Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Jakkoli považuji domácí skupinku za výborný prostředek, umožňující nám mít dobré a hluboké obecenství, uvědomuji si, že skupinka není pro každého.

V zásadě sice platí, že každý zdravý křesťan potřebuje obecenství a může ho mít. Domnívám se, že každý by měl dospět do stavu, kdy skupinku vnímá jako požehnání a kdy pro ni rovněž je požehnáním. Nicméně do církve mnohdy přicházejí lidé tak silně poznamenaní tímto světem, že pro ně – přinejmenším po určitou dobu – skupinka není vhodná.

V žádném případě to neznamená, že by Bůh tyto lidi neměl rád nebo že bychom na ně měli pohlížet jako na křesťany druhé kategorie. Přinejmenším po určitou dobu bude ale lepší, když budou mít obecenství pouze mezi čtyřma očima.


Mám na mysli čtyři druhy lidí, pro něž není domácí skupinka vhodná. (Možná je těchto druhů více – nečiním si nárok na vyčerpávající seznam.)

Do první skupiny patří lidé, které bych nazval „nekontrolovaně sebestřednými“. Pokud se takový člověk ocitne na skupince, začne jí dominovat. Ne nutně tím způsobem, že by se pokusil „vyhodit ze sedla“ stávajícího vedoucího. Ne všichni, kdo patří do této kategorie, jsou mocichtiví. Někdy tito lidé dominují na skupince tím způsobem, že neustále vyžadují, aby se řešily právě jejich problémy. Ať už nastolíte jakékoli téma, ať už začne mluvit kdokoli z ostatních členů skupinky, vždy to nakonec dopadne tak, že se zabýváte oním sebestředným člověkem.

Jeho problémy mohou být reálné a mnohdy je opravdu třeba mu pomoci. Problém je v tom, že pokud se pokaždé řeší pouze jeho problémy, přestane skupinka plnit svou funkci. Je skutečně lépe, pokud se takovému člověku osobně věnuje buď vedoucí skupinky, nebo jeden či dva z jejích členů, než aby takový člověk skupinku nemístně zatěžoval.

Jde totiž také o to, že taková „dominance“ není dobrá pro něj samotného. Sebestřednost je hřích. Mnohdy takový člověk vůbec nebere vážně, že existují i jiní lidé, kteří mají také své problémy. Při pastorační péči se snažme takového člověka vést k přímluvám za druhé. Pak je šance, že si uvědomí, že existují i druzí…

Výše řečené neznamená, že se skupinka nemůže třeba i dvakrát nebo dokonce třikrát po sobě věnovat převážně jednomu ze svých členů, který potřebuje něco vyřešit. Že je to potřeba, většinou členové skupinky vycítí a nevnímají od daného člověka onen tlak, aby se věnovali právě jemu.

Druhá skupina lidí, pro něž skupinka není vhodná, jsou lidé, které bych charakterizoval slovy, že „nechtějí být slabí“. Když se na skupince vyznávají hříchy, oni nikdy nic k vyznání nemají. Když má někdo dlouhodobé problémy, občas utrousí poznámku, že zralý křesťan by měl podobné problémy mít přece dávno vyřešené. Tito lidé zpravidla dokáží velmi dobře (a někdy až překvapivě přesně) popsat problémy druhých. Nicméně dlouhodobě nevyvolávají v druhých pocit blízkosti a bezpečí. Někdy trvá poměrně dlouhou dobu, než se stane zřejmým, že takový člověk je pro skupinku spíše přítěží než přínosem. Problém ovšem je, že takový člověk si připadá zralejší než ostatní. Oni přece mají problémy – on ne. Neuvědomuje si, že má problém o to závažnější, že ho vůbec nevnímá. Časem se takový člověk stává pro skupinku přítěží. Někdy ovšem odejde sám a pokusí se založit „lepší“ skupinku.

Další typ lidí, pro něž není skupinka vhodná, jsou lidi zbytečně podezřívaví. Dejme tomu, že někdo vyzná svůj hřích. Jim to ale nestačí, a snaží se daného člověka přesvědčit, že jeho hřích je vlastně ještě hlubší, než si doposavad myslel. Tito lidé – na rozdíl od předchozích – mají vyznávání hříchů svým způsobem rádi. Po čase ale zjistíte, že tento způsob poněkud zvrácený. Tito lidé si uvědomují vážnost hříchu. To by samo o sobě přece mělo být správné? Jenže je v nich jakási zásadní nedůvěra, že jsme nové stvoření v Kristu. Ano, padl jsem, ale jsem Boží syn. Ano, zhřešila jsem, ale jsem Boží dcera. Tito lidé chtějí jít „na hlubinu“, ale v podstatě chtějí neustále druhého nějak rozebírat, čímž nakonec uvrhují všechny do zbytečných depresí. Stejně jako u předchozího typu je příčinou pýcha. Problém lidí tohoto typu ale je, že si tuto pýchu neuvědomují – oni přece své hříchy vyznávají a vyžadují od ostatních to, co sami dělají. Jenže mají pocit, že druhým rozumí lépe, než oni rozumí sami sobě, a členové skupinky od nich po čase cítí určitý nepříjemný tlak. Příliš se ztotožnili s Duchem svatým, který usvědčuje z hříchu.

Konečně čtvrtý druh lidí, pro něž je skupinka nevhodná, jsou lidé, kteří neudrží zpovědní tajemství. Takových lidí není mnoho. Ledaskomu se může stát, že jednou „ujede“ a někde zmíní něco, co slyšel na skupince a co zmiňovat neměl. Když je napomenut, zpravidla se okamžitě kaje a je mu velmi trapně. Existují ale i lidé, pro něž je vše důvěrné, co bylo na skupince zmíněno, obrovským břemenem, které nejsou schopni unést. Domnívám se, že za tím je nedostatek sebeovládání a jakási osobní nekázeň. Někdy ale musíme takového člověka zdvořile požádat, aby na skupinku nechodil, protože jeho přítomnost vede k tomu, že nikdo raději hříchy nevyznává.

Samozřejmě by se mi líbilo, kdybych mohl napsat, že skupinka je pro každého. Skupinky miluji a jak jsem psal na začátku, považuji je za výborný nástroj osobního posvěcení. Nicméně jsme nedokonalí lidé a u někoho se to projevuje tím, že pro něj skupinka – přinejmenším zatím – vhodná není.

16. července 2013

Dan Drápal

Zdroj: http://www.dan-drapal.cz/