Níže uvádím reportáž z popravy jistého R. F. Damiense, která se odehrála před 265 roky. Tento zajisté šokující text mne nicméně přivedl k úvaze, že takto brutální exekuce není vůbec nic ve srovnání s tím, co bude provádět Ježíš špatným křesťanům a jinověrcům. Osobně si domnívám, že žadný ze zdejších diskutérů není takové monstrum, aby si spravedlivě zasloužil byť jen desetinu z toho, co musel vytrpět slabomyslný R. F. Damiens, natož pak, aby byl kdokoliv ze zdejších uvržen do věčných ohnivých muk pod taktovkou Beránka! Přesto je zřejmé (pokud čteme v Bibli to, co tam opravdu je a ne to co bychom tam rádi viděli), že součástí Božího Plánu je trest nekonečně krát horší, než to, co kdy v minulosti aplikoval světský právní systém. A co víc - z Bible je více než jasné, že tímto způsobem skončí většina populace (a tedy s největší pravděpodobností i většina křesťanů). Někteří křesťané se snaží od tohoto obracet, snaží se před tím schovat pod peřinu, ale - ono přestat věřit v hrůzy Pekla je jako přestat věřit na gravitaci - obojí nezmizí jen proto, že si to někdo přeje...

"Bývalý chovanec Jezuitů a sluha jisté venkovské měštky Varneuil Saintreusové, Robert Francois Damiens byl psychicky vyšinutý člověk. 5. ledna 1757 zaútočil kapesním nožíkem v zámku ve Versailles na krále Ludvíka XV. právě ve chvíli, kdy král vystupoval z kočáru. Byla zima a ránu ztlumil králův oděv a několik kožichů, které měl na sobě. Krvácel sice, ale králův chirurg La Martiniere konstatoval, že rána není hluboká a nijak vážná. Protože dýka nebyla otrávená a král tudíž přežil bez úhony, požadoval pro viníka nezvykle krutou pomstu. Jiné prameny naopak tvrdí, že sám král nechtěl, aby se Damiensovi nijak ublížilo. Faktem, který lze králi vyčítat – a lid to také udělal -, však je, že král nevyužil práva milosti a že za tak nepatrnou ránu připustil nezvykle strašlivý konec obviněného. Damiens sám se ve vězení pokusil o sebevraždu a to velice originálním způsobem. Chtěl si totiž ukroutit genitálie a tak zřejmě vykrvácet. Proto byl po celé dva měsíce připoután k palandě pevnými řemeny, které mu poutaly všechny končetiny a byly přikovány k zemi. Odvazovali jej pouze k výslechům a k nezbytnému vykonání potřeb. Jak už se stalo v té době tradicí, byl podroben nesmírně krutým výslechům a mučení. Neprozradil ovšem nic víc než to, že krále zabít nechtěl. „Chtěl jsem pouze, aby se jej dotknul prst Boží a aby udělal ve svých státech pořádek a aby zavládl klid. Kdybych chtěl krále zabít, povedlo by se mi to.“ Přestože měl žaludek roztažený nesmírným množstvím vody, kterou do něj lili, paže rozervané řezáním, kotníky rozdrcené španělskými botami, hruď a celý trup spálené žhavým železem, tvrdil stále totéž a nic jiného už neřekl. Když výslechy skončily, nedokázal se už ani pohnout ani stát. K vyslechnutí rozsudku byl dovlečen v koženém pytli, který mu pod krkem stáhli provazem tak, že mu byla vidět jen hlava. A rozsudek zněl: „Bude odveden na náměstí Gréve a na popravišti, které tam bude vztyčeno, mu budou kleštěmi utrženy prsní bradavky, budou mu rvány paže, stehna a lýtka, na sírovém ohni mu bude upálena pravá ruka, která držela nůž, jímž chtěl spáchat řečenou královraždu, do míst, kde mu bylo vyrváno maso, mu bude lito tekuté olovo, vroucí olej, smůla a pryskyřice, vosk a síra svařené dohromady. Poté bude jeho tělo taženo a roztrháno čtyřmi koňmi a po smrti bude jeho tělo spáleno a popel rozmetán po větru.“ Věru neblahé vyhlídky na budoucnost. Poprava se konala ve čtyři hodiny odpoledne na náměstí Gréve. Sešel se neskutečný dav. Lidé seděli i na střechách domů. Šlechta platila za místa u oken v prvním a druhém patře domů až čtyřicet louisdorů. Taková to měla být podívaná!! Uprostřed náměstí stála dvě popraviště. Spíše byla široká než vysoká. První z nich bylo určeno k upálení pravé ruky a trhání těla kleštěmi. Druhé bylo nižší a k němu měl být odsouzený přivázán, aby mohl být roztrhán. Přítomni byli dva mistři popravčí. Gilbert Sanson, kat z Remeše a čestný kat pařížský, bratr Jeana Baptisty Sansona a jeho synovec Charles Henri Sanson, oficiální pařížský kat. Ten se později stal nejslavnějším mistrem popravčím katovské rodiny Sansonů a o několik let později zkrátí o hlavu i Ludvíka XVI. V době Damiensovy popravy mu bylo teprve devatenáct let. Oba mistři popravčí byli oděni do modrých krátkých kalhot pod kolena, červených vest, s černě vyšívanými motivy šibenice a žebříku, na hlavách dvourohý klobouk šarlatové barvy a u pasu meč. Pomáhalo jim patnáct pacholků, kteří na sobě měli zástěry ze žluté kůže. Ještě než procesí dorazilo na náměstí, byli sem přivedeni čtyři silní koně, které Charles Henri Sanson zakoupil za částku 432 liber. Sotva Damiense přivezli, ihned jej vytáhli na první popraviště, kde již farář z kostela sv. Pavla předříkával modlitby. Damiens byl natažen a uchycen v podpaží a tříslech dvěma kovovými půlkruhy přišroubovanými k popravišti. Gilbert Sanson mu vložil do ruky nůž, kterým napadl krále a přivázal jej provazem. Pak mu strčil ruku do ohně, z něhož stoupaly čpící sirné výpary. Odsouzenec začal strašlivě řvát a škubal sebou v poutech. O pár minut později už ruku neměl. Zvedl hlavu a zadíval se na pahýl, jež mu z ruky zbyl. Rána příliš nekrvácela. Bránily tomu sirné výpary z ohně. Katovi pacholci jej pak uchopili, srazili na zem a začali jej svlékat. Ponechali mu jen krátké kalhoty. Legris, jeden z katových pomocníků vzal kleště rozžhavené ve výhni a hned jimi rval Damiensovi maso z hrudi, paží a stehen. Kleště rvaly tkáň a zanechávaly po sobě strašlivé rány, do nichž ostatní pomocníci lili ihned roztavené olovo, hořící smůlu či tekutou síru. Celým náměstím se linul odporný smrad ze spáleného masa. Damiens „opilý bolestí“ ještě povzbuzoval své trýznitele a po každé ráně křičel: „Ještě, ještě.“ Od úst mu šla pěna, plakal a zdálo se, že mu oči vypadnou z důlků. Nakonec ztratil vědomí. Probral se až na nižším, asi metr vysokém popravišti. Položili ho s roztaženýma rukama i nohama na dvě fošny, zbité do tvaru svatoondřejského kříže. Jeho trup sevřeli rovněž do dvou prken, zbitých do tvaru kříže. To proto, aby zabránili tomu, aby koně při tažení neodtáhli jeho tělo na jednu stranu. Každého koně řídil ozbrojený jezdec. Charles Henri Sanson vydal povel a strašlivé čtyřspřeží se dalo do pohybu do čtyř různých stran. Pouta držela pevně a končetiny se protahovaly do nepřirozené délky. Z hrdla odsouzeného se linul nelidský řev. Když už to trvalo dobrou půlhodinu, rozhodl se Henri Sanson, že končetiny oslabí. Přikázal jezdcům, kteří dosud táhli každou nohu jinam, aby směřovali za hlavu odsouzeného. Všichni čtyři koně nyní táhly tedy jedním směrem. Říkalo se tomu „Scaramouchův výpad“ a nohy byly při něm nepřirozeně taženy podél těla za hlavu. Stehenní kosti se nakonec vykloubily, údy však stále držely a nepraskly. Po hodině marného úsilí byli koně naprosto schváceni.  Přestože byli neustále pobízeni ostruhami, byli tak znaveni, že Charlese Henri Sansona jaly obavy. Koně vyvíjeli takové úsilí, že jeden upadl a málem nevstal. Protože však byli stále pobízeni křikem a biči, táhli plnou parou dál, ale bez valného úspěchu. Farář od svatého Pavla omdlel a několik čumilů rovněž. Ale ne všichni byli tak útlocitní. Jak popsal Robert de Villeneuve v Muzeu poprav, některé dámy se odvracely jen proto, aby se mohly věnovat orálnímu sexu. Charles Henri Sanson nakonec požádal chirurga Boyera, aby šel na radnici a řekl tam, že není možné Damiense rozčtvrtit, pokud mu nenaříznou hlavní nervy. Boyer se vrátil s tím, že nemohou najít žádný tak ostrý, dlouhý a úzký nůž, který by se hodil k naříznutí masa. Pacholek Legris vzal tedy sekeru a vazivo končetin přesekl. V tu ránu stříkala z ran krev. Znavení koně opět vyrazili, ale tentokrát se jim už podařilo urvat obě ruce a jednu nohu, které za nimi vlály vzduchem, zatímco potoky krve tryskající z ran smáčeli dláždění. Damiens měl již jen jednu nohu, ale přesto pořád dýchal. Zježené vlasy mu během několika minut zbělely. Svědkové tvrdili, že zatímco sebou trup ještě nepřirozeně škubal, Damiens pohyboval rty jakoby, chtěl něco říct. Podle Voltairova svědectví dýchal ještě ve chvíli, kdy jeho tělo vhodili na hranici. Lid přijal tuto krvavou podívanou s rozhořčením a toho dne začala v srdcích lidí klíčit revoluce. Zbývá jen dodat, že Gilbert Sanson se z této odporné řezničiny už nikdy nevzpamatoval a vzdal se místa kata. Jeho synovec Charles Henri Sanson musel ke všemu čelit obvinění, že svou práci dostatečně nezvládá a byl i několik dní proto žalářován. Tolik tedy o poznání lidské anatomie z koňského hřbetu. Jen by mě zajímalo, kdo vlastně vyslovil jako první onu nám dobře známou myšlenku, že pohled na svět je nejkrásnější právě ze hřbetu koně. Našim ozbrojeným účastníkům poprav bych takovýto pohled na svět rozhodně nezáviděl a neměnil bych s nimi."