Grano Salis - Skrytá tvář charismatismu

Moje cesta k víře byla v porevoluční době celkem ukázková. Konaly se hromadné evangelizace na náměstích, ve velkých sálech apod. Na jedné z těchto akcí se mi víra v Ježíše zdála jako docela dobrý nápad, a tak jsem uvěřila. Byl to jen první krůček, kdy jsem vlastně o Bohu a víře nevěděla vůbec nic.

Po pár měsících u katolíků jsem se díky kamarádům dostala do Církve bratrské v Karlových Varech. Bylo mi 16 let, tamní setkávání zejména mládeže pro mne bylo srozumitelné (na rozdíl od katolických setkání - nic proti nim). Začala jsem pravidelně navštěvovat snad všechny akce, které se v církvi konaly. Kdo je to Bůh jsem se dovídala postupně a zhruba po půl roce jsem poprvé zažila modlitbu, kdy jsem cítila, že Bůh je tam opravdu se mnou. Od té doby se měl můj život změnit.

            Byla jsem vychovávána v tom, že podávat výkony je správné a žádoucí. Ve škole jsem byla premiantka, tudíž jsem s tím potíže neměla. Snad akorát ty zájmy - sport, koníčky apod., to bylo horší. Nevynikala jsem, a snad i proto jsem skoro nikde nevydržela déle než rok. Já prostě musela být nejlepší. Ach jo. A stejně jsem nevědomky začala přistupovat k víře. Potřebovala jsem vše vědět, všude být, vše mít pod kontrolou, být lepší než ostatní. Nic z jmenovaného však nebylo vědomé. Po pravdě řečeno, musela jsem být nesnesitelná. Když k tomu přičtete již tak obtížné období dospívání, nevím, jak to se mnou moje nevěřící okolí mohlo vydržet.

            Víra a život pro Ježíše se pro mne staly vším. Začala jsem k nelibosti rodiny studovat VOŠ teologickou, vedla jsem dorost, jezdila na různé akce, tábory apod. Cítila jsem se v tom dobře, protože to fungovalo. Byla jsem mezi lidmi, se kterými jsem prožívala hluboké chvíle jak před Bohem, tak mezi sebou navzájem. Zpětně vidím jeden ohromný problém, kterého si nikdo nevšiml: rostla jsem v poznávání Boha a službě Jemu, ale můj osobnostní vývoj, dospívání, to se zastavilo. Moje já jaksi zapomnělo, že taky existuje.

            Někdy v té době jsem začala hodně jezdit co církve v Litvínově. Mám v Mostě babičku, tudíž to bylo celkem přirozené. Má první návštěva tam byla pro mne velkým zážitkem. Bohoslužba byla dynamická, zpívaly se chvály (ne kancionálovky jako ve Varech), lidé tancovali, zvedali ruce, byli bezprostřední. Kazatel byl poněkud "ohnivý", což jsem cítila jako příjemnou změnu od často nudných kázání jinde. Najednou jsem měla jasno: toto je ta "pravá" církev a všechny ostatní se musí změnit. Zde je Duch svatý a Bůh tady opravdu jedná. Na konci kázání byla výzva a kdo chtěl, šel pro požehnání ke kazateli, který se spolu se staršími sboru za něj modlili a vzkládali naň ruce.

            Do Litvínova jsem jezdila hodně často a cítila jsem se tu dobře. Tamní dorost a dorost z K.Varů spolupracovaly, takže jsme jezdili společně na víkendy i v létě na tábory.

            Blížil se konec mé školy a já zvažovala, co pak. Vnitřně jsem prožila, že bych měla jít pracovat do Litvínova. Mojí prací měly být přednášky na školách na téma AIDS, sex, drogy (organizace ACET), následná setkání se studenty a žáky, jejich evangelizace a vedení k Bohu. Vše se dělo tak, že nakonec tato možnost byla otevřená a já mohla jít. Cítila jsem v tom jasné Boží vedení. Narazila jsem však na první problém: kazatel z K.Varů mi řekl, že mě nepustí, protože vedu dorost a protože mi přispívali na studium (sami mi to nabídli, 1000.- Kč měsíčně). Byla jsem v šoku: snad ty peníze byly proto, abych pracovala dle Boží vůle, nebo ne? A kde byla víra kazatele, že se dorostu někdo ujme? Mimochodem jsem jej nevedla sama, takže by tam zůstal velmi schopný vedoucí. Připadalo mi, že řeči za kazatelnou jaksi odporují tomu, co se děje v reálu. Byla jsem zklamaná. Nakonec jsem do Litvínova šla až po půl roce.

