poslal cristiano UŽÍVÁNÍ SVĚTÉLEK A VOSKOVÝCH SVÍČEK
Zvláštností v uctívání římskokatolickou církví je užívání světel a voskových svíček. Jestliže je Madona s dítětem postavena na nějakém výklenku, musí ležet před nimi hořící světlo. Stejně jako při mši, která, když se celebruje, musí mít oltář osvětlen voskovými svícemi, i když se vysluhuje za denního světla. Jestli má být konáno velké procesí, nemůže být uskutečněno bez světel a svíček. Užívání svítidel pochází ze stejného zdroje, jako i ostatní pověry v církvi. To také způsobilo, že když se „Srdce“ stalo symbolem vtěleného Syna, bylo reprezentováno jako ohnivé srdce.
Část uctívání tohoto Syna se měla skládat ze zapálených svící a lamp. Neboť přesně takto byl podle ustanovených obřadů uctíván Zoroaster – bůh slunce.
Stejně, jako každý Egypťan musel mít venku před svým domem, jako skutek slibu věrnosti, rozsvícené světlo, které odráželo slávu zahalováním se do lidské formy. Kurdistánský kult Yezidis, jednou za rok pořádal festival „pálení světel“ a vyjadřoval tím úctu Šejku Shemovi, neboli slunci. To, co bylo při těchto zvláštních příležitostech konáno ve velkém měřítku, bylo také konáno v měřítku menším – v individuálních skutcích úcty bohům pálením svíček a světýlek před sochami jejich oblíbeného božstva.V Babylóně byla tato praxe mimořádně převládající, jak se to dozvídáme od autora apokryfní knihy Báruch:
„Rozsvěcují jim světla (Babyloňané), více než sami potřebují, ačkoli nemohu vidět ani jediné. Jsou totiž jako nějaký trám v domě.“ V pohanském Římě lze pozorovat stejnou praxi. Pohanský císař Licinius, ještě než šel do boje proti Konstantinovi – jeho soupeři, svolal radu svých přátel v hustém lese a tam obětovali před svými bohy „pálením voskových svíček“ s tím, že dal svým bohům na srozuměnou, že pokud mu nedají vítězství proti Konstantinovi a nepřátelům, už více je nebude uctívat a více jim svítit světly „svící k jejich úctě.“ Stejně tak v pohanských průvodech v Římě se voskové svíce velkou měrou používaly.
Dr.Middleton, který se autoritativně odkazuje na Apuleiuse, říká, „ Při těchto slavnostech byl většinou přítomen hlavní kněz ve slavnostním oblečení doprovázený kněžími v komžích s voskovými svícemi v rukou drženými nad průvodem, vyzdviženými obrazy bohů v nejlepším oblečení. Ty byly obvykle následovány nejdůležitějšími z mladých v plátěných hábitech nebo komžích. Zpívali chvalozpěvy k poctě bohům, jejichž slavnosti slavili. To vše doprovázely zástupy všech vrstev lidí, kteří jsou zasvěceni do stejného náboženství a všichni drží v rukou slavnostní pochodně nebo voskové svíčky.“
A tak veskrze a exkluzivně jsou tyto zvyky svícení světly a svíčkami za denního světla pohanskými, že i křesťanští pisatelé, jako byl kupříkladu Lactantius ve čtvrtém století, kteří odkryli absurdní praxi Římanů a vysmívali se jim: „Svítíte svícemi Bohu, jako by žil ve tmě.“ Pokud by takovýto zvyk (příznačný pro pohanství) v té době měl i sebemenší oporu mezi křesťany, Lactanius by se nikdy nemohl takto vysmívat tomu, co by sám dělal, jako pohanské praxi. Ale to, co bylo neznámé na začátku čtvrtého století, brzy poté se začalo vkrádat a nyní je jedním z nejzjevnějších typických rysů současného společenství, které se vychloubá, že je „Matka a učitelka všech církví.“
Řím užívá jak světélka, tak svíčky při svých posvátných obřadech a těm se také přisuzuje přední ctnost nad všemi ostatními světly. Až do Trentského Koncilu se římská církev modlila o Bílé sobotě o požehnání velikonočních svíček:
„Voláním k Tobě a Tvému dílu v tento svatý velikonoční den, s nejvyšší pokorou nabízíme k Tvému Majestátu tuto oběť ohně, který není znesvěcen tukem masa, ani znečištěn nesvatým olejem nebo mastí. Nabízíme Ti toto v poslušnosti společně s dokonalou oddaností. Oheň tepaného VOSKU a knotu je určen k rozžehnutí na počest Tvého jména. Protože toto je tak velké tajemství, musí být tato podivuhodná svátost doprovázena spolu s přesnými a pozoruhodnými chválami.“
Jak je zde prohlášeno, bylo zde jisté TAJEMSTVÍ a podivuhodná svátost v tento svatý večer, musí být doprovázena s přesnými a pozoruhodnými chválami. Bylo zde jakési okultní „Tajemství“ vyjádřené pomocí „voskovic“. V původním modlářském systému, který Řím převzal do svých obřadů, se takové víře dobře dařilo, protože je pozoruhodné s jakou jednomyslností národy i nejvíce vzdálené souhlasily s používáním voskových svíček ve svých svatých obřadech. Mezi Tungusiány, v blízkosti jezera Bajkal na Sibiři, „svíčky jsou umísťovány před „Baruchány“, což jsou bohové a modly zároveň. Na ostrovech Moluky jsou voskové svíčky užívány k uctívání Nita, nebo-li ďábla, kterého tito ostrované uctívají. „Dvacet nebo třicet osob na setkání,“ říká Hurd, „vzývá Nita za pomocí bubnování na malý posvěcený bubínek, zatímco dva nebo i více lidí ze shromáždění, rozsvěcují voskové svíce a vyslovují několik tajemných slov, kterými se mu zaříkávají.“
„V uctívání na Cejlónu,“ říká tentýž autor, „někteří oddaní vyznavači, kteří nejsou kněžími, si postaví kapličky, kde je každý z nich povinen mít obraz Buddhy a rozsvícená světla voskových svíček předtím, než ho uctívá květinami.“ Praxe, která je tak všeobecně konána, musela přijít z nějakého pravěkého zdroje a původně musela mít určitý mystický podtext. Voskové svíčky byly ve skutečnosti nečitelnými, jako mnoho i dalších věcí a bylo úmyslem ukázat na babylónského boha v jednom ze svých základních charakterů Velkého Prostředníka. Klasický čtenář si jistě pamatuje, že jedním z bohů pravěké starobylosti byl nazýván Uranos, což je „Osvícenec.“
S tímtéž charakterem byl uctíván Nimrod, když byl zbožštěn. Jako bůh slunce byl pokládán nejen za osvětlovače fyzického světa, ale i jako osvětlovače lidských duší, protože on rozpoznal taková odhalení, jako jsou „dobrota a pravda.“ Je evidentní ze Starého Zákona, stejně jako z Nového, že řádné a osobní jméno našeho Pána Ježíše Krista je „Boží Slovo“ – jako Zjevovatele srdcí a rad božské přirozenosti. Aby bylo možno identifikovat boha slunce spolu s Velkým Zjevovatelem božství, byl pod jménem Mitra vyobrazen jako socha lva se včelou mezi rty (viz obrázek). Včelou mezi rty boha slunce bylo míněno zdůraznění jeho samého jako “Slovo“. Neboť chaldejské slovo „Dabar“ znamená „včela“ a také „Slovo“. Pozice této včely v ústech nás nenechává na žádných pochybách, jaká myšlenka se zde sděluje. Bylo účelem zapůsobit na víru, že Mitra (o němž říká Plutarch, že byl uctíván jako Mesites – „Prostředník“), ve svém charakteru jako Uranos – „Osvícenec“, nebyl nikdo jiný než ten slavný o němž evangelista Jan říká:
„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh…V něm byl život a ten život byl SVĚTLEM LIDÍ.“
Pán Ježíš Kristus byl zjevením Božské přirozenosti, a muselo to být známo patriarchům, protože to samé říká evangelista: „Boha nikdy nikdo neviděl ; jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, ten jej vylíčil,“ že jím je, tak On „jemu“ zjevil. Než přišel Spasitel, starověcí židé obvykle mluvili o Mesiáši, nebo Božím Synu, pod názvem „dabar“, neboli „Slovo“. Toto vychází z významu toho, co je zapsáno v třetí kapitole 1. Samuelovy. V prvním verši kapitoly je psáno:
„V oněch dnech bývalo Hospodinovo slovo vzácné. Ani vidění nebylo časté,“
kvůli hříchu Elího se Pán po dlouhý čas nezjevil, jak to dělal u proroků. Když Pán zavolal Samuela, tato „zjevení“ Boha Izraele byla obnovena (i když ne Elím), proto je řečeno v posledním verši (v.21):
„Hospodin se pak i nadále ZJEVOVAL v Šílu, kde se zjevil Samuelovi svým slovem.“
Přestože Pán mluvil k Samuelovi, tento jazyk naznačuje více, než řeč, protože bylo řečeno, „Pán se zjevil“, tj. byl vidět. Když se Pán zjevil, nebo byl viděn Samuelem, bylo řečeno že to bylo „Slovo Hospodinovo.“ A tak, aby bylo „Slovo Hospodinovo“ viditelné, muselo to být osobní „Boží Slovo“, čímž jest Kristus.
Toto bylo evidentně Jeho prvotní jméno, kterým byl znám, a proto není podivuhodné, že Plato mohl mluvit o druhé osobě Trojice pod názvem Logos – v překladu „Dabar“ – „Slovo“.
Nyní světlo voskových svíček, jako světlo „dabaru – Včely“, bylo ustanoveno jako náhrada za světlo „dabaru – (Božího) Slova.“ A tak se odpadlíci odvrátili od „Pravého Světla – Božího Slova“ a ustanovili touto paralelou stín na Jeho místě. Tak to bylo zcela jasné i v případě, Saturnu, o němž mluví Dr. Crabb: „na jeho oltářích byly umístěny rozsvícené voskové svíčky, protože lidé byli Saturnem měněni od temnoty chyb ke světlu pravdy“. V asijském Řecku byl Babylónský bůh evidentně rozpoznán jako Osvětlující „Slovo“. Neboť zde nalézáme Včelu v takovéto pozici, což ujasňuje, že to byl symbol velkého „Zjevovatele“. Takový je také Mullerův odkaz k symbolice spojené s uctíváním Efezské Diany: „Její stálou symbolikou je včela, která však není nijak přisuzována Dianě… Sám hlavní kněz byl nazýván Essen, neboli král-včela.“ Charakter hlavního kněze poukazuje na charakter boha, kterého reprezentuje. Z uvažování nad božstvím Diany jako bohyně věží vyplývá, že to bylo stále totéž božství jaké provázelo babylónskou bohyni, a kněžský titul ukazuje, že Včela, která se objevovala na Dianiných medailích, byl jen jiný symbol jejího dítěte, jako „Semena ženy“, ve falešném charakteru jako Dabar, „Slovo“, které osvěcovalo duše lidí.
Lev v Ištařině bráně Babylónské
Toto je dokonalé „Tajemství“, které je vyjádřené pod voskovými svícemi hořícími na oltářích římskokatolické církve, kde máme velmi pozoruhodné důkazy z její vlastní formulace. Na stejném místě, kde se o „Tajemství“ voskových svic hovoří, nás Řím odkazuje ke Včele, kterou je vosk tvořen: „Když se s podivem zamyslíme a zvážíme-li počátek této hmoty, k utvoření voskových svící, musíme poté nutně vychvalovat původ včel, protože… sbírají z květin svou potravu, kdy květiny nejsou nijak poškozeny..nezrodí žádné potomky (jsou panensky čisté), ale odevzdávají ji svým mláďatům skrze svá ústa, tak jako i Kristus (k úžasnému příkladu) pochází z Otcových ÚST.“ Zde je zcela jasné, že Kristus je uveden jako „Boží Slovo.“ Jak si může někdo představovat tuto podobnost, která je obsažena v této pasáži a mít zde paralelu „Dabar,“ – „Včela,“ a „Dabar,“ – „Boží Slovo“ ???
V katolickém díle Pancarpium Marianum je Ježíš Kristus výslovně nazýván jménem Včely. Odkazuje na Marii pod titulem „Ráj potěšení“ autor tak říká: „V tomto ráji se ta božská Včela, která je vtělenou moudrostí, krmila. Zde bylo shledáno, že svržení plástve medu způsobilo to, že byla svržena i celá zkaženost a nepřátelství světa, a tak proměněna na sladkost. A tak rouhačsky reprezentuje Pána Ježíše, jako by měl vše potřebné k požehnání světa od své matky! Mohlo toto kdy přijít z Bible? Nikoliv! Toto muselo přijít jedině ze zdroje, kde pisatel vyučoval a nazýval „vtělenou Moudrost“ jménem Včela. Nyní vidíme, jak byl dvojsmysl tohoto jména aplikován na původ Pána Ježíše, toho je schopen pouze babylónský jazyk, který ukazuje odkud jeho teologie přichází. To je prokázáno modlitbou o požehnání voskových svíček, která musela být poskládána z Babylónských modlitebních knížek. Zajisté, v každém kroku, čtenář takto vidí víc a více přesnosti v božském jméně ženy na sedmi pahorcích - „Tajemství, veliký Babylón!“
Posouzení epištoly od Dr. GENTIANUSE HARVETA z Louvaine.
Tato práce, která je běžněji nazývána Úl Římské církve, obsahuje originální latinské pasáže, které jsou přeloženy výše. Výše zmíněné pasáže jsou k nalezení přinejmenším ve dvou vydáních římských misálů (modlitební knížky), které jsou nicméně nyní velmi vzácné. Jeden tištěn ve Vídni r.1506, se kterým byl citát v textu srovnáván a ověřen, a druhý tištěn v Benátkách roku 1522. Tato data předcházejí ustanovení reformace a zdá se, že tyto pasáže byly vymazány z následujících vydání, jako neschopné čelit pronikavému zkoumání, kterému s ohledem na náboženství, vše podléhalo v důsledku těchto velkých událostí reformace. Nicméně obřadní požehnání svíček, které nemělo žádného místa v Pontificale Romanum v Edinburgské právnické knihovně, bylo nalezeno v Pontificale Romanum, Benátky 1542, a v Pontificale Romanum, Benátky 1572. V obřad požehnání svíček, zařazeného do Římského misálu vytištěného v Paříži 1677, je velká chvála Včele, silně podobná pasáži, která je výše citována v textu. Zavedení této mimořádné fráze do náboženského obřadu je velmi starověkého data, a zanechalo zřetelnou stopu italskému zdroji.
Neboť ve slovech papežského biskupa Ennodiuse, který obýval italskou diecézi v šestém století, najdeme analogii tohoto uvažování. Tak v modlitbě pokud jde o „velikonoční svíci“ je jasně vyhlášen důvod pro obětování voskových svíček, protože skrze způsob včel, které produkují vosk, který je vytvořen, „svět má obraz toho, co je VLASTNÍ NEBI,“ a který se týká předmětu VYTVÁŘENÍ. Tyto včely jsou tak schopny, že „skrze ctnost květin vylévají mladým skrze svá ÚSTA s menší ztrátou času, než všechna jiná stvoření za normálních okolností.“ Tato modlitba obsahuje precizní představu modlitby v textu a je jen jediná možnost, čemu lze přičíst původ takovéto myšlenky. Toto muselo přijít z Chaldejské liturgie.
Přeloženo z knížky Two Towers od Alexandra Hislopa
