poslal Alan „Rok 1948 v historii českého národa byl rokem významným. Rok 1948
předčil na důležitosti všechny předcházející. Určitě naši potomci budou
v budoucnosti, vzpomínajíce na tento rok, nám závidět, při všech
obtížích a těžkostech, které dnes máme. Je to rok budovatelské pionýrské
práce, je to rok, v němž jsmevykročili na cestě k socialismu. I pro
československou církev jest tento rok pozoruhodný. Dal možnost, aby se
v něm konečně začal uplatňovat první článek učení církve, naplniti
současné poznání vědecké a snažení mravní duchem Kristovým.‘„[1]
Tato práce se chce blíže věnovat vztahu Církve československé
(CČS) (nynější Církve československé husitské) ke státu v době kolem
roku 1948, tedy v období, kdy se k moci v Československu dostala
komunistická strana. Bude ji zajímat jak reakce církve na hlavní
politické události, např. volby a nové zákony, tak její postoj
k vládnoucí ideologii a jejímpředstavitelům. Vývoj vztahu církve ke
státu byl chronologicky sledován z pohledu Českého zápasu (ČZ),
oficiálního listu Církve československé[2](ročníky z let 1946–1950) a srovnáván s pohledem neangažovaných historiků K. Kaplana a V. Vaška.
Oba historici se zabývají především problematikou vztahu
katolické církve a státu. Kaplan se však vyjadřuje i o situaci
v nekatolickýchc írkvích; podle něj v nich měla CČS zvláštní postavení,
a to hned z několika důvodů:
„Především byla ve vedoucích komunistických kruzích
rozšířenapředstava, že by se mohla stát zárodkem národní církve (…). Za
druhé, vedení československé církve měli komunisté zcela ve svých rukou.
Již v roce 1945 se mezi vedoucími jejích institucí zformovala
komunistická skupina (Kouřil,Hub, Molkup – vedoucí, Roháč, Lorenc a
biskup Novák),která se sama domáhala přímého řízení stranickým
aparátem. Její členové obsadili vedoucí funkce a v roce 1946 prosadili
na církevním sněmu podporu socialistickým přeměnám země.“[3]
Jako třetí důvod zmiňuje skutečnost, že příslušníci či duchovní
církve zastávali vysoké posty v různých státních orgánech, které se
věnovaly církevním záležitostem.
Záměr vytvořit národní církev byl pro komunisty důležitý, a to z prostého důvodu – snadné ovladatelnosti takového útvaru.[4] CČS
se zdála pro tento účel vhodná, neboť sama již byla národní církví.
Církevse cítila spoluodpovědná za dění ve státě, chtěla být pokrokovou
a vůdčí morální silou v národě a ve státě.[5]
Sympatie k socialismu jsou patrné již od prvních čísel ČZz r. 1946.
V poselství II. sněmu CČS jsou dosti výrazné a značně připomínají
neblaze známá komunistická hesla, avšak obohacená o
křesťanskou tématiku. Např.: „světový fašismus byl zastíracím manévrem
imperialistického kapitalismu“, či „nebude pravého pokoje a bezpečí na
světě, dokud přechod od výdělkářské společnosti ke společenskému řádu
socialistickému nebude dokončen“.[6]Sněm
je nejvyšším orgánem v CČS, a proto jsou jeho závěry velmi
závažné. V dalších letech bylo proto často poukazováno na toto usnesení,
a to jak na obranu socialistických pozic uvnitř církve, tak i při
jednání se státem.
Nyní si ukažme, jakým způsobem reagovala CČS na jednotlivé
politické změny ve státě. Budeme se především zabývat těmi, které jsou
komentovány v ČZ.
