poslal Bobby
Mají černoši menší IQ než židé?
Knížka TABU V SOCIÁLNÍCH VĚDÁCH, jejímž autorem je dvaatřicetiletý psycholog Petr Bakalář a kterou na konci ledna vydala Votobia, nemá v českém vědeckém a knižním prostředí obdoby. Jde o politicky naprosto nekorektní text. V souvislosti s ní již padla první trestní oznámen a předseda Pražské židovské obce Tomáš Jelínek prohlásil, že mu vydání knihy připadá nebezpečnější, než když před časem vyšel Hitlerův Mein Kampf.
Více než třísestránková kniha má tři kapitoly: Rozdíly mezi rasami /Judaismus jako skupinová strategie / Eugenika. (Eugenika je nauka o zlepšování dědičného základu a vývoje). Míra otevřenosti, s jakou tu autor sděluje své poznatky o daných tématech, bude asi pro většinu společnosti šokující. Přitom nejde o text marginální či obskurní. Je naopak racionální, má atributy vědecké práce. Například seznam použité literatury čítá téměř pět stovek položek.
Vzhledem k tomu, že jde o neobyčejně diskutabilní autorský i nakladatelský počin, který už vyvolal mediální reakce (viz MF Dnes, zpravodajské šoty na ČT z minulého týdne), rozhodli jsme se věnovat knize podrobněji. Vybrali jsme některé nejkontroverznější pasáže a požádali jsme také dva recenzenty, aby nám napsali svůj názor na knihu.
Není naším cílem zjišťovat, nakolik je kniha vědecká či nevědecká. Je možné, že Bakalářovy poznatky a názory jsou z odborného hlediska zcela chybné. Přesto je však zřejmé, že kniha odkrývá něco, co v našem společenském vědomí existuje, ale zároveň je z nejrůznějších důvodů odsouváno do "nevědomí". Jsme toho názoru, že věcná diskuze na daná témata je možná. Proto jsme jakýmkoli seriózním názorům nejen na tuto knihu a její problematiku, ale také na související otázku politické korektnosti, otevřeni. Uvítáme, když nám čtenáři, zainteresovaní jednotlivci i skupiny své názory sdělí.
UKÁZKY
Obecně prostředí, kde je větší potřeba rodičovských investic, selektuje geny pro inteligenci. Inteligentnější muži jsou schopni odhalit nevěru svých žen a inteligentnější ženy jsou na druhou stranu schopny tuto nevěru maskovat. Tento "závod ve zbrojení" přispěl ke zvýšení inteligence u europoidů a mongoloidů. V subsaharské Africe takový tlak nebyl, jelikož ženy byly více soběstačné jako sběračky. Negroidní muži, i když již byli otci, tedy mohli věnovat více energie pokusům o zvyšování počtu potomků s dalšími ženami.
* * *
Mongoloidé dosahují lepších výsledků IQ než bílí a nezáleží na tom, jestli je to v Kanadě, v USA nebo v jejich původních zemích (...). Rushton (1997a) sumarizuje:
- V USA dosahují vysokých výsledků v matematických testech (nad 650 bodů v Testu školních schopností, tzv. SAT). Američtí mongoloidé jsou v této kategorii výsledků zastoupeni dvakrát více, než je národní průměr. To platí i pro děti z chudých rodin, např. indočínských uprchlíků, kteří do USA emigrovali na člunech (tzv. boat people). Jejich děti dosahují lepších výsledků než europoidé, a to především v matematice.
- IQ mongoloidů v USA, Kanadě, Evropě, Japonsku, Hongkongu, Tchaj-wanu, Singapuru a Číně se pohybuje v rozmezí 97--116, střední hodnota je 106. Jejich verbální IQ je však o 10 až 15 bodů menší než jejich vizuálně-prostorové IQ. Verbální IQ mají v průměru nižší než europoidé.
- Mongoloidé v USA dosahují podle předpokladů výborných výsledků ve vědě, architektuře, inženýrství, což odpovídá jejich převazuje ve vizuálně-prostorovém IQ, hůře si vedou v profesích, které kladou důraz na používání jazyka, např. v žurnalistice a v právu.
* * *
Mongoloidové a europoidové ve své historii vytvořili velice komplikované sociální struktury (a to nezávisle na sobě na mnoha různých místech). Američtí indiáni dosáhli zhruba poloviny kritérií. Negroidní rasa a australští domorodci (až na výjimky) jich dosáhli podstatně méně.
I když nemusíme se všemi kritérii souhlasit a mohou se nám jevit jako eurocentrická, je zřejmé, že o něčem vypovídají. Černí si nikdy nezískali pověst intelektuální elity v žádné rasově smíšené společnosti. Intelektuální příspěvky negroidní rasy světu byly a jsou velice malé. Na druhou stranu některé africké kmeny dosáhly vysoké úrovně v oborech jako hrnčířství, metalurgie a hudba.
* * *
Pracovní morálka Afroameričanů je horší než u jiných populačních skupin. Například Wilson (1996) uvádí, že 40 % zaměstnavatelů, kteří mají zkušenosti s černými, je považuje za apatické a arogantní. Pro černé je charakteristická chronická únava a celkově negativní pracovní návyky. Petterson (1997) uvádí, že jedním z faktorů vysoké nezaměstnanosti Afroameričanů je to, že jsou méně motivovaní hledat si práci než jejich bílí vrstevníci. Podle Levina (1997) i mnoho autorů, kteří jinak černým nekriticky straní, uznává, že jejich selhání je často dáno impulzivitou a nedostatkem sebedisciplíny.
* * *
Romové se téměř ve všech zásadních kritériích blíží spíše negroidní než europoidní rase (Romové v České republice, 1999), (Bereczkei, 1993):
vysoká fertilita, nižší sex ratio, nižší porodní váha, vyšší dětská úmrtnost, nízké rodičovské investice, struktura rodiny (např. velké množství nemanželských dětí), rychlé dospívání, časná sexuální reprodukce, horší zdravotní stav, kratší průměrný věk, vysoká kriminalita, nízké vzdělání, nízká pracovní morálka, osobnostní struktura (impulzivita, neschopnost odložit uspokojení, způsob trávení volného času).
Jde o to určit poměr, v jakém se na uvedených faktorech podílejí geny a v jakém prostředí.
* * *
Romové jako celek pravidelně v testech IQ skórují v pásmu subnormality. Rozdíl mezi průměrem romské a neromské populace se vysvětluje odlišným prostředím, jiným žebříčkem hodnot (vzdělání není ceněno) atd. Je nepochybné, že prostředí, ve kterém Romové žijí, nepřispívá k rozvoji toho, co inteligenční testy měří. Na druhou stranu se zdá nepravděpodobné, že by rozdílné prostředí bylo jedinou a dostačující odpovědí. Je možné, že se na intelektovém deficitu podílejí i biologické faktory.
* * *
Hypotézu o nižší inteligenci Romů podporuje i skutečnost, že mají pravděpodobně menší mozky. Bernasovský a Bernasovská (1999, s. 38, 57--59) zkoumali rozsáhlý vzorek romských dětí ve věku 1--5 let a uvádějí, že mají v porovnání s neromskými dětmi na Slovensku menší obvod hlavy. Rozdíl byl, s výjimkou jednoročních chlapců, statisticky významný.
Zkušenosti se vzděláváním dospělých Romů (rekvalifikační kursy) shrnuje Šišková (1998):
Další specifický rys, který je charakteristický pro velkou skupinu Romů, je nízká schopnost generalizace. Pokud jsme říkali obecné teoretické vstupy na počátku každé nové látky, pozornost byla velmi nízká, resp. i když se účastníci snažili, model jako by nepochopili. Až konkrétní jednání je přivedlo k poznání předkládané informace.
Olejár (1972, s. 103) uvádí, že většina odborníků poukazuje na disporporce mezi jejich poměrně dobrou, někdy až vynikající schopností řešit přiměřené, běžné, praktické životní situace -- hlavně v souvislosti s dosažením vlastního prospěchu -- a mezi abstraktním úsudkem, kde zpravidla selhávají. Velkým problémem je motivovat Romy ke vzdělávání. Klíma (1988) uvádí, že nemají větší potřebu poznávat cokoli, z čeho není aktuální zisk.
* * *
Antisemitské spisy byly často charakteristické přeháněním a lživostí (např. obviňování z rituální vraždy). Fakt, že kritika byla zveličována, by neměl zastírat skutečnost, že mnohdy měla reálný základ. Charakteristické například je, že stížnosti na Židy jsou prakticky stejné na různých místech a v časově velmi vzdálených obdobích. Nejčastější stížnosti, které figurují v antisemitických náladách na celém světě, jsou tyto (Anti-Semitism, Worldwide, 1994): disproporční ekonomický, politický a kulturní vliv, negativní osobnostní charakteristiky (ochota účastnit se nevybíravého vykořisťování Nežidů a židovská neloajalita vůči Nežidům).
* * *
Vliv Židů ve světě kultury a umění je tak disproporční, že vyšší IQ Židů se zdá nedostatečným vysvětlením. Je proto pravděpodobné, že roli hraje skupinová spolupráce (MacDonald, 1998a, s. 51).
Antisemité věřili, že Hollywood, kde mají Židé dominantní zastoupení, rozšiřuje podvratné ideologie, po druhé světové válce zvláště komunismus. Pravdou je, že mnozí radikální židovští scenáristé tyto snahy měli, ale vzhledem k politickému tlaku Nežidů (tehdy ještě silné lobby konzervativců a jiných nežidovských amerických elit)k nebyli ve svých snahách příliš úspěšní (Ceplair a Englund, 1980).
Židovskou moc v současném Hollywoodu popisuje MacDonald (1998a, s. 54) takto:
- Židé řídí všechna hlavní studia
- 60 % hollywoodské filmové elity má židovský původ
Kuras (1999, s. 207) uvádí, že 80 % hollywoodských producentů a 30 % holywoodských režisérů a scenáristů jsou Židé. Židovská média mají velký vliv na utváření americké kultury. Podhoretz (1995) popisuje židovská média jako "kulturně nihilistická" a poukazuje na nedostatek tradičních kulturních hodnot. Uvádí, že židovští intelektuálové a židovské organizace zesměšňují křesťanskou víru a podkopávají její sílu (např. tím, že se zasazovali za ničím neomezenou distribuci pornografie).
* * *
Židé si od levicových hnutí slibovali společnost bez antisemitismu. Převládající ideologií mezi židovskými levicovými aktivisty bylo, že porevoluční společnost ukončí antisemitismus, protože ukončí třídní konflikt a zmizí typická židovská zaměstnání. Pocit mravní superiority a altruistické motivace v těchto levicových hnutích byl často sebeklamem -- tj. nešlo primárně o to, aby byla třídní spravedlnost, ale o to, aby se Židům žilo bezpečněji.
* * *
Maladaptivní altruismus WASP
(WASP je anglická zkratka pro "elitní" skupinu obyvatel USA: bílí-anglosaského původu-protestanté. Pozn. Reflex)
V důsledku imigrační politiky se situace Američanů s evropským původem zhoršuje, a to jak ekonomicky, tak reprodukčně:
- USA jsou na cestě, aby byly ovládány asijskou elitou v oblasti technologie a židovskou elitou v obchodě, svobodných povoláních a médiích. Asiaté z východní Asie úspěšně konkurují WASP. Například v současné době jsou WASP tou nejvíce podreprezentovanou etnickou skupinou na Harvardu, kde tvoří zhruba 25 % studentů, zatímco Asiaté a Židé tvoří nejméně polovinu, přičemž nepředstavují více než 5 % populace (Unz, 1998). Kotkin (1993) uvádí, že na mnoha významných vědeckých institucích tvoří Asiaté 25 % vědců.
- Procentuální zastoupení WASP v USA klesá ve prospěch jiných etnik (především Afroameričanů a etnik Latinské Ameriky).
Zájmy neevropských národů v USA jsou často chápány jako morálně opravněné, zatímco pokusy WASP zachovat demografickou, politickou a kulturní kontrolu jsou prezentovány jako rasistické, nemorální a indikující psychiatrickou poruchu. Z evoluční perspektivy se západní země chovají altruisticky a sebeobětují se. Otevřely dveře jiným národům světa a nyní jim hrozí nebezpečí, že ztratí kontrolu nad územím, které jim stovky let patřilo.
Zajímavou teoretickou otázkou je, kde se tento v posledku sebedestruktivní altruismus bere. Podle MacDonalda (1998b, s. 327) leží odpověď právě v evoluční historii vzniku kolektivistických a individualistických skupin. V individualistických kulturách, ke kterým západní země patří, nejsou párové vazby založeny na externí kontrole či rodinném diktátu, ale jsou vnitřně motivovány (např. romantická láska jako předpoklad reprodukčního vztahu). Vznik párových vazeb je podmíněn psychickými mechanismy podporujícími empatii, pečovatelské a altruistické sklony. Hypetrofie tohoto systému může být neadaptivní, pokud se nasměruje na svět jako celek. Zdá se, že západní společnosti jsou obětí invaze společností nezápadních, které jsou schopny manipulovat tendence západní kultury k reciprocitě, egalitarismu a silným citovým vazbám tak, že je pro jejich nositele maladaptivní.
I kdyby se výše naznačené hypotetické vysvětlení ukázalo jako mylné, faktem zůstává, že jsou západní společnosti do značné míry imigranty exploatovány. Dá se říci, že byly podvedeny ideologiemi multikulturalismu a deetnizovaného individualismu, na čemž měli velký podíl židovští intelektuálové a političtí aktivisté.
DVA NÁZORY NA KNIHU TABU V SOCIÁLNÍCH VĚDÁCH
MARTIN C. PUTNA
Ze tří částí knihy Petra Bakaláře je v našich krajích bezpochyby nejkontroverznější prostřední: Judaismus jako evoluční skupinová strategie. Bakalářův text má napříč všemi podtématy dvě roviny. První z nich je pokus neutrálním vědeckým jazykem popsat mechanismus přežití a úspěchu Židů navzdory nepřízni dob a nepřátel. Podle Bakaláře se nejedná o žádnou apriorní výjimečnost či dokonce vyvolenost, ale jednoduše o staletími vypracovanou metodiku sebezáchovy. Jádro strategie je vlastně prosté -- dbát na vzdělání, pěstovat zdatnost a pomáhat si navzájem. Pokud by Bakalář zůstal na této rovině, zasloužil by ocenění, protože jeho analýza (inspirovaná jeho americkými učiteli, k nimž se hlásí) je trefná a důvtipná a nenese v sobě nic kontroverzního. Poselství knihy by v tom případě znělo: Židé samozřejmě nejsou nijak horší než ostatní obyvatelé světa, ale ani o nic lepší. Nejsou žádnou mystickou elitou; dějiny jejich národa mají své klady a zápory podobně jako dějiny všech ostatních národů. Bakalářova kniha by v tomto smyslu byla svérázným, ale pozitivním příspěvkem do diskuse o multietnickém a multináboženském světě, žít v němž se všichni pořád učíme.
Jenomže tato kniha má i druhou rovinu, a tou jsou mnohočetné příklady vlivu Židů ve společenském životě -- v tisku, v Hollywoodu, ve vědě, v sovětském komunismu, v psychoanalýze. A teprve na této rovině začíná kontroverze. Bakalářův výběr příkladů totiž často vede čtenáře k negativnímu soudu, kupříkladu tabulkami o vysokých procentech Židů v mocenských či kulturních centrech. Tím není řečeno, že si Bakalář své příklady vymyslel nebo zmanipuloval -- kupříkladu obrovský podíl Židů v ruské bolševické elitě, vládnoucí od roku 1917 za strašlivého teroru, je nezpochybnitelný historický fakt a nemění na něm nic ani to, že následující Stalinova garnitura tuto generaci v čele s Trockým a Kameněvem zlikvidovala s antisemitským pokřikem. Zřejmě i mnohá další Bakalářem uváděná jednotlivá fakta budou pravdivá, připusťme dokonce, že všechna. Avšak celek, který je z nich vytvořen, už nemůže nesugerovat představu o semknuté skupině, která vládne světu na úkor jeho ostatních, hloupějších obyvatel. A tato představa pravdivá není. To je představa hodná leda Sionských protokolů.
Zdá se, že se Petr Bakalář nechal unést svou teorií natolik, že ho zavedla do nebezpečné blízkosti antisemitských stereotypů. Své knize tak podrazil nohy. Dosáhl toho, že se bude pouze křičet "antisemitismus, antisemitismus, pomoc, fuj", místo aby se o jádru knihy věcně diskutovalo. Chtěl-li Bakalář panující myšlenková schémata narušit, povede se mu je spíše utvrdit.
Leda... Leda že chtěl Bakalář, profesí psycholog, VĚDOMĚ provokovat. Že chtěl české intelektuální prostředí, které nyní po americkém vzoru tolik dbá na "politickou korektnost" a pečlivě se vyhýbá myšlenkám o jakýchkoliv rozdílnostech mezi lidmi, popíchnout a vybudit k diskusi o tom, o čem se jako by NESMÍ mluvit. Adekvátní odpověď by pak měla znít: Neexistuje nic, o čem by se nemělo nebo nesmělo mluvit. Má se mluvit i o Bakalářově knize. Má se o ní však mluvit u vědomí toho, jak silný prvek provokace a radosti z vyslovování "zakázaného" je v ní obsažen.
Autor působí jako docent srovnávací literatury na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy
PROF. RNDR. VÁCLAV PAČES, DRSC.
Podíval jsem se na kapitoly Rozdíly mezi rasami a Eugenika a zjistil jsem, že za čtení nestojí. A to ne snad proto, že by ve mně budily nějaký odpor, jak jsem v jakési recenzi četl, ale protože text je snůškou bez ladu a skladu sebraných a z kontextu vytrhaných citátů a odkazů, které jsou sestaveny bez vzájemných souvislostí a objevného nebo alespoň fundovaného hodnocení. Kniha vlastně vůbec není kontroverzní, protože nepřináší nic nového: ani nová fakta, ani nové pohledy či interpretace. Všechno, co zde najdeme, bylo již, a mnohem lépe, někde řečeno. Autor vybrakoval několik knih a na základě pochybných statistik pokládá zdánlivě kontroverzní otázky a odpovídá na ně starými odpověďmi.
Navíc je kniha psána až nesrozumitelným jazykem. Co například znamená věta (str. 72): "Vzrůst černých svobodných matek může ilustrovat reakci genotypu na proměnu prostředí"? Jinde zase autor píše, že (str. 59) "Hladina testosteronu je u europoidní rasy vyšší než u negroidů". Na straně 65 se ale dočítáme, že "...nejvyšší hladinu testosteronu mají v průměru negroidé, a nejnižší mongoloidé. Europoidé jsou uprostřed". Odhlédneme-li od toho, že taková zevšeobecňování jsou velmi pochybná, co tím vlastně autor chtěl říci? Podle mého názoru je i aplikace tzv. r- a K- životní strategie na lidskou populaci naprosto sporná. Autor na píše (str. 25), že rasy jsou odlišitelné DNA. Samozřejmě, že jsou. Každý jsme odlišitelný svou DNA od jiných osob. Proto také nejsme všichni stejní. Nemusíme ani uvažovat o rasách: málokdo pochybuje o tom, že Němci jako národ jsou organizovaní a pořádní. (To neznamená, že neexistují Němci nepořádní). Ale když se podíváme na programy německé televize, vidíme, že jim jako národu schází něco, co mají třeba "neorganizovaní Italové" a troufám si tvrdit, že i "nepořádní Češi". Kdo určí, co je pro lidstvo důležité a výhodné a co ne? Budou snad výhodné dobře organizované koncentrační tábory, kde by se případně podle zásad eugeniky selektovali nebo dokonce upravovali lidé?
Jako jakési tabu se uvádí, že rozdíly mezi rasami mají genetický podklad. Ale nikdo snad nepochybuje o tom, že tmavá kůže černochů a šikmé oči Číňanů jsou dány geneticky. A jistě mají genetický základ i různé vlohy. Děti se podobají svým rodičům nejen fyzicky, ale i svými vlastnostmi. No a co?
Autor uvádí rozdíly v inteligenci mezi rasami. To je staré téma, kde hlavním problémem je, že nikdo dosud jednoznačně nedefinoval inteligenci. Všelijaké ty inteligenční kvocienty jsou umělými konstrukcemi a nikdo ani navíc neprokázal, že vysoký IQ znamená lepšího člověka. Účel různých zmatených řešení (nevím přesně čeho), která autor uvádí například na straně 78, je, alespoň mně, zcela nejasný. Autor představuje vizi, jak se zhoršuje genetický základ Američanů. Proč je potom toto multietnické společenství tak úspěšné a stále úspěšnější?
V poslední době se hodně mluví o tzv. pozitivním genovém inženýrství, kterým se autor kupodivu zabývá jen málo. Pod tímto pojmem si představujeme úpravu genů na přání, zejména k zajištění vysoké inteligence a tělesné krásy potomstva. To je ta vize krásných blondýn a ušlechtilých sportovců, ale také Hitlerů. Tato vize je v současnosti a v dohledné budoucnosti zcela nereálná. Stephen Hawking nedávno uvažoval o tom, že lidstvo může zachránit od vyhynutí (přelidněním Země, válkami apod.) jen osidlování vesmíru a genetická úprava, která by například zvýšila celkovou kreativitu a snížila agresivitu. I kdyby to bylo technicky možné, jak to udělat, aby se taková genetická úprava fixovala v celé populaci? Byla by to záležitost na mnoho generací.
Autor je ředitelem Ústavu molekulární genetiky AV ČR
