Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Jsem smutný z pokrytecké katecheze Benedikta XVI. dne 18.10.2006 Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve   Proč volím tak tvrdé slovo „pokrytectví“? Protože právě Benedikt XVI. řekl o velikonocích 2006 na Velký pátek o Jidášovi opačnou věc, než řekl 18.10.2006. O velikonocích 2006 Benedikt XVI. pravdivě řekl: Jidáš oceňuje (hodnotí) „Ježíše podle kategorií moci a úspěchu (zisku): podle něj jsou reálnými pouze moc a zisk, milost Boží se nepočítá (nemá cenu). Je lačný (chtivý, nenasytný): peníze jsou mu důležitější než společenství s Ježíšem, důležitější než Bůh a Jeho milost. Tímto způsobem se stává rovněž lhářem, který hraje dvojí hru, člověkem, který žije ve lži a tímto ztrácí (zatracuje) smysl (logičnost, význam) nejvyšší pravdy, smysl (význam, logičnost) Boha. Tímto způsobem se stává tvrdým, neschopným k obrácení, k nadějnému návratu marnotratného syna a promrhává zničený život.“ (-český překlad z polského)

Judasz ocenia bowiem „Jezusa w kategoriach władzy i sukcesu: dla niego rzeczywistość stanowią tylko władza i sukces, miłość się nie liczy. I jest zachłanny: pieniądze są ważniejsze od komunii z Jezusem, ważniejsze od Boga i Jego miłości. W ten sposób staje się również kłamcą, który prowadzi podwójną grę; człowiekiem, który żyje w kłamstwie i tym samym zatraca sens najwyższej prawdy, sens Boga. W ten sposób staje się twardy, staje się niezdolny do nawrócenia, do ufnego powrotu syna marnotrawnego i marnuje zniszczone życie". (-polský překlad) O velikonocích mluvil pravověrně, tak jak křesťané vždy a všude o Jidášovi věřili. Dne 18.10.2006, však Bohu žel, promluvil jako liberální modernističtí teologové a stoupenci New Age, když zpochybnil věčné zavržení zrádného, ulhaného apoštola Jidáše. Zde je katecheze Benedikta XVI. na generální audienci 18.října 2006 „Jidáš Iškariotský - tajemství plánu spásy“. Drazí bratři a sestry, končíme dnes s cyklem portrétů apoštolů, které Ježíš přímo povolal během svého pozemského života, a nemůžeme opominout toho, který je v seznamech Dvanácti vždy jmenován jako poslední – Jidáše Iškariotského. K němu zde přiřadíme osobu, která je později zvolena namísto něho, tedy Matěje. Už jen prostá zmínka jména Jidáš vyvolává u křesťanů instinktivní projev nelibosti a odsouzení. Význam přídomku „Iškariotský“ je kontroverzní. Nejrozšířenější vysvětlení jej vykládá jako „muž z Keriót“, což je odkaz na jeho rodnou ves, ležící poblíž Hebronu a zmiňovanou dvakrát v Písmu svatém (srv. Joz 15,25; Am 2,2). Jiní jej interpretují jako variaci výrazu „sikario“ jako by šlo o narážku na bojovníka, ozbrojeného dýkou, která se latinsky nazývá sica. A nakonec je tento přídomek pokládán za jednoduchý přepis hebrejsko-aramejského výrazu, který znamená: „Ten, který ho měl zradit. Toto označení se vyskytuje dvakrát ve čtvrtém evangeliu, tedy po Petrově vyznání víry (srv. J 6,71) a potom během pomazání v Betánii (srv. J 12,4). Další pasáže naznačují, že zrada právě probíhala, když říkají „Ten, který ho chtěl zradit“ - během poslední večeře po oznámení zrady (srv. Mt 26,25) a po Ježíšově uvěznění (srv. Mt 26,46.48; J 18,2.5). Naproti tomu seznamy Dvanácti apoštolů mluví o zradě jako o faktu, ke kterému již došlo: Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil, tak to říká Marek (Mk 3,19); Matouš (10,4) a Lukáš (6,16) mají rovnocenné výrazy. Zrada jako taková má