"Křest" mimina bez pokání a vědomého přijetí Krista= vzpoura!

Výchova dítěte k potlačování vlastní osobnosti v marném boji samého se sebou, kdy člověk bojuje svou slabostí se svou slabostí za svou samospásu= vzpoura! 

 Fanatické přesvědčení, že lidská slabost je mocnější pro zatracení, než spasitelná síla a milost Krista= vzpoura. 

Nevíra v Krista, že Kristus dává spásu právě teď a nyní, a ne až kdesi na konci života= vzpoura!

Očistec= vzpoura! 

Stavění skutků víry nad boží milost a víru= vzpoura! 

Odmítání že spasení JSME  v milosti boží a víře= vzpoura! 

Nevole vyznat své hříchy obětem vlastních hříchu, bez proseb za odpuštění= vzpoura! 

Překrucování, popírání božího slova převážně pro modloslužebné účely= vzpoura!

Mariánský kult !Matky! Boha, spoluvykupitelky, prostřednice, spolutrpitelky, nanebevzaté královny= VZPOURA!!

 

 A všechny tyto jednotlivé vzpoury postupně přerostou v životě katolíka v jednu velkou VZPOURU vůči Bohu. A nejhorší na tom je, že jednotlivé vzpoury považuje římský katolík za svátosti, za něco čím Bohu slouží. 

Když ty odpovídáš katolíkům, jde vidět, jak Ti odpírají Krista, jak naznačují co si o Tobě myslí, naznačují, že o Tobě smýšlí zle. Římský katolík smýšlí skoro o každém zle. Je to způsobené tím, že zle smýšlí sám o sobě. Je to přímý důsledek náboženského přesvědčení, že se svých sklonů ke zlu zbaví až někdy v budoucnu, že na tom musí dlouze a úmorně pracovat, že s nimi musí žít, že zlo v nitru je jeho přirozenost. Katolík sám o sobě smýšlí zle, a proto smýšlí zle, i o ostatních. Odmítá svědectví kristovců, že naše sklony ke zlu, naši slabost Kristus proměňuje v sílu. A to zcela nezáslužně svou boží milostí, a Kristus přitom chce po nás tak málo- věřit Mu! Pavlova slova "v čem jsem slabý, v tom jsem v Kristu silný" jsou krátkým a velmi výstižným vyřčením niterně prožívaného vztahu s Kristem, a těmto slovům rozumí ten, který své slabosti kajícně Kristu ve víře odevzdá. Proměna slabostí je prakticky okamžitá. Kristus nikdy neotálí. Člověk se pak nemusí zabývat marným interním bojem samého se sebou, a může se věnovat duchovnímu boji externě. 

Katolíci své zlé smýšlení mistrně ukrývají za hranou svatoučkovskou pózu. Pro ověření stačí sledovat nějakého katolíka v životě a pak v kostele, kde projev jeho svatouškovské pózy vygraduje. Nejčastějším projevem jsou oči upřené na nějaký obraz, sochu, obrácené v sloup, sepjaté ruce a přihlouplý výraz ve tváři. Je to takový modlářský rauš, ve kterém se spousta katolíků při mši nachází. Ale zpět k tomu mistrně ukrývanému zlému smýšlení. Ve své hrané svatouškovské póze nemohou katolíci dávat plně najevo co si o dotyčném skutečně myslí. Zhřešili by. Tak jenom decentně naznačují, tak jako jako to dělají v odpovědích na Tvé komentáře. Já se diskusně snažím je vyprovokovat k tomu, aby své zlé smýšlení vyjevili přímo a otevřeně, a k tomu je třeba drsnější způsob diskuse. Mne totiž nemohou vodit za nos, byl jsem kdysi oklamaný úplně stejně, smýšlel jsem stejně, ovládal mne stejný duch klamu jako je nyní. Proto u nich přesně vím kde přitlačit, a kam směřovat diskusní narážky. Na jejich komentářích k mým, je jejich zlé smýšlení patrné víc než dobře. A to je to, co je na mém diskusním způsobu k nim nejvíce irituje. Přiměju je mluvit o tom, co mají v sobě. Dělám to ze dvou důvodů. Pro výstrahu těm kdož se o katolicismus zajímají, aby uviděli katolíky i "zevnitř". A pro katolíky samotné aby si stále uvědomovali tu duchovní diferenci mezi jejich svatouškouskou hranou pózou a jejich nitrem. Pro praktikující katolíky je velmi nepříjemné když jim někdo strhne jejich svatouškovskou masku, tím že je přiměje vyjevení zlého smýšlení. Z toho se totiž musí zpovídat. Je to velký paradox. Považují za hřích když po pravdě řeknou to co si skutečně myslí, a nepovažují za hřích, že si to myslí. 

 Nesnažím se katolíky přesvědčovat o evangeliu. To je zbytečné. Praktikující katolík má boží slovo naposlouchané z kostela. Při obrácení toto naposlouchání hraje velikou roli. Všechno to naposlouchané boží slovo se působením Ducha svatého rázem promění v živé a vysvobozující boží slovo. Všechno boží slovo se v tom okamžiku poskládá do jednolitého a zcela smysluplného celku. A stane se to, co se stalo mnoha křesťanským generacím před námi. Člověk uvěří pravdě božího slova!

A již nepotřebuje lidské učitele. Neb přesně dle božího slova se mu Učitelem stane Kristus. Přesně to se stalo v prvocírkvi. Apoštolové ani ti co boží slovo slyšeli neměli žádné VŠ vzdělání, a přesto o jejich okamžitém obrácení, a životním svědectví víme dodnes.

Praktikující katolíci znají evangelia z naposlouchání dobře, jenže namísto pravdy v božím slově jim klam dosadil lživé výklady, převážně katechetické. Lživé výklady zašli tak daleko, že katolíkům bylo nabulíkované, že nejsou boží slovu schopní rozumět bez patřičného vzdělání, že boží slovo pochopit v biblickém celku je těžké a složité.

Praktikující katolíci to nemají lehké, vynakládají mnoho námahy a výsledky vynaložené námaze neodpovídají. Mnoho hříšných vazeb nezanikne proto, že s nimi katolík po celý svůj život bojuje, zanikne většinou proto, že katolík zestárne a jeho tělesnost pozbude sílu hřešit. Jejich celoživotní boj samého se sebou je velmi vyčerpává, všechno to málo co si duchovně vybojují si musí těžce vydřít, a není pak divu, že na tom málu tak velmi lpějí. Neznají jiný způsob než tento. A to co jim Kristus nabízí, nevědomě odmítají pro mocný klam.  Odmítají slyšet naše svědectví o tom jak v nás Kristus působí, odmítají slova apoštolů o Kristem proměněných slabostech, odmítají boží slovo, že v milosti boží a víře JSTE spasení. 

 Je strašné žít v nejistotě spásy, žít ve strachu, že vlastní slabost může způsobit zatracení. Je velmi vysilující bojovat svou slabou silou se svou slabostí. Je pošetilé myslet si, že bojem samého se sebou se záslužně získá spása. Je děsivé odkládat svou spásu někam do neznáma až na hranici smrti! To všechno jsem kdysi prožíval jako oni, a proto mám s nimi soucit, a zatím neznám jiný způsob než ten který praktikuji, abych je alespoň nějak vyburcoval zapřemýšlet se, že na proměnu toho zla co mají uvnitř nemají řk svátosti vůbec žádný účinek. A k tomu je třeba postavit proti sobě to na co se hrají, a to co mají a ukrývají uvnitř. A to bez drsnějších provokací nejde.

 

 Spása není za odměnu, není pro naše zásluhy, spása je pro zásluhy Krista!  A On nám ve své milosti spásu nabízí zcela zdarma, a chce po nás abychom se mu cele odevzdali, abychom kajícně uznali, že jsme zcela neschopní spasit sebe sama. Vždyť právě pro tuto naši neschopnost vyusťující v marnost života se nad lidmi Bůh slitoval a poslal Vykupitele, který nám přinesl spásu. Spásu jako dokonalý dar, o kterém se ve víře nepochybuje.

Myslivec