A tak jsem začal pátrat, co ten výraz bojte se Boha znamená a zda je to správný výraz?   Čeho se většinou bojíme? U každého je to jiné. Jako dítě jsme se bál bouřky, bál jsem se smrti mých rodičů, kteří byli vážně nemocní, ale také jsme se bál, abych neudělal něco, za co by se zlobili na mne moji rodiče. Když jsem si umazal v potoce tepláky, bál jsem se jít domů. Ne, že bych čekal výprask, ale toho naříkání mé maminky, která neměla pračku a vše prala ručně v neckách a měla úplně popraskané konečky prstů od pracího prášku  a od sody, kam se prádlo před tím namáčelo. Raději bych snesl ten výprask   Vzpomínám na jeden příběh z Božího Slova:     

 ·  1V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ 

 ·  2Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed 

 ·  3a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. 

 ·  4Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.       

 ·  13Tehdy k němu přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se; ale učedníci jim to zakazovali. 

 ·  14Ježíš však řekl: „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské.“     

Proč Pán Ježíš zdůrazňuje děti?  Děti, které tehdy ve společnosti měly to nejnižší postavení?? Koho mají děti nejraději? Pozoroval jsem naši vnučku.  Jak je závislá na rodičích, jak běží k nim, když ji něco trápí, jak je má ráda, jak je jim vděčná  a jak je respektuje. Víte, na dětech jsou vidět vlastnosti, které jsou  nutné i u nás dospělých ve vztahu k Bohu. Jsou to bohužel vlastnosti, které se často dospíváním vytratí a zaniknou. Už jsem přece dospělý, už nikoho z rodičů nepotřebuji, už jejich rady poslouchat nebudu a tento vztah bohužel a aplikujeme i na náš vztah k Bohu. Ne všichni. V Desateru není zbytečné přikázání Cti otce a matku svou. A dokonce je toto přikázání na prvním místě na té pomyslné  druhé desce mezi těmi přikázáními, které se týkají lidských vztahů. Vlastně, když se držíme tohoto přikázání, pak je jasné, že se stejně tak držíme i těch následujících. Kdo nás učil, že nemáme lhát, krást apod?  Přece rodiče!! Na nás právě působila jejich autorita a z naší strany úcta k ním i určitá bázeň.   Ale jak je to v dospělosti? Co nás ovládá?   Pro mnohé lidi mít vztah k Bohu s určitou úctou až bázní je něco, co je proti jejich hrdosti. Člověk to zní hrdě, řekl prý Maxim Gorkij. Ale co ta hrdost už napáchala škod?     Zmírněme to slovíčko bojte na výraz mějte bázeň, což jsme už naznačil.       

 Bázeň Boží označuje v biblických náboženstvích respekt a hlubokou úctu, která je přísně vyhrazena jedinému Bohu. Tedy mít bázeň Boží, bát se Boha, znamená vědět že Bůh se na nás dívá, ať už jsme kdekoliv a děláme cokoliv. Mít před Pánem Bohem bázeň, neznamená pak strach a hrůzu z Boha, ale vědomí jeho pohledu. On nás vidí  a sleduje. Až teprve vědomí Boží existence vede jednotlivce k hluboké úctě vůči Bohu. (vždyť nemůžeme mít v úctě někoho, o kom pochybujeme, že vůbec existuje)     

Dnes je zvláštní doba. Lidé nemají bázeň či úctu či respekt před ničím a to hlavně mladí lidé, protože jsou tak vychováváni vlivem moderních názorů. Úspěch v tomto světě, má přece ten, kdo se nebojí, kdo riskuje, kdo je tvrdý  a neohlíží se na nikoho  a sleduje jen svoje cíle.   Sleduji denně pořad Policajti v akci. A tam je to tak jasně vidět. Ani před policií nemají lidé respekt.   A podobně dnes děti ve školách před učiteli.   Bázeň je to, co chybí. To je proto, že zmizela úcta. On ten strach je svým způsobem i potřebný.   Přemýšlel jsme o tom, co by se stalo, kdyby se zrušily všechny zákony. Dovedete si to představit?   

Vidíte, zákony potřebujeme.  A byly by ty zákony něco platné, když by neexistovaly za jejich porušení sankce?   A byli jsme my také někdy v životě omezováni?   Co dělali rodiče, když jsme byli děti? Neomezovali nás? A proč to dělali?   Přece proto, aby nás chránili, naučili žít správně.., abychom pak v dospělosti neměli problémy??   Proč se k nám tak chovali? Byla to jen jejich povinnost anebo něco jiného??   Byla to přece láska.   A Pán Ježíš nám představil Boha jinak než ve SZ. Už to není Pán, Hospodin, někdo před kterým se musíme třást..     Jak nás učí oslovovat Boha?   Cituji:     

 ·  1Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. 

 ·  2Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. 

 ·  3Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, 

 ·  4aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. 

 ·  5A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. 

 ·  6Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. 

 ·  7Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. 

 ·  8Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. 

 ·  9Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. 

 ·  10Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. 

 ·  11Náš denní chléb dej nám dnes. 

 ·  12A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. 

 ·  13A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. 

 ·  14Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; 

 ·  15jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.      

Otče náš. To je tak intimní oslovení. Pro tehdejší židy až něco kacířského.   Tady je s Bohem úplně jiný vztah a vzorem nám je náš vztah k rodičům. Tak důležitá je výchova rodičů?   Přemýšlel jsme nad tím, jak je na tom dnešní svět? Nevěřil jsme tomu, co je psáno:   

 Cituji:   

 ·  1Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. 

 ·  2Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, 

 ·  3bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, 

 ·  4zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, 

 ·  5budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.     

 ·  8Ale to vše bude teprve začátek bolestí. 

 ·  9Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. 

 ·  10A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; 

 ·  11povstanou lživí proroci a mnohé svedou, 

 ·  12a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. 

 ·  13Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.     

Říkal jsem si, že tohle se přece hodí na každou dobu  a platilo vždycky. Nevím, těžko lze posoudit. Jsme jiní, než naši předkové?? V čem jsme jiní?   Dostal se mi kdysi do rukou vzácný dokument. Je to článek starý skoro 220 roků v příručce pro učitele.   A tak se vžijme do té doby. Představme si, jak jsme na hospitaci, ale neviditelní poslové z budoucnosti. Vidíme obecnou třídu ve staré budově s velkými dřevěnými lavicemi a si 50 dětí) protože tehdy bylo děti mnoho) , často bosých a bez ponožek kteří upřeně se dívají na svého učitele a hltají jeho slova.:     

 Posuďte sami:   Cituji z příručky z roku 1798     Ukázka učiva na téma, proč mají děti milovat své rodiče. Autor Pařízek používá sokratickou metodu.   Učitel:  Jestlipak jste milí žáci dostali někdy něco darem? Žák: Již víckrát Učitel: Zdalipak vám to bylo příjemné? Žák:Ovšem, že bylo Učitel:Jak nazýváme toho člověka, která nám leccos příjemného dává? Žák: Dobrodincem naším Učitel: A co nám ten člověk svým dobrodiním projevuje? Žák: Lásku Učitel: Poslouchejte tedy, co vám teď povím o jednom chlapci., který také jako by měl svého dobrodince a dostával od něho mnoho příjemných a dobrých darů. Byl synem chudých rodičů, kteří ho nechávali hladového  a otrhaného běhat po ulicích. Stalo se, že jakýsi hodný a dobrotivý pán, který poznal jeho bídu , se chlapce ujal, slitoval se nad ním  a přijal do svého domova. Opatřil mu nové šaty, živil ho a dokonce na svoje útraty posílal i do školy, aby se tam naučil prospěšným věcem. Co myslíte, nebyl velkým dobrodincem toho ubohého chlapce? Žák: Ano, byl Učitel: A proč? Žák: Protože pro něho udělal mnoho dobrého. Učitel: Jenže to dítě, když vyrostlo, zle se svému dobrodinci odměnilo.   Neposlouchalo ho, nechtělo se nic učit a způsobovalo mu mnoho zármutku  a nesnází. Nakonec chlapec svého dobrodince okradla utekl od něho. Zachoval se ten chlapec ke svému dobrodinci slušně? Žák: Nezachoval, Učitel: A co si tedy ten laskavý dobrodinec zasloužil? Žák: Lásku  a vděčnost. Učitel: Je tedy povinností za dobré skutky lidi milovat  a prokazovat jim vděčnost? Žák: Ano. Učitel: Co dítě svým chováním nesplnilo? Žák: Své povinnosti. Učitel: Jaká je tedy povinnost každého dítěte ke svému dobrodinci? Žák: Milovat  a být vděčným. Učitel: Dobře odpovídáte. A kdo vám činí nejvíc dobrodiní? Žák: Naši rodiče. Učitel: Od koho dostáváte každý den stravu, oděv, knihy a skoro vše, co žádáte? Žák:Od rodičů. Učitel: Kdo vás na své útraty posílá do školy? Kdo se o vás stará, když  jste nemocní, a činí vám laskavě vše, co potřebujete? Žák: Rodiče. Učitel: Nejsou tohle vše také převeliká dobrodiní,které vám rodiče prokazují? Žák: Ano jsou. Učitel: A kdo je ještě větším dobrodincem než oni? Žák: Žádný. Učitel: Jakými dobrodinci jsou tedy vaši rodiče? Žák: Těmi největšími. Učitel: Už jste mi pravili, že povinností každého dítěte je milovat své dobrodince  a být jim vděčný. Co tedy jste povinni svým rodičům? Žák: Jsme povinni je milovat a být jim vděční. Učitel: A uznáváte to za správné  a slušné? Žák: Ano, uznáváme. Učitel: Snažte se tedy své povinnosti opravdu plnit  a prokazujte rodičům lásku a vděčnost, kterou si oni od vás za své dobrodiní zasluhují. I Bůh, který vše dobře odměňuje, vám jistě velkým štěstím požehná. To byla ukázka citové výchovy. Bylo by toto možné i dnes? A proč by to možné nebylo? Uvažujme, přemýšlejme. Tak i nyní přepneme o 220 let do  budoucnosti, do naší přítomnosti, do 21. století.   Moderní třída, každé dítě má svoji lavici s pracovní deskou, má pastelky, fixy, pracovní sešity, na věšáčku u lavice dobrou svačinku, před ním interaktivní moderní tabule  a pan učitel  či učitelka. Hlad je pro něj cizí pojem a za pár hodin si ve školní jídelně může vybrat oběd ze tři chodů. Lavice má anatomický tvar, aby si dítě nepoškodilo záda. Možná, že si některé z dětí pod stolečkem hraje i s mobilem. Ví takové dítě, co je to vděk  a komu vděčit nebo vše bere jako samozřejmost. Co jsme těm  dětem asi zapomněli dát?? Mají opravdu všechno?? Nezapomněli jsme na něco?   Jak vnímají všechny ty hmotné dary? Vnímají někde dobrodiní?? 

Ale vraťme se k bázni?     Pokud máme vztah k rodičům, jak jsou děti vedeny v tom příběhu před 220 léty, pak podobně máme i  správný vztah k Bohu, k Otci. On je také tím naším největším dárcem  a dobrodincem. I jeho poslouchejme, mějme před ním úctu i bázeň, bez  něho by nic nebylo. On nám dává vše k životu, má nás rád a proto je zcela logické, že ho uznáváme  a respektujeme. A jsme mu vděčni.   Když nás má Bůh rád a smíme mu říkat Otče, pak nemáme před ním strach, kdy se třeseme, ale bázeň, kdy se bojíme jedině toho, abychom ho nezklamali a netrápili ho. A tato bázeň je nejlepší prostředek k naší sebekontrole v dětství i v dospělosti.   A musíme Boha v vnímat jako dobrodince a dárce všech těch krás života         

Díky Pane Ježíši, díky Otče a Duchu Svatý za to, že jsme tvoje děti  a že nás vedeš  a vychováváš. Máte Tě rádi, vděčíme Ti za vše  a chceme se nechat tebou vést a tebe poslouchat. A pokud se bojíme , pak toho, abychom  Tě nezklamali  a nezpůsobovali bolest