Historické důvody odmítání rozvodů
Radomír Malý Katolická nauka jednoznačně nepřipouští u katolicky řádně uzavřeného manželství rozvod, pouze v případě, kdy jeden z partnerů ohrožuje svým chováním zdraví nebo dokonce život druhého a dětí (alkoholismus, psychická choroba apod.), dovoluje separaci, tj. odluku od stolu a lože, nikdy však rozvod a nový sňatek. Kdo se nechá před světským soudem rozvést a uzavře nové manželství pouze na úřadě, neboť Církev mu na základě Spasitelových slov „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ logicky nikdy nemůže požehnat, nesmí přistupovat ke sv. přijímání, protože objektivně žije ve hříchu. Zdůrazňujeme „objektivně“, neboť subjektivně jsou leckdy okolnosti tak komplikované, že hřích dotyčné osoby může být zcela minimální, ne-li dokonce nulitní, nicméně řešit tuto stránku problematiky nepřísluší ani Církvi, to může jen Bůh, který vidí přímo do srdce a zná pohnutky a fakta, jež nemohou být známy jinému člověku a také žádné církevní instanci. Z toho ovšem vyvstává otázka: Proč je tedy Církev tak přísná? Soudobí neomodernističtí teologové a spolu s nimi i mnozí biskupové (např. němečtí) se domáhají toho, aby věřící, kteří po rozvodu uzavřeli sňatek s jiným partnerem, mohli dál přijímat Tělo Páně, záleží prý na tom, jestli oni sami ve svědomí pokládají svůj první sňatek za nulitní (toto hlásal v polovině 90. let zejména rottenburský biskup Walter Kasper, ještě předtím, než ho papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem a povolal do kurie). Odvolávají se na praxi nekatolických denominací. Pravoslavní dávají svým věřícím možnost maximálně jednou se rozvést a uzavřít před knězem nový sňatek, protestanté všech směrů ponechávají celou věc na svobodném posouzení místně příslušným duchovním, takže nejsou výjimkou případy, kdy pastor sezdá lidi, kteří absolvují po čtyřech rozvodech svoji pátou svatbu.

Katolická církev je jedinou institucí, která rozvody nepřipouští. To nemá jenom své dogmatické a právní důvody, které by mnohem lépe než já vyložili jiní, ale také své historicko-společenské příčiny. Právě o těch chci hovořit. Starověk Žádná mimokřesťanská civilizace, i když mnohé z nich byly přísně monogamní (např. čínská, perská aj.), neznala striktní manželskou nerozlučitelnost. V antické Římské říši byl rozvod naprosto přirozenou záležitostí. Křesťané v době pronásledování prvních tří staletí rozvody církevně sezdaných manželství vůbec neznali, alespoň prvokřesťanská literatura o nich nepíše. Rozvod a následný sňatek byl nota bene v prvokřesťanských obcích nepředstavitelný, zvláště uvážíme-li přísnou kající praxi i za drobnější hříchy, natož potom za smilstvo, jež prvotní křesťané pokládali za jeden z tzv. kapitálních hříchů, o nichž se diskutovalo, jestli vůbec mohou být odpuštěny. V prvotních křesťanských obcích byla známa a předčítána odvážná slova sv. Jana Křtitele ke králi Herodovi Antipovi, za něž položil i život: „Není ti dovoleno mít tuto ženu.