poslal tk
Úžasná lehkost disidentství
Čtení: Izaiáš
29,13-21 Text: Matouš
11,25-30
Disidenti byli starozákonní proroci, disidentská byla první církev,
disidenti byli reformátoři a všelijací opraváři církve, disidenti
jsou v každé době, v každém náboženství a každém systému. A nezajímá
mě ani tolik, kdo první to slovo použil a jaké vyvolává konotace tomu,
či onomu. Disident není pro mne jen člověk z dob normalizace, ale kacíř
kdykoliv a kdekoliv, ochotný se ale postavit proti moci. Pro mne je
disidentství prostě schopnost stát proti většině, proti establishmentu.
Náš kantor na teologii Amedeo Molnár nás v sedmdesátých letech učil,
že biblická zvěst je na disidentství, na kacířství postavená. A já
jsem skutečně hluboce přesvědčen, že tomu tak je.
Posledně jsme se snažili pochopit, co všechno Ježíš mínil výrazem
„chudí duchem“. Dnešní perikopa míří podobným směrem. Ježíš
svými slovy chválí a povzbuzuje všechny, kteří jakýmkoliv způsobem a
z jakéhokoliv důvodu nepatří mezi úspěšné lidi, mezi správnou,
etablovanou a zajištěnou společnost, kteří jsou chudí duchem, kteří
jsou „maličcí“. Ježíš stojí na straně odpadlíků od jakéhokoliv
establishmentu, na straně disidentů všech dob a všech společností. Na
straně všech chudých duchem, všech pokorných, všech maličkých,
nezajištěných, všech, kteří se nemohou spolehnout na svou moc, na svůj
vliv, na své peníze. Je na straně těch, kterým nejen že nezbývá než
spoléhat na nic jiného, než na Boha a na jeho pravdu, kteří však také
na nic jiného spoléhat nechtějí, kteří vědí, že: „Více sluší
poslouchat Boha, než lidi“ (Sk 4,19;
5,28n).
Ježíš říká svá slova v situaci vlastního neúspěchu v městech
Betsaida a Chorazim ( Matouš
11,20-24). V obou městech lidé pohrdli Ježíšovým evangeliem, přestože
byli svědky mocných znamení. Ježíš však nepropadá zatrpklosti,
zoufalství – naopak děkuje Bohu, velebí Boha za tento neúspěch.
Rozpoznává v něm Boží vůli. Podle Ježíše je touto Boží vůlí, že
vznešení a vzdělaní, mocní a arogantní neparticipují na Božích věcech.
A je Boží vůlí, že na jeho věcech mají účast právě jen ti maličcí,
doslova nemluvňátka (pokorní, chudí duchem, ti na okraji společnosti…).
Naopak všem úspěšným, mocným, rozumným, sebevědomým, učeným,
moudrým, arogantním atd. jsou Boží věci skryty. Snad proto, aby tito
lidé, objevivše ony Boží věci je neznásilnili, nezprznili a nepřevrátili
v pravý opak, jak je tomuto typu lidí vlastní. Kolikrát už v dějinách
zneužili mocní tohoto světa krásné věci, nádherná slova, úžasné
myšlenky jen k tomu, aby jim posloužily k jejich cestě za mocí?
A právě ty nejnádhernější věci, tj. Boží věci, bývají zneužívány
tím nejstrašlivějším způsobem v každém fundamentalismu každého náboženství.
Kolik jen hrůz napáchalo fundamentalisticky zprzněné křesťanství,
kolik zprzněný islám! Jakmile se jakákoliv idea, byť sebevznešenější
stane prostitutkou moci, promění se v odpornou, vražednou ideologii.
„Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před
moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti
zalíbilo.“ (Lukáš
10,21).
Člověk Ježíš, většinou svých bližních nepochopený a pohrdaný
není - s Masarykem řečeno - sub specie aeternitatis člověkem
poraženým. Naopak je vítězem, je mu vše dáno. To však může odhalit
jen ten, kdo se to dozví tak říkajíc odjinud, tj. od Boha. A kdo se na
to ovšem také sám ptá a nespokojí se s většinovým pohledem. Jak to
říká apoštol Pavel ?: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž
proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží,
co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Římanům
12,2).
To je klíčová věc! Právě na zmíněném Masarykovi můžeme dobře
pochopit oč jde: Když TGM odmítl Rukopisy, stal se vyvrhelem celého národa.
Když hájil Žida Hilsnera, nemohl dlouho vůbec přednášet na univerzitě
– studenti jej prostě vypískali pokaždé, když vstoupil do učebny. A
přeci se nakonec stal prezidentem.
Lidé by si ušetřili mnoho ponížení, hanby a utrpení, kdyby se
alespoň pokoušeli rozpoznat, co je ve světě a v životě dobré, co je
od nebeského Otce a kdo je to vlastně Syn a co od nás vlastně – často
napříč obecným představám církevních i jiných papalášů tento Syn
chce.
„Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než
Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Lukáš
10,22) .
Většinou lidí sdílená představa je taková, že každý, kdo přestane
respektovat právě panující moc, je nejen blázen, ale přivolává na
sebe ten nejhorší osud. Přesně to se moc také snaží všem namluvit,
varuje před blíže nespecifikovanými „nedozírnými následky“, straší
a nahání strach. Sytými, poněkud thrillerovými výrazy to geniálně
popisuje biblická kniha Apokalypsa, když líčí moc jako šelmu, která
nutí každého, aby měl na sobě její cejch a každému, kdo tento cejch
nemá hrozí hrozným a definitivním vyloučením z normálního života.
Apokalypsa povzbuzuje každého, kdo nepoklekl před touto šelmou a neklaní
se jí, nepřijal tento její cejch a nepoddal se strachu, ale naopak přijal
znamení „Beránkovo“. Všem těmto statečným dodává naději, že
konečné vítězství je na jejich straně.
Platí skutečně přesný opak toho, co se moc snaží všem namluvit.
Svoboda je při vší své nebezpečnosti, náročnosti a odpovědnosti snazší
a lehčí, než otroctví strachu. Nikdy nezapomenu na slova faráře Šimsy,
která řekl po návratu z vězení. Bylo to zlé, říkal, ale mnohem lepší,
než žít celý život v přikrčeném strachu z moci.
Svoboda není lehká, je to také jho, ale je to jho úžasně lehké,
jho, které netlačí a břemeno, které netíží. Platilo to pro Ježíše
a jeho svobodu vůči establishmentu jeho doby, tj. nejen vůči farizeům a
zákoníkům, jejichž náboženskou ideologii ve svých slovech nazývá oním
jhem, ale i vůči Římanům, té šelmě z Janovy Apokalypsy, platilo to vždy
a platí to i dnes.
Jho nedělení se o kořist s lumpy, břemeno nevytí s vlky, břemeno
pokory, neúspěšnosti a tichosti, jho pevné a statečné rezistence vůči
hrozbám i svodům moci je vždy lehčí, než břemeno stále ohnuté páteře,
pucování klik, podlézání, hrůzy z nepřízně mocných či nadřízených.
Je dokonce o mnoho lehčí, než břemeno samotného podílení se na moci,
vždy ohroženého, vždy podezíravého, za fízly se schovávajícího, vždy
vyděšeného, o sebe se k smrti bojícího.
„Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny,
a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne,
neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším.
Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží“ (Matouš
11,28-30).
Amen
Zdeněk Bárta
Autor kázání je jedním z prvních signatářů Charty 77, zakládal
OF v Litoměřicích, pak byl poslancem ČNR, spoluzakladatelem jednoho ze středisek
Diakonie ČCE, dnes je senátorem Parlamentu České republiky a zároveň farářem
církve evangelické.
Britské listy
