poslal tk Exorcismus kdysi a dnes III. - Smlouva s ďáblem, cizí zavinění apod.
Již třetím dílem se zabýváme problematikou exorcismu a stále více se přibližujeme
k faktu, že se v mnoha případech jedná o „pakt – smlouvu“. V tomto díle
pojednáme nejprve o fenoménu „smlouvy s ďáblem“ (bez konotací s advokáty),
budeme se zabývat i cizím zaviněním atd. Připomínáme, že daný exkurz
je v rámci lepšího pochopení psychologie práva a církevního práva.
Smlouva s ďáblem
Úzce souvisí s magií a podobnými technikami. V tomto případě se jedná již
o plně vědomé oddání se ďáblu a o službu jeho cílům, a lidé, kteří
mu slouží, se stávají jeho přímými prostředníky. Ve „Zkušenostech
exorcisty“ (Raul Salvucci, Zkušenosti exorcisty, Karmelitánské
nakladatelství v Kostelním Vydří, 1999) se hovoří o zasvěcovacích obřadech
jedinců zkušenými čaroději, o předávání kouzelnických příruček a převádění
moci z jedné osoby na druhou, o hromadných čarodějnických setkáních pořádaných
za určitým nečistým účelem, o černých mších a jiných způsobech přímé
spolupráce s mocnostmi zla, jako je stále populární hnutí satanismu, jehož
vliv je dost možná větší, než jsme ochotni si připustit. Uctívání ďábla
se vždy v jisté míře ve společnosti vyskytovalo, ale v současnosti podléhá
toto hnutí poměrně velké popularizaci. V posledních letech se stalo dá se
říci módou, zvláště mezi lidmi mladší generace, prohlašovat o sobě, že
sice „satanisty nejsou, ale že se satanistickými idejemi sympatizují“.
Cizím zaviněním: Očarování (Maleficium - jak praví klasická teologická
definice, je to umění škodit druhým pomocí Satana) - Je formou umění škodit
druhým za pomoci „zlého kouzla“. Někdy se hovoří též o takzvaném uřknutí
či uhranutí, popřípadě zlém oku, které označuje konkrétní očarování
pohledem.
Očarování běžně provází symbolický úkon s touhou způsobit druhému
zlo. R. Salvucci uvádí některé obecně známé postupy, jako je výroba
figurky nebo opatření si fotografie, do níž jsou posléze zapíchány špendlíky
či jiné bodné předměty, které mají postiženému způsobit poškození na
týchž místech. Jiným postupem je zakopání nějakého postupně se rozkládajícího
předmětu či mrtvého zvířete do země, přičemž v závislosti na stupni
jeho rozkladu očarovaný člověk onemocní a nakonec zemře.
Aby byl člověk očarován, je třeba nějakého hmotného média, které očarování
tak říkajíc zprostředkuje. Salvucci jmenuje řadu materiálů, které je možno
použít, od sušené krve, přes rostliny či papírové předměty, po nadměrnou
koncentraci prachu (Proti tomuto očarování pohledem se často používají různé
amulety, například v oblasti Turecka jde o specifický amulet, nazývaný přímo
podle toho, proti čemu má sloužit, „zlé oko“. Také v jiných zemích a
kulturách je možno najít mnoho lidových prostředků proti očarování a
jiným čarodějnickým technikám), a které jsou za pomoci speciálních obřadů
nabíjeny negativní energií. Tyto předměty je nutno pro jejich účinnost
dostat do bezprostřední blízkosti očarovaného. Často se tak stává prostřednictvím
mágů, kteří dávají svým zákazníkům nejrůznější amulety s tím, aby
je nosili neustále při sobě. Exorcisté připouštějí i postup, kdy je dotyčnému
nabídnuta potrava obsahující něco očarovaného, která pak zůstává v
organismu postiženého (Jako účinný prostředek proti takto pozřeným předmětům
je doporučováno pití svěcené vody či oleje, i nyní je ovšem nutností
zbožný život a víra), popřípadě vysvětlují přítomnost očarovaného předmětu
či potraviny působením duchů, kteří jsou mágovými služebníky. K pití
svěcené vody je třeba podotknout, že je to v naších poměrech velmi
nezvyklá praktika. Poměrně s údivem jsem sledoval mísy plné svěcené vody
ve švýcarských kostelech – v poměru k občas značně suchou „houbičkou“
mající nasávat svěcenou vodu při vstupu do našich kostelů v ČR.
Dalším poznatkem bylo setkání s pravoslavím v Rusku, kde jsou v mnoha
„monastýrech“ (kostelech, k nimž jsou přimknuty kláštery) umístěny
velké nádrže (velmi podobné „tankům“, v nichž kvasí víno na Jižní
Moravě) se svěcenou vodou. Kněží, resp. řeholníci pijí výhradně tuto
svěcenou vodu, na mnoha místech je však k dispozici též návštěvníkům a
turistům. Ve srovnání s praxí střední Evropy…! Velmi pozoruhodné.
Očarování může člověku způsobit duševní i fyzickou újmu, potažmo
smrt. Exorcisté jsou však přesvědčeni, že míra očarování je nepřímo
úměrná míře náboženského a duchovního života člověka, což znamená,
že čím více se bude opravdově věnovat náboženskému životu, tím menší
silou ho může očarování zasáhnout.
