Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Kdysi, dávno před listopadem 89, jsem měl být farářem. Chtěl jsem to. Začal jsem chodit na přípravku. Biblické jazyky. Aramejština, hebrejština, řečtina. Pak jsem couvl. Myslel jsem na to, jestli je to moje jistota, nebo víc vpoura proti soudruhům. Vyšlo mi to druhé. Následoval krásný vír přelomu a vítr života mě zavál daleko od původního záměru. Až nedávno ve mně zatrnulo. Jeden vypatlanej feťák, jinak z mála nejlepších přátel, mi řekl: S´ měl bejt farářem, chlape. A pohled, po kterém mě zamrazilo. A dnes jsem si tady přečetl článek o andělech mezi námi. O andělech a našem padání do bahna. O vstávání vzhůru.
....
Ježíš zachránil život Máří Magdaléně. Típnul její kamenování na začátku a ještě dal těm s šutry v rukou morální ťafku. Mohli ty šutry naházet na něj. A pak na ni. A basta. Zákon byl na jejich straně. Příběh se vyvinul jinak. Máří, včera hříšná a prodejná, se začala měnit. Později Ježíšovi nevadilo ani to, když mu myla nohy. Byla už jinou ženou, než včera. Ona byla první, komu se Zmrtvýchvstalý ukázal. Ne jeho team, apoštolové. Ona, pro "slušné lidi" kolem profláknutá děvka, jim přišla říct: Pán se vrátil. A nedělala přitom ramena.
............



A dnes ti ANDĚLÉ.... Z aramejštiny si už nepamatuju nic, z hebrejštiny málo a z biblické řečtiny pár slov. Agapé. Nezištná, všeobjímající láska. Ne sex, to je éros. Sarx. Maso. Tedy tělo. Oikuméné. Jednota. Sjednocení. To mě dostalo, ti ANDĚLÉ. První byla radost, že vůbec jsou. Ještě větší, když jsem jich pár našel ve svém životě. Sice jako prstů na ruce po amputaci malíku a ukazováku, ale  našel. Jupííí! Tedy Halelujah! Pak studená sprcha. Jsem i já pro někoho andělem? Z očí se mi vysypal seznam. Ségra, neteře, jejich děti... To ne, ti všichni jsou takříkajíc z jednoho hnízda se mnou, tam je to jasné, přece. Si nepůjdeme po krku, ne?
..............
Výsledek tristní. Zase ta ruka po amputaci dvou prstů. Nic moc. Kolik andělů jsem cestou minul, aniž bych jim dal šanci? Hodně. Kolik jsem pohřbil příležitostí, sám být andělem? Ještě víc. Včera volal Ivoš, ten feťák, jestli mám čas. Zalhal jsem, že ne. Nechtělo se mi z pelechu. Přitom vím, že čím déle je se mnou, tím déle vydrží bez  nášlehu. Tedy bez dávky. Jednou se mnou vydržel celý víkend a nevzal ani tramadon. A nešilhal pryč, jakože absťák. Poslouchali jsme Floydy, Doors a Nirvanu, letadla, déšť a kosáky. Moc nemluvil. Ale to, co řekl, by vydalo na knížku. Nebo ten bezdomovec ráno u sámošky. Zdraví mě vždycky, i když jsem mu poslední stravenku dal před měsícem. Usmál se, udělal mi místo na své krabici, ale já jsem dělal, že neslyším, pádil jsem domů a doma jsem stejně pustil televizi a koukal na přihlouplou estrádu z roku 1986.
..............
Ten bezdomovec, no jasně! Říká mi Šéfe, nevím proč. Vždyť je to anděl! Jednou mi vzal z ruky krabici červeného, když viděl, že mám dost. Ne fotoaparát za dvacet tisíc, který mi celou dobu visel na krku. Odvedl mě až domů. Před mými dveřmi se jen zeptal: Dobrý, šéfe? Kývl jsem, že ano, odemkl mi a odletěl. I když i já... Nedávno naň útočili ramenatí puberťáci. Šel jsem zrovna kolem a měl s sebou svého psa. Mazel, můj pes. Kříženec bojováka s bůhví čím, v útulku si za něj vzali dvě stovky. Ví své. Psisko se rozhodně postavilo na stranu anděla a nedovolilo těm ramenáčům ani se přiblížit, natož kamenovat. Měl jsem co držet a jen jsem doufal, že karabina vydrží. Byl by schopen zabít, kdyby měl skutečně bránit toho, koho přijal do smečky. Tak honem, kraťasy, tričko, ještě stravenku. A letím před sámošku jak o život. Andělova bedýnka je pryč, chlap nikde. Ale co, zítra tam určitě bude, říkám si cestou zpátky. Pak najdu na tričku šedobílé pírko. Byl tam! A třeba právě on, tak jako Máří z Magdaly, mi jednou přijde říci- Šéfe, Pán se vrátil!