dva momenty: nejprve naplánování, když se Jidáš dohodne s Ježíšovými nepřáteli za třicet stříbrných (srv. Mt 26,14-16) a potom uskutečnění polibkem, daným Mistrovi v Getsemanech (srv. Mt 26,46-50). V každém případě však evangelisté kladou důraz na jeho hodnost apoštola, která Jidášovi patřila se všemi důsledky: je opakovaně jmenován „jedním z Dvanácti“ (Mt 26,14.47; Mk 14,10.20; J 6,71) nebo „z počtu Dvanácti“ (Lk 22,3). Ježíš dokonce dvakrát, když mluví k apoštolům, právě o něm říká: „jeden z vás“ (Mt 26,21; Mk 14,18; J 6,70; 13,71). A Petr o něm řekne, že „se počítal k nám a měl účast na této naší službě“ (Sk 1,17). Jedná se tedy o postavu, patřící ke skupině těch, které si Ježíš vybral jako nejbližší druhy a spolupracovníky. Při pokusu podat vysvětlení událostí, ke kterým došlo, tak vyvstávají dvě otázky. První spočívá v tom, že se ptáme, jak je možné, že Ježíš vybral tohoto člověka a dal mu důvěru. Především totiž proto, že Jidáš, který byl vlastně ekonomem skupiny (J 12,6b; 13,29a), je v Janově evangeliu označen také za „zloděje“ (J 12,6a). Tajemství této volby vyniká ještě více, když o něm Ježíš pronáší velmi přísný soud: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí!“ (Mt 26,24). Ještě hutnějším se stává tajemství jeho věčného údělu, dozvídáme-li, že se v Jidáši „hnulo svědomí – jak jsme slyšeli před chvílí ve čtení – a přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: «Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev»“ (Mt 27,3-4). I když se pak vzdálil, aby se šel oběsit (srv. Mt 27,5), nenáleží nám měřit toto jeho gesto a nahrazovat tak Boha nekonečně milosrdného a spravedlivého. (Libor Halík doplňuje: Každý pravověrný křesťan, počínaje 11 svatými apoštoly v 1. století a konče posledním křesťanským popelářem či uklizečkou ve 20. století, vždy měřil gesto Jidášovo jako vrchol pokrytectví. Jidáš byl hercem, lhářem až do poslední vteřiny svého života. Lhal druhým, lhal Bohu, lhal sobě. Jeho pozdní lítost neměla žádnou dobrou hodnotu. Stejně jako ji nemá plačtivá sebelítost lidských obyvatel Pekla, kde je pláč a skřípění zubů.) Druhá otázka se týká Jidášova jednání. Proč Ježíše zradil? Otázka je předmětem různých hypotéz. Někteří poukazují na faktor jeho lačnosti po penězích, jiní zastávají vysvětlení mesiánské povahy: Jidáš byl prý zklamán tím, když zjistil, že Ježíš nazařadil do svého plánu politicko-vojenské osvobození své země. Evangelní texty však ve skutečnosti kladou důraz na další aspekt: Jan výslovně praví, že „ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil“ (J 13,2); podobně píše Lukáš: „Tu vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti“ (Lk 22,3). Tímto způsobem jsou překročeny historické motivace a událost se vysvětluje na základě osobní odpovědnosti Jidáše, který uboze podlehl pokušení Zlého. Jidášova zrada zůstává v každém případě tajemstvím. Ježíš s ním jednal jako s přítelem (srv. Mt 26,50) (Libor Halík doplňuje: Ježíš pozdravil Jidáše slovem „příteli“, ale jakým to řekl tónem, čili neverbálně, to v evangeliu zaznamenáno není. Avšak z kontextu toho, že Kristus mnohokrát řekl o Jidášovi, že je ďábel a v modlitbě k Bohu Otci těsně před zrádným polibkem ho označil za syna zatracení, zavržení – Jan 17.kapitola,12.verš, musíme připustit, navdory falešným prorokům z hnutí New Age a jejich spojenců v církvích, že Ježíšův tón nebyl medově sladký, ale byl studený jako led.), ale ve svých výzvách k následování cestou blahoslavenství neznásilňoval jeho vůli, ani ji nechránil před satanovými pokušeními, protože respektoval lidskou svobodu. Možnosti perverze lidského srdce jsou ve skutečnosti opravdu mnohé. Jediný způsob, jak se jim vyhnout, spočívá v tom nekultivovat jenom individualistickou, autonomní vizi věcí, ale naopak, stavět se stále znovu na stranu Ježíšovu a jeho hledisko přijímat za své. Den za dnem musíme usilovat o plné společenství s Ním. Připomeňme si, že také Petr se mu chtěl postavit v tom, co jej čekalo v Jeruzalémě, ale dostalo se mu silného napomenutí: „Nemáš na mysli věci božské, ale lidské“ (Mk 8,32-33)! Petr po svém pádu litoval a dostalo se mu odpuštění a milosti. Také Jidáš litoval, ale jeho lítost degenerovala v zoufalství a tak došel k sebedestrukci. Pro nás je to výzva mít stále na mysli to, co říká sv.Benedikt v závěru zásadní V. kapitoly své „Řehole“: „Nikdy nezoufej před Božím milosrdenstvím“. Bůh je ve skutečnosti „větší než naše svědomí“, jak říká svatý Jan (1 J 3,20). Mějme tedy na mysli dvě věci. Za prvé: Ježíš respektuje naši svobodu. Za druhé: Ježíš očekává naši připravenost litovat a obrátit se; je plný milosrdenství a odpuštění. Ostatně, myslíme-li na negativní roli, kterou sehrál Jidáš, musíme ji zařadit do vyššího vedení událostí ze strany Boží. Jeho zrada vedla k Ježíšově smrti, který tato děsivá muka proměnil na prostor spasitelské lásky a odevzdání se Otci (srv. Gal 2,20; Ef 5,2.25). Sloveso zradit je překladem řeckého slovesa, které znamená „vydat“. Někdy je dokonce Bůh osobně jeho podmětem: byl to on, kdo z lásky „vydal“ Ježíše za nás všechny (Ř 8,32). Ve svém tajemném plánu spásy Bůh přijal neomluvitelné Jidášovo gesto jako příležitost totálního darování Syna k vykoupení světa. Na závěr chceme zmínit také toho, který byl po Velikonocích zvolen na místo zrádce. V Jeruzalémské církvi byli společenstvím navrženi dva, mezi nimiž se pak losovalo: „Josef, kterému se říkalo Barsabáš – příjmení měl Justus a Matěj“ (Sk 1,23). A právě ten druhý byl zvolen a tak „přibrán k jedenácti apoštolům“ (Sk 1,26). Nevíme o něm nic jiného než to, že i on byl svědkem pozemského Ježíšova údělu a zůstal mu věrný až do konce. Velikost této jeho věrnosti pak umocňuje božské povolání převzít místo po Jidášovi a jakoby kompenzovat jeho zradu. Vezměme si odtud poslední poučení: ačkoli v Církvi nechybějí nehodní křesťané i zrádci, je na každém z nás snažit se vykompenzovat zlo, kterého se dopustili, svým zářivým svědectvím vydaným Ježíši Kristu, našemu Pánu a Spasiteli. Přeložil Milan Glaser Česká sekce Radia Vatikán 18.10.2006 http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=6628&PHPSESSID=b59ebabb2bb1c7a093645f61e0ec1ed1 Benedikt XVI., kromě toho hned následující den 19.10.2006 po neevangelijní katechezi o Jidášovi bez jakékoli omluvy, že by se den předtím zmýlil, či přeřekl, vyslovil na IV. národním kongresu italské církve následující homilii. (text celého znění viz: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=6637 ) V jejím závěru se ptá: „Jak je to s naší vírou?.....Ve světě, který se mění, se evangelium nemění.“

Dne 6. října 2006 sloužil papež Benedikt XVI. ve vatikánském Apoštolském paláci mši pro členy Mezinárodní teologické komise a VAROVAL TEOLOGY, ABY SE NEPODBÍZELI. V promluvě řekl, že sklání-li se teolog před módními názory, prostituuje se. "Mluvit tak, aby nám tleskali, říkat to, co lidé chtějí slyšet, sklánět se před diktátem obecného mínění, to je prostituce slova i duše", řekl papež s odkazem na 1. list Petrův. "Teolog potřebuje určitou cudnost, díky níž se nepodrobuje takovýmto standardům, neusiluje o potlesk, ale o poslušnost vůči pravdě", pokračoval. "A jsem přesvědčen, že toto je fundamentální ctnost teologa: kázeň, tvrdá kázeň poslušnosti pravdě, jež nás činí spolupracovníky pravdy, ústy pravdy, abychom se nepřizpůsobovali dnešní řece slov, ale abychom byli skutečně očištění a cudní skrze tuto poslušnost pravdy, tak aby v nás mluvila pravda." Papež připomněl, že podle svatého Tomáše Bůh není objektem, ale subjektem teologie: "ten, kdo v teologii promlouvá, je Bůh sám: a naše řeč i myšlení slouží jen k tomu, aby byl slyšen, aby slovo Boží našlo prostor v tomto světě". Teolog dosáhne očištění "v tichu a kontemplaci". Cílem je, aby "Bůh byl stále přítomen v naší duši a transformoval celé naše bytí". Ale krásným povoláním teologa je hovořit, uzavřel papež. "To je jeho poslání: v užvaněnosti naší doby, v inflaci slov předkládat ta podstatná slova. Ve slovech se zpřítomňuje Slovo, Slovo, jež vychází z Boha, Slovo, které je Bůh". Zenit, 10. 10. 2006 a http://res.claritatis.cz/?id=2237 Ptám se proč Benedikt dne 6.10.206 varoval své teology, aby se neprostituovali módními názory, když dne 18.10.2006 na své varování zapomene a ohledně teologie o Jidášovi se prostituuje on sám? A dne následujícího 19.10.2006 říká, že evangelium se nemění. Proč ho tedy dne 18.10.2006 změnil? Znáte někdo jinou odpověď než tu, že šlo o pokrytectví? Zpochybňovat věčné zavržení ulhaného Jidáše je podobně jako zpochybňování vzkříšení Ježíše Krista tzv. Trojským koněm, který likviduje Církev zevnitř. Biskupové, kněží, laici si pak mohou myslet, že když se oni budou chovat podobně jako Jidáš, tak zavrženi nebudou. Proto se pak jako Jidáš chovají. Pokud se křesťanům v dnešní době tak hlubokého morálního úpadku (sex bez závazků každého s každou, sodomie – homosexualita, politická strana pedofilů, vyvražďování celých národů umělými potraty a potratovou antikoncepcí) jako lék nabízí od nejvyšší katolické pozemské autority lživé „evangelium“ možné spásy Jidáše, pak vláda Antikrista a jeho pomocníka falešného církevního proroka je přede dveřmi! Jistý chorvatský římskokatolický kněz mi nedávno řekl, že on se obává, že tím falešným pomocníkem – prorokem Antikrista bude papež Benedikt XVI. (starým jménem Ratzinger) nebo papež, který nastoupí po něm. Viz Zjevení 13.kapitola, následující verše: 11 Vtom jsem viděl jinou šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak. 12 Z pověření té první šelmy vykonává veškerou její moc. Nutí zemi a její obyvatele, aby klekali před první šelmou, které se zahojila její smrtelná rána. 13 A činí veliká znamení, dokonce i oheň z nebe nechá před zraky lidí sestoupit na zem. 14 Bylo jí dáno dělat znamení ke cti první šelmy a svádět jimi obyvatele země; rozkazuje obyvatelům země, aby postavili sochu (obraz) té šelmě, která byla smrtelně zraněna mečem, a přece zůstala naživu. 15 Je jí dáno, aby do sochy (obrazu) té šelmy vdechla život, takže ta socha (ten obraz) mluvila a vydala rozkaz, že zemřou všichni, kdo před ní nepokleknou. 16 A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch, 17 aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího jména. 18 To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest.