2 Videl som niečo ako sklené more zmiešané s ohňom, a tí, čo zvíťazili nad šelmou i nad jej obrazom a nad číslom jej mena, stoja na tom sklenom mori, majú Božie citary

3 a spievajú pieseň Mojžiša, služobníka Božieho, a pieseň Baránkovu: Veľké a predivné sú Tvoje skutky, Pane, vševládny Bože! Spravodlivé a pravé Tvoje cesty, Kráľ národov!

4 Kto by sa nebál, Pane, a neoslavoval Tvoje meno? Veď Ty jediný si svätý, a všetky národy prídu a budú sa Ti klaňať, že sa zjavili Tvoje spravodlivé súdy!Zj 15

...to je modlitba ľudí v nebi....samá oslava Boha, žiadna prosba za tých ktorí sú na zemi...
ivanp

 

Ano, mrtví nevědí nic, protože kdyby věděli, museli bychom my "bibličtí křesťané" vyměnit něktzerá  místa Bible za citáty katechismů  obohacených v průběhu staletí jinými kulturami  /  jak o obohacení jásavě hovoří předposlední papež při setkání s hlavami jiných náboženství, které zde na jiném místě v příspěvku cituji / toto obohacování se dělo přijímáním pohanských kultů do křesťaské nauky a tím vzdalování od původního učení ke"křesťanství" nebiblickému, a tento proces se někdy nazývá "vytváření tradice".


V protikladu k rozšířeným náboženským představám nezná Bible nic o jakémkoliv životě po smrti, kromě vzkříšení na konci věků. Zde máme jasné výroky o této skutečnosti.

      "Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Jak jejich láska, tak jejich nenávist, i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje…Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky, ani poznání, ani moudrosti v říši mrtvých kam odejdeš."  (Kazatel 9,5.6.10).
Tato slova nepotřebují vysvětlení.

Žalm 146,4 potvrzuje, že člověk se opět stane prachem, když je jeho život u konce: "Jeho duch odchází, on se vrací do své země tím dnem berou za své jeho plány." Když člověk zemře, zhasnou s jeho myšlením všechny předpoklady pro jakoukoliv činnost. Pouze tak lze rozumět tomu, že mrtví již nechválí Boha, jemu již neděkují, ba dokonce již více na něj nemyslí: "Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat, což ti v podsvětí vzdá někdo chválu?" (Žalm  6,6) "Vždyť podsvětí nevzdává ti chválu, smrt tě nedovede chválit, ti, kdo sestoupili do jámy, už nevyhlížejí tvou věrnost. Živý, jenom živý, vzdá ti chválu jako já dnes, otec seznámí s tvou věrností své syny." (Izaiáš 38,18.19).  (Podobně i Žalm 88,11-13; Žalm 115,17)  Jak chce tyto výroky sladit s představou nesmrtelné duše, o které očekáváme, že pospíchá k Bohu do slávy nebo přinejmenším nachází se v jeho blízkosti?

      Job vidí přicházet svůj konec, kdy bude položen do země (Job 7,21) a je toho názoru, že se ze spánku smrti neprobudí, dokud jej Bůh nezavolá (Job 14,10-15).

      David očekává, že uvidí Boží tvář, až se probudí ze sna smrti (Žalm 17,15) a Petr praví o něm, že leží v hrobě (Skutky 2,29). A nikoliv, že vstal z mrtvých (verš 34). Pavel doplňuje, že David v protikladu k Ježíši, který byl vzkříšen, v hrobě již zetlel  (Skutky 13,34-37).

      Když Daniel dosáhl konce svého života, bylo mu řečeno: "…Pak odpočineš, ale na konci dnů povstaneš k svému údělu." (Daniel 12,13). Mrtví odpočívají v hrobě. Oni nemají žádné vědomí a budou žít teprve  "až na konci dnů" vstanou z mrtvých.  "Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze." (Daniel 12,13). "Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu! Vždyť tvá rosa je rosou světel, porazíš i zemi stínů." (Izaiáš 26,19).

      Také Ježíš porovnával smrt se spánkem. Když zemřela dcera představeného synagogy Jairuse, řekl Ježíš: "Ona spí!" Lidé se mu posmívali, ale zanedlouho byli zděšeni, když dítě povolal zpět do života (Lukáš 8,49-56).
V posledních týdnech svého veřejného působení dostihla Pána zpráva, že Lazar, jeden z jeho věrných přátel, těžce onemocněl. Brzy na to sdělil Ježíš svým učedníkům, že Lazar zemřel: "To pověděl a dodal: Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit. Učedníci mu řekli: Pane, spí-li, uzdraví se. Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl přímo: Lazar umřel." (Jan 11,11-14) Ježíš označil  smrt  jako spánek tak, že dokonce jeho učedníci mu špatně rozuměli. Když Lazarovi, který již čtyři dny ležel v hrobě, vrátil život, dokázal Kristus, že může lidi probudit ze spánku smrti. Lazar se probudil z hlubokého bezvědomí, z bezesného spánku.

Nebo  snad Ježíš povolal duši Lazarovu z ráje do smrtelného těla, a tím do hříšného světa? Co by tak Ježíš byl učinil svému příteli! Než došlo k vzkříšení v Betanii, měl Ježíš s Martou, sestrou zemřelého následující rozhovor (Jan 11,23-26). "Ježíš jí řekl: Tvůj bratr vstane. Řekla mu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den. Ježíš jí řekl" Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?"  Marta vyznala svou biblickou víru ve vzkříšení z mrtvých v nejposlednější den. Chtěl jí snad nyní Pán Ježíš poučit, že vírou v něho se stane duše nesmrtelnou a tak člověk již nebude moci zemřít? Sotva; Když se přece má za to,že duše je od přirození již nesmrtelná. Pak by Ježíš nepřinesl nic nového. On však chtěl říci že nejposlednější den nezpůsobí vzkříšení samo sebou, nýbrž že On je Pánem života a vírou v něho lze přijmout věčný život.

      Ježíš často řekl, že ten, který věří v něho má již věčný život (Jan 3,36; 6,47; 1 Jan 5,12) a že "již nyní" přišla hodina vzkříšení z mrtvých : (Jan 5,25) "Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna a kteří uslyší, budou žít."

Takové výroky nemohou být spojovány s bezprostředním pokračováním života po smrti, neboť Ježíš je vždy dával do souvislosti s událostmi na konci věků.

Tak v jedné větě pravil: Kdo jej přijme… ",,,má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den." (Jan 6,54).  Dnes a zde se rozhoduje o životě a smrti. Kdo věří v Ježíše, ten může zemřít a propadnout spánku smrti. Kdo věří v Ježíše, ten bude žít, až jej jeho Pán ve svém dni probudí.

      Opravdu věčný život začíná již v hodině rozhodnutí víry pro Ježíše, při znovuzrození. Pak totiž člověk přijme Ducha svatého ,který způsobí život v Bohu. Duch svatý je zástavou věčného života. Tak slyší již nyní "mrtví", totiž lidé, kteří pro své hříchy jsou pro Boha mrtví, hlas Syna Božího, který je povolává k víře a tím k životu. O duchu svatém, daru života, píše apoštol Pavel: " Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvého Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá." (Římanům 8,11). 

      Věřící je na této Zemi ještě smrtelný, přestože v něm přebývá Duch svatý. Nový, šťastný život ve víře, který v něm začal, neztratí, neboť Duch svatý, který jej počal, je nesmrtelný. On oživí v nejposlednější dne smrtelné tělo. Proto je psáno ve Zjevení 14,13: "Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi." 

Lidé mohou podle znázornění Bible žít a přesto "být mrtví", protože nepřicházejí v důsledku své nevěry k Bohu a tím nemohou přijít k pravému, věčnému životu. A lidé mohou být mrtví a přece "žít"; oni sice zemřeli, avšak odpočívají vstříc dni vzkříšení, který pro ně má přichystán věčný život (1 Jan 3,14). Věřící smí vědět, že jeho život je u Boha "uložen". On proto také není ve své smrti oddělen od svého Stvořitele. V tomto smyslu je nutno chápat Ježíšova slova, která určil saducejům, kteří nevěřili ve vzkříšení: "A že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když  nazývá Hospodina Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým. On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živí." (Lukáš 20,37.38) (Srovnej také Matouš 22,31.,32; Marek 12,26.27). Poslední věta je ráda vykládána tak, že Abraham, Izák, Jákob a všichni věřící již nyní žijí u Boha.

Souvislost dokazuje opak. Ježíš hovořil o vzkříšení z mrtvých a nikoliv o nesmrtelnosti duše! On hovořil o těch, kteří budou "hodní" dosáhnout onoho světa, právě vzkříšením z mrtvých v onom dni, kdy započne království Boží slávy (Lukáš 20,35). Pak již nebudou propadlí smrti, protože jsou "dítky vzkříšení "  (verš 36). V Božích očích žijí všichni, i když v tomto světě umírají, neboť Stvořitel má život i smrt ve svých rukou. Je pouze třeba stvořitelského slova, aby zesnulé probudil a povolal je do přítomnosti Boží. Možná, že apoštol Pavel se opíral o toto Ježíšovo slovo v když dopise Římanům 14,7-9  napsal:  "Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých."  Pak by bylo nutné chápat slovo "před ním jsou všichni živí" ve stejném smyslu  jako "žijeme-li, žijeme Pánu". To znamená - věřící zasvěcuje svůj celý život Pánu Ježíši. Bůh je cílem a obsahem jeho života. On patří svému Stvořiteli. Jestliže v životě byl plně Božím majetkem, nemůže se svému Spasiteli ztratit ani ve smrti. Věřící ví, že je v rukou Božích skryt, ať přijde cokoliv. Ani smrt, ani život jej nemohou oddělit od lásky Boží (Římanům 8.38.39). Umírání je pro něj "usínání", protože ví, že jeho Pán jej vzbudí (Skutky 7,59); 1.Korintským  15,18-20; 1. Thessalonicenským 4,14). 

 

      Známé je také podobenství o bohatém muži a chudém Lazarovi. Mnozí se domnívají, že Ježíš v tomto podobenství učil o pokračování života duše a o odměně nebo trestu člověka bezprostředně po smrti. Ježíš vyprávěl o bohatém muži, který všechny dny prožíval krásně a v radosti, avšak  chudáku jménem Lazar, který ležel před jeho dveřmi a žebral, neuznal za hodného ani pohledu. Nyní přišla smrt: " I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi, zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal" Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni. Abrahám řekl: Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje a ty trpíš. A nad to vše je mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo - i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám." (Lukáš 16,23-26). V dalším průběhu podobenství prosí boháč Abrahama, aby Lazara poslal k jeho pěti bratřím a varoval je. Odpovědí bylo: "Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají." Jestliže nebudou poslouchat Slovo Boží, pak neuvěří ani, když někdo vstane z mrtvých.

      Podrobnosti podobenství nemusí být nutně skutečnosti, podstatné je naučení, které má zprostředkovat. Z jednotlivých črtů tohoto podobenství cítíme, že Ježíš zde nechce uvádět skutečnosti.
Nesmrtelné, nehmotné duši Lazarově jsou připisovány prsty, které mohou    být namočeny do vody a sáhnout až do Hádesu, aby svlažily "jazyk" právě tak nehmotné a žíznící duše boháče.
Jestliže posluchači Ježíše to pokládali za nemožné, nejsme ani my nuceni přijímat další život duše boháče a chudáka po smrti. Tomu však věřili tehdy farizejové.
Na jejich adresu bylo určeno podobenství a jeho naučení, jak to víme z verše Lukáš 16,14: "To vše slyšeli farizejové, kteří měli rádi peníze a posmívali se mu." 
Právě postoj adresátů vysvětluje, proč Ježíš zvolil pro své podobenství způsob nazírání, který jinak neodpovídá Bibli. Kristus chtěl říci: Poslouchejte vy páni farizejové, kteří učíte, že spravedlivý přijde po své smrti do Abrahamova lůna a nespravedlivý do muk Hádesu, kteří učíte, že trpící na Zemi může za svůj osud děkovat svému hříchu. Chci vám vyprávět, jak věci skutečně jsou…nyní následuje podobenství, které je úplným převrácením farizejské představy o spravedlnosti.

      Nad sociálními otázkami si farizejové nelámali hlavu stejně jako nad vlastními hříchy, protože rozdělení na chudobu a bohatství považovali za božské a spravedlivé. Ježíš však jim poukazuje na jejich lakotu a hrabivost a vyložil, že u Boha bude každá nespravedlnost odměněna. On nepoužil beze všeho chybné učení, jakoby bylo lhostejné, čemu člověk věří, nýbrž použil v podobenství zcela vědomě svět představ farizejů a to nikoliv proto, aby potvrdil jejich chybný názor na stav po smrti, ale aby opravil jejich nesprávné chápání spravedlnosti.

