajícím. Dříve než zazní sedmá polnice, dojde však k dalšímu přerušení děje a my se opět setkáváme s vloženou částí jako před rozlomením sedmé pečetě. Jedná se zde hlavně o dvě zprávy: opětovné povolání proroka (Zj 10) a vidění chrámu a dvou svědků (Zj 11,1 - 14). Více o obsahu této vložené části (vsuvky) si ale řekneme až někdy příště.
Stanislav Heczko
(LECAV Praha)