Chystanou velkou změnou byl návrh nového školského zákona, který
bylpřipravován již od r. 1945. Přes mnohé protesty – především ze
strany katolických biskupů[7]–
byl nakonec zákon přijat, a to v takřka nezměněné původní
podobě. Katolická církev zásadně nesouhlasila se zestátněním církevních
škol. CČS naopak návrh zákona přivítala s povděkem[8]:
„Domníváme se, že nový zákon a jeho výklad odstraní nadpráví církve
římskokatolické ve vyučování náboženství na školách středních.“[9] Jedinými
změnami, s kterými nesouhlasila, byly: zařazení předmětu
„výchova náboženská a mravní“ na posledním místě v důležitosti a úplné
vypuštění tohoto předmětu ze středních škol.
Na tomto místě lze předem učinit poznámku, že komentáře ke všem
dalším zákonům a změnám vlády byly pojímány již vždy pozitivně.
Výjimku
snad může tvořit stanovisko synodu CČS v lednu 1947 k svátkové praxi:
„Synod vyzývá všechny členy církve, aby za každých okolností hájili
právo na nedělní klid a neustupovali před žádným světským vlivem, který
by jim ve svěcení dne Páně činil překážky.“[10] K tomuto nezvykle ostrému slovu jsem však nenašel žádný ekvivalent v ČZ.
V květnu 1946 probíhaly parlamentní volby. Ačkoliv před volbami
ÚRCČS nedoporučovala ani nezakazovala svým členům, koho mají volit[11],po
volbách poslala blahopřejné dopisy představitelům vítězné
komunistické strany, které zdůrazňovaly postoje II. sněmu a slibovaly
spolupráciv budování socialismu.[12]
Spory kolem církevního majetku, které probíhaly ve stejné době,
setýkaly především katolické církve – konfiskace majetku, který patřil
německýma maďarským řeholním řádům a církevním institucím, a znárodnění
církevních pozemků.[13]ČZ
jim věnoval jen málo pozornosti (nejspíše proto, že CČS žádnou
půdu nevlastnila), a pokud ano, tak pozemkovou reformu schvaloval.[14]
Vzápětí po únorovém převratu v roce 1948 vydává ÚR CČS prohlášení, ve
kterém vyjadřuje podporu novým poměrům ve státě: „Bohudík je však
situace…vyřešena tak, že můžeme zase nadějně hledět do budoucnosti. …
Budeme proto i nyní podporovati politiku vlády Klementa Gottwaldaa
činnost akčních výborů, …“[15]Prohlášení
opět odkazuje na usnesení II. sněmu a připomíná závazky z toho plynoucí,
tj. odpovědnost za budování sociálně spravedlivější společnosti.[16]Pozitivně se také nahlíželo na připravovanou novou ústavu[17] a nové volby do Národního shromáždění[18].
V létě 1949 byly připraveny tzv. církevní zákony, tj. zákony
o hospodářském zabezpečení církví a zřízení Státního úřadu pro věci
církevní (SÚC). Staly se předmětem velkého konfliktu mezi katolickou
hierarchií a vládnoucí mocí.[19]Důsledkem těchto zákonů by totiž byla finanční závislost na státě a mocenské řízení církve státem. CČS zákony naopak přivítala:
„Stát teď chce převzít platy duchovenstva všech církví a úhradu
všech věcných nákladů. Jsem přesvědčen, že připravovaný zákon bude
velkolepý. Provedením tohoto zákona bude církvím, zvláště menším,
usnadněna práce. Už nebudou mít finanční starosti o úhradu věcných
nákladů svých církví. … Je nám zase dána možnost věnovat se práci, pro
kterou jsme zde. Vítáme tento zákon …“[20]
Reakce na vznik a činnost Státního úřadu pro věci církevní (SÚC)
sev ČZ neobjevuje, pouze pochvalný článek na nového představitele SÚC
A.Čepičku.[21]
Dalším krokem proti církvím bylo zavedení matrik na národních
výborecha povinných civilních sňatků. V ČZ nebyla tato změna nikterak
komentována, pouze byly řešeny technické záležitosti se změnou spojené.[22]
V roce 1950 se na stránkách ČZ vztah církve ke státu
projevujev různých oslavných proklamacích o společném budování
socialismu a děkováních za vzorné vládnutí. 20. března složili
představitelé nekatolickýchcírkví slib věrnosti republice.[23] Články
se rovněž často věnují tématice míru, CČS se účastnila
komunisty zinscenovaných křesťanských konferencí v Luhačovicích a ve
Velehradě.[24] CČS
také reagovala na určité události tak, jak komunisté zamýšleli:
Odsoudila např. „čihošťský zázrak“ s obviněním Vatikánu jako původce
podvodu[25]či člena církve v souvislosti s procesem M. Horákové[26].