“ Po ukončení pronásledování křesťanská Christianitas legalizovala nepřípustnost manželské rozluky, což mělo svůj úžasný sociální dopad. Muž si nemohl dovolit vyhodit ženu na ulici jen proto, poněvadž vzplanul hříšnou vášní pro jinou, mladší. Nemožnost rozvodu tak poskytovala ženě ekonomické a situační zabezpečení a to i v případě, kdy manžel se dopouštěl nevěry s jinými. Podle zákona nesměl zákonitou manželku vyhnat a zbavit ji majetku, který byl oběma společný. Křesťanský Codex Theodosianus z konce 4. stol. stanovil pro takové muže tresty vězení, církevní synody nad nimi vyhlašovaly klatbu[1]. Církevní zákaz rozvodů, sankcionovaný nadto i státem, znamenal proto nesmírný civilizační pokrok. Středověk Středověká Christianitas pokračovala v tradici své starověké předchůdkyně. Církev trvala na nerozlučitelnosti manželství a nemožnosti rozvodů a druhých sňatků i přesto, že nově obrácené národy ještě hověly pohanským mravům včetně hojně rozšířené promiskuity. Papežové bránili všem pokusům cizoložných králů delegalizovat své řádně uzavřené manželství a legalizovat hříšný konkubinát. Mikuláš I. v 9. stol. dal do klatby lotrinského krále Lothara II. za to, že vyhnal svoji zákonitou manželku Thietbergu a žil se souložnicí Waldradou. V klatbě se ocitli také arcibiskupové kolínský Guenther a trevírský Thietgaud, kteří králi Lotharovi „povolili“ rozvod. Papež Mikuláš všechno anuloval, Lothar, nechtěl-li jako exkomunikovaný přijít o trůn, musel propustit konkubínu a s omluvami vzít k sobě zpět řádnou manželku. Stejně jednali na přelomu 11. a 12. stol. papežové bl. Urban II. a Paschal II. vůči francouzskému králi Filipu I., taktéž počátkem 13. stol. Innocenc III. v případě francouzského krále Filipa II. Augusta, jenž legální ženu Ingeborgu vyhodil bez prostředků a začal žít s konkubínou Anežkou z Meranu[2]. To jsou jen některé nejznámější případy ze stovek dalších. Nerozlučitelnost manželství začaly zpochybňovat ve 12. stol. heretické sekty. Henriciáni (podle zakladatele Henrika z Lausanne) a ortliebovci (podle zakladatele Ortlieba) je prohlásili za dílo ďáblovo, albigenští, nejmasověji rozšířená sekta ve středověku, nepokládala manželskou nevěru a sexuální promiskuitu za hřích, jen po svých předácích, tzv. dokonalých, vyžadovala život v celibátu[3]. Renezanční smýšlení 14. a 15. stol. se nevyhnulo ani duchovenstvu. Obdiv k antice nesl s sebou i fascinaci pohanskou smyslností a promiskuitním chováním, jemuž podlehlo mnoho příslušníků duchovního stavu včetně některých papežů, konkrétně Innocence VIII. a Alexandra VI. Přesto však i v tomto smutném období nikdy nepřestala v katolickém světě platit církevní nauka o nerozlučitelnosti manželského svazku. Odpůrci církevní nauky argumentují, že ve středověku se hřešilo proti 6. a 9. přikázání stejně jako dnes, ne-li hůř. Středověk je zajisté široký pojem a jestli byly procentuálně tyto hříchy větší nebo menší než v současnosti, nemá nikdo nárok zjistit. Faktem je, že zejména v 8.-11. stol., kdy nově obrácené národy ještě svojí mentalitou vězely hluboko v pohanství, se hřešilo v sexuální sféře hodně, rovněž tak v renezanci, kdy se projevilo nadšení pro antický způsob života. Nicméně není rozhodující, jak mnoho se hřešilo, nýbrž jaký byl postoj ke hříchu. Představa, že se podaří hříchy vymýtit, je naivně utopická a vedla už ve středověku, kdy ji hlásaly některé sekty (např. valdenští nebo u nás husité), ke krvavým diktaturám á la husitský Tábor v Čechách. Zásadní rozdíl mezi středověkem a novověkem spočívá nikoli v tom, že se ve středověku hřešilo méně než dnes (to může a nemusí být pravda), nýbrž v tom, že středověk měl jasno v otázce, co je hřích a co je ctnost, což současná doba postrádá. Středověk povznesl rodinný život a patřičnou legislativou, obsahující ve smyslu církevní nauky též nepřípustnost rozvodu, zajistil dětem právo na výchovu v řádné rodině s otcem a matkou, což je nepostradatelné pro jejich duchovní a duševní vývoj. Tento civilizační pokrok je neoddiskutovatelný. Středověká Christianitas samozřejmě nelikvidovala rodinu ohrožující hříchy proti 6. a 9. přikázání a ani s tím nepočítala, neboť to nebylo reálné, podařilo se jí však kanalizovat je do odpadní žumpy tehdejší společnosti. Smilník(-ice) a narušitel(ka) manželské věrnosti byl(a) předmětem veřejné hanby a všeobecného opovržení, jak dokazují pranýře, dochované v mnoha evropských městech. Protože ale cílem křesťanského poselství není hříšníka navždy odepsat, nýbrž napravit a polepšit, Církev nabízela možnost nového začátku prostřednictvím zpovědnice, pamětliva Spasitelova jednání s cizoložnou ženou. Ten ji neodsoudil, nýbrž jí odpustil a řekl: „Jdi a nehřeš více.“ Každý hříšník v sexuální oblasti (tak jako v kterékoliv jiné) měl možnost přikleknout ke zpovědnici a kajícně, s pláčem svůj hřích vyznat, slíbit, že hříšný poměr zruší a svému manželskému partnerovi způsobenou újmu nahradí odpovídajícím chováním. Středověk tak výrazně eliminoval negativní účinky pohlavních hříchů na rodinný život tím, že nepřipustil v duchu katolické morálky možnost rozvodu, ale dal hříšníkovi šanci k nápravě a návratu k manželskému druhovi a dětem, že kladl provinilci neustále před oči slib, který dal při uzavírání sňatku před Bohem svému partnerovi. Církev považovala a považuje hřích proti manželské věrnosti za tak závažný proto, poněvadž se nejedná pouze o hřích proti tělu (i ten je podle nauky sv. Pavla z listu Římanům a 1. listu Korinťanům velmi těžký), nýbrž i o hřích lži, křivopřísežnictví a zrady, protože člověk zde hrubým způsobem porušuje slib, daný druhému člověku doživotně závaznou formou před Bohem. Posun u protestantské reformace Zakladatelé protestantismu Luther a Kalvín zachovali klasickou nauku, že sex mimo manželství je hříšný. Zároveň ale popřeli svátostný charakter manželského svazku (i když Luther zpočátku uznával všech sedm svátostí), což umožnilo volnější interpretace a povolování různých „výjimek“. Podle katolické nauky je manželství svátostí, tj. Božím ustanovením, při němž hraje nejdůležitější roli doživotní slib věrnosti, daný partnerovi. Bůh sám dává manželům na základě toho potřebné milosti, proto manželská nevěra znamená současně i pohrdání samotným Bohem, poplivání Jeho úžasné nabídky milostí plynoucích ze svátosti manželství. V protestantismu je manželství pouhým slibem dvou lidí před Bohem. Manželství ale ustanovila společnost, nikoli Bůh, proto jeho formy se mohou měnit podle okolností. Nelze tedy trvat vždycky a za všech okolností na požadavku věrnosti, protože mohou údajně nastat různé složité situace, které si vynutí „výjimku z pravidla“. Tak Luther povolil svému protektorovi kurfiřtovi Filipovi Hesenskému život ve faktické bigamii, s manželkou a milenkou současně[4], zatímco papež Klement VII. v téže době riskoval raději odpad celé Anglie od Katolické církve, než by králi Jindřichovi VIII. dovolil „rozvod“ s řádnou manželkou Kateřinou a nový sňatek s konkubínou Annou Boleynovou. Podle katolické nauky je každé řádně uzavřené a platné manželství – a takovým bylo i manželství Jindřichovo s Kateřinou Aragonskou – Božskou svátostí, proto i kdyby papež sebevíce chtěl anglickému králi z politických důvodů vyhovět, nemohl, nešlo to, protože neměl Boží mandát takové manželství zrušit. Podle protestantské nauky je však manželství jenom „smlouvou“, proto ji lze přizpůsobit případným změněným poměrům, což je v kompetenci kterékoliv legitimní církevní nebo světské autority, tudíž Lutherovi nedělalo žádné problémy teologicky a právně legalizovat smilstvo hesenského kurfiřta. Osvícenská „smlouva“ Lze říci, že zatímco protestantismus zůstal na půli cesty stát, osvícenství došlo definitivně ke svému cíli: sekularizovat a desakralizovat manželský svazek. Již Thomas Hobbes v 17. stol. činil manželství odvislé od lidského egoismu a tudíž rozlučitelné vždycky, když přestane jednomu z partnerů přinášet užitek[5], J. J. Rousseau optoval pro sexuální promiskuitu a manželství pokládal za pouhou „smlouvu“ dvou lidí před společností[6], Bůh se zde úplně vytrácí. V osvícenském pojetí Bůh nemá s manželstvím co dělat, je to čistě lidská záležitost nezávislá na jakémkoliv nadpřirozeném pořádku. Deisté tvrdili, že Bůh je takovýmto „ryze lidským“ záležitostem vzdálen a proto se o ně nestará, u ateistů je pak samozřejmé, že s Bohem v manželství nepočítali. Osvícenské zákoníky v celé Evropě nově definují manželství jako pouhou „smlouvu“ dvou lidí před státem. Tak tomu bylo i v případě našeho manželského zákoníku císaře Josefa II. z r. 1783, který se sice ještě odvolával na církevní právo, nicméně v jeho definici manželství chybějí výrazy „Bůh“, „svátost“ a „nerozlučitelnost“. I když Josefův manželský zákoník ještě nezná rozvody katolicky uzavřených manželství (pouze anulaci, jejíž podmínky se ovšem ne vždy kryjí s církevními), cesta k jejich legalizaci je zde otevřená a bylo jen otázkou času, kdy se stane skutkem. K tomu došlo r. 1868 v novém manželském zákoníku, který byl jednou z příčin zrušení konkordátu mezi Rakouskem-Uherskem a Sv. stolcem a dlouhodobého napětí ve vztazích obou subjektů[7]. Rakousko přistoupilo k legalizaci rozvodů poměrně pozdě. Již jakobíni za Velké francouzské r evoluce učinili rozvody snadnou záležitostí, nicméně Robespierre musel jejich podmínky opět zpřísnit pro všeobecnou zkázu mravů, jež nastala[8]. U protestantských států nenarážely snahy legalizovat rozvod na odpor, neboť – jak bylo řečeno výše – protestanté jej za určitých okolností připouštěli. Nejhorší situace panovala v nábožensky smíšených zemích. V Prusku ve 30. letech 19. století vláda uzákonila možnost rozvodů i u katolicky uzavřených manželství, když kolínský arcibiskup Clemens von Droste-Vischering přesně podle směrnic papeže Řehoře XVI. protestoval veřejně z kazatelny, zatkla jej policie[9]. Osvícenské a liberální vlády odmítaly respektovat, že katolicky uzavřené manželství je nerozlučitelné. Podle jejich filozofie se jednalo o pouhou „smlouvu“, kterou lze kdykoliv zrušit, když se změní její okolnosti (když si jeden z partnerů najde jiného). Odtud byl už jen krůček ke konstatování, že manželství nepředstavuje jedinou možnou formu soužití muže a ženy, neboť tou se mohou stát i soužití „na psí knížku“, polygamie a skupinové sexuální vztahy, partnerství (manželství?) homosexuálů a lesbiček, do budoucna i pedofilie, zoofilie a další zhovadilosti. Jde o naprosto logický a přirozený vývoj. Není-li manželství svátostí sankcionovanou Bohem, je-li pouhým lidským ustanovením, pak mají lidé právo je změnit, tj. nejenom dát možnost rozvodu a nového sňatku, ale také podle lidských chtíčů a libůstek legalizovat všechny formy mimomanželského soužití, jaké koho napadnou. Není-li Bůh nejvyšším Zákonodárcem, potom je jím člověk a ten má „svobodu“ suverénně rozhodovat i v intimních věcech své sexuality, Bůh a Jeho nástroj Církev mu nemají do toho co mluvit. To už je však záležitostí 20. století. Věk legalizace hanby Věřím, že přesně tak nazvou jednou historikové 20. století. To, co minulá staletí označovala podle přirozeného mravního zákona za hanbu, neboť Stvořitel darem studu chrání lidskou intimitu ve vztahu muže a ženy, 20. století vystavilo na odiv. Nahota se stala reklamním zbožím a podívanou pro zábavu v žurnálech, kinech, varieté a televizi, sexualita, dříve přítomná pouze v nejintimnějším soukromí lásky dvou lidí, je předmětem vtipů nejen v hospodách, ale též v divadlech, kabaretních pořadech a televizních talk-show, filmy bez postelových scén jsou vzácnou výjimkou a těžko se na trhu prosazují. Umělci, vědci, podnikatelé a politikové se veřejně chlubí svými sexuálními zkušenostmi a dobrodružstvími, neboť jim přidávají na popularitě. V dřívějších dobách i ti největší smilníci mezi korunovanými hlavami své sexuální skandály před veřejností skrývali, maximálně se s nimi netajili jenom v úzkém prostředí dvora jako francouzský Ludvík XIV. a jeho pravnuk Ludvík XV., jen někteří osvícenští intelektuálové se jimi chlubili (Rousseau, Heine, Goethe). Marxisté, zejména Engels, Lassalle a Bebel hlásali „volnou lásku“ jako formu údajného „osvobození“ ženy od „otroctví“ manželství a rodiny[10]. V. I. Lenin se před veřejností neskrýval svým životem v „trojúhelníku“ s řádnou manželkou N. K. Krupskou a milenkou I. Armandovou[11], v bolševickém Rusku došlo k uzákonění do té doby nejliberálnějšího rozvodového zákona, doprovázeného záplavou pornografie v umělecké tvorbě. Magnus Hirschfeld propagoval v sovětském Rusku homosexualismus, komunističtí funkcionáři se ostentativně před veřejností chvástali svými sexuálními zkušenostmi, v čemž „vynikla“ ministryně sociální péče a současně radikální feministka Alexandra Kollontajová[12]. Také italský fašistický diktátor Benito Mussolini, původně marxista a osobní přítel Leninův, se veřejně před občany chlubil svojí sexuální „výkonností“, podobně jako v nacistickém Německu Joseph Goebbels a Hermann Goering. Zkáza mravů přinutila bolševické tyrany v Sovětském svazu přibrzdit sexuální uvolněnost a zpřísnit rozvodové podmínky. Následoval export této zkázy na Západ, kde v USA r. 1967 Nejvyšší soud legalizoval pornografii, kterou již dříve šířili filmoví magnáti Rothstein, Sturmann a Zaffaro[13]. O rok později vypukla v západních velkoměstech revoluce mládeže s marxistickými hesly, jejíž součástí byly i požadavky „svobodného sexu“. Manželství pod tímto tlakem se stávalo čím dál snadněji rozlučitelným, do škol se zavedla od nejútlejšího věku tzv. sexuální výchova, která není ničím jiným než naváděním k promiskuitě. Sexualita byla oddělena od prokreativity a stala se rekreační záležitostí, antikoncepce umožňuje prožít rozkoš „bez rizika“. Do politiky a vzdělávacího procesu nastoupila generace revolucionářů-osmašedesátníků, kteří tenkrát veřejně hlásali a obhajovali smilstvo. Nepolepšili se a dnes se jím chlubí. Bývalý francouzský prezident Francois Mitterand, sice o generaci starší než osmašedesátníci, nicméně jejich velký protektor, když byl na tiskové konferenci dotázán, co je pravda na pověstech o jeho nemanželské dceři, hrdě odpověděl: „Ano, mám ji a je snad na tom něco špatného?“ Ano, je něco špatného na hříchu? Když zemřel, stály nad hrobem vedle sebe jeho manželka i milenka. Je snad něco špatného na manželském trojúhelníku? Třikrát rozvedený a počtvrté ženatý kancléř SRN Gerhard Schroeder a jeho čtyřikrát rozvedený ministr zahraničí Joschka Fischer jsou opravdovou „vizitkou“ manželské věrnosti a morálky. Nikomu to nevadí, oni se nemají za co stydět, vždyť stud je středověký přežitek. Snad největším výlupkem nestydatosti byl americký exprezident Bill Clinton. Nebyl jediný mezi prezidenty USA, kdo měl sexuální skandály, jenže ti dřívější je před veřejností ještě pečlivě ukrývali, jako F. D. Roosevelt poměr se svojí sekretářkou nebo J. F. Kennedy s herečkou M. Monroeovou. Clinton však se svými aférami, které měl ještě před nástupem do Bílého domu, veřejně chlubil a nebylo mu hanba ani poté, co byl nucen přiznat se pod tíhou faktů, že si nechal ve své kanceláři v Bílém domě od mladé stážistky olizovat genitálie. Již přirozený lidský stud by vedl každého trochu méně otrlého politika k okamžité rezignaci a „k chození v kanálech“, jenže Clinton tvrdě hájil svůj post a nakonec uhájil, aniž to americké veřejnosti vadilo. Není se co divit, vždyť k jedněm z „nejušlechtilejších“ amerických hrdinů patří černošský vůdce Martin Luther King, zavražděný r. 1968. I jeho žena-vdova dosvědčuje ve své knize „Můj život s M. L. Kingem“, že to byl erotoman a sexuální maniak, s nímž to neměla lehké, jenže pro mnoho lidí je toto naopak kladná hodnota. Je smutné, když se tomuto trendu přizpůsobuje i Katolická církev. Před nedávnem se konal v Rakousku pohřeb prezidenta Thomase Klestila, jenž dal opravdu „skvělý příklad“ manželské morálky celému národu tím, že se již v úřadě rozvedl se svojí ženou, s níž prožil desítky let a vzal si svoji mladou tajemnici. Při pohřbu v katedrále kardinál Schoenborn nedovolil, aby jeho zákonitá první manželka, s níž měl řádně uzavřený církevní sňatek, mohla sedět v první lavici mezi nejbližšími příbuznými, ačkoliv o to po právu žádala. Její místo zaujala ta druhá. Kdo má možnost dívat se na rakouskou televizi, mohl vše sledovat. Pravověrný katolický tisk to ostře kritizoval, liberálové však jásali: Vídeňský arcibiskup fakticky schvaluje legitimitu druhého Klestilova manželství po rozvodu! Nikdo nepomyslel, jak asi bylo Klestilově první ženě. Je nepředstavitelné, že by takto jednali ve středověku papežové Mikuláš I., Urban II. nebo Innocenc III. Jen ona měla právo na to hlásit se jako jeho manželka a sedět na čestném místě, neboť před Bohem zůstalo její manželství s Klestilem trvale platné a na tom nic nezměnila ani hanebná zrada jejího chotě. Jestliže ani Církev se jejího práva nezastala, jako tomu vždy bývalo v dobách mnou jmenovaných velkých papežů středověku, zač potom stojí její reprezentanti? Děsí mne pomyšlení, že by v Katolické církvi mohlo jednou dojít k připuštění rozvedených a podruhé ženatých ke sv. přijímání a tím de facto k legalizaci rozvodů církevně uzavřených sňatků. Byla by to totální kapitulace před duchem tohoto světa, před hříchem. Snažil jsem se provést historickou analýzu, abych dokázal, že právě legalizace rozvodové praxe to byla, jež uvedla do pohybu lavinu sexuálních zvráceností. Tu by měla Církev uznat tím, že by rozvedené a podruhé ženaté (vdané) připustila ke svátosti Eucharistie? Beru přitom jako seriózní námitku, že někoho opustil partner, rozvedl se s ním, on to nevydrží a ožení se (provdá) podruhé. Hlavní vina spočívá samozřejmě na státní legislativě, jež místo aby se snažila přimět nevěrného partnera ke splnění manželského slibu, který jednou dal, uzákoní jeho podlé jednání rozvodem. Poškozená strana, jež nakonec také vstoupí do civilního manželství, má tak minimální vinu, snad i žádnou (to ví jen Bůh), nicméně objektivní stránka věci je, že i ona žije ve hříchu (což subjektivně být nemusí) a Církev musí dbát právě na objektivní stav, soudit subjektivní pohnutky dotyčných osob velmi často není schopna, to dokáže jenom Bůh. Vážím si proto těch rozvedených a znovu sezdaných katolíků, kteří pokorně přijali svoji situaci, kdy nemohou chodit ke sv. přijímání a všechno odevzdávají Pánu s tím, že On nejlépe všechno ví a jejich strasti i trpělivost odmění na věčnosti, spokojí se s duchovním sv. přijímáním, které jim Církev nezakazuje a nezatěžují agendy církevních soudů vykonstruovanými důvody neplatnosti svého prvního manželství. Je proto přinejmenším netaktní, když kněz nutí rozvedeného žijícího v novém manželství přistupovat ke sv. přijímání, ačkoliv on je se svou situací vyrovnán a má obavy (oprávněné) ze svatokrádežného přijímání. Jistě, mnohým lidem rozvedeným bez vlastní viny, kteří neunesli tíhu své samoty nebo se nechali svést mylnými názory a vstoupili do nového sňatku, se může dít tímto postojem křivda, nicméně mnohem větší křivda pro velké množství ostatních by nastala, kdyby se sv. přijímání pro rozvedené a opětně sezdané povolilo. Zkoumat, kdo byl rozveden vlastní vinou nebo vinou partnera a podle toho rozhodovat, je prakticky nemožné s ohledem na značnou míru subjektivního faktoru. Pokud je ale objektivně takový stav hříšný – a on hříšný je, neboť před Bohem platí jako řádné manželství to uzavřené před Církví v kostele a nikdo nemá právo je rušit, vždycky existuje jistá míra pravděpodobnosti, že dotyčný je ve stavu těžkého hříchu a jeho přijímání by bylo svatokrádežné, čili ohrožující jeho věčnou spásu, nehledě k tomu, že v povědomí katolických věřících by došlo k totálnímu znevážení svátosti manželství. Nutno počítat s lidskou přirozeností nakloněnou v důsledku dědičného hříchu spíše ke zlému než k dobrému, proto mnozí katolíci by v případě, kdyby se dovolilo sezdaným po rozvodu přijímat Tělo Páně, neváhali přistoupit k této svátosti lehkomyslně s rezervou mysli, že „když nám to nebude klapat, tak se rozvedeme a najdeme si někoho jiného, vždyť k přijímání můžeme chodit dál“. Krom toho povolení sv. přijímání podruhé sezdaným po rozvodu by znamenalo negaci všech námah a zápasů, které Církev v minulosti vedla na obranu monogamního manželství a požehnání nynějšímu stavu devastace a destrukce manželského a rodinného života. Modleme se proto, aby Katolická církev zůstala věrna tradičnímu Kristovu „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ a neustupovala neomodernistickému nátlaku nezodpovědných liberálních teologů, moralistů, ale také některých kněží či dokonce biskupů.