Ježíš v podobenství o Lazaru a bohatci neučí, že chudí jdou do nebe a bohatí do pekla, že duše mají tělesné údy podléhající živočišným potřebám, že je možno komunikovat mezi peklem a nebem a že dokonce svatí zemřelí se mohou dívat na utrpení svých blízkých v pekle, neříká ani to, že Abraham je mluvčí spravedlivých v nebi, schopný dokonce člověka oživit a poslat zpět do světa živých s poseltvím...
Uvěřit tomu bych mohl teprve po důkladném vymytí mozku .
Ježíš říká, že komu nestačí to co má / zákon a proroci..dodávám Spasitel /  tomu nepomůže žádný svatý.. On to říká jinak, ale přesně na tento problém.

 

Nejsem Bůh, abych rozlišoval pohled Jeho od toho, který je lidský. To nedokáže nikdo.

Duší je v Bibli míněn celý živý člověk, živá bytost / i zvíře /, nikoliv  jeho nesmrtelná součást.

Pán Ježíš člověku říká dost jasně, že jej vzkřísí v den nejposlednější. Vzkřísit, zanmená přivést k životu. Ze stavu, ve kterém se nachází po smrti bývalá lidská bytost bez života, rozpadlá v prach Země.

Právěž že ŘKC převzetím pohanských pohledů a platonské filosofie došla k závěru, že duše zemřelých jsou nesmrtelné a tudíž někde po smrti, kdy o zetlelém těle víme, že je v hrobu, žijí.
je mnoho věcí, kterým neporozumíme, a skutečně, z hlediska zastavení času po smrti člověka by bylo jedno jaký čas od smrti do vzkříšení propběhne, kdyby se do církve na základě tohoto učení nevloudila :

-nauka o nesmrtelnosti duše / koresponduje pak s převtělováním, novými životy atd atd... /
- nauka o očistci  / zcela nebiblická /
- nauka o svatých / pilíč ŘKC který zbořil výjimečnost postavení Boha jako Boha lásky, zavedl mezi Boha a člověka prostředníka atd. atd. /

uvádím jen některé, které mně zrovna napadají a jsou důvodem, proč vysvětluji a míchám se do diskuse. považuji tyto nauky za falešné 

Člověk byl po stvoření nazván duší živou, nikoliv nesmrtelnou.
Nesmrtelnost je dar, který člověk obdrží od Boha, nikoliv vlastnost. Proč strom života, kterým je Bůh, když bychom byli nesmrtelní. Proč nás hřích od Boha - stromu života odděluje?

Proč Ježíš Kristus hovoří o vzkříšení, které provede v poslední den, když by podle ŘKC byl člověk živ, šťasten, dokonce se mohl přimlouvat za živé a činit zázraky / jako například předposlední papež, aby mohl být svatořečen /...?  Tuto základní otázku mi nikdy z hlavy nevymyl. Ježíš hovoří o vzkříšení, dokonce kněz při pohřbu to přiznává a pak stejný kněz pokračuje prosbou svatých o modlitbu a přímluvu za zemřelého, který spí věčným spánkem.
tady přece něco nesedí. Buď je Ježíš Kristus slibujícím lhářem, nebo naše vysvětlení kulhá.
Pro mně jednoznačně platí jeho slova zaslíbení o vzkříšení v poslední den.

Nebo snad Ježíš Kristus chce osvobodit v bibli popisovanou duši toužící se nažrat, nasytit nebo pohrdnout medem, smočit prsty ve vodě  a vrátit ji z nehmotného těla do těla hmotného, jako to udělal v případě Lazara ?
Připisuje Bible nehmo
tné duši zcela hmotné vlastnsoti ?.....
 

      "….duše žerou……."   (Ezechiel 22,25)

      "…..Proto umírá v mladosti duše jejich…." (Job 36,14)

      "…..Vyhlazena bude ta duše z lidu svého……(1.Mojžíšova 17,14)

      "…..duše sytá pohrdá i medem……."  (Přísloví 27,7)

      "…..nebudeš jíst duše s masem jejím…" (5.Mojžíšova 12,23)

Označuje-li slovo "nefeš" osobu, je jen pochopitelné, že je smrtelná. Tím je tvrzení, že duše je nesmrtelná v příkrém rozporu k výrokům Písma.

      David si stěžoval na Saule, že číhá na jeho duši (1.Samuelova 24,12  kral. překl.).  Žalmista chválí Hospodina, že vyprostil duše od smrti (Žalm 33,19 kral.překl.). Duše, která zhřeší zemře (Ezechiel 18,4 kral.překl.).

      S dvojicí slov "tělo a duše" se v celém Starém zákonu nesetkáme. To je tím podivnější, neboť hebrejština velmi ráda a často vyjadřuje určitý celek dvěma vzájemně se doplňujícími pojmy. V tom je další důkaz pro to, že Starý zákon nezná tento podvojný pojem člověka. Pozorovat člověka dualisticky tzn. složeného ze dvou částí , jak to bylo obvyklé u pohanů, je v rozporu s biblickým nazíráním. Bible vidí člověka jako celek a dívá se vždy na jeho jednotu.

Jazyková zkoumání  Nového zákona se podstatně neliší od Starého zákona. "Psyché" může označovat osobu. O letnicích bylo po Petrově kázání pokřtěno tři tisíce duší (Skutky 2,41); s Pavlem bylo na lodi dvěstě sedmdesát šest duší (Skutky 27,37 kral.překl.). Osm duší bylo zachráněno před potopou (1.Petrova 3,20 kral.překl.). Mnohdy je pojmem "psyché" vnitřní cítění, city jako například - "tvou vlastní duši pronikne meč" (Lukáš 2,35 kral.překl.); "..smutná je duše má až k smrti"  (Marek 14,34 kral.překl.). Zde je pojem "psyché" blízký našemu chápání "duše", aniž bychom ani v náznaku mínili, že duše je od těla oddělená část s vlastní existencí.

"Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem." (Římanům  6,23)

Smrt je následkem hříchu. Smrt nebyla stanovená již předem ve stvoření. Bůh nestvořil člověka k smrti.  Jak sděluje Písmo svaté, bylo stvoření na naši Zemi dokonalé; nebyla ani bolest, stáří nebo smrt. To se změnilo, když se člověk nechal svést ke kroku do neposlušnosti. Poté, kdy zlo našlo vstup do tohoto světa, byl všechen život "přeprogramován" na umírání.

      "Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili." (Římanům 5,12).

Smrt je hořkým následkem hříchu, nepřítelem života darovaného bohem, nikdy není branou k novému životu; neboť tím by se stala smrt odměnou za hřích!

"Had ženu ujišťoval: Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." (1. Mojžíšova 3,4.5).
Neumřeme, naše duše zemřít nemůže, jsme nesmrtelní ..................   to je dar do našeho myšlení od koho....?

Bible na žádném místě, kde používá slovo duše, duch  nehovoří o duši nesmrtelné. Tudíž ani svatí dnes nežijí, ale čekají na to, co zaslíbil Pán, nikoliv satan. Čekají na vzkříšení.

Opravdu je lépe hledat slova o životě, nesmrtelnosti a smrti, pojmy nefeš, rauch, pneuma v Bibli, než v platonských spisech, inspirujících a potažmo v nich se objevujících různé filosofie, které vedou k "obohacování" biblické tradice jinými kulturami.

Zdravím 

Lze s tebou i nesouhlasit, což není můj případ!

Když učedníci chtěli zničit obyvatele jedné vesnice ohněm, protože nechtěli přijmout Ježíše, ptal se jich Mistr , zda nevědí čího ducha děti jsou a poznamenal: "Syn člověka nepřišel zatracovat duší lidských, ale aby je spasil." (Lukáš  9,56 kral.překl.).

      Jako ve všech těchto textech, tak i v podobenství o bohatém rolníku je pod "duší", která je požadována, nutno rozumět samotný život. Bohatý rolník říká k své "duši" to znamená k sobě samému:  "A dím duši své - duše máš mnoho statku složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pij, měj dobrou vůli. I řekl jemu Bůh - ó blázne, této noci požádají duše tvé od tebe, a to co si připravil, čí to bude?" (Lukáš 12,19.20 kral.překl.) Z tohoto textu je jasné, že "psyché" stejně jako "nefeš" neznamenají jen život, ale i osobu, popisují vlastní JÁ.

      Sem patří i výrok Pána Ježíše, který je často opakován a ve kterém v základním textu je slovo "psyché" všude tam, kde je slovo život: "Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?" (Marek 8,35.36). Psyché, kterou můžeme ztratit pro evangelium je jednoznačně osobní život. V žádném případě by přece nebylo možné ztratit nesmrtelnou duši pro evangelium! Vědomě rozporný výrok, že právě ti, kteří svůj život ztratí pro Ježíše, jej znovu získají, je vysvětlen skutečností vzkříšení. Ježíš ujišťuje, že žádného neztratí, nýbrž v nejposlednější den vzbudí ty, kteří mu patří, k novému životu. Text uvedený v evangeliu Marka 8,36 je u Lukáše opětován poněkud pozměněn: "Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří?" (Lukáš 9,25). Za slovo "svou duši" - "život" dává Lukáš slovo "sama sebe". I když "psyché" v prvé řadě označuje fyzický život, může pojem být rozšířen a obsáhnout celé Já, celou osobnost, charakter. Podle biblického nazírání nemohou být život těla  a uvědomělé bytí od sebe odděleny, a proto je pro pojmy "život", Já, "mysl" v Novém zákonu zvoleno jedno slovo - psyché tj. Duše. Psyché znamená individuelní život osoby, ať jde o čistě tělesný nebo vyjadřuje hnutí mysli. Pro život v obecném pojetí má základní řecký text Nového zákona jiné slovo:  Zoé.  Píše-li se o věčném životě, pak je použito vždy slovo "zoé"  a nikdy "psyché". "Věčná duše" proto není biblickým pojmem.

Bůh nestvořil duši nesmrtelnou, ale lidskou bytost, která byla duší živou, jejíž život byl podmíněn ovocem stromu života, tedy spojení s živým Bohem.

 

"Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili." (Římanům 5,12).

Smrt je hořkým následkem hříchu, nepřítelem života darovaného bohem, nikdy není branou k novému životu; neboť tím by se stala smrt odměnou za hřích!

V zahradě Eden měli Adam a Eva všechny možnosti k plnému rozvinutí  svých schopností. Pouze jim bylo zapovězeno jíst ovoce z určitého stromu:

      "A Hospodin Bůh člověku přikázal: Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však  nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti." (1.Mojžíšova 2,16.17).

Strom představoval zkoušku poslušnosti. Člověk měl dobrovolně prokázat, že uznává autoritu svého Stvořitele a dodržuje jeho zákon. Jestliže pro případ neposlušnosti bylo pohroženo smrtí, byl tím člověk zároveň varován, že ztratí sebe i vše, co mu bylo svěřeno. Z toho, že mu bylo uložena, aby zahradu nejen obdělával, ale i "chránil" (1.Mojžíšova 2,15) lze vyvodit, že Adam byl poučen o vzpouře padlého anděla satana.

      Velmi brzo vedl satan zakuklen a s velkou lstí svůj první útok proti člověku - a zvítězil. O první lži podává Bible zprávu:

      "Had ženu ujišťoval: Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." (1. Mojžíšova 3,4.5).

      Člověk následoval hlasu pokušitele a znevážil Boží přikázání. Tím se zařadil do satanské vzpoury proti svatému a spravedlivému Bohu. Zavržením božského nařízení člověk povznesl sama sebe k autoritě a podřídil své JÁ ne Bohu, ale proti svému Stvořiteli. To mělo být i nadále vnitřním postojem člověka.  Až do dnešních dnů lze každý hřích a zlo odvodit z jednoho kořene - z hrabivosti a povznesení svého vlastního JÁ.

      Na toto drzé sebe povyšování, ve kterém je vlastní jádro hříchu, dal Stvořitel odpovídající odpověď. Já člověka musí strpět to, co nechce: bude poníženo do prachu a musí pominout, člověk musí zemřít.

      Tak se smrt celého stvoření stala prokletím a nikoliv požehnáním. Smrt je koncem života, a žádným novým začátkem. Snad může znít osvíceně, když lidé říkají, že smrt má také svou dobrou stránku; neboť bohatí a pyšní musejí právě tak zemřít jako chudí, a tak nemohou stromy růst do nebe. Kdyby však svět nebyl upadl do hříchu, nebyli by žádní drzí boháči, ani chudí, ani pyšní.

      Satan tvrdil: "Nikoli, nezemřete smrtí." Tato lež zůstala živá v pohanství, a ještě dnes žije v učení o nesmrtelnosti duše. Jestliže JÁ, osobnost člověka, žije jako duchovní bytost dál, pak člověk přece umírá! Pak smrt není smrtí: Co potom znamená, že slupka, tělo pomine, ale jádro - duše, nepoškozená žije dál?

 

      Dokonce tehdy, když člověk ještě žil v zahradě Eden, ještě než upadl do hříchu, měl nepomíjitelný život jen podmínečně - dokud směl jíst ze stromu života. My jsme však ráj ztratili. Kde můžeme brát útěchu? Nemáme-li na sobě nic nesmrtelného, je pak smrtí skutečně  vše skončené?