Orientace vztahu církve ke státu je dobře patrná z porovnání
všech pěti sledovaných ročníků ČZ. V předúnorových ročnících je mnoho
oslavných článků na prezidenty Masaryka a Beneše, v letech 1948–1949 je
však postupně nahrazují oslavné články na Lenina, Stalina, či Gottwalda
a jiné komunistické funkcionáře.[27]
Zajímavé bylo sledovat odůvodňování sympatií k socialismu pomocí křesťanství.[28]Často se vyskytovala prohlášení podobná tomuto:
„…v duchu svých sněmovních usnesení budeme aktivně a oddaně
spolupracovat se všemi pokrokovými složkami národa na výstavbě nové,
socialistické společnosti naší vlasti. Jsme přesvědčeni, že tím nejlépe
splníme své náboženské poslání v duchu Ježíše Krista a odpovíme na Boží
výzvu, která nás nachází připravenými a plně odhodlanými cestou
socialismu uskutečnit Boží kralování na světě.“[29]
Neznámou však zůstane, zda to bylo řečeno s upřímnou vírou, nebo zda
šlo o vědomé využití křesťanství pro jinou ideologii. Články
totiž působí dojmem, že jejich pisatelé jsou hluboce (byť naivně)
přesvědčeni o správnosti věci a jsou pro ni nadšeni.[30]
Zatím všude, kde jsme mluvili o CČS, mínili jsme především
její představitele. Názory vedení však nemuseli zastávat všichni členové
církve. Ze stránek ČZ se toho mnoho nedovíme, při četbě se zdá, že
církev je v otázce budování socialismu jednotná. Pouze na jednom místě
jsou kritizováni ti členové církve, kteří nemají kladný postoj
k socialismu, je jim vytýkáno zpátečnictví a narušování jednoty.[31] Kaplan k tomu podotýká:
„Vedení církve po sněmu 1. – 3. července 1950 provedlo ‚přesun
značného počtu duchovních, kteří se stýkají s reakčními živly a
projevují se konzervativně‘ a do ústředního aparátu církve dosadilo
‚zcela spolehlivé‘. Kromě toho zavedlo povinné politické školení
duchovních.“[32]
Rozpory mezi vedením a většinou duchovních nevyřešila ani svolaná
generální synoda (1. – 2. 2. 1951). „Církev ztrácela na přitažlivosti a
konflikty oslabovaly její aktivity.“[33]
Období kolem roku 1948 bylo jistě pro naše dějiny významné, i když ne
tak, jak si představoval autor úvodního citátu. Naděje, že vybudováním
socialismu se vybuduje i Boží království na zemi, se ukázaly liché.
Přílišná vazba na stát a přitakání socialistickým změnám se církvi
nevyplatilo a zanechalo na ní neblahé následky(viz pozn. 30).
