Když píši, že jsem takový, jaký jsem a že má Otec se mnou velkou trpělivost, že často odcházím a zase se vracím…., tak co prožívám?  Já nežiji v nebi, ale ve světě pozemském. Musím řešit spoustu problémů a řadu pokušení. Někdy prostě ujedu. A v tu chvíli si uvědomím, že jsem se od Otce zase vzdálil. Uvědomím si, jak Ho to mrzí a jak má strach, abych nezabředl někam hluboko, odkud bych těžko hledal cestu zpět. A tak zase s výčitkami se vracím a v Jeho náručí cítím, jak mi říká: „ Ty, Františku jeden, ty si nedáš a nedáš pozor. Buď opatrný…“ A tohle je ten můj Otec, můj Ježíš. Možná v důchodu, až budu pracovat jen na zahrádce, budu mít míň pokušení  a více času na to, si dát pozor. Kdoví? Teď jsem rád, že když se vzdálím, i když jen na krátko,  přece jen můj zrak zamíří k Otci. „Vrať se, Františku, vrať se, honem, než tě to pohltí..“

Když jsem psal, že někdy odcházím a zase přicházím, napsal jsem pravdu o sobě. Neberme to tak, že odcházím od víry  a přestávám věřit. Představme si domov. Kam chodíme za prací ?

Mimo domov. Každý den odcházíme od Otce. Nemyslíme na Boha, na Otce každou minutu. Někdy se rozčilíme, uděláme něco, co není zcela dobré... Prostě chybujeme. A právě tady jsou ty chvíle, kdy opět obrazně řečeno utíkáme k Otci, k Bohu, na kterého jsme v určité chvíli nemysleli. Přicházíme k němu pomocí motlitby a  pokáním.  Máme úžasný mobil a tím je motlitba. Kdykoliv se můžeme s Otcem spojit a svěřit se mu.