Re: Stvořitel, který vše stvořil, sformoval a učinil sám svým slovem, svou rukou a s (Skóre: 1)
Vložil: mikim v Čtvrtek, 16. březen 2023 @ 16:54:36 CET | Jan 1:1
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.
https://www.biblicalunitarian.com/videos/but-what-about-john-1-1
1.
Je nezbytné, aby seriózní student Bible pochopil základní pojem
logos, který se v Jan
1:1 překládá jako „Slovo“. Většina trinitářů věří, že
slovo logos odkazuje přímo na Ježíše
Krista, takže ve většině Janových verzí logos
jsou počáteční velká písmena a přeloženo jako „Slovo“
(některé verze dokonce píší „Ježíš Kristus“ v Jan 1:1).
Studie
řeckého slova logos však ukazuje, že se v Novém
zákoně vyskytuje více než 300 krát, a jak v NIV, tak v KJV je
kapitalizováno pouze 7 krát (a dokonce i tyto verze se neshodují
na tom, kdy přesně jej kapitalizovat). Když se slovo, které se
vyskytuje více než 300 krát, kapitalizuje méně než 10 krát, je
zřejmé kdy se kapitalizuje a kdy ne, je na rozhodnutí překladatelů
založené na jejich konkrétním chápání Písma.
Protože
se používá v celém Písmu, má logos velmi široký
rozsah významů podél dvou základních linií myšlení. Jedním z
nich je mysl a produkty mysli jako „rozum“ (tedy „logika“
souvisí s logos) a druhým je vyjádření tohoto
důvodu jako „slovo“, „rčení“, „příkaz“ atd. Samotná
Bible předvádí širokou škálu smysluplných logos
a některé způsoby, jimiž se překládá v Písmu, jsou: účet,
vzhled, kniha, příkaz, konverzace, výmluv, lichotky, křivda,
slyšení, pokyny, věc, zpráva, zprávy, návrh, otázka, důvod,
rozumná odpověď, pravidlo, fáma, říct, věta, řeč, příběh,
mluvení, učení, svědectví, věci, věci, to, pravda, co, proč,
slovo a slova.
Každý
dobrý řecký lexikon také ukáže tento široký rozsah významu
(slova kurzívou jsou přeložena z logos):
mluvení:
slova, která říkáš (Řím. 15:18, [CEP2001]Neodvážil
bych se totiž mluvit
o něčem...).
prohlášení,
výrok,
řeč, které
učiníte: (Luk. 20:20
[CEP2001]Nespustili
ho však z očí.(a)
Poslali své lidi, kteří měli předstírat, že to myslí
upřímně(b),
aby jej přistihli při výroku...)
otázka:
(Mat. 21:24, [CEP2001]Ježíš
jim odpověděl: „Já vám také položím otázku...)
kázání:
(1 Tim. 5:17, [CEP2001]Starším,
kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné
odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání
a vyučování.
příkaz
(výrok): (Gal. 5:14,
[SýkoraNZ1922] Neboť
všechen zákon se naplňuje jedním přikázáním,
tím (totiž): „Milovati budeš bližního svého jako sebe
samého.“
rčení:
(Jan 4:37, [CEP2001]vPřitom
je pravdivé rčení,
že jeden rozsévá a druhý žne.
řeč:(Luk.
4:32, [[KB1579NZ] I
divili se velmi učení jeho, nebo mocná byla
řeč
jeho.
předmět
diskuse; záležitost
(Skutky 8:21, [KB1579NZ]Nemáš
dílu ani losu v
této
věci;
nebo srdce tvé není upřímé před Bohem. Skutky
15:6 (NASB), [CEP2001]Apoštolové
a starší se tedy sešli, aby celou tu
věc
uvážili.
zjevení
od Boha: (Mat. 15:6, [CEP2001]ten
již to nemusí dát svému otci nebo matce(c).
A tak jste svou tradicí zrušili slovo(d)
Boží.
(d) var: zákon; přikázání
Boží
slovo mluvené Jeho služebníky:
(Žid.13:7,
[CEP2001]Mějte
v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo
Boží...)
zúčtování,
účet:
(Mat. 12:36, [CEP2001]Pravím
vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou
skládat účty
v den soudu).
účet,
vyúčtování ve finančním smyslu:
(Mat. 18:23, [CSP]„Proto
je království Nebes podobné
králi, který chtěl provést vyúčtování
se
svými otroky.
(Filip. 4:15, CEP2001]I
vy to víte, Filipští, že v počátcích evangelia, když jsem
vyšel z Makedonie, ani jedna církev(o)
se nepodílela se mnou v
příjmech a vydáních,
jen vy sami).
důvod,
motiv: (Skutky
10:29 [CEP2001]Proto
jsem také bez váhání přišel, když jste pro mne poslali, a nyní
se ptám, jaký jste k tomu měli důvod.“).
Výše
uvedený seznam není vyčerpávající, ale ukazuje, že logos
má velmi široký rozsah významu. Se všemi definicemi a způsoby,
jak lze logos překládat, jak můžeme rozhodnout,
jaký význam logos si vybrat pro jeden verš? Jak lze
zjistit, jaký je logos v Jan 1:1? Jakýkoli výskyt
logos musí být pečlivě prostudován v jeho
kontextu, aby získal správný význam. Tvrdíme, že logos
v Jan 1:1 nemůže být Ježíš.
Upozorňujeme,
že „Ježíš Kristus“ není lexikální definicí logos.
Tento verš neříká: „Na počátku byl Ježíš.“ „Slovo“
není synonymem pro Ježíše nebo dokonce „Mesiáše“. Slovo
logos v Jan 1:1 odkazuje na Boží tvůrčí
sebevyjádření - jeho důvod, cíle a plány, zejména když
jsou uvedeny do činnosti.
Vztahuje
se k Božímu sebevyjádření nebo komunikaci samotného. To se
stalo skrze Jeho stvoření (Římanům 1:19 a 20), a zejména nebe
(Ž 19). Prošlo skrze mluvené slovo proroků a skrze Písmo, psané
Slovo. A co je nejdůležitější, konečně vzniklo skrze Jeho
Syna (Židům 1:1 a 2).
Proslulý trinitářský učenec John
Lightfoot píše:
Slovo logos, označující
jak „důvod“, tak „řeč“, byl filosofickým termínem
přijatým alexandrijským judaismem dříve, než jej napsal sv.
Pavel, aby vyjádřil projev neviditelného Boha ve stvoření a
vládě světa. Zahrnovaly všechny kvality, kterými se Bůh dává
člověku znát. Jako svůj důvod označil Jeho účel nebo design;
jako Jeho projev to znamenalo Jeho zjevení. Když křesťanští
učitelé přijali tento termín, posílili a upevnili svůj význam
připojením dvou přesných a jednoznačných myšlenek: (1) „Slovo
je božská osoba“ (2) „Slovo se vtělilo do Ježíše Krista.
„Je zřejmé, že tyto dva výroky
musely podstatně změnit význam všech podřízených pojmů
spojených s myšlenkou logos [2]
Je důležité si uvědomit, že
myšlenku „božské osoby“ připojili ke slovu logos
„křesťanští učitelé“. Jistě je pravda, že když slovo
logos byo pochopeno jako Ježíš Kristus, chápání
Jana 1:1 bylo podstatně změněno.
Lightfoot správně chápe, že
prvotní význam logos se týkal rozumu a řeči,
nikoli „Ježíše Krista“. Norton rozvíjí koncept logos
jako „důvod“ a píše:
V angličtině není žádné slovo,
které by odpovídalo řeckému slovu logos, jak se
používá (v Jan 1:1). Bylo používán k označení způsobu
početnosti týkajícího se božstva, které bylo známé v době,
kdy sv. Jan psal a důvěrně se mísilo s filozofií svého věku,
ale již dávno zastaralé, a tak cizí z našich návyků myšlení,
že pro nás není snadné přizpůsobit své mysli jeho obavám.
Řecké slovo logos v jednom ze svých primárních
smyslů téměř odpovídalo na naše slovo Rozum. Logos
Boží bylo považováno, nikoli v nejpřísnějším smyslu, za
pouhý Boží důvod; ale v určitých aspektech, jako moudrost,
mysl, Intelekt Boží.(str. 307).
Norton předpokládá, že možná
„moc Boží“ by bylo dobrým překladem pro logos
(str. 323). Buzzard uvádí „plán“, „účel“ nebo „slib“
jako tři přijatelné překlady. Broughton a Southgate říkají
„myšlenky, plán nebo účel Boha, zvláště v akci“. Mnoho
učenců identifikuje logos s Boží moudrostí a
rozumem.
Logos je Božím
výrazem a jsou Jeho samotným sdělováním, stejně jako „slovo“
je vnějším vyjádřením myšlenek člověka. Toto vnější
vyjádření Boha se nyní odehrálo skrze Jeho Syna, a proto je
naprosto pochopitelné, proč se Ježíš nazývá „Slovo“. Ježíš
je vnějším vyjádřením Božího rozumu, moudrosti, účelu a
plánu.
Ze stejného důvodu nazýváme
zjevení jako „slovo od Boha“ a bibli jako „Slovo Boží“.
Pokud
pochopíme, že logos je Božím výrazem - jeho plán,
účel, důvod a moudrost, je jasné, že byl s Ním „na začátku“.
Písmo říká, že Boží moudrost byla „od začátku“ (Přísloví
8:23). V hebrejském psaní bylo velmi běžné personifikovat pojem,
jako je moudrost.
Žádný
prastarý Žid, který četl přísloví, by si nemyslel, že Boží
moudrost je samostatná osoba, přestože je vyobrazena jako jeden z
veršů jako Přísloví 8:29 a 30: „… když označil základy
Země, byla jsem [moudrost] řemeslník po jeho boku. “
2.
Většina židovských čtenářů Janova evangelia by byla
obeznámena s pojetím Božího slova „být“ s Bohem, když
pracoval na uskutečnění svého stvoření. V Genesis 1 je zjevné
fungování Boží moci, když svůj plán uvede do konkretizace tím,
že mluví věci do bytí.
Targumové
jsou známí tím, že popisují Boží moudrost a jednání jako
„slovo“. To je zvláště důležité poznamenat, protože
Targumové jsou aramejskými překlady a parafrázemi Starého zákona
a aramejština byla v době Krista mluveným jazykem mnoha Židů.
Vzpomeňte
si, že Targum je obvykle parafrází toho, co hebrejský text říká,
poznamenejte si, jak následující příklady připisují akci
slovo:
Výše
uvedené příklady ukazují, že Židé byli obeznámeni s myšlenkou
Božího slova odkazujícího na jeho moudrost a jednání. To je
obzvláště důležité poznamenat, protože tito Židé byli zuřivě
monoteističtí a nijak nevěřili „trojjedinému Bohu“. Znali
idiomy svého vlastního jazyka, a pochopili, že moudrost a moc
Boží byla zosobněna jako „slovo“.
Řecky
mluvící Židé také znali Boží tvůrčí sílu nazývanou
„slovo“. J. H. Bernard píše: „Když se obrátíme z Palestiny
na Alexandrii [Egypt], z hebrejské sapientiální literatury k té,
která byla napsána v řečtině, najdeme tuto tvůrčí moudrost
spojenou s božským logos,
hebraismem
a helenismem, které přicházejí do styku“ . Příkladem toho je
apokryfní kniha známá jako moudrost Šalomounova, která říká:
„Ó Bože mých otců a Pane milosrdenství, kteříž vše učinili
tvým slovem (logos) a tvou moudrostí vytvořili
člověka “(9:1). V tomto verši jsou „slovo“ a „moudrost“
považovány za Boží sílu, ale aniž by to byl „člověk“.
3.
Logos to znamená plán, účel a moudrost Boží, „se
staly tělem“ (přišly k zhmotnění nebo fyzickou existenci) v
Ježíši Kristu. Ježíš je „obraz neviditelného Boha“ (Kol
1:15) a jako hlavní vyslanec, zástupce a agent. Protože Ježíš
dokonale poslouchal Otce,
představuje
vše, co o sobě může Bůh v lidské osobě sdělit. Ježíš jako
takový mohl říci: „Pokud jste mě viděli, viděli jste Otce“
(Jan 14:9). Skutečnost, že se logos, „stalo“
tělem, ukazuje, že předtím neexistoval. Neexistuje žádná
předběžná Ježíšova existence v tomto verši, který není jeho
obraznou „existencí“ jako plán, účel nebo moudrost Boží pro
spasení člověka. Totéž platí pro písemné „slovo“. Někde
ve věčné minulosti nemělo doslovnou existenci jako „duchovní
kniha“, ale vzniklo to, když Bůh dal lidem zjevení a zapisovali
ho.
4.
Poslední věta ve verši, kterou většina verzí překládá jako
„a Slovo byl Bůh“, by se neměla překládat tímto způsobem.
Řecký jazyk používá slovo „Bůh“ (řecky = theos) k označení
Otce i jiných autorit. Patří mezi ně ďábel (2 Kor. 4:4), menší
bohové (1 Kor. 8:5) a muži s velkou autoritou (Jan 10:34 a 35;
Skutky 12:22). V době, kdy byl psán Nový zákon, byly psány
řecké rukopisy velkými písmeny. Velká a malá písmena nebyla
smíchána jako dnes. Rozlišení, které dnes děláme mezi „Bohem“
a „Bohem“, nemohlo být provedeno a kontext se stal soudcem při
určování, na koho „THEOS“ odkazuje.
Ačkoli
je kontext rozhodčím soudcem, v Novém zákoně téměř vždy
platí, že když se „Bůh“ vztahuje na Otce, určitý člen se
objeví v řeckém textu (tento člen lze vidět pouze v řeckém
textu, nikdy není přeložen do angličtiny). Překladatelé jsou na
to obvykle velmi citliví (viz Jan 10:33).
Rozdíl
mezi theosem a theosem bez určitého členu se objevuje v Janovi
1:1: „Na začátku bylo Slovo (logos/ο
λογος)
a Slovo bylo s
Bohem “ho
theos“ (προς
τον
θεον)
a Bůh „theos“ (θεος)
bylo Slovo (ην
logos/ο
λογος).
Protože určitý člen chybí při druhém výskytu „theos“
(„Bůh“), obvyklý význam by byl „bůh“ nebo „božský“.
„Nová
anglická bible získává smysl této fráze tím, že ji překládá:„
Co Bůh byl, to Slovo bylo. “ James Moffatt, který byl profesorem
řecké a novozákonní exegeze na Mansfield College v anglickém
Oxfordu, a autor známé moffattské bible, přeložil větu „logos
byl božský“.
Velmi
jasné vysvětlení toho, jak překládat theos
bez určitého členu, lze nalézt v Ježíši Jak Ho věděli (angl.
As They Knew Him), Williamem Barclayem, profesorem Trinity College v
Glasgowě:
V
takovém případě nemůžeme udělat nic jiného než jít do
řečtiny, což je theos en ho logos. Ho
je definitivní člen, a je vidět, že existuje určitý člen s
logos, ale ne s theos. Když jsou v
řečtině dvě substantiva spojena slovesem „být“, a když oba
mají určitý člen, pak je jedno zcela určeno k tomu, aby bylo
identifikováno s druhým; ale když jeden z nich je bez členu,
stává se více přídavným jménem než podstatné jméno a
popisuje spíše třídu nebo sféru, do které druhý patří.
To
objasní ilustrace z angličtiny. Řeknu-li: „Kazatel je muž,“
používám určitý člen před kazatelem i člověkem, a tím
ztotožňuji kazatele s nějakým zcela určitým individuálním
mužem, kterého mám na mysli. Ale když řeknu: „Kazatelem je
člověk,“ vynechal jsem určitý článek před člověkem, a tím
myslím, že kazatel musí být klasifikován jako člověk, je v
oblasti mužství, je člověk.
V
poslední větě Jana 1:1 Jan nemá člen před theos.
Logos proto nejsou identifikována jako Bůh nebo s
Bohem; slovo theos se stalo adjektivem a popisuje
sféru, do které logos patří. Musíme proto říci,
že to znamená, že logos patří do stejné sféry
jako Bůh;
bez
ztotožnění se s Bohem má logos stejný druh života
a bytí jako Bůh. Zde NEB [Nová anglická bible] poskytuje dokonalý
překlad: „Co byl Bůh, to Slovo bylo.“ [5]
5.
Je důležité pochopit, že Bible nebyla napsána ve vakuu, ale byla
zaznamenána v kontextu kultury a byla pochopena těmi, kdo v ní
žili.
Někdy
verše, které se nám zdají nadbytečné nebo matoucí, byly pro
čtenáře doby smysluplné, protože dobře věděly o kultuře a
víře, kterou navrhují lidé kolem nich. V prvním století bylo na
světě mnoho konkurenčních přesvědčení (a bohužel,
chybné
přesvědčení v křesťanství), které matlo věřící o
totožnosti Boha a Krista. Po celá staletí před Kristem a v době,
kdy byl psán Nový zákon, byly iracionální víry o bohech Řecka
rozdány. Tato skupina náboženských informací byla známa slovem
„muthos“,
„Které
dnes nazýváme„ mýty “nebo„ mytologie “. Tento muthos,
tyto mýty, byly často iracionální, mystické a mimo pochopení
nebo vysvětlení. Čím známější je řecké mýty, tím lépe
pochopí náš důraz na jejich iracionalitu. Pokud s nimi někdo
není obeznámen, bylo by užitečné přečíst si něco na toto
téma.
Řecká
mytologie je důležitou součástí kulturního pozadí Nového
zákona.
Mýty
byly často nepochopitelné, ale přesto byly široce přijímány
jako „zjevení bohů“. Vidíme, jak všudypřítomný muthos
v řecko-římském světě Nového zákona vyčnívá z Nového
zákona jako špička ledovce nad vodou. Když Paul a Barnabas
uzdravili mrzáka v Lystře, lidé předpokládali, že bohové
sestoupili v lidské podobě, a kněz Zeus jim přišel nabídnout
oběti. Když byl Paul v Aténách, byl rozrušen kvůli velkému
počtu model, které tam byly, sochy různých bohů. V Efezu Pavlovo
učení ve skutečnosti začalo nepokoje.
Když
si někteří z místních uvědomili, že pokud se jeho učení
rozšíří, „bude zdiskreditován chrám velké bohyně Artemis a
bohyně, která je uctívána po celé Asii a na celém světě, bude
okradena o její božskou majestátnost“ ( Skutky 19:27). Existuje
mnoho dalších příkladů, které ukazují, že došlo k muthos,
tj. skupina náboženských znalostí, která byla z velké části
nepochopitelná pro lidskou mysl, pevně ustavená v myslích
některých běžných lidí v době Nového zákona.
Začali
několik století před Kristem, někteří řečtí filosofové
pracovali, aby nahradili „muthos“ tím, čemu říkali
logos, rozumným a racionálním vysvětlením reality.
Je vhodné, aby Bůh při psaní Nového zákona použil slovo logos,
nikoli muthos, k popisu své moudrosti, rozumu a plánu.
Bůh
k nám nepřišel v mystických zkušenostech a nerozumných vírách,
které nelze pochopit; spíše se zjevuje způsoby, které lze
racionálně pochopit a přesvědčivě argumentovat.
6.
Kromě kulturního kontextu, který akceptoval mýty, se v době
psaní Jana zakořenil v křesťanství i systém víry nazývaný
gnosticismus. Gnosticismus měl mnoho nápadů a slov, která jsou
nám dnes podivná a matoucí, takže s rizikem přílišného
zjednodušení popíšeme několik základních principů gnosticismu
tak jednoduše, jak jen můžeme.
Gnosticismus
měl mnoho podob, ale obecně gnostici učili, že existuje nejvyšší
a nepoznatelná bytost, kterou označili jako „Monad“. Monad
produkoval různé bohy, kteří zase produkovali jiné bohy (tito
bohové se nazývali různými jmény, zčásti kvůli své moci nebo
poloze). Jeden z těchto bohů, nazývaný „Demiurge“, stvořil
zemi a poté nad ní vládl jako rozzlobený, zlý a žárlivý bůh.
Gnostici věřili, že tento zlý bůh je bůh Starého zákona,
zvaný Elohim. Monad poslal jiného boha „Krista“, aby přinesl
lidstvu zvláštní gnózu (poznání) a osvobodil je od vlivu zlého
Elohima. Tím pádem, gnostický křesťan by souhlasil s tím, že
Elohim stvořil nebe a zemi, ale nesouhlasil s tím, že byl
nejvyšším Bohem. Většina gnostiků by také uvedla, že Elohim a
Kristus byli ve vzájemném vztahu. Proto bylo pro Jana 1:1 tak
důležité říci, že logos bylo u Boha, což se na
první pohled jeví jako naprosto zbytečné prohlášení.
Otevření
Janova evangelia je úžasným vyjádřením Boží lásky. Bůh
„chce, aby všichni lidé byli spaseni a aby poznali pravdu“ (1
Tim. 2:4). Vytvořil Janovo otevření takovým způsobem, aby
odhalil pravdu o něm a jeho plánu pro celé lidstvo a současně
vyvrátil gnostické učení.
Říká
se, že od začátku existovalo l logos (důvod, plán,
síla), které bylo u Boha. U Boha neexistoval žádný jiný „bůh“,
zvláště žádný bůh, který by byl proti Bohu. Navíc, Boží
plán byl jako Bůh; bylo to božské. Boží plán se stal tělem,
když Bůh Marii oplodnil.
7.
V úvodu Jana jsou prvky Jana 1:1 a další fráze, které nejen
odkazují v čase na Boží dílo v původním stvoření, ale také
nastíňují dílo Kristovo v nové správě a v novém stvoření.
Známý biblický komentátor F. F. Bruce argumentuje pro tuto
interpretaci:
Není
náhodou, že evangelium začíná stejnou frází jako kniha
Genesis. V Genesis 1:1 „Na počátku“ představuje příběh
starého stvoření; zde představuje příběh nového stvoření. V
obou dílech stvoření je agentem Boží Slovo.
Racovský
katechismus, jedno z velkých doktrinálních děl unitárního hnutí
14. a 15. století, uvádí, že slovo „počátek“ v Jan 1:1
odkazuje na počátek nové dispenzace, a je tedy podobné Mark 1:1 ,
který začíná: „Počátek evangelia o Ježíši Kristu.“
V
citované pasáži (Jan 1:1), kde se říká, že Slovo bylo na
počátku, neexistuje žádný odkaz na předchozí věčnost, bez
počátku; protože je zde zmínka o počátku, který je v rozporu s
touto věčností. Slovo počátek, které se používá absolutně,
je třeba chápat v uvažovaném předmětu. Tím pádem, Daniel 8:1,
„Ve třetím roce vlády krále Belshazzara se mi objevilo vidění,
dokonce i mně Danieli, po tom, co se mi objevilo PRVNÍ.“ Jan
15:27: „A vy také budete svědčit, protože jste se mnou byli od
počátku.“ Jan 16:4, „Tyto věci jsem ti na počátku neřekl,
protože jsem byl s tebou.
A
Skutky 11:15: „A jak jsem začal mluvit, Duch svatý na ně padl,
jako na nás na počátku.“ Protože tehdy je věcí, se kterou Jan
zachází, evangelium, nebo věci, které se uskutečnily pod
evangeliem, nemělo by se tu rozumět kromě počátku evangelia nic
jiného; věc jasně známá křesťanům, které oslovil, jmenovitě:
příchod
a kázání Jana Křtitele, podle svědectví všech evangelistů
[tj. Matouše, Marka, Lukáše a Jana], z nichž každý začíná
svou historii příchodem a kázáním Křtitele. Marek skutečně
(Kapitola 1:1) výslovně uvádí, že to byl počátek evangelia.
Stejným způsobem
samotný
Jan zaměstnává počátek slova, který je tak absolutně umístěn
v úvodu do své první epištoly, na jejímž začátku používá
stejný termín (logos ) Slovo, jako by chtěl být
svým vlastním tlumočníkem [„To, co je od počátku… týkající
se Slova (logos) života. “ 1 Jan 1:1].
I
když nesouhlasíme s katechismem, že jediným smyslem počátku v
Jan 1:1 je začátek nového stvoření, určitě vidíme, jak slovo
počátek je dvojího slyšení. V kontextu nového stvoření je
tedy „Slovo“ plán nebo účel, podle kterého Bůh obnovuje své
stvoření.
8.
Abychom plně porozuměli každé pasáži Písma, je nezbytné
studovat kontext. Abychom plně porozuměli Janovi 1:1, je třeba
pochopit i zbytek kapitoly a se zbytkem kapitoly ještě více
porozumět Janovi 1:1. Věříme, že tyto poznámky o Janovi 1:1,
přečtené spolu se zbytkem Jana 1 a naše poznámky k Janovi 1:3,
Jan 1:10, Jan 1:14, Jan 1:15 a Jan 1:18 pomohou učinit celou první
kapitolu Jana srozumitelnější.
To
Slovo v Janově úvodu
Navzdory
dlouhotrvající tradici, nedávné komentáře k Janovi přiznávají,
že výraz “slovo” ve slavném Janově úvodu nemusí označovat
živého Božího Syna předtím, než se narodil. Naše překlady
naznačují tradiční doktrínu vtělení použitím velkého
začátečního písmena “Slovo”. Co se ale stalo tělem v Janovi
1:14? Byla to předexistující osoba? Nebo to byla sebevyjadřující
činnost Boha, Otce, Jeho věčný plán? Plán domu v mysli
architekta vezme fyzickou podobu, když je ten dům postaven. To, co
předexistovalo viditelné cihle a maltě, byl záměr v mysli
architekta. Proto je docela v pořádku, když Jana 1:1-3 chápeme:
“Na začátku byl tvořivý záměr Boží”;19 “ten záměr byl
u Boha a plně vyjadřoval Boha (theos)”20 (právě tak jako
moudrost byla u Boha před stvořením, Přís. 8:30). “Všechno
vešlo v bytí skrze ten záměr...”. Tento překlad se obdivuhodně
hodí do starozákonního užívání “slova”: “Tak tomu bude s
mým slovem, které vychází z mých úst: Nevrátí se ke mně s
prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem
je poslal” (Iza. 55:11).21 Ježíš je tím slovem vyjádřeným
jako lidská bytost – poslední Boží slovo světu, Syn, ve kterém
Bůh promluvil v tomto posledním čase (Žid. 1:1, 2). Je důležité,
že pisatel Židům umisťuje Syna do “posledního času”, jako
božského zástupce, který následuje proroky. Neumísťuje ho do
věčnosti, ale pokládá Syna za historického Krista. “Skrze ně”
(dia autou) se nemusí vztahovat na osobu, ale může se vztahovat na
neosobní “slovo” před tím, než se Ježíš narodil. Sám Jan
naznačuje, že “slovem” na začátku svého evangelia mínil
neosobní pojem. Ve svém 1. listě 1:2 vysvětluje, že u Boha byl
neosobní “věčný život”, t.j. slib věčného života, který
se měl uskutečnit skrze Ježíše (“u Boha”, pros ton theon,
srv. “slovo” v evangeliu, které bylo pros ton theon). Petr
zrcadlí, zdá se, přesně tutéž myšlenku, když popisuje Ježíše
jako beránka Božího, který byl “předurčen před stvořením
světa, ale zjeven na konci časů” (1 Pet. 1:20). Jen o několik
veršů předtím užívá stejný pojem předurčení, když mluví
o Božím plánu na povolání křesťanů ke spáse (1 Pet. 1:2).
Bůh vzal v úvahu ty, které později povolal. To ale neznamená, že
doslova předexistovali. Petrova aplikace tohoto pojmu na Ježíše
ve 20. verši, ukazuje na “předexistenci” ve věčných záměrech
Božích, ne na Ježíšovu skutečnou existenci v jiné dimenzi před
jeho narozením jako lidské bytosti. Zajímavá paralela se
vyskytuje ve Zjevení 4:11, kde všechno “bylo, a bylo stvořeno”.
Mounce poznamenává: “tato neobvyklá fráze naznačuje, že
všechno, co je, prvně existovalo ve věčné vůli Boží a skrze
Jeho vůli a v Jeho stanovenou dobu to všechno vešlo do skutečné
existence”.22 Neexistuje žádný pádný důvod k předpokladu, že
původní čtenáři Janova úvodu by pokládali “slovo” za Syna
doslovně předexistujícího jako osoba. To uznávají i sami
trinitářští vykladači. Až do Jana 1:14 (“slovo se stalo
tělem”) “je docela možné, že čtenář považoval Slovo za
označení nějakého svrchovaného kosmického principu nebo něčeho
podobného”.23 Málo známý je fakt, že anglické překlady před
King James Version popisují slovo jako “to”, ne “on”. Tento
bod přivádí k pozornosti James Dunn. V jeho zevrubném prozkoumání
tradiční doktríny vtělení podotýká, že mimo Janovo evangelium
není žádná doktrína předexistence. Dunn však zdůrazňuje, že
ve verších Jan 1:1-14 není potřeba pokládat “slovo” za
druhou osobu, která byla s Otcem. O Janovi 1:1 říká: Závěr,
který zatím vychází najevo z našich rozborů (Jana 1:1-14) je,
že teprve až počínaje 14. veršem (“slovo se stalo tělem”)
můžeme mluvit o osobním Logu. Báseň používá poněkud
neosobního jazyka (stalo se tělem), avšak žádný křesťan by v
tom nerozpoznal narážku na Ježíše – to slovo se nestalo řečí
o Moudrosti a Logu. Tu samou řeč a myšlenky nalézáme ve
Filónovi, kde, jak jsme viděli, jednáme s personifikací spíše
než s osobami, spíše s personifikovanými Božími skutky než s
jednotlivou božskou bytostí jako takovou. Tento bod je zamlžen
faktem, že během celé básně musíme překládat mužské Logos
jako “on”. Kdybychom ale místo toho přeložili Logos jako “Boží
výrok”, bylo by jasnější, že báseň nutně nezamýšlela, aby
se Logos veršů 1- 13 považoval za osobní božskou bytost. Jinými
slovy, revoluční význam 14. verše možná spočívá nejenom v
tom, že označuje přechod básně z předexistence na vtělení,
ale také přechod z neosobní personifikace na skutečnou osobu. 24
Proč ale “musíme překládat” mužské logos jako “on”? Jen
na podporu tradičního výkladu Janova úvodu. Pokud logos vezmeme
jako “Boží plán” a ne jako Syna naživu před jeho narozením,
odstraní se tím hlavní podpora z konstrukce tradičního názoru o
předexistenci a o Trojici v Janově evangeliu.
Další
pohled na Jana 1:1
Překlad
má věrně předat tentýž původní význam do jiného jazyka.
Můžeme vůbec pokládat naše současné překlady Jana 1:1 za
skutečné překlady? Dává ta fráze “Slovo bylo u Boha” v
češtině vůbec nějaký smysl? Kdy bylo vaše slovo naposledy “u
vás“? Máme podezření, že naše normální současné překlady,
i když možná doslova správné, prostě povzbuzují čtenáře,
aby se cítil spokojený s přijatou ortodoxní kristologií o věčném
Synovi, který na sebe vzal lidskou přirozenost. Velké začáteční
písmeno “Slova” okamžitě naznačuje předexistující osobu. A
mnoha čtenářům (11 milionů kopií po celém světě v mnoha
jazycích) je nabídnuta parfráze, jako ta v Good News Bible: “Před
tím, než cokoliv existovalo, byl Kristus s Bohem. Vždycky byl
naživu a sám je Bohem. On stvořil všechno, co existuje. Nic
neexistuje, co by on nestvořil”.25 Tím víc je čtenářova
ortodoxie potvrzena. Římskokatolický učenec Karl Josef Kuschel se
ve svém nedávném masivním zpracování otázky Kristova původu
ptá: “Proč instinktivně čteme ‘Na počátku byl Syn a Syn byl
u Boha’?”26 Zdá se nám, že pokud se máme dopídit záměru
Janova úvodu, pak hebrejská Bible by se měla stát prvořadým
směrem našeho vyšetřování. Jak mi jeden profesor na semináři
řekl: “Když nesprávně pochopíš Starý zákon, pak nesprávně
pochopíš Nový zákon”. Žádný výskyt hebrejského slova davar
(slovo), které odpovídá Janově řeckému slovu logos, neposkytuje
žádné svědectví o tom, že “slovo od počátku” znamená
osobu, tím méně nestvořenou druhou božskou osobu, Syna Božího,
vedle toho Jednoho Boha izraelské konfese. Davar ve Starém zákoně
znamená “slovo”, “záležitost”, často “slib”, nebo
“záměr”, ale nikdy ne osobu. To všudypřítomné velké
počáteční “S” “Slova” v anglických a českých
překladech, je naprosto neodůvodněné. Jan neříká, že to
předexistující slovo bylo druhou a odlišnou osobou před tím,
než se stalo tělem v Mesiášovi. Proč by tudíž Jan neměl
říkat, že Boží tvořící a sebevyjadřující aktivita, Jeho
slovo či moudrost, ukazatel Jeho mysli, byl “u Něho”, právě
tak jak moudrost byla “s (para) Ním” v Přísloví 8:30 (LXX)?
Přísloví 8 má ve skutečnosti pozoruhodné obdoby s tím, co Jan
později říká o Ježíšovi. V Ježíšových slovech se nalézá
život (Jan 6:63) tak, jako se nalézá v moudrosti. Moudrost volá
tak, jako volá Ježíš (Jan 12:44), aby se lidé řídili jeho
učením. Co se vypovídá o moudrosti v Přísloví, je jinde
přičítáno Bohu (Job 12:13-16). Významné je, že Jan vždycky
užívá předložku para (s) na vyjádření blízkosti jedné osoby
ke druhé (1:39; 4:40; 8:38 atd.). Ve svém úvodu si nicméně
zvolil pros (s), čímž naznačuje, že “slovem” nemíní osobu
u Boha. První verš Jana také připomíná, co říká moudrost v
Ekklesiastiku (kniha Sirachovcova) 24:5, 14 “Já jsem z úst
Nejvyššího vyšla, prvorozená před kterýmkoli tvorem... Od
počátku, před věky jsem stvořena”. Existuje spolehlivé
svědectví, že to hebrejské im nebo et, znamenající “s”,
může popisovat vztah mezi osobou a tím, co ta osoba má na srdci
nebo na mysli. Tady je několik zajímavých příkladů užívání
hebrejských předložek im a et: “Im (s) samo = ve svědomí, ať
už znalosti, paměti, nebo záměru”.27 Num. 14:24 “protože s
ním byl jiný duch” (jiný duch působil v jeho mysli) 1 Král.
11:11 “Protože toto bylo s tebou” (plány v Šalomounove mysli)
1 Par. 28:12 “plán všeho, co bylo duchem s ním” (co měl na
mysli) Job 10:13 “Vím, že toto bylo s tebou” (bylo skryto v
tvém srdci, v tvé mysli; toto bylo tvým úmyslem) Job 15:9 “čemu
rozumíš, a není to s námi?” (v našem chápání) Job 23:10
“Zná cestu, která je ve mně” (způsob mého myšlení) Job
23:14 “Jistě splní, co mi určil, a mnoho takových věcí je s
Ním (má mnoho takových záměrů); LXX: “Svou vůlí věc určil,
a tu věc udělal“. Job 27:11 “To, co je s Všemohoucím,
nezatajím” (Jeho úmysl nezatajím) Žalm 73:23 “Přesto jsem
ustavičně s tebou” (ve tvých myšlenkách) Et: “O snu nebo
slovu Hospodina je řečeno, že je s prorokem”.28 Gen. 40:14
(doslova) “Pamatuj mě se sebou, až se ti dobře povede” (Právě
tak Bůh měl na mysli to “slovo”) 2 Král. 3:12 “S ním je
Hospodinovo slovo” (srv. 2 Janův 2 “pravdě, která v nás
zůstává.” a Gal. 2:5 “aby pravda s vámi zůstala“) Iza.
59:12 “naše nevěrnosti jsou s námi” (v naší mysli). (Srv.
Jan 17:5 sláva, kterou měl Ježíš s Bohem – v mysli Boha jako
Jeho záměr.) Jer. 12:3 “Vyzkoušel jsi mé srdce s Tebou”
(postoj mého srdce jsi vzal v úvahu) Jer. 23:28 “Prorok, který
má se sebou sen” (sen v mysli) Jer. 27:18 “Jestliže Hospodinovo
slovo je s nimi” Job 14:5 “počet jeho měsíců je s tebou”
(tobě znám) Přís. 2:1 “a mé příkazy uschovej s tebou”
Přís. 11:2 “ale s pokornými je moudrost” Vzhledem k tomuto
hebrejskému pozadí navrhujeme následující překlad Jana 1:1, 14
“Na počátku byl Plán. Bůh měl ten Plán na srdci. Ten Plán
plně vyjadřoval Boží mysl a stal se tělem v muži Mesiáši
Ježíšovi”. Janův záměr Ve svém úvodu Jan neutralizuje
gnostickou tendenci k plurálnímu pojmu Boha. Gnostický křesťan
věřil, že ten nevyslovitelný, nepřístupný Bůh, který byl
vzdálen a oddělen od Svého stvoření, jedná se světem
prostřednictvím méně božských postav - “aionů” nebo jen
jedné takové postavy (různé gnostické systémy). Justin
Mučedník, který se určitě k žádnému gnosticismu nehlásil,
přesto bez jakýchkoliv zábran mluví o předexistujícím Synu,
který je “aritmeticky druhým Bohem”. Mučedník sice
nepovažoval Syna za nestvořeného a věčného, tak jako v později
vyvinutém trinitářském smyslu, ale za předexistujícího jako
Syn a vycházejícího v okamžiku právě před počátkem stvoření
v Genesis. Tím, že viděl Syna Božího aktivního jako “posel
Hospodinův” v dobách Starého zákona, Justin vyrazil na cestu,
která je pro Nový zákon cizí. V polovině druhého století
Justin napsal své Apology a Dialogue a v nich se filozofický vliv
na křesťanství objevuje v plné síle... odhaluje spojení mezi
pohanskými formami filozofie, most, kterým ta filozofie přešla na
křesťanské území... (křesťanství) našlo v helénském
judaismu Alexandrie prostředky, kterými si mohlo přivlastnit
filozofické myšlenky a ponechat si filozofické pojmy té doby a
zároveň se držet svého nároku na křesťanské a hebrejské
zjevení.29 Tertullián, známý jako zakladatel latinského
křesťanství, tak jako Justin, zná druhou božskou bytost, která
byla v určité době zplozena Otcem.30 Tato kristologie, která je
zlověstně příbuzná gnostickému dualismu, se mohla rozvinout jen
za předpokladu, že “Synem” Jan mínil osobu, která je odlišná
od Boží moudrosti a která existovala od počátku. Veřejnost se
nadále silně spoléhá na Jana 1:1 jako na podporu doktríny, že
Kristus je spolurovný Bohu. Co kdyby ale věděli o některém z
osmi anglických překladů, které předcházely King James Version
z r. 1611?31 Druhořadým směrem našeho vyšetřování ohledně
toho, co Jan mínil, je mimobiblická literatura judaismu. V
kumránských Návodech na kázeň se dovídáme, že “Boží
znalostí se všechno stane; všechno je založeno jeho záměrem; a
bez něho (nebo “toho“?) se nic nestane”. To je určitě
odezvou Janova “Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo
nic, co jest” (1:3). V I QS iii 15 čteme: “Od Boží znalosti je
všechno, co jest, a všechno co bude”. V apokryfu: “Ó Bože,
který jsi všechno učinil Svým slovem” (Moudrost 9:1) a znovu v
knize Sirachově 42:15 “Protož pamětliv budu skutků Páně, a co
jsem spatřil budu vypravovati: Slovem Páně jsou stvořena díla
jeho´”. V Šalomounově Odese se dovídáme, že “světy byly
učiněny Božím slovem”, a “myšlenkou Jeho srdce” (16:19).
Určitě se nacházíme v atmosféře Boha, který v Genesis 1
promluvil, a bylo to učiněno. V Janovi 1:1 se pak dovídáme víc o
té sebe vyjadřující a tvořivé činosti slova které (“ono”
a ne “on”) se stalo Ježíšem. Ježíš je tudíž tím, čím
se to slovo stalo. Věřím, že mnoho učenců by došlo k takovému
závěru, kdyby nebyli pod nátlakem ortodoxie. Jak zajímavé je, že
na příklad ten velký F.F. Bruce kupodivu napsal o Janovi 1:1 a
Kristově předexistenci: “Pokud jde o otázku předexistence,
člověk může souhlasit alespoň s předexistencí věčného slova
či moudrosti Boží, která byla vtělena v Ježíšovi. Avšak
jestli vůbec nějaký novozákonní pisatel věřil v Ježíšovu
odlišnou existenci jako druhé božské Osoby, není jasné...
Nejsem si jist, zda Pavel tomu věřil”32 Neříká Bruce nakonec
totéž, co Arndt a Gingrich definují ve svém základním lexikonu?
Oni o “slovu” v Janovi 1:1 říkají: “Naše literatura ukazuje
stopy myšlení, které bylo rozšířeno v synkretismu té doby,
zrovna tak jako v židovské literatuře o “moudrosti” a ve
Filónovi. Nejvýraznějším rysem toho myšlení byl pojem Logu,
nezávislého a personifikovaného ‘Slova’ (Božího)... toto
božské ‘Slovo’ na sebe vzalo lidskou podobu v historické
osobě”.33 To, že tuto definici nám nabízí takové prestižní
kapacity, nás hodně ujišťuje. Arndt a Gingrich neříkají, že
to “slovo” znamená Syna před Ježíšovým narozením. Podle
jejich názoru to “slovo” V Janovi 1:1 je personifikace a ne
osoba. A přesto, pokud člověk nevěří v druhou božskou osobu
předexistujícího Syna, nemůže být v mnoha církevních kruzích
považován za pravého věřícího! Jaký to úžasný paradox.
Situace je jiná na úrovni akademických studií Bible. Jak hodně
tedy na tom slově “slovo” záleží? Je to předexistující
osoba nebo záměr? Trinitáři někdy argumentují následujícím
způsobem: 1) To Slovo bylo Bůh; 2) Ježíš byl to Slovo; 3) Tudíž
Ježíš byl Bůh. Tyto předpoklady musíme prošetřit. To Slovo
není totožné s Bohem.34 Je od Boha v určitém smyslu odlišeno
tím, že je “s Ním”. To Slovo nebylo druhým Bohem. Pokud to
Slovo tedy není totožné s Bohem (jak by mohlo být, když je “s
Bohem” či “u Boha”?), ani není druhý, nezávislý Bůh, pak
ta fráze “Slovo bylo s Bohem” může znamenat jedině, jak A.E.
Harvey poukazuje: “že to slovo bylo vyjádřením či odrazem Boha
(Moudrost 7:25-6), že v určitém smyslu bylo božské, t.j. z
Boha”.35 Druhý předpoklad, “Ježíš bylo to slovo”,
neznamená, že to slovo bylo od věčnosti totožné se sebe vědomou
osobou Ježíše. Ježíš je tím, čím se to slovo stalo. On je
vyjádřením toho slova od svého narození jako Syn Boží (Jan
1:14). Když řekneme, že Ježíš byl vyjádřením zjevující se
Boží činnosti, žádným způsobem to nedokazuje, že Syn Boží
byl nestvořeným členem Trojice.
Myslet
jako Židé
Celá
záležitost předexistence je podstatně ovlivněna způsobem, jakým
hodnotíme biblická prohlášení. Co znamená, že něco “je”
před tím, než to existuje na zemi? Jedná se o předurčení nebo
o doslovnou předexistenci? Faktem je, že “když si Žid přál
označit něco jako předurčené, mluvil o tom jako o už
existujícím v nebi”.36 Tím pádem Pavel v Koloským 1:5 mluví o
naději na křesťanské dědictví nastávajícího Království, že
je “uložena v nebesích”. To slíbené dědictví, které v
budoucnosti obdržíme, už existovalo v Božím plánu od věčnosti.
Co je pro nás budoucností, je v tomto zvláštním smyslu pro Boha
minulostí. Podobně s tajemstvím budoucího Království, které
bylo u Boha skryto v Jeho věčných záměrech (Řím. 16:25). A
právě tak moudrost, která nám je nyní dána, byla Bohem určena
před začátkem světa pro naše oslavení (1 Kor. 2:7- 9). Podle
tohoto způsobu popisování předurčených záměrů Boha, Bible
může dokonce i říct, že Ježíš je “beránek, zabitý od
stvoření světa” (Zjev. 13:8). O tom, co Bůh určil, se tudíž
může mluvit jako kdyby se to už stalo v Božím záměru, i když
se ta událost ve skutečnosti ještě nepřihodila. Tento důležitý
biblický princip se objevuje také v Pavlově myšlení: “Bůh
nazývá to, co není, jako kdyby to bylo” (Řím. 4:17). V této
souvislosti se to vztahuje na Izáka, který byl “skutečný v
myšlence a záměru Boha už před jeho zplozením”.37 “Ten
Všemohoucí oslovuje... neexistující věci... jako kdyby
existovaly, protože brzy budou existovat podle Jeho záměru”.38 V
tomtéž listu Pavel může říct, že Bůh “oslavil” věřící,
čímž míní, že jejich budoucí sláva je zaručena, protože Bůh
ji ustanovil (Řím. 8:30). Písmo oznamuje 700 let před narozením
Ježíše, že “byl nám dán syn” (Iza. 9:5). Některé současné
verze patřičně překládají tyto minulé časy sloves do budoucna
- “bude nám dán syn” – neboť to z nich vyplývá.39 Je na
místě se zeptat, zda tyto “minulé časy v proroctví” či
“záměru” se nenalézají také v Janově evangeliu Všichni
lehce rozpoznáme, že Boží slib dát Abrahámovi zemi se vztahoval
na budoucnost. Ten slib byl ale vyjádřen v minulém čase: “Tvému
semeni jsem dal tuto zemi” (Gen. 15:18). Soncino Commentary vhodně
podotýká: “Boží slib je vyjádřen, jako kdyby už byl
splněn”.40 Minulý čas se tu ale nesmí brát doslova, protože
celá ta země zatím nepatří 41 Abrahámovým potomkům po
Izákovi. Štepán jasně říká: “Ale nedal mu z ní do
vlastnictví ani píď, slíbil však, že mu ji dá” (Skut. 7:5).
Zdánlivý rozpor mezi Gen. 15:18 (“jsem dal“) a Skut. 7:5
(“nedal mu”) lze lehce rozřešit, když rozpoznáme “prorocký
minulý čas”, který jasně ukazuje na jistotu budoucího
vyplnění, protože Bůh to ve svém záměru už v minulosti určil.
Podobně dal Bůh tu zemi Abrahámovi a Izákovi (Gen. 35:12), i když
ji neobdrželi.42 Navrhneme aplikaci tohoto principu na Jana 17:5 (o
něco dále). Nejprve si však po pořádku prozkoumejme Janovy jiné
“předexistenční” texty.
|
] |
|