Jak se církev staví ke své minulosti nyní? Sněmovní dokumenty
VIII.sněmu Církve československé husitské (CČSH)se mimo jiné vyjadřují
i k chování církve za totality. V předloze historické sekce
naukového výboru se píše:
„…Církev československá husitská byla podrobena těžkým zkouškám –
jak protivenstvím, tak pokušením. Přesto naše církev ve své službě
Krista nezradila. VIII. sněm se na svém prvním zasedání v roce 2000
zaselhání církevního společenství, k nimž v minulosti došlo, omluvil
a vyzval církev k pokání.“[34]
Otázkou je pro mne, co se přesně myslí tím, že církev ve službě
Krista nezradila? Dále také tento výborvyzval k odbornému studiu dějin
CČSH v dobách nesvobody. S kajícností a pokorou přistupuje k problému
pastoračně výchovný sněmovní výbor:
„Před svatým Bohem doznáváme, že jsme častokrát dávali přednost
iluzi snazšího života a zrazovali svou víru. … jsme vděčni Pánu za ty
sestry a bratry,duchovní a laiky, kteří v době útlaku zůstaly věrni
Kristovu evangeliu a své církvi, nepropůjčili se ke spolupráci
s vládnoucí mocí aniza cenu odnětí státního souhlasu k duchovenské
službě, či ztráty zaměstnání.“[35]
Sněmovní jednání v době psaní tohoto článku ovšem stále pokračují, a
proto tato prohlášenímohou být doplněna či blíže specifikována,
případně zcela změněna.
V dnešní době náboženské svobody již církev nemusí čelit
nepřátelské státní moci, ale přesto je před ní mnoho jiných problémů,
které musí a bude muset řešit. Doufejme, že představitelé i věřící CČSH
se budou k těmto výzvám stavět vždy s pokorou, poučeni ze svých minulých
chyb a provinění.
Bibliografie
Český zápas, list církve československé. Praha: ÚR CČS. roč. 29., 1946– roč. 33., 1950.
Český zápas, čtrnáctideník církve československé husitské. Praha: ÚR CČSH. roč. 81., 2001, č. 21, s. 4.
Historická sekce naukovéhovýboru. Odkaz minulosti pro dnešek –
Církev československá husitská k proměně času.
Předloha č. 2. pro 2.
zasedání VIII. sněmu Církve československé husitské. 2001.
FRÝDL, David. Reformní náboženské hnutív počátcích Československé
republiky. Snaha o reformu katolicismuv Čechách a na Moravě. Pontes
Pragenses, sv. 14. Brno: L. Marek, 2001.
HANUŠ, Jiří, STŘÍBRNÝ, Jan. (eds.) Stát a církev v roce 1950. Brno: CDK. 2000.
Kaplan, Karel. Stát acírkev v Československu v letech 1948-1953. Brno: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. 1993.
V
VAŠKO, Václav. Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce. I. Praha: Zvon, 1990.
Vaško, Václav. Církevní a společenský vývoj v Československu po roce
1945. In: Křesťanství,kultura a svět II. Praha: Křesťanská akademie.
1991. s. 88 – 109.
Český statistický úřad.[cit. 7. října 2002]. Dostupný na internetu na adrese http://www.czso.cz/cz/sldb/index.htm
[1]Spáčil, B. Rok 1948 se nás ptá: Kde budeš stát, křesťane?! Český zápas (ČZ) roč. 31, 1948, č. 51-52,s. 257.
[2]V
tomto období vycházel Český zápas ve formě týdeníku. První ročník
časopisupochází z roku 1918 a nesl název Právo národa. Pod názvem Český
zápas byl vydáván od března 1920, tedy krátce po vzniku CČS 8. ledna
1920. (podleFRÝDL, D. Reformní náboženské hnutí v počátcích Československé republiky, Snaha o reformu katolicismuv Čechách a na Moravě. Pontes Pragenses, sv. 14. Brno: L. Marek, 2001.)
[3]KAPLAN, K. Stát a církevv Československu v letech 1948-1953.
Brno: Ústav prosoudobé dějiny AV ČR, 1993, s. 124; (Jmenovaní byly
členy ústřední národní správy církve, která měla za úkol konsolidovat
poválečný stav v CČS do II.sněmu, kdy skončila její činnost. Předsedou
správy však byl M. Novák (podle údajů v článku PhDr Miroslav Novák prvním pražským biskupem.ČZ 29, 1946, č. 26, s. 141.; dále je chybně uvedeno, že byl biskupem – stal sejím až 20. 6. 1946).
[4]KAPLAN:
23, cit. K. Gottwalda ohledně katolických biskupů: „Dostat je
tak daleko, aby se s Vatikánem rozešli a stali se národní církví.“
[5]např.: Sněm prezidentu Budovateli.ČZ.
29, 1946, č. 2-3, s. 7.: „Československá církev si od počátku
uvědomovala odpovědnost, kterou má nejen před Bohem, nýbržtaké před
národem a státem …“ nebo Pozdrav předsedovi sněmovny. ČZ. 29, 1946, č. 2-3, s. 9.: „Přihlašujeme se k budování náboženských a mravních základů naší lidové demokracie…“
[6]Poselství sněmu k církvi a národu.ČZ 29, 1946, č. 2-3, s. 7.
[7]KAPLAN: 13-16.
[8]VAŠKO, V. Neumlčená. Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce. I. Praha:
Zvon,1990, s. 182-183.: „Jednoznačně pozitivní stanovisko k jednotné
škole zaujala jako jediná z křesťanských církví československá církev.“
[9]Halbhuber, J. Náboženská výchova a školský zákon. ČZ 29,1946, č. 20, s. 109., podobně i Halbhuber,J. Náboženská výuka v návrhu nového školského zákona. ČZ 29, 1946, č. 24, s. 133., Církve a státní škola. ČZ 30, 1947, č. 16,s. 93. – tento článek se shoduje se stanoviskem Ústřední rady (ÚR) CČS.
[10]VAŠKO (1990): 120
[11]Provolání. ČZ. 29, 1946, č. 20, s. 105.
[12]Zdravíme novou vládu Národní fronty.ČZ. 29, 1946, č. 28-29, s. 155.
[13]blíže k problematice viz KAPLAN: 16-19
[14]Kornel, M. Jde o pozemkovou reformu. ČZ. 31, 1948, č.7, s. 39.;
Hník, F.M. Dokončíme národní revoluci. ČZ. 31, 1948,č. 11-12, s. 65.
15]Prohlášení k věřícím ak veřejnosti. ČZ 31, 1948, č. 9, s. 51.
[16]Zajímavostí
je např.: Biskup Novák slíbil za pražskou diecézi „nejméně 250 000 hodin
dobrovolné fysické práce jako dar republice“ (Výzva pražského biskupa
Dr M. Nováka. ČZ 31, 1948, č. 9, s. 53.) Sám pak spolu s jinými
duchovními pracoval v dole na Mostecku: „Výsledek pak byl velmi pěkný a
horníci si pochvalovali duchovní jako dobré spolupracovníky.“ (Přiložit
ruce! ČZ 31, 1948, č. 13, s. 75.)
[17]Světlý, J. Zákon lidskosti a svobody. ČZ 31, 1948, č.16, s. 83-85.
[18]Provolání k věřícím. ČZ 31,1948, č. 20, s. 119.
[19]KAPLAN:
96; Předcházejícím velkým konfliktem byl vznik Katolické akce,
která byla založena z popudu komunistů a měla být konkurencí oficiální
katolické hierarchie. Na stránkách ČZ však tento konflikt nebyl
zaznamenán, a proto jsme se jím nezabývali.
[20]Náboženská a mravní práce církvečeskoslovenské.
ČZ 32, 1949, č. 32-33, s. 143.; V obdobném radostném duchu se nesou
články v ČZ po odhlasování zákonů 14. 10. 1949 (ČZ 32, 1949, č. 42,
s. 189.)
[21]Min. Dr. Al.Čepička v čele Státního úřadu pro věci církevní. ČZ 32, 1949,č. 45, s. 203.
[22]KAPLAN: 111.112; ČZ 32, 1949, č. 49, s. 225.
[23]Představitelé nekatolických církví složili slib.
ČZ 33, 1950, č. 12, s. 59.; patriarcha Kovář: „Mohu vás ujistit, že jsme
slib složili rádi a s plnou odpovědností.“ K problematice skládání slibu
v katolické církvi viz KAPLAN: 108n.
[24]ČZ
33, 1950, č. 27-28, s. 142.143.; „Pane presidente (pozn.: K. Gottwald),
sněm církve československé (pozn.: III. sněm), konaný ve dnech 1.-3.
července, se usnáší na mírovém prohlášení, jímž mravně podpírá veliké
mírové úsilí Sovětského svazu, lidových demokracií, všech pokrokových a
mírotvorných činitelů světa a odsuzuje válečné štvaní, jehož cílem je
zničit růst a dílo socialismu. …“ (Pozdravné telegramy ze sněmu.ČZ 33, 1950, č. 27-28, s. 139); k situaci kolem katolické církve viz např.: KAPLAN: 128-132
[25]Útok na náboženství. ČZ
33, 1950,č. 11, s. 155.; ke skutečnému pozadí případu např. VAŠKO, V.
Církevní a společenský vývoj v Československu po roce 1945.In: Křesťanství, kultura a svět II.Praha: Křesťanská akademie. 1991. s. 103n.
[26]Zneužitá důvěra.
ČZ 33, 1950, č.25, s. 130.; „Dr. Račanský zneužil hrubým způsobem
důvěry naší církve, lstivě získal možnost krýti schůzku spiklenců a
velmi uškodil dobrému jménu církve.“
[27]Jistá změna je také patrná z grafické úpravy, v ročníku 33. se častovyskytují pěticípé hvězdy.
[28]Na toto téma se vedla na stránkách ČZ nejedna vědecká rozprava, např.: Linhart, F. Hlasatel nové reformace. ČZ 29, 1946, č. 1, s. 4.; Trtík, Z. Dialektický materialismus a křesťanství. ČZ 31, 1948,č. 20, s. 123.
[29]Duchovní církve československé presidentu republiky. ČZ 32, 1949, č. 34-35, s. 151.
[30]Např.:
„Zde je člověk (pozn.: Stalin), který se nás nebude ptát, jak
věříme, ale který se s námi v tomto rád spojí, budeme-li opravdoví tak,
jak on musí sám být opravdový. Nebojme se přitom o své náboženství. On
se dovedlpostavit tvrdě proti církvi, která snižovala člověka. Dovedl
jí sám podat ruku,když tato církev k člověku našla ztracenou cestu. My
na té cestě s člověkem stojíme a proto nastavenou ruku uchopme … jako
symbolizující spojení se všemi, kterým jde o lepší život a kteří jsou
ochotni tomuto životu přinést svou práci a oběti.“ (Stalin–člověk míru. ČZ 32,1949, č. 51-52, s. 233.)
[31]Kovář, Fr. Proč a k čemu byla svolána generální synoda?
ČZ 1950, roč. 32, č. 6-7, s.22-23.; „Z takových náboženských obcí
dostáváme vypovídání Českého zápasu nebo stížnosti, že je to list
politický nebo komunistický, také však dopisy, abychom složili své
funkce v církvi, protože bychom jednou mohli být souzeni pro kolaboraci.“
[32]KAPLAN: 125
[33]tamtéž;
při sčítání lidu v roce 1950 se k CČS hlásilo 946 813 věřících, kdežto
roku 1991 již jen 178 036. (Pozn.: 1. Údaje týkající senáboženského
vyznání z období mezi těmito lety neexistují, neboť nebyly zjišťovány.;
2. Členy CČS tvořili a tvoří z 99 % Češi, na Slovensku se církev
vyskytuje jen sporadicky.) (www stránky Českého statistického úřadu
ze dne 7. října 2002, dostupné na internetu na adrese
http://www.czso.cz/cz/ sldb/index.htm)
[34]Historická sekce naukového výboru. Odkazminulosti pro dnešek – Církev československá husitská k proměně času. Předloha č. 2. pro 2. zasedání VIII. sněmu Církve československé husitské 8.-9.září 2001 v Praze.
[35]Pastorální povzbuzení Církve československé husitské – Církev československá husitská a výzva času. ČZ2001, roč. 81, č. 21, s. 4
Petr Chytil
www.getsemany.cz
