2.Bible
Skutečnosti dokazující
inspirovanost bible
--------------------------------------------------------------------------------
Uvádíme
skutečnosti a svědectví, na kterých je založena pevná víra křesťanů, že bible
je Boží knihou.
Na
prvém místě uveďme skutečnost, že pisatelé biblických knih sami potvrzují
božskou inspiraci. Jen ve Starém zákonu lze nalézt na více než 3.800 místech
výslovná svědectví pisatelů, že čtenářům předkládají Boží slova a poselství.
Např. Mojžíš 420x potvrzuje, že tlumočí Boží zvěst. Izaiáš, Ezechiel, Jeremiáš,
Ámos a Zachariáš spontánně prohlašují, že jsou tlumočníky Božího slova. S
podobným svědectvím se setkáváme i u novozákonních pisatelů.
Inspiraci
Starého zákona několikrát potvrdil i Ježíš Kristus. Uznával autoritu SZ, často
se na něj odvolával a Písmo prohlásil za nezrušitelné a věčně platné. Svůj
příchod na tento svět a události s tím spojené Ježíš považoval za naplnění
inspirovaných Písem starozákonních proroků.
Inspiraci
potvrzují splněná proroctví. Bible obsahuje vedle historických zpráv i četná
proroctví, která jsou dokladem božské inspirace. Proroctví bible nelze
srovnávat s různými věštbami, které se buď nevyplní, nebo jsou tak formulovány,
že je lze vždy nějak vysvětlit. Jestliže některý věštec na počátku války
předpověděl, že "velká armáda bude poražena" nebo že "mnoho
vojska bude pobito", pak měl vždy naději na splnění svého proroctví,
protože v každé válce bývá mnoho mrtvých a jedna armáda bývá vždy poražena.
Biblická proroctví velmi často zacházejí do podrobností a většinou hovoří o
událostech, které se naplnily až po uplynutí celých staletí.
Další -
tedy již čtvrtou skutečností, která svědčí o inspiraci bible je obdivuhodná
jednota myšlenek při tak velkém množství pisatelů. K napsání bible použil Bůh
více než 40 osob. Byli to lidé, kteří se většinou navzájem neznali. Vždyť žili
postupně v údobí delším než jeden a půl tisíce let. Tito pisatelé pocházeli z
různých sociálních a společenských vrstev. Všechno, co člověk činí, je
nedokonalé, i když má sebevětší vzdělání a zručnost. U bible je však
pozoruhodné, že při různosti povah pisatelů a při rozličných podmínkách a
okolnostech, ve kterých jednotlivé spisy vznikaly, byla zformována kniha, jež
tvoří obdivuhodný celek. Pisatelé často vyjádřili Boží pravdy, které daleko
přesahovaly jejich chápání. A co je zajímavé: některé zdánlivě nejasné
skutečnosti sdělené jedním pisatelem, jsou často vysvětleny jinými pisateli,
kteří žili dávno před těmi. jejichž nejasné místo vysvětlují.
Božskou
inspiraci bible také potvrzuje její trvalá aktuálnost. Kolik knih dal lidstvu
starověk! Řečtí a římští filozofové, dávní učenci, historikové a literáti
napsali knihy, kterými by se daly naplnit dlouhé řady regálů v knihovnách. Lidé
se o nich většinou něco dozvědí v hodinách dějepisu, zatímco jejich hlubšímu
studiu se věnuje pouze úzký kruh specialistů. Naproti tomu bible, která má také
svůj původ ve starověku, je knihou stále živou. Čtou ji nejenom teologové a
vzdělaní lidé, ale i ti nejprostší. Její četbě naslouchají dokonce i
analfabeti. Vždyť je překládána i do jazyků a nářečí, kterými mluví jen málo
početné skupiny, žijící někde v pralesích nebo v krajích věčného ledu. To
svědčí o tom, že jejím autorem nejsou lidé s větší nebo menší vzdělaností, ale
Bůh, který své zjevení - určené pro vzdělané i prosté - uložil do spisů psaných
lidskou rukou.
Za
zamyšlení stojí i nezničitelnost bible. Těžko bychom nalezli knihu, která by na
jedné straně byla tak oblíbená - bez nadsázky se dá říci, že milovaná a na
druhé straně tolik pronásledovaná. Za žádnou jinou knihu nepoložilo tolik lidí
život, ale na druhé straně žádná jiná kniha nebyla tak ničena a likvidována
jako bible. K jiným knihám zůstávají lidé lhostejní, zatímco před biblí buď
utíkají nebo se jí podřizují. Třebaže měla a má stále své nepřátele, přece je
nejvíc překládanou a vydávanou knihou. Biblické společnosti pravidelně
uveřejňují, v jak velkých nákladech bible vychází a do kolika jazyků a nářečí
byla přeložena. Tato čísla však mají jen krátkou platnost, protože se rok od
roku mění, tak jak přibývá počet nových překladů a vydání.
Daly by
se uvést ještě jiné skutečnosti svědčící o inspiraci bible. Za všechny lze
vzpomenout ještě vliv bible na člověka. Bible je kniha, ze které můžeme čerpat
útěchu, povzbuzení a sílu k životu. Je to ovšem i kniha, která člověka
znepokojuje, protože v ní hříšný člověk stojí před svatým Bohem. Nesčetné
příklady tento vliv bible nezvratně potvrzují. Alkoholici, narkomani, zločinci,
zloději a vrahové změnili svůj život, když se nechali oslovit Božím slovem. A
nemusí to být vždy jenom lidé vyvržení z lidské společnosti, jejichž život
bible změní. Kolik mužů a žen bylo nešťastných jenom proto, že si nerozuměli se
svými bližními, protože v jejich srdci vládla závist, ješitnost, sobectví nebo
pýcha. Kolik lidských srdcí - tvrdých jako kámen - muselo Boží slovo rozbít,
aby k němu mohla proniknout hřejivá láska, kterou do nich chce Bůh vložit, aby
z nich pak vyzařovala dál.
Trvalá autenticita bible
--------------------------------------------------------------------------------
Od
nejstaršího pisatele - Mojžíše - až do 16.století, kdy Guttenberg vydal první
tištěnou bibli se Písmo svaté jenom ručně opisovalo. Je tedy na místě otázka,
zda se během těch dlouhých tří tisíc let do textu nevloudily chyby. Na tuto
otázku však můžeme s jistotou odpovědět, že Bůh nad věrným předáváním svého
zjeveného poselství bděl a jeho původní obsah pro nás zachoval. Tuto skutečnost
lze podložit bohatým historickým a archeologickým materiálem.
V
nejstarším období lidé psali na hliněné tabulky, kamenné desky nebo dřevěné
destičky. Protože tento materiál byl neskladný a těžký k přenášení, objevil se
záhy papyrus. Ten byl již ve starém Egyptě jedním z nejrozšířenějších materiálů
používaných ke psaní. Byly to blány ze dřeně nilského rákosu. Jejich
slisováním, usušením, uhlazením a vybělením vznikla poddajná a značně pevná
blána, způsobilá ke psaní. A spojením celé řady blan vznikly svitky libovolných
rozměrů. Na tyto papyrové pruhy psali písaři do sloupců, z nichž každý byl asi
10 cm široký.
Dalším
materiálem, který používali ve starověku ke psaní je pergamen. Označení tohoto
materiálu pochází od názvu města Pergamu, který proslul jeho výrobou. I když
byl pergamen již dávno znám, přece jej pro biblické texty dlouho nepoužívali.
Až ve 4. stol. po Kr. opisovači bible zjistili, že pergamen je mnohem vhodnější
než papyrus. Byl mnohem hladší, takže se na něm lépe psalo a dal se skládat v
archy, což umožňovalo pořizovat již svazky podobné našim knihám - a co je pro
nás nejdůležitější: nepodléhá tak snadno zkáze jako papyrus. Proto máme dnes k
disposici množství dochovaného textového materiálu, na kterém lze ověřit
správnost předávaného textu.
Podstatná
je ovšem i práce samotných opisovačů. Ti si byli vědomi, jak závažný text jim
byl svěřen, a proto vytvořili vzorový text, který zpracovali s neuvěřitelnou
pečlivostí a podložili jej všemi nejlepšími rukopisy, které měli k disposici.
Po stranách tohoto textu uvedli čísla a značky, jimiž označili počet písmen,
středová písmena a slova. Pro dokreslení uvedeme jen jeden z mnoha příkladů
ilustrující rozsah jejich práce. Oni dokonce spočítali, že v hebrejském Starém
zákonu se vyskytuje 42.377krát hláska aleph, 38.218krát hláska beth a pod.
Správnost
biblického textu je možné ověřit i na nejstarších překladech Starého zákona.
Jednak je to překlad do řečtiny, určený židům, kteří žili mimo Palestinu a
jazyk svých otců již neovládali. Tento překlad pořídilo 72 židovských učenců -
z každého izraelského pokolení, kterých bylo 12, po šesti. Původní číslo bylo
zaokrouhleno na 70 a odtud je také název tohoto překladu - Septuaginta - tj.
sedmdesátka. Překlad pochází z Egypta a byl poříze více než 200 let před
začátkem našeho křesťanského letopočtu.
Další
znění důležité části Starého zákona nám zachovali Samaritáni, kteří se vlivem
politických událostí již před rokem 400 př. Kr. odtrhli od Izraelitů a na hoře
Garizim si vybudovali vlastní chrám, což mělo být projevem jejich vzdoru proti
Židům. Protože Samaritáni uznávali za právoplatné knihy Zákona - tj. 5
Mojžíšových knih, uchovávali si jejich velmi staré exempláře. Z nich potom text
opisovali, a tak nezávisle na židovských opisovačích zajistili uchování
původního textu podstatné části bible. Ve městě Nablus dodnes existuje
samaritánská náboženská společnost, která opatruje velmi staré rukopisy. Tyto
texty ve srovnání se židovskými rukopisy vykazují jen nepatrné a naprosto
bezvýznamné odchylky.
Nižší kritika bible
--------------------------------------------------------------------------------
Nekritický
postoj k jakékoli nauce nebo filosofii vede k fanatismu. Vždyť moudrý Stvořitel
vybavil člověka rozumem a svobodnou vůlí, která mu dává možnost, aby se
rozhodoval. Myslím, že nejlepší odpověď k této otázce najdeme v samotné bibli.
Tam je zpráva o věřících v makedonském městě Beroji, kteří "každý den
zkoumali v Písmu a "rozvažovali, zdali tomu tak je".
Co je
to kritika? - Je to rozumová zkouška zaměřená k ověření pravdy a pravosti
určitých skutečností. A protože oni křesťané v Beroji "rozumově
prověřovali" bibli, tak prováděli kritiku. Kritika je tedy i na cestě víry
dobrým - a dokonce nezbytným - pomocníkem. Nesmíme ovšem přehlédnout
skutečnost, že při posuzování a hodnocení nemusí vždy člověk vycházet vždy z
objektivních faktů, ale může podléhat svému subjektivnímu rozumovému, mravnímu
nebo kulturnímu měřítku a může tak stát pouze na vlastních dohadech. A taková
kritika, která nevychází z faktů, je spekulativní, a tudíž zhoubná a
nebezpečná. Tyto skutečnosti platí v plné míře i při posuzování bible. Proto se
biblická kritika dělí na dvě skupiny: na nižší a vyšší kritiku.
Nižší
kritika se zabývá studiem biblických jazyků - hebrejštiny a řečtiny, zkoumá
dějiny zprostředkování textu - tzn. zajímá se o to, jakými cestami a prostředky
se dostal biblický text do našich rukou. Zjišťuje, zda to byly cesty
spolehlivé, a proto studuje nejstarší dochované texty a překlady Písma,
srovnává je a usiluje o případnou rekonstrukci původního textu. Protože se
zabývá biblickým textem, je nazývána také "textovou kritikou".
Již od
18. století zde byli učenci, kteří této konstruktivní kritice věnovali celý
svůj život a do nejmenších podrobností prostudovali knihy Písma svatého. Tak
např. anglický učenec John Mill více než čtvrt století sbíral a studoval
biblické texty a v roce 1707 vydal Nový Zákon, ve kterém srovnává 78 různých
rukopisů. Jeho příklad potom následovali další badatelé, kteří počet
porovnávaných rukopisů rozmnožili. O tom, do jaké míry se již v 18. století
tato srovnávací textová kritika rozrostla, svědčí práce učeného de Rossiho,
který v letech 1784 - 88 vydal v Parmě srovnání 731 hebrejských rukopisů.
V
polovině 20. století již nikdo nedoufal, že by se mohly nalézt nějaké starší
texty, protože se vědělo, že Židé všechny opotřebené a odložené biblické
rukopisy ničili, aby jako posvátné spisy nemohly být zneuctěny. A přece došlo k
objevu, který významně ovlivnil další vývoj textové kritiky: počínaje rokem
1947 bylo v jeskyních u Mrtvého moře nalezeno velké množství svitků, z nichž
některé pocházejí z doby několika staletí před Kristem. Mezi nejcennější z nich
patří bezpochyby svitek proroka Izaiáše, který stylisticky podivuhodně souhlasí
s dosud známými masoretskými texty. Tak se potvrdilo, že nižší neboli textová
kritika je nesmírně důležitým a prospěšným prostředkem k prohloubení studia
bible.
Máme-li
srovnávat nižší a vyšší biblickou kritiku, pak musíme zopakovat jednu důležitou
skutečnost, o které jsme se již zmínili: Je důležité, aby každý kritik vždy
vycházel z objektivních faktů. Je nebezpečné - přímo zhoubné, když kritik
podlehne svému subjektivnímu rozumovému, mravnímu nebo kulturnímu měřítku a
buduje pouze na vlastních dohadech a názorech. Taková kritika, která nevychází
z faktů, je spekulativní a proto i zhoubná a nebezpečná.
Vyšší kritika bible
--------------------------------------------------------------------------------
Vyšší
biblický kritika - nebo také historická a literární, jak je nazývána, se pídí
po vzniku jednotlivých biblických knih, zkoumá jejich původ a snaží se určit
čas a místo jejich napsání. Pokud by to činila se zájmem přivést čtenáře do
důvěrnějšího kontaktu s inspirovaným Božím slovem, pak by bylo na místě takovou
snahu uvítat a podpořit. Ale vyšší kritikové se k Božímu slovu nestaví jako
služebníci, ale jako svrchovaní - a velmi často zaujatí a neobjektivní soudci.
Pod
útočnou palbu kritiků se dostali nejenom Noé, Abrahám, Lot, Izák a Jákob, ale i
mladší biblické postavy jako Izaiáš, Jeremiáš, Daniel a jiní. Na mušku si vzali
i četné události z bible. Zavrhli všechno, co nemohli svým rozumem vysvětlit a
co je nutné přijímat pouze vírou. Božské zjevení snížili na pouhou mytologii a
nejsmutnější je, že jejich destruktivnímu soudu neunikl ani sám Pán Ježíš.
Zdegradovali ho jako Božího Syna a prohlásili ho za pouhého lidského učitele,
kterému někdy přisoudili i nepěkné vlastnosti, jako je rafinovanost, lstivost a
úskočnost.
Bůh
však svou věc obhájil. Když útoky kritiků byly nejsilnější a upřímní věřící stáli
někdy posmívání - sami jen se svou vírou - přihlásila se o slovo archeologie.
Lopaty začaly odkrývat historické skutečnosti, které kritika označila za
nehistorické. A tak věda svým jasným svědectvím vyvrátila názory kritiků.
Do jaké
míry se to podařilo, o tom vydal svědectví archeolog světového jména - prof.
dr. Bedřich Hrozný. V úvodu ke svým "Nejstarším dějinám přední Asie"
napsal, že jsme v dnešní době zaplaveni přebohatým materiálem historickým,
který nám dovoluje zpráva Starého zákona přezkoumat, ověřit a jedinečným
způsobem doplnit. Prof. Hrozný doslova píše: "Tam, kde nám Starý zákon
dodal pouze prázdné, nám nic neříkající jméno země nebo národa, můžeme dnes
nezřídka vepsat do knih historie Přední Asie celé kapitoly, ba je rozmnožit o
celé svazky, pojednávající co nejpodrobněji o dotyčných zemích a
národech."
Jaká je
to smělost a současně i paradox, že mnozí lidé svými pocity a myšlením útočí na
bibli, zatímco by bible měla útočit na jejich pocity a myšlení. Zkušenost,
kterou na cestě do Emauz učinili Ježíšovi učedníci, se opakuje všude tam, kde
Boží slovo má příležitost oslovit člověka. Oni vyznali, že "jejich srdce
hořela", když naslouchali Písmu, které jim Ježíš vysvětloval.
Jak číst bibli
--------------------------------------------------------------------------------
Bible
je sice jedinečným literárním skvostem, ale Bůh od nás očekává, že v ním budeme
hledat nejenom krásu slova. Vždyť ona sama o sobě vypovídá, že neobsahuje pouze
nějaké "vtipně vymyšlené báje", ale přináší nám svědectví o živém
Bohu a o záchraně, kterou nabízí všem lidem. Cílem studia bible nejsou ani
historické zprávy, i když je jimi nabita. Na nich nám chce Bůh ukázat, že On
sám je Pánem dějin a že ohlášený plán záchrany člověka dovede vítězně ke konci.
Bibli
také nelze číst jen z dlouhé chvíle - nebo prostě proto, že si někdo "chce
něco přečíst". Jsou takoví věřící, kteří se domnívají, že četbou bible
splní "svou náboženskou povinnost" nebo že tím vykonají "něco
pro Boha". To je však naprosto nesprávný přístup k bibli. Vždyť Bůh
nepotřebuje nás lidi, ale my potřebujeme jeho. Jestliže čteme bibli, pak z toho
nemá prospěch Bůh, ale my sami.
Jak dát
bibli příležitost, aby nám byla k užitku a aby pro nás "něco
učinila"? Použijme obraz, který nám nabízí bible sama: Ona se sama nazývá
"chlebem". Chléb je určen k nasycení. Jestliže ho však někdo rozláme
a rozhází po zemi, bude hladovět dál - a chléb nebude mít příležitost být k
užitku - něco pro člověka učinit. Chléb je užitečný jenom tehdy, když je
přijímán jako pokrm - když ho lidé jedí, když se jím sytí. Také bible má
schopnost nasytit duši člověka, je ovšem nutné, dát jí příležitost a přijímat
ji jako chléb. Sebevětší množství čisté a osvěžující vody neuhasí žízeň, pokud
se jí žíznivý nenapije. Bible se právem nazývá živou vodou. Nikomu však nebude
k užitku, pokud se mu nestane nápojem.
Závěrem
musíme dodat jedno: V minulých desetiletích jsme byli poučováni, že je jedna
lidská vlastnost, která je pro rozvoj charakteru škodlivá: je to pokora. Jejím
protikladem je pýcha. Proč se o tom zmiňujeme v souvislosti s využitím hodnot,
které bible nabízí? - Hodnoty bible zůstávají totiž pyšnému člověku uzavřeny.
Lék
nepřijímá ten, kdo je zdravý - nebo alespoň ten, kdo si myslí, že zdravý je.
Lék bereme tehdy, když víme, že nejsme zcela zdrávi, když se necítíme dobře. A
co je pro používání léku příznačné - na jeho užívání se vztahují určitá
pravidla, která určil lékař. Bible je lék, který je nutné brát podle Bohem
vydaného předpisu - a ten je srozumitelný a prostý: Bůh nám v bibli oznámil, že
my lidé jsme zasaženi chorobou, která se nazývá hřích. Tuto nemoc, kterou nelze
na světě nevidět: Závist, sobectví, lakomství, hněv, lež, vzájemná neúcta ...
to jsou projevy choroby hříchu, se kterými se setkáváme v životě. Bůh nás však
chce uzdravit. Je ovšem potřebné v prvé řadě si přiznat, že jeho nabízenou
pomoc potřebujeme - to zn.: přiznat, že jsme hříšní - a potom je nutné uznat
Boží svrchovanost - autoritu "Lékaře", který nám podává spolehlivý a
osvědčený lék. A k tomu je potřebí vzdát se pyšného postoje a pokorně příjmout
nabízenou pomoc.
Pro
čtení bible je nutné vyhradit si čas. Chvíle, které nad ní strávíme nejsou
nikdy ztrátou, ale vždy jen ziskem a obohacením. Správně čte bibli ten, kdo
přijímá její poselství jako zvěst právě jemu určenou. Je potřebné dát stranou
vše, co rozptyluje a odvádí pozornost. Vyplatí se zapomenout na chvíli na
všechny záležitosti a starosti všedního života. Bůh nás chce oslovit, a my mu k
tomu musíme dát příležitost. Je dobré, zvolit si pro čtení bible pravidelný čas
- a to nejlépe v takovou denní dobu, kdy nejsme příliš unaveni. S unavenou
myslí je obtížné soustředit se na hluboké myšlenky, které bible obsahuje a
vždycky to pak znamená ochuzování se o hodnoty, které nám Bůh je připraven dát.
Je
mnoho lidí, kteří si bible na jedné straně váží, ale přitom se jim stala
jakýmsi fetišem. Do kostela nebo modlitebny ji nenosí, protože jim stačí, když
z ní při bohoslužbách přečte něco kazatel. A doma ji otevírají jen tu a tam -
náhodně, aniž by se pokoušeli porozumět jejímu poselství. Snad se nechají
některými jejími oddíly i nadchnout a zmocní se jich chvilkové dojetí - ale to
je vše.
Mnoho
lidí dalo bibli stranou, protože ji začali číst jako jiné knihy. Přečetli
několik prvních kapitol ze Starého zákona, a když se dostali k rodokmenům nebo
k popisu svatyně starých Izraelitů, ztratili o bibli zájem, protože všemu
nerozuměli. Taková postupná četba bible je vhodná pro toho, kdo se s ní již
dříve podrobněji seznámil. Pomáhá k prohloubení a oživení toho, co jsme již
předtím prostudovali. Pro začátek je nutné nechat se někým vést a bibli spíše
studovat než souvisle číst. Studium pod vedením zkušeného "písmáka"
je nedocenitelné. Nedoceněným prostředkem pro porozumění bibli je modlitba. Je
to klíč, kterým otevíráme hloubky této knihy. Je osvědčené přečíst si z bible
určitý oddíl, a pak se soustředit na jeho obsah, abychom zjistili myšlenku,
kterou Bůh do verše vložil.
Rozhodně
se vyplatí studovat bibli podle určitého plánu. Bible obsahuje 66 knih, a proto
je nutné, aby se v nich čtenář od počátku uměl orientovat. Prvním předpokladem
je znalost pořadí jednotlivých knih Starého a Nového zákona. Dále je prospěšné
seznámit se s charakteristikou jednotlivých knih. To znamená u starozákonních
knih znát rozdíl mezi knihami historickými, prorockými a poetickými, v Novém
zákoně pak vědět, že evangelia líčí život Ježíše Krista, kniha Skutků apoštolů
přibližuje dějiny ranné křesťanské církve, epištoly jsou dopisy a poslední
kniha bible je kniha prorocká.
Existuje
jeden citát, který připomíná tři skutečnosti, které určují správný vztah k
bibli: "Autorem této knihy je Bůh, jejím předmětem je pravda a účelem moje
spasení."
Autor
textu: Jiří Drejnar, ředitel Mezinárodní biblické společnosti v ČR