            V té době jsem tam již měla hodně přátel. Jedním z nich byl Daniel, syn kazatele. Další Jarda, vedoucí dorostu. Pak i Káťa, dívka z Mostu. A další. Tudíž jsem se tam těšila, nešla jsem úplně do neznámého. Bydlet mě u sebe nechala sestra Lenka (33), měla jsem svůj pokoj. Lenka žila sama s dcerou Lenkou (13 let), kterou jsem znala z dorostu. Již bydlení samo bylo problematické, jelikož Lenka starší, jak se jí říkalo, byla velmi labilní a nevyrovnaná žena. Nejhůře jsem však snášela rozbroje mezi ní a její dcerou. Mluvila s malou Lenkou jen o víře, kdykoli pubescentní dívka chtěla hovořit na jiné téma, přišel na řadu křik a vyhrožování Božím trestem či že ji dá k otci. Celkově jsme však vycházely celkem dobře, i když jsme se cítila jako pingpongový míček mezi oběma Lenkami a nesouhlasila jsem se způsoby výchovy.

            Další šok mě čekal, když jsem měla spolupracovat v dorostu. Dříve byl jeho vedoucí Jarda velmi vstřícný. Jakmile jsem se však ocitla v jeho teritoriu, začal boj. Potřeboval mít pod kontrolou vše, co dělám a o čem mluvím s dorostenci. Nesměla jsem dle něj s nimi sama ani mluvit. Nepřeháním! Když napíši, že byl na mě zlý, nejsem daleko od pravdy, i když vše bylo skryto pod rouškou víry a "dobrého úmyslu". Vše, co jsem dělala, bylo z jeho pohledu špatně. Po čase jsem pochopila, že s "absolutním vládcem" není radno si začínat a přestala jsem se v dorostu angažovat.

            Práce sama byla skvělá. Děti na školách (7. třída až čtvrťáky na SŠ) byly supr. S několika jsme navázaly hezké vztahy. Ne vždy se mluvilo o víře, což mi ale přišlo správné. Není snad evangelizace také to, že jsme někomu blízcí, dovedeme mu být přítelem? Žel Jardovi a kazateli to přišlo málo, tudíž jsme uspořádali pár akcí, kde se s těmito dětmi (a dospívajícími) mluvilo hodně o Bohu. A dost jsem jich už příště neviděla. Možná se ptáte, proč se v mé práci angažoval Jarda? Prostě proto, že si to kazatel Petr přál. Já děti nalákám, on je z evangelizuje. Moc to nefungovalo, ale co jsem mohla dělat. Nějak jsem nevěděla, že se mohu vzepřít.

            Organizačně byla má práce zorganizována tak, že mým vedoucím byl Petr Šimmer, kazatel. V K.Varech jsem byla na Úřadu práce a v Litvínově jsem ze zahraničních zdrojů dostávala plat 4 000,- Kč. Kazateli jsem musela do minuty vypisovat svoji pracovní činnost. Do té však nepatřily např. modlitby za školy a děti, za moji práci. Či přípravy na jednotlivé přednášky (vždyť jsou skoro stejné, že?). Zpočátku, asi tak půl roku, vše celkem klapalo. Po večerech jsem chodívala na procházky a říkala jsem tomu rande s Bohem. Prožívala jsem silně Jeho blízkost a radost z práce. Letniční duch litvínovského sboru mi vyhovoval.

            Postupně se však začaly zatahovat mraky. Začalo to Jardou (viz výše). Kazatel Petr také nebyl vždy úplně vstřícný. Začaly konflikty, kterým jsem nerozuměla. Např. jsem na začátku mé práce musela nechat udělat nějaké diapozitivy, což nebylo nejlevnější. Petr mi to samozřejmě schválil. Po pár měsících přišel s tím, že mi to tehdy nedovolil a že jsem ty peníze vlastně ukradla sboru. O Petrovi bylo známo, že občas na nějaké věci zapomíná. Avšak zde jsem byla špatná já a absolutně jsem nechápala proč. Další věcí byly Petrovo velké nároky na můj čas a práci. Ani jsem si nevšimla jak, ale na modlitby či rande s Bohem mi nezbývalo kdy. Jen jsem pracovala a pracovala. Navíc mojí náplní bylo pomáhat dětem v složitých situacích, což mě opravdu bavilo a baví, ale je to vyčerpávající. Člověk musí mít kde nabrat nové síly. Já ale neměla čas. Poměrně často jsem byla zvána k Šimmerům na oběd. Manželka Petra, Vlastička, byla milá a rázná žena. V podstatě ale oba manželé na mě neustále tlačili, jak bych měla správně žít s Bohem. Správně podle nich. Základním paradigmatem bylo: hlavně nemít své city. Prožívání, pocity, jakékoli záchvěvy - to vše je dílem satanovým a do víry to nepatří. Takže ať se cítím jakkoli, správné je to neřešit a radši pracovat pro Boha. Jenže já cítila, prožívala a hroutila se. Když jsem to Petrovi řekla, odpověď jsem si mohla dát sama. Nakonec jsem z každého setkání s kazatelem odcházela s pláčem a úplně ubitá. Často i po exorcistních pokusech vyhnat ze mne nečitého ducha.

            Kázání už přestávala být inspirativní. Kdykoli jsem šla dopředu na výzvu, slyšela jsem z úst Petra jen "kázání", slovo od Boha - přesně o tom, o čem jsem s ním soukromně mluvila. Dnes vím, že to nebylo slovo Boží, ale slovo kazatele, který si na Něj hrál. Jsou to silná slova, ale stojím si za nimi. Kazateli jsem několikrát sdělovala velmi soukromé věci. Žel zpovědní tajemství nefungovalo tak, jak jsem si představovala. Nakonec téměř (ne-li úplně) vše věděla Vlastička i jejich synové. Toho jsem si ale všimla i při častých návštěvách - o tajemstvích druhých se běžně hovořilo u jídelního stolu. Např. slyšet, že jeden ze synů jisté sestry vznikl z jejího cizoložství, a proto má rodina nyní velké problémy, to mi přišlo už moc. Zejména proto, že o této skutečnosti (je-li to pravda) neví ani manžel ani děti té ženy. Nebo říkat dívce, kterou znásilňoval vlastní otec a ona se zmítala mezi satanismem a křesťanstvím, že má prostě "mít víru" (mimochodem jedna z dalších častých univerzálních rad)- to zkrátka nestačí. Univerzální rady byly však odpovědí na všechny problémy. Nejen moje.

            Většina litvínovských přátel se ode mne také odvracela. Ne navenek, ale vnitřně. Daniel býval fajn, nyní také říkal, co slyšel doma. Kdo by se však divil? Zůstalo jen pár "opravdových" přátel. Moje víra byla už jen zoufalé volání po Bohu. "Jsi-li, tak mi nějak pomoz!", "udělej něco, prosím." Přestala jsem vnímat Jeho blízkost. Má jediná radost bylo večer zalézt do postele.

            Mohla bych rozepisovat mnoho dalších a dalších nepříjemných zkušeností. Moje víra byla na pokraji. Stále jsem se Boha držela zuby nehty a toužila po vysvobození. Nic se však nedělo. Měla jsem naštěstí dost sil a kontaktovala jsem jednu známou, věřící psycholožku. Začala jsem k ní tajně jezdit na psychoterapii a dnes vím, že mi to zachránilo život. Nikdo to nevěděl, protože spoléhat se na tělo byl prý jeden z nejtěžších hříchů. Jedna z věcí, které mi pomohla pochopit bylo, že jsem to já sama, kdo určuje, co v mém životě chce Bůh. A také, že city a prožívání jsou Boží dar a i skrze ně Bůh jedná a ukazuje nám cestu. A v neposlední řadě: ať uděláme cokoli, Bůh nás jen tak nepustí - myšleno pozitivně. Za těch pár let mé víry jsem měla v sobě zakořeněno, že pokud Bůh nemluví, necítím Ho, dějí se mi v životě nehezké věci (vč.katastrof) apod., tak to je jen a jen moje vina a já něco dělám špatně. Tento blud je nesmírně ubíjející. "Musíš mít jen víru", je věta, která může zabíjet. Je to stejné, jako když hladovému řeknete, ať se nají - ale on nemá čeho.

            Můj pobyt v Litvínově byl stále děsivější. Nakonec jsem se rozhodla skončit s životem. Dnes nedovedu říct, zda jsem chtěla umřít opravdu. Asi ne. Ale nevěděla jsem, jak z toho ven. Nikdo mě neposlouchal. A já neměla sílu se sbalit a zmizet. Ono není snadné odejít, když vám lidi hrozí vyšší mocí. Když vám říkají, že Bůh chce tohle a tamto, že nesmíte prožívat to, co požíváte, že jste jen hříšník - jak se vzepřít? Lidem ještě, ale Bohu??? Takže jsem si vzala žiletky a podřezala si ruku. Vzápětí mě náhodou v pokoji navštívila Lenka starší a řekla, ať okamžitě vypadnu pryč z jejího bytu, že jsem posedlá a že si nenechá duchovně zaneřádit byt. Tak jsem šla. Do lesa. Krev netekla už moc, byla mi zima. Chtěla jsem si zajít k jednomu bratrovi, Liborovi, pro věci na sebe. Měla jsem je u něj. Byl jeden z mála, který se mnou o mých problémech mluvil a přitom mi nekázal. Díky němu jsem to také vydržela o něco déle. Zvonila jsem u nich, ale nikdo neotvíral. Byla jsem už zesláblá, takže jsem si lehla na balkon, který měli na chodbě domu. Tam mne pak Libor našel. Lenka to vše zavolala kazateli, kde zrovna měli staršovstvo. Hledali mě. Libor mě vzal dolů do auta, aby mě odvezli na chirurgii. Seděl tam i Petr a ten mi tvrdě řekl: "To chceš skončit v pekle?" Už jsem měla dost. Povolila jsem a prostě jsem si dovolila ho nesnášet. Pokud je někdo schopen i ve chvíli největší bídy někomu říci tato slova, pak já slov nemám.

            Poté šlo vše celkem rychle. Na chirurgii to sešili, na psychiatrii jsem podepsala revers a jela k Liborovi. S manželkou se mě ujali a já ještě asi 2 měsíce u nich zůstala. Najednou mi nikdo nic nevyčítal (ani Petr), najednou jsem měla klid. Libor a jeho žena byli skvělí.

            Mé jediné přání bylo žít normálně. Mít běžnou práci, normální bydlení ... Odstěhovala jsem se zpět do K.Varů, začala učit v přípravce malé dětičky, nadále jsem jezdila na psychoterapii. A postupně jsem se otevírala tomu, že Bůh je někdo úplně jiný, než jsem si doposud myslela. Časem jsem zjistila, že litvínovský sbor a hlavně jeho kazatel se svými nohsledy (lidmi, kteří si nedovolili myslet jinak, než on přikazoval) pomohli zničit život více lidem. Někdo měl sílu vzdorovat a zvládl to lépe, někdo si nese následky i léta po odchodu tam odtud. Dnes již vím, že živé písně chval jsou skvělé, ale to podstatné je uvnitř. Je to jen póza, davový jev či prostě naučený způsob jednání? V tichých modlitbách uvnitř kostelů se možná najde víry mnohem více. Rozhodně však mnohem více pokory a bázně před Bohem, lidmi a životem.

            Snad můj příběh bude varováním aspoň pro pár lidí. Za Biblí a prorockými slovy může být hodně požehnání, ale také prokletí, pokud je to zneužíváno a prezentováno s (promiňte) pekelnou jistotou. Jak známo i z historie, kde vládne jeden člověk, tam se mohou dít ty nejhorší věci pod sluncem. A davy kolem jsou slepí.

            Já byla také slepá a k tomu ještě slabá. Nechala jsem se ovlivňovat, manipulovat a ničit. Neuměla jsem se vzepřít a taky trochu myslet sama za sebe. Nedovolila jsem Bohu, aby ke mně mluvil, protože jsem nechala mluvit kazatele.

            Dnes do sboru nikam nechodím. Má víra v Boha prošla silným otřesem. Stále věřím v Krista, jen nevím přesně, jak to tedy je. Jak moc zasahuje do našich životů a jak moc je to na nás? Vím však, že pokud skrze něco Bůh mluví, je to skrze prožívání, skrze obyčejné věci kolem. Neděsí lidi peklem, i když v peklo věřím. Ale nevěřím, že i kdybych tehdy zemřela, že by mě "jen tak pustil" a skončila bych v pekle. Jen pro jednu "chybu"? A vlastně čí chybu?

            Od mého odchodu z Litvínova uběhlo přibližně 9 let. Musela jsem začít stavět tam, kde jsem v 16 přestala: začít se více věnovat sobě, svému růstu, poněkud pozdnímu dospívání a také hledání Boha. Stále nemám odvahu jít někam do sboru, protože v sobě vnímám veliký vzdor k jakémukoli dogmatu, k jakékoli "pravdě", která se snaží být ta pravá. I když společenství mi moc chybí. Další z následků, které v sobě mám, je nesmírný odpor k manipulaci a k radám: těžko snáším, když mi někdo chce mluvit do života (byť konstruktivně). Nemám problém jít v názorech i činech proti všem, pokud to tak cítím správně. Něco z toho je dobré, něco již méně.

            Dnes mám krásnou dcerku, hodného a milujícího manžela, vystudovala jsem psychologii a dělám práci, která má smysl a je krásná. A také mám v nebi dva nádherné chlapečky, dvojčátka, která odešla dříve, než by bylo správné. Někdo by mi asi řekl, že je to proto, že jsem málo věřila, hodně hřešila a s Bohem správně nežila L .

            Zakončím slovy klasika: "... Několikrát se v posledních letech podivuhodně zachvělo mé srdce, můj vnitřní duchovní svět... Ano, opakovaně jsem si musil přiznat, že "má víra se chvěje" - abych si vzápětí uvědomil a zakusil, že "Bůh byl v tom chvění". Nenazval bych to, jak je dnes v módě, krizí. To, že naše srdce není neochvějné, znamená rovněž, že není z kamene; to, že naše víra není neochvějná, může znamenat prostě to, že je živá..."

HankaN

Původní text zde.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace