 |
Zaznamenali jsme
116468783
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Teologie: Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona
Vloženo Sobota, 09. prosinec 2006 @ 10:11:04 CET Vložil: Bolek |
poslal Karels
Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona
Řeč v nadpise je konstatováním Našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Když jsem si pročítal תנ״ך [Tanach], pro nás křesťany pojmenovaný jako Starý zákon, tak jsem si mohl něčeho povšimnout. Rabíni ve svých marginálních, okrajových poznámkách napsali jednu zvláštní věc.
יא ר״פ וס״פ נ – což znamená jedenáct výskytů věty, která má hebrejské písmeno נ [nun] na začátku věty, ale i na konci téže věty. V תנ״ך Tanachu je jedenáct vět, které začínají a končí hebrejským písmenem נ [nun]. Co je na tom podivné? Může to být také náhoda, které si povšimli opisovači.
Náhodu připouštím, ale vzhledem k tomu, jaký charakter mají tyto biblické texty, tak se mi to zdá velmi málo pravděpodobné. Můj názor k problému je následující. Židé nějakým způsobem chtěli „označit“ některé biblické věty, a tak uspořádali syntaktickou skladbu hebrejské věty tak, aby začínala a končila hebrejským písmenem nun. Musíme si uvědomit, že biblický text byl napsán na svitku a ve své prapůvodní podobě neměl nejenom vokalizaci, ale ani mezery!
Takže například náš pozdrav „dobrý den“ by vypadal v hebrejské podobě, v konsonantní podobě asi takto: „dbrdn“. Slovní spojení je napsáno bez vokalizace a bez mezery. Ale také bychom to slovo dbrdn, o kterém víme, že znamená dobrý den mohli zpětně rozpoznat jako dobrodiní! To je jenom nastínění určitých problémů s hebrejským textem. Pro židovské věřící byl biblický text תנ״ך natolik posvátný, že když jej opisovali a udělali chybu, byl opisovaný svitek zničen.
Vraťme se k úvodní problematice, s kterou se s vámi sdílím, vážení čtenáři. Mně se podařilo najít pouze deset vět s נ [nun] na začátku věty a s ן [nun] na konci té samé věty.
„Když se na někom objeví rána malomocenství, bude přiveden ke knězi.“ (Levitikus 13:9)
„Ano, přejdeme ve zbroji před Hospodinem do země kenaanské, aby nám zůstalo ve vlastnictví naše dědictví v Zajordání.“ (Numeri 32:32)
„Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat“ (Deuteronomium 18:15)
„Řeka svými toky oblažuje město Boží, svatyni příbytku Nejvyššího.“ (Žalm 46:5)
„On před jejich otci činil divy v zemi egyptské na Sóanském poli.“ (Žalm 78:12)
„Navoněla jsem své lůžko myrhou, aloe a skořicí.“ (Přísloví 7:17)
„Lidský duch je světlo od Hospodina; to propátrá všechny nejvnitřnější útroby.“ (Přísloví 20:27)
„Ze rtů ti kane strdí, má nevěsto, pod tvým jazykem je med a mléko, a vůně tvých šatů je jak vůně Libanónu.“ (Píseň písní 4:11)
„Prchněte ze středu Babylóna, vyjděte z kaldejské země. Buďte jako kozlové před stádem.“ (Jeremiáš 50:8)
„Byli vyzbrojeni lukem, bojovali pravou i levou rukou, kamením i šípy z luku. Pocházeli z Benjamína, ze Saulových bratří.“ (1 Paralipomenon 12:2)
To je deset vět, které se mně podařilo nalézt. Co je na tomto výběru tak zajímavého? Především biblický text: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat“ (Deuteronomium 18:15)
Měli bychom si uvědomit, že židé chtěli různým způsobem upozornit na výjimečnost určitého biblického textu. Oni tehdy neměli psací stroje, tiskárny, zvýrazňovače a já nevím, co ještě. Takže, aby upozornili na výjimečnost nějakého biblického textu, tak buď zvětšili, zmenšili písmeno hebrejského textu, nebo učinili jiný „zásah“ do biblického textu. V tomto případě uvozují výše uvedené věty hebrejská písmena נ [nun] a na konci těchto vět je finální podoba písmene – ן [nun].
Tady musím něco vysvětlit. Pokud se nějaké slovo, či gramatický jev vyskytuje vzácně například dvakrát, třikrát pak není příliš obtížné stanovit význam, vysvětlení. Čím se nějaké slovo, či gramatický jev vyskytuje častěji ve Svatých textech Bible, tím je i obecnější, a tím pádem je i obtížnější stanovit význam. Těch deset výše uvedených vět, bratři a sestry, si představte jako by byl nějaký paragraf „rozesetý“ na různých místech textů v právním zákoně.
Všechny věty se nějakým způsobem týkají Izraele. Na základě výše uvedených vět se dozvídáme, že Bůh má svatyni uprostřed Izraele. Snad je to polemika proti dalším kultům Boha, které byly na území tehdejšího Izraele. Všemohoucí Bůh činil zázraky v Egyptě, to snad zdůraznili hagiografové jako polemiku proti možnému zamítnutí Božího jednání v Egyptě a proti jakémusi „zbožštění“ Mojžíše.
Území a kněz, to jsou biblické texty podle Levitiku a Numeri. Pokud se pozorně zamyslíme nad výběrem vět, které jsem vám nabídl k posouzení, tak tyto „mapují“ celou historii židovského národa. Začíná se narozením, v tomto úhlu pohledu bychom mohli chápat výrok: „Lidský duch je světlo od Hospodina…“ Člověku je dán duch, aby mohl činit rozhodnutí. Nikdo nebude bez výmluvy.
Připomínka země kenaanské (aby židovský věřící věděl, že mu zem byla dána darem) a kněžské služby souvisí s každodenním životem zbožného židovského věřícího. Dále je tam zmínka o egyptském a babylonském zajetí (Žalm 78:12, Jeremiáš 50:8). Součástí každodenního života zbožného věřícího jsou také pokušení a nástrahy, což se připomíná veršem Přísloví 7:17.
Pokušení může být sebelépe „zabalené“, ale pořád je jenom pokušením. Celý kontext, celá pasáž onoho místa biblické knihy Přísloví je o pokušení, kterému kdosi podlehl a zemřel. Jiný biblický text naproti tomu odhaluje téměř romanticky legitimitu schváleného sexuálního vztahu. (Píseň písní 4:11)
Jak máme v „záplavě“ těchto nejrůznějších biblických veršů pochopit ten nejpodstatnější text? „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat“ (Deuteronomium 18:15)
Život zbožného vyznávajícího žida, který žil v rozmezí doby Starého zákona byl životem plných proměn. Zajetí v Egyptě, potom v Babylóně, v osobním životě musí čelit nejrozmanitějším pokušením, od kterých není uchráněn. Stejně tak pohlavnost, možná až příliš zatracovaná v našich sborech, je zcela normálním chováním.
Prostě život, který nebyl nepodobný tomu našemu křesťanskému životu, avšak s jednou zásadní obměnou. Celý národ, ba i každý židovský věřící očekával a očekává na onoho proroka, jakým byl Mojžíš. Podobně jako okolnosti, které židovského věřícího obklopovali a byly naprosto normální, naprosto běžné, tak bylo naprosto běžnou součástí života židovského věřícího očekávání Mesiáše.
Očekávání na onoho proroka, očekávání na divotvůrce podobnému Mojžíši je stejně tak reálné jako pohlavní touha, pokušení, kterému se musí čelit, zajetí Izraele v Egyptě, potom v Babylóně a možnost svobodné volby. Očekávání Mesiáše je životodárnou mízou, která udržovala a udržuje naději židovského národa v tomto světě, naději židovského národa na lepší život.
Musí to byt prorok, prostřednictvím kterého Pán Bůh bude činit zázraky, jako tomu bylo v případě Mojžíše. Ten nový prorok stejně tak musí přinést zákon, podobně jako to učinil Mojžíš. Já věřím a vyznávám, že všechna očekávání a naplnění biblického textu z páté knihy Mojžíšovy (Deuteronomium 18:15) naplnil Ježíš Kristus. Ježíš je oním novým prorokem, jakým byl Mojžíš. My křesťané víme, že Ježíš je nejenom prorokem, ale rovněž i Bohem zjeveným v těle.
Možná si ani neuvědomujeme, jaké máme privilegium, jakou máme výhodu, když jsme v osobě Ježíše Našeho Pána rozpoznali tolik očekávaného Mesiáše, Krista.
Karels
|
POKRYTECTVÍ RABÍNŮ - SOUČASNÍKŮ JEŽÍŠE KRISTA (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Sobota, 09. prosinec 2006 @ 17:03:23 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416 | POKRYTECTVÍ RABÍNŮ - SOUČASNÍKŮ JEŽÍŠE KRISTA
(Myslím, že toto vhodně doplňuje Tvůj dobrý uvodní článek Karelsi)
Ve všech čtyřech evangeliích se dozvídáme, že zákoníci (rabíni – učitelé Písma svatého) a farizeové (horlivě zbožní laici - modlitebníci) byli zpočátku přesvědčeni, že Ježíš je Mesiáš. Všechny jejich teologické výzkumy to potvrzovaly. Především výzkumy proroctví Mojžíšova (Dt 18,9-22 i Dt 13,2-6). Zákoník Nikodém, zastoupený ve veleradě (učitel Izraele – J 3,10), to před Ježíšem přiznal slovy:
„Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže učinit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ (J 3,2)
Jakmile začal Ježíš napomínat a kárat jednání zákoníků, tak se naplnila jeho diagnóza o pokryteckých, či upřímných lidech ze všech národů.
„Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ (J 3, 20-21)
Tehdy uražení zákoníci (jejich naprostá většina!) okamžitě změnili své přesvědčení a začali Ježíše označovat za posedlého ďáblem. Už nikdy za svého života, ani pod tíhou nesčetných důkazů, toto své nové přesvědčení nezměnili (Saul, budoucí apoštol Pavel tehdy ještě nebyl zákoníkem. Byl teprve mladíček, student zákonické teologie.). Jejich nové přesvědčení Ježíš diagnostikoval jako rouhání Duchu svatému, které těmto konkrétním zákoníkům nebude již nikdy odpuštěno. Odmítli změnit své jednání, a tak ho již nikdy nezměnili.
Odmítá-li člověk nejvhodnější příležitost ke změně svého jednání, kterou mu Bůh daroval, odmítá Boha i změnu svého jednání definitivně. Později se jen více a více zapouzdřuje ve svém zlu. Řečeno alegoricky: „Jako hlemýžď zalézá hlouběji a hlouběji do závitů své ulity“. Na rozdíl od hlemýždě již nikdy z těchto závitů nevyleze.
Filozof C. S. Lewis to vyjadřuje slovy: „…každé uzavření se člověka do sebe samého, je, konec konců peklo.“ (Lewis, C., S., Velký rozvod, Návrat, Praha 1992, str.42.) [232, str.42] Podle tohoto filozofa řekne Bůh pokrytcům, kteří se zabarikádovali a zamilovali sami do sebe: "Tvá vůle se staň!" [232, str.45] (viz také Pružinský, Štefan, Pravoslávna duc*****sť II., PBF, Prešov 1992, str.45,48-51,149).
Tuto náhlou změnu přesvědčení rabínů dokumentuje i jimi sestavený Talmud. V něm se píše: „Čas určený pro příchod Mesiáše uplynul, ale Mesiáš nepřišel“. Talmud odmítá Ježíše jako Mesiáše. Nemá vlastně jiné řešení než drze prohlásit Boha za lháře. Za to, že nedodržel svůj slib a dovolil, aby čas, který předpověděl pro příchod Mesiáše, uplynul. Za to, že nedodržel své slovo. [479]
Považuji za vhodné uvést podnětné myšlenky křesťana židovského původu. Jeho studii jsem zkrátil a upravil:
Dávno před příchodem Božího Syna na Zem, rozdělili rabíni zázraky do 2 skupin. Do první skupiny patřily zázraky, které mohl učinit každý, kdo byl zmocněn Duchem svatým. Druhou skupinu tvořily tzv. mesiášské zázraky, které může učinit jen Mesiáš. Ježíš Kristus tvořil zázraky, které patřily do obou skupin. Prvním mesiášským zázrakem bylo uzdravení malomocného. Od přijetí Mojžíšových zákonů se totiž nikdy nestalo, že by se člověk – Izraelita uzdravil z malomocenství. Ve Starém zákoně jsou zaznamenány 2 případy uzdravení: Mojžíšova sestra Miriam a Náman Syrský. Miriam se uzdravila ještě před přijetím Zákona a Náman nebyl Izraelec, ale Syřan. V 3. knize Mojžíšově 13. – 14. kapitole čteme, jak měli kněží postupovat v případě, že někdo přišel a řekl: „Byl jsem malomocný a jsem zdráv.“ Kněz měl obětovat dva ptáky a během následujících 7 dní měl důkladně prověřit tři věci: jestli byl dotyčný skutečně malomocný, jestli je skutečně zdráv a pokud ano, jak byl uzdraven. Pokud bylo sedmidenní vyšetřování pozitivní, mělo osmý den následovat přinášení obětí. Nejprve oběť za vinu, potom oběť za hřích a pak zápalná a obilná oběť. Potom měl kněz pokropit uzdraveného krví oběti za vinu a nakonec ho pomazat olejem. Přestože kněží měli podrobné pokyny, jak postupovat při uzdravení malomocného, neměli příležitost je použít v praxi. Od přijetí Mojžíšových zákonů nebyl ani jeden Izraelita zbaven této nemoci. Proto rabíni učili, že to může učinit jedině Mesiáš. Uzdravení malomocného bylo prvním z mesiášských zázraků. O uzdravení malomocného se píše ve třech evangeliích: Matoušově 8, 2- 4, Markově 1,40-45 a Lukášově 5,12-16. Matouš a Marek pouze konstatují, že člověk byl malomocný. Lukáš, povoláním lékař, tuto událost popisuje podrobněji. Podle Lu 5,12 měl muž pokročilé malomocenství. To znamená, že se nemoc tak rozšířila, že byl blízko smrti. Takto nemocný přišel ten člověk k Pánu Ježíši a řekl:
„Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“
Nemocný muž byl přesvědčen o mesiášské autoritě Pána Ježíše, v níž měl moc malomocenství uzdravit. Měl jen jedinou otázku: zda je Pán Ježíš k tomu ochoten. Čteme, že se ho Pán Ježíš dotkl a malomocenství z něj hned zmizelo (Lu 5,13). Všimněme si, co Pán Ježíš říká tomuto člověku:
„Přikázal mu, aby nikomu nic neříkal. "Ale jdi," pravil, "ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví."“ (Lu 5, 14)
Slovo „jim“ označuje vůdce Izraele. Ježíš posílá muže přímo k jeruzalémským