Je pozoruhodné, jak Salvucci vysvětluje systém působení zlých sil.
Nejde podle něj, jak bychom si představovali, o využívání ryze nadpřirozených
„metod“, ale o prosté ovlivňování běžných situací a jejich směřování
kýženým směrem, jako například ovlivňování lékařů ke stanovování
nesprávných diagnóz a předepisování chybných léků. Neznají budoucnost,
jak je možno se domnívat, ale svým působením ji utvářejí tím směrem,
který je jim prospěšný.
Jak jsme si již řekli, běžnou formou očarování je uhranutí pouhým
pohledem. Exorcisté se na tomto poli poněkud rozcházejí. G. Amorth připouští,
že těch několik málo případů, které mu bylo řešit, nebylo zcela jasných,
ale možnost uhranutí jako takového nepopírá (Exorcista vypráví, s. 90 –
91). Mons. Corado Balducci, jeden z exorcistů, kteří exorcismus nikdy neprováděli,
naopak tvrdí, že uhranutí neexistuje. Považuje ho za nedorozumění či
shodu okolností, jež se upíná k určitému člověku (Balducci, Il diavollo
(Ďábel), s. 318). Podle R. Salvucciho, či jím zmiňovaného kolegy Mateo la
Gruy, je uhranutí reálným jevem, který na rozdíl od běžného očarování
není závislý na přítomnosti nějakého očarovaného předmětu. Mluví o
uhranutí jako o působení zlého vlivu, které se postupně předává při různých
setkáních (Zkušenosti exorcisty, s. 85).
Mimo očarování a uhranutí rozlišujeme ještě zlořečení. Jsou to
velmi intenzivní přání zla, která mají o to větší účinnost, jsou-li
spojena s prokletím. Nejtěžší případy postižení zlořečením se
vyskytují mezi osobami, které jsou si velmi blízké, například mezi členy
rodiny, takže zlořečení může působit s mimořádnou silou.
K připomenutí je nutný tzv. „fenomén přítomnosti“.Mnozí lidé při
něm pociťují stav přítomnosti někoho dalšího, nějaké nehmotné
bytosti, která k nim hovoří, ať už ve zlém nebo v dobrém, popřípadě sděluje
svá „stanoviska“ pocitovým způsobem. Jedinec je při tom často schopen
rozlišit, zda ten který pocit pochází přímo od něj, nebo mu byl „předán“
jeho podivným společníkem. Člověk nemusí vnímat tuto „přítomnost“
jako nebezpečnou, ačkoliv může být nepříjemná. Podle La Gruy, Salvucciho
i Balducciho se jedná o duše zemřelých.
Matteo La Grua o nich píše: „Tyto bytosti se vydávají za člověka,
který zemřel – nedávno, i velice dávno, při dopravní nehodě nebo v práci,
častěji však byl zabit, patří do nejrůznějších společenských kategorií,
jsou to podnikatelé, dělníci, obchodníci, ženy v domácnosti, pastoři,
sedláci, vojáci, kněží, laičtí bratři i řeholní sestry. Vypráví
podrobnosti ze svého dřívějšího života před násilnou smrtí, sdělují
osobní údaje, které se často ukážou pravdivými, někdy však naopak falešnými.
Někteří z těchto „jednotlivců“ se dostali do kontaktu s lidmi spontánně,
jiní byli posláni buď aby působili zlo, nebo aby ochraňovali určitého člověka.
Někteří se jeví jako špatní, plní závisti a nenávisti, jiní naopak se
jeví jako dobří, zbožní, věřící v Boha. Jedni říkají, že jsou navždy
zatraceni a čekají, až budou svrženi do pekla, jiní jsou naopak na cestě k
Bohu, jakoby ve stavu očišťování. Mnozí povzbuzují člověka ke konání
dobra, jsou přesvědčeni, že dobro, které koná posedlý člověk, poslouží
také jim.
Někteří z těch, kteří se vydávají a poslané od Boha, odhalují, v
jakém stavu se nachází posedlý člověk, kolik duchů má v těle, a radí,
jak ho osvobodit. Mnozí prosí o zádušní mše, a když se za ně někdo modlí,
dávají najevo pokoj, radost a děkují tomu, kdo se za ně modlí.“ (M. La
Grua, La pregiera di liberazione, s. 72 (Citace ze Zkušeností exorcisty, s. 86
– 87)
Podobný názor vyjadřuje i Corrado Balducci. Salvucci sám nevyjadřuje
nesouhlas, ale staví se k „přítomnosti“ poněkud opatrněji, přičemž
se odvolává na ekumenický koncil v Lyonu roku 1274, kde se v dokumentu
„Osud zemřelých“ (Číslo 856 – 859) praví, že po smrti je duším zemřelých
ihned stanoven jejich věčný osud spásy nebo zatracení. Toto tvrzení bylo převzato
i ekumenickým koncilem ve Florencii roku 1439 a apriori vylučuje volný a
neomezený pohyb duší po smrti. Exorcisté připouštějí, že může jít o
duše z očistce které se touto cestou domáhají toho, aby jim bylo pomoženo
skrze modlitbu nebo sloužením mše svaté. Po takovémto odsloužení mohou
projevy „přítomnosti“ zcela vymizet.
V dalším díle se budeme věnovat tématu neméně zajímavému: projevy
exorcismu.
Lenka Hanzelková a Mgr. Tomáš Tyl