      Bylo by tomu tak, kdyby nebyl přišel Ježíš Kristus, protože "odplata za hřích je smrt, Božím darem však je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu." Boží Syn přišel na Zem, aby lidi zachránil z moci satana a smrti (Židům 2,14.15). Zdá se to protismyslné, že prostřednictvím své smrti nám Ježíš otevřel cestu k věčnému životu. Pouze obětí svého života mohl odstranit příčinu smrti: náš hřích. Hřích by nás byl odloučil navždy od Boha, Pána života. Kristus jako nevinný vzal trest za naše hříchy na sebe na kříži.

              

      "Já vím, že Vykupitel  můj žije a jako poslední se postaví nad prachem a kdyby mi i kůži sedřeli, vždy v těle svém uzřím Boha". (Job 19,25.26)

Základem naší naděje na věčný život je Ježíš Kristus, který řekl: "Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě." (Jan 5,26)

Ježíš to nejen tvrdil, ale také dokázal. Uzdravil mnoho nemocných a to nejen takové, kterým by bylo možné pomoci psychoterapeuticky. Slepě narození viděli, chromí mohli opět chodit. Nejúčinněji dokázal, že vlastní božskou životodárnou sílu, když probudil mrtvé - mladou dívku, která právě zemřela; mladého muže, kterého nesli na hřbitov a muže, který již ležel čtyři dny v hrobě. Jeho vlastní vzkříšení třetího dne po své smrti na kříži zapečetilo vítězství nad mocí smrti.  

Náš Pán žije! Tak zní jásot křesťanů všech staletí. V této jistotě překonávali zoufalství i strach ze smrti.

 

 

Jak Pavel rozuměl výroku "být doma u Pána" vysvětluje v 2. Korintským 5,1-8 místo, které je často chybně vykládáno (dle kral.překl.):

      "víme zajisté, že byl-li by tohoto naše zemského přebývání stánek zbořen, stavení od Boha máme, příbytek ne rukou udělaný, věčný v nebesích. Pročež i v tomto vzdycháme, v příbytek svůj, který je s nebe oblečeni žádajíce. Jestliže však oblečeni a ne nazí nalezeni budeme. Nebo kteří jsme v tomto stánku, lkáme jsouce obtíženi, poněvadž bychom nechtěli svlečeni býti, ale přioděni, aby pohlcena byla smrtelnost od života. Ten pak, kdo nás tak k tomu způsobil, Bůh je, který také dal nám závdavek Ducha. Proto doufanlivé mysli vždycky jsouce, a vědouce, že dokud pohostinu jsme v tomto těle, vzdáleni jsme od Pána; Nebo skrze víru chodíme ne skrze vidění; Doufanlivé pak mysli jsme, a oblibujeme raději vyjít z těla a přijít ku  Pánu.

     

Zvláště poslední věta je často používána zastánci učení o nesmrtelnosti duše. Je zastáván názor, že apoštol si přál, aby jeho nesmrtelná duše opustila tělo, a mohla tak hned odejít ke Kristu do nebe.

 

Při přesnějším zkoumání souvislostí nemůžeme s takovým výkladem souhlasit.

 

      Sled myšlenek ke kterému patří první verše 2.Korintským 5.kap. začíná již ve 4. kap.7. verši.  V 14. verši 4. kap.. se Pavel zmiňuje o naději, že po vzkříšení se jednou sejde s věřícími z Korintu před Bohem.  Líčí, kolik utrpení musel vytrpět pro víru a jak namáhavě toto zatížení nese. Pak píše o své velké touze. Srovnává své pozemské tělo s domem, stanem. Je-li smrtí tento dům polámán, pak je si apoštol jist, že pro něj je připraven nebeský dům, který bude božského stvoření a věčné přirozenosti. Tento dům nebo  "oblečení"  s nebe, jak Pavel píše ve svém obrazném líčení, je nové oslavené tělo, které Kristus daruje svým věrným ve vzkříšení nebo proměně v den návratu.

Srovnej 1. Korintským 15,44-53; Filipenským 3,20.21.

V nynějším těle je "vzdálen od Pána" (2.Korintským 5,6) , v těle nového stvoření však bude "u svého Pána" (v.8). Z tohoto důvodu by rád "vyšel ze svého těla" (v.8) a byl oblečen nebeskou podstatou (v.4).     

 

Pavel rozlišuje v textu tři stavy:

                Pozemský život: Zemský stánek (v.1), smrtelnost (v.4), přebývat v těle (v.6).

                Stav smrti         : Být nahý (v.3), být vysvlečen (v.4).

              Život s Bohem  : Stavba od Boha (v.1), příbytek ne rukou udělaný (v.1), příbytek s nebe (v.2), být oblečen (v.2 a 4), být mimo tělo (v.8)

     

Apoštol nepíše jen o těle, nýbrž o našem celém životě. Smrt jako zboření našeho stánku je rozložení celého života. Být vysvlečen není podoba nějakého dalšího trvání života, neboť teprve převlečením nebeským tělem je smrtelnost pohlcená životem (v.4).

Podle rozšířené představy je smrt pouze okamžikem přechodu, oddělením duše od těla. Umírání je prakticky začátkem nového stavu a koncem smrti, neboť smrtí dosahuje duše vyšší úrovně.

Podle chápání Bible je však umírání začátkem stavu smrti, spánkem od uzavření očí až k probuzení při vzkříšení. 

 

Jestliže by tento přechodný stav ve kterém nemá ani pozemské, ani nebeské tělo  znamenalo pro Pavla nějakou nehmotnou blaženost v blízkosti Boží, nebyl by si tak rozhodně přál jej obejít (v.2-4). 

Kdyby apoštol smrtí hned přišel k svému Pánu, jak se mnozí domnívají, proč tolik toužil, aby nebyl "vysvlečen", nebyl nalezen "nahý"?

 On věděl, že v tomto životě je vzdálen od Pána, ale to by byl i v případě smrti, i když tuto vzdálenost by vědomě nepociťoval. Jeho velkou touhou bylo být proměněn jako Enoch a Eliáš, aby byl nové, nebeské stvoření a mohl tak být u Pána. On se však uskromnil: Doufanlivé pak mysli jsme. (v.8)

 

Jistěže spiritismus funguje, na tom se shodneme.

Saul, první král Izraele, hledal v Endoru věštkyni, aby se dotázal ducha zemřelého proroka Samuele (1.Samuelova 28. kap.). Biblická zpráva osvětluje jasně pochybnost tohoto činu. Saul již při nástupu své vlády, věrný božskému příkazu, vyhnal věštce a zaklínače duchů ze své země (verš 3.). Nyní na konci své vlády se přestroji. Aby mohl takovou ženu navštívit nepoznán v jejím úkrytu v Endor. Saul se obával budoucí bitvy s Filištínskými a byl bezradný, protože Bůh mu prostřednictvím proroků již neodpovídal. Saul byl v té době pro svou neposlušnost již zavrženým mužem. Co se stalo v této noci vyvolávání duchů mrtvých?

      "Ale král jí řekl: Neboj se! Co vidíš? Žena Saulovi odvětila: Vidím božský zjev, jak vystupuje ze země. Řekl jí, jak vypadá? Odpověděla: Vystupuje starý muž, zahalený pláštěm. Saul poznal, že to je Samuel, sklonil se tváří až k zemi a klaněl se.
Samuel se  Saula otázal" proč rušíš můj klid? Proč jsi mě dal přivolat?
Saul řekl: Jsem ve velkých úzkostech. Bojují proti mně Filištínci a Bůh ode mne odstoupil. Vůbec mi neodpovídá ani prostřednictvím proroků, ani skrze sny. Proto jsem dal přivolat tebe, abys mi oznámil, co mám dělat." (1.Samuelova 28,13-15).

      Králi byl předpovězen jeho brzký konec a prohraná bitva. Když Saul příštího dne viděl, že je bitva prohrána, vzal si život.

     
V tomto oddíle Písma jsou několikrát použity výrazy "vystoupit či přivolat" ducha mrtvého. Zřejmě se tehdy věřilo, že mrtví odpočívají v zemi. Jestliže by duchové blahoslaveně zemřelých přebývali v nebesích nebo vyšších sférách, pak by se mělo psát o "sestupování".

Důležitější  je však otázka: Byl to skutečně duch Samuelův, který se zjevil v Endor? Kdyby to byl býval pouhý podvodný klam věštkyně, pak by Bible nebyla popsala tuto událost tak realisticky.
Jestliže ve zprávě samotné není vysvětlení a zpráva se omezuje na pouhé líčení události, pak se srozumitelně ukazuje, že Saul zde učinil něco, co je Bohu protivné.
Připustil Bůh, záhrobní klid proroka byl rušen pohanskými praktikami pověry, aby si Saul mohl vynutit odpověď, která mu v zásadě ze strany Boží byla odepřena?
Je vůbec možné přinutit duchy mrtvých, aby se zjevili, a to ještě k tomu prostředky zavrženi hodného zaklínání mrtvých? Podobné magické představy jsou neslučitelné se Slovem Božím.

     
Martin Luther vysvětlil zjevení mrtvého v Endoru jednoznačně jako démonický jev a kladl otázku, zda lze věřit, že svatí nejsou v rukou Božích, nýbrž v moci satanově a zlých lidí  .

      Píše-li se v Písmu o světě duchů, nejsou nikdy míněni duchové mrtvých, nýbrž andělé. Označení "anděl" je často používáno pro ideální bytost a proto jen málo lidí ví, že bible rozlišuje také v tomto nám nadřazeném světě andělů mezi dobrými a zlými.
Satan, ďábel, byl původně vysoce postaveným andělem. Svou vzpourou se stal odpůrcem Božím a pravděpodobně stáhl na svou stranu jednu třetinu andělů (Zjevení 12,4). Od té doby existují padlí andělé, démoni. Oni tvoří skutečné a strašlivé pozadí  pohanské pověry a okultismu

      Spiritistické a pohanské pověrečné praktiky jsou cesty, jak se spojit s démony. Mrtví se nikdy nemohou zjevovat. Události tohoto druhu musejí být posuzovány jako démonické mámení.
Stejně jako nemůžeme pochopit tajemnou sílu a schopnosti božských andělů, podobně nemůžeme prohlédnout temné a podlé činy padlých andělů. Je to nebezpečný svod, když se tvrdí, že lze hovořit s duchy milovaných příbuzných, zatímco ve skutečnosti se tak člověk dostane do styku se satanskými mocnostmi.

      Od takových hrozných omylů zůstane ochráněn jen ten, kdo se drží pravého Slova Božího.
Když lidé spojili pohanské pojetí nesmrtelnosti duše s křesťanskou vírou, připravili cestu satanskému klamu. Na příkladu spiritismu je zřejmé, že rozhodně není lhostejné, jak je Bible "vykládána"! ("Nikoli nezemřete smrtí. Bůh ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé."  - stará lež  je v tisíci jiných  podobách  předkládána lidem  i dnes  - pozn. překl.) 

      Zaříkávání mrtvých v Endoru je jediná biblická zpráva tohoto druhu. S oblibou se však zneužívá i jedna novozákonní událost,  k vysvětlení, že zjevování mrtvých je božské a biblické. Jedná se o zážitek Ježíše a některých jeho učedníků. Na této události ovšem nelpí ani vůně okultních pletich.

     "Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana, vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima; Jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." (Matouš 17,1-4).

      I když si Petr neuvědomoval, co říkal, přece cítil blízkost Božího království, které by byl nejraději zadržel. Krátce na to byli učedníci s Ježíšem opět sami.

      Mojžíš a Eliáš žili staletí před Kristem. Nejednalo se tedy o skutečně o zjevení mrtvých? Nikoliv! O proroku Eliášovi víme, že nezemřel, nýbrž byl živý vzat do nebes (2. Královská 2.kap.). Něco podobného je psáno o patriarchu Enochovi (1.Mojžíšova 5,22-24). Mojžíš sice zemřel, byl však zřejmě brzy po své smrti vzkříšen, jak mimo Matouše v 17.kapitole je naznačeno i na dalších místech Bible. (5.Mojžíšova 34,5.6; Juda 9). V několika výjimkách byl div vzkříšení nejposlednějšího dne již předem proveden. To platí i pro řadu nám neznámých věřících lidí starozákonní doby, kteří byli vzkříšeni s Ježíšem (Matouš 27,52.53). Viz POZN. 

POZNÁMKA      
V textu Židům 12,22.23 je na konci obrat "duchům spravedlivých dokonalých" (kral.překl.):

      "Ale přistoupili jste k hoře Siónu, a k městu Boha živého, Jeruzalému nebeskému, a k nesčíslnému zástupu andělů. K veřejnému shromáždění a k církvi prvorozených, kteří zapsáni jsou v nebesích, a k Bohu soudci všech, a k duchům spravedlivých dokonalých…"

      Apoštol Pavel chce ujasnit, že lidé, kteří se obrátí ke Kristu, přistupují ke společenství, které sjednocuje všechny Bohu věrné všech dob v nebi  i na Zemi. Bylo by v rozporu s celkovým svědectvím Písma, kdybychom předpokládali, že zesnulí věřící jsou již v nebi. Obrat "duchové spravedlivých dokonalých" k tomu nedává nijaký důvod. Pod tímto označením by bylo možné rozumět  Enocha, Mojžíše, Eliáše a ty, kteří byli vzkříšeni podle Matouše 27,52. Text v 23. Verši neříká nic o tom, že dokonalí spravedliví - zralí, posvěcení věřící - jsou již v nebi. Právě tak tam není "církev prvorozených", Přestože je "Zapsána v nebesích". Označení  "duchové spravedliví dokonalí" neopravňuje předem vidět lidi již na onom světě. Souvislost textu nevypovídá o místu v nebesích, nýbrž o společenství v duchu.

Oko, tato tématika, její výklad zůstane asi otevřena do té doby, dokud samio neprožijeme a nepochopíme to, co jako lidé chápeme jen vírou na základě biblických veršů, které - jak vidíme - si každý vykládá v jiných sopuvislostech. Pravda je jistě jen jedna, ale diskuse s Tebou mně obohacuje o pohledy, které by si člověk nepoložil a položené otázky nutí procházet nám oběma známá místa v Bibli.

Pro mně je nejúžasnější pevní víra ve vzkříšení, z úst samotného Ježíše a vůbec mi nezáleží na tom, jak to proběhne, co bude mezi. tato víra mě provázela v nejvypjatějších situacích, vím, že máš stejnopu zkušenost, i když jiná východiska. Cíl je stejný a rád bych byl u toho, až se tam my dva a jiní společně sejdem, Bůh nás jistě nebude posuzovat podle toho, jaký vztah máme k této otázce, ale k němu.
Jak je vidět, víra či nevíra v tomto tématu nás vede k jiným závěrům i praktikám.. tak jen ať nás neodvede od toho podstatného, ať jsem to já, nebo Ty.
Ve vší úctě monsek :)

Mnozí jsou přesvědčeni, že věřící, který zemře, přijde hned po své smrti do ráje, protože Ježíš to přislíbil jednoznačně lotru po pravici. S Pánem Ježíšem byli ukřižováni dva zločinci. Jeden z nich se obrátil v poslední hodině ke Kristu:  "Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království. Ježíš mu odpověděl: Amen, pravím ti , dnes budeš se mnou v ráji." (Lukáš 23,42.43). Kdo chce pochybovat o tomto jasném textu? Nepřišel lotr s Kristem ještě v den svého ukřižování jako nesmrtelná bytost do nebe?

      Tento náhled je nemožný , protože je v rozporu s pochopením základů Písma svatého, a také protože to odporuje Ježíšovým slovům. Třikrát oznámil Pán Ježíš svým učedníkům své utrpení a smrt. Doslova řekl, že bude zabit, ale třetího dne vstane z mrtvých (Matouš 16,21; 17,23; 20,19). On neřekl, že bude zabito jen jeho tělo, které bude vzkříšené třetího dne! Bylo otřesné, že Boží Syn, Stvořitel a Dárce života byl mrtev! Pohanské označení smrti jako osvobozující proměny duše bere Kristově oběti na kříži vážnost a hloubku. Kristovo nádherné proměnění se stalo až třetího dne spolu se vzkříšením!

Když se pak zjevil Marii Magdaleně, protože neutišitelně plakala u prázdného hrobu, nedovolil , aby se jej dotkla: "Ježíš jí řekl: Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil   k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu, a k Bohu svému i Bohu vašemu (Jan 20,17). 

 

 

Jak potom  máme rozumět verši u Lukáše 23,43 ? Rozpor je ihned odstraněn, jestliže v odpovědi, kterou Ježíš dal tomuto muži na jeho prosbu posuneme čárku:  "Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji." Ježíš zřejmě chtěl říci: "Dnes, kdy visím opuštěn a znevážen na kříži, ujišťuji tě, ty budeš se mnou v ráji! A to tehdy, až  Kristus jako král nebeské říše přijde a mrtví budou vzkříšeni. Lze tímto způsobem zasáhnout do textu a měnit smysl tím,že posuneme čárku ve větě?  Ano, to smíme učinit, jestliže to odpovídá smyslu. Interpunkce totiž nepatří k původnímu textu Bible. Ta byla zavedena až v 15. Století učeným tiskařem Manutiusem v Benátkách.  Apoštolové neznali ani dvojtečku, ani čárku, ani otazník. Podle původního textu se slov "dnes" může vztahovat stejně jako k druhé části věty i k první části věty. Oboje je možné. Překladatel se musí řídit celkovým svědectvím Písma svatého, aby jeho překlad nebyl v rozporu s jinými výroky Bible.

To vzal v úvahu například L. Reinhardt ve svém překladu Nového zákona, když verš Lukáš 23,42343 přeložil takto: "A on řekl Ježíši: Vzpomeň si na mne, až přijdeš ve své královské moci. A Ježíš mu řekl: Vpravdě , říkám ti dnes, ty budeš se mnou v ráji."   

Jak potom  máme rozumět verši u Lukáše 23,43 ? Rozpor je ihned odstraněn, jestliže v odpovědi, kterou Ježíš dal tomuto muži na jeho prosbu posuneme čárku:  "Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji." Ježíš zřejmě chtěl říci: "Dnes, kdy visím opuštěn a znevážen na kříži, ujišťuji tě, ty budeš se mnou v ráji! A to tehdy, až  Kristus jako král nebeské říše přijde a mrtví budou vzkříšeni. Lze tímto způsobem zasáhnout do textu a měnit smysl tím,že posuneme čárku ve větě?  Ano, to smíme učinit, jestliže to odpovídá smyslu. Interpunkce totiž nepatří k původnímu textu Bible. Ta byla zavedena až v 15. Století učeným tiskařem Manutiusem v Benátkách.  Apoštolové neznali ani dvojtečku, ani čárku, ani otazník. Podle původního textu se slov "dnes" může vztahovat stejně jako k druhé části věty i k první části věty. Oboje je možné. Překladatel se musí řídit celkovým svědectvím Písma svatého, aby jeho překlad nebyl v rozporu s jinými výroky Bible.

Některé náboženské skupiny, které se odvolávají na Bibli, výslovně učí, a biblickými texty to dokazují, že duše člověka nepřetrvá tělesnou smrt. Jedni věří, že člověk je jeden nerozdělitelný celek, potom logicky, umírá celý člověk. Další, na příklad, již zmíněný text: Ježíš mu odpověděl:"Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji."  chápou následovně: Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti dnes, budeš se mnou v ráji." přesunutím pouhé čárky je logicky změněn celý smysl Ježíšova oznámení. Ježíš lotrovi prý neoznamuje "dnes budeš se mnou v ráji", ale dnes ti pravím, že jednou budeš se mnou v ráji. Jistě původní text neměl interpunkci. Prostuduj si verše Mk 14 : 30, L 19 : 5 a L 19 . 9. Ve všech Ježíš vyslovuje slovo "dnes". Pokaždé říká, že se dnes něco stane. Ani jednou neříká, že " dnes něco říká ".

Všichni lidé mají přece ve svém vědomí touhu žít a existovat na věky. Rozhodně se liší od zvířat, která o své smrti nepřemýšlí. Historie vládců a majetných je provázena honosnými hrobkami, pyramidami, balzámováním a dnes zmrazováním těla k teplotě absolutní nuly. Sám Bůh dal lidstvu touhu po po věčnosti a věřícím lidem vložil do srdce sám Sebe, aby toužili po věčnosti, kterou budou trávit se svým Stvořitelem. (Kazatel  3:11.).

Křesťan touží po Kristu celým srdcem, ale tělesnou smrt nehledá, protože Bůh odměřil každému svému vyslanci dobré noviny (evangelia) pozemský čas, jak uznal sám za vhodné. Křesťan ví, že smrt je v úplném protikladu Boží povahy, stejně jako svatost a hřích, proto plně spoléhá na Boží podporu v čase své smrti. V čase umírání věřící člověk nebude sám, protože jej nic nemůže oddělit od Boží lásky, jež je projevena v jeho Pánu ježíši Kristu. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a Tvá hůl mě potěšují. Žalmy 23 : 4. Prokletí smrti bylo zlomeno Ježíšem kristem na kříži. Křesťané se věčného oddělení od boha nemusejí obávat. Kde je smrti tvé vítězství? Kde je smrti tvá zbraň? Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu,který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! 1K 15:55-57.
Mrak smrti je pro křesťana prostředkem, jenž jej přenese k cíli a smyslu jeho bytí, ke kterému byl stvořen. Smysl a cíl křesťanovy existence je přebývat ve Stvořitelově a Spasitelově přítomnosti, hledět na Boží slávu, oslavovat boha a věčně růst ve všem, co pro něj Bůh připravil. A život věčný je v tom, když poznají Tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Jan 17:3. Smrt těch, kdo jsou uschováni v Ježíši Kristu, je Bohu drahá, tedy cenná, vzácná a milá. To je povzbuzující! Zde nabývá smrt úplně jiný rozměr, než na jaký jsme ze světa zvyklí. Drahá jest před očima Hospodinovýma smrt svatých jeho. Žalmy 116:15 (KR).Smrt svatého v Kristu je přepravní akce. Cesta spasené duše k Bohu není žádná osamělá pouť tmou. I umřel ten chudák, a andělé ho přenesli k Abrahamovi, zemřel i ten boháč, a byl pohřben. Lukáš 16:22.
Bůh žárlivě touží po své nevěstě, které se dal poznat, touží po těch, kteří skrze Ducha řekli své "ano", kteří se ztotožnili s Kristovou obětí na kříži, a podle svého "ano" jsou věrnou nevěstou,která nesmylní s jinými bohy. Či myslíte, že nadarmo je psáno, Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil? Jakubův 4:5.
V okamžiku, kdy Boží dítě zemře, (tím byl i ukřižovaný lotr,kterývse na Ježíše před smrtí obrátil), jeho duše odchází k Bohu. Každý křesťan, který tělesně zemře, má přislíbený nový příbytek. V domě mého Otce je mnoho příbytků, kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. Jan 14:2.
Domů odchází každý, kdo věří, že Ježíš Kristus vzal na sebe náš hřích a na kříži nás před Bohem zastoupil v potrestání. V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u pána. 2.Korintským 5:8.Ač to zní jako protimluv, smrt je pro křesťany zisk! Život je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk. Filipským 1:21. Smrt věřícího znamená, že jeho vědomá duše je anděly přenesena před Boží trůn. Bůh nám však připravil nové tělo, takové jako měl Ježíš Kristus, když ve vzkřísení vstal z mrtvých. A nejen to, i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Římanům 8:23.
Boží děti dostanou nové tělo v den Pána Ježíše Krista, tj. v Den Páně. Tehdy se Kristus vrátí podruhé. Nejprve duše zemřelých křesťanů ve vzkříšení budou oděny do nového těla, potom žijícím křesťanům Bůh v okamžiku svleče staré a obleče nové tělo.
1.Tesalonickým 4:15 - 18.
Hledat pro Boží slávu a chybovat, neznamená prohrát! Fera. Pán s tebou.

Už píšeš lépe, ale lidem je potřeba říkat celou pravdu, ne že Bůh je jenom láska a nemůže nic dělat, když mu to nedovolíme. O Božím hněvu se v Písmu píše 600x! A vo tom to je. Lidi musí vědět o obou stránkách Boha, aby si z něj nedělali šoufky.

Můj milovaný, je přece psáno "proste a bude vám dáno.", "klepejte a bude vám otevřeno". Je dobré prosit o přímluvy u Boha svaté patrony lidských věcí. Tímto "klepeme" i nepřímo na Boží "dveře".

Ahoj Oko,

no právě, probíralo se tu stokrát, ale ani jedou jsi neuvedl VERŠ, který by podporoval katolickou teorii o bezhříšnosti Marie. Z andělského pozdravu nic takového nevyplývá, na tohle téma se už taky diskutovalo.

A přesně tak, každý křesťan je plný milosti, když vyzná hřích, tudíž se v ničem od Marie neliší. Taky je nositelem Boha v srdci, ale z toho nevyplývá, že byl počat bez hříchu. ¨Bez hříchu byl skutečně pouze Ježíš Kristus.

I.

Bez hříchu? Teď jsi ukázal , že jsi lhář a Pravdy v Tobě není. Je přece psáno:"všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy" Římanům 3:23, nebo:

Římanům 5:12   Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.

Oko, už ti to píši podruhé, ale  možná jsi si toho poprvé nevšiml. Můžeš zase psát, že jsem jako gramofonová deska, ale u tebe je opakování nutné. Marie musela být normálním, hříšným, smrtelným člověkem. Od koho by Ježíš zdědil podobnost hříšného těla? Kdyby se Marie odlišovala od ostatních lidí bezhříšnu podstatou, Ježíš by nás ani nemohl spasit, protože by s námi nebyl propojen lidskostí. Ježíš zdědil po své matce podobu normálního člověka, ale byl současně Bohem po Otci-Duchu Svatém. Bible neučí, že Ježíš měl hříšné tělo, Bible učí, že Ježíš měl podobnost hříšného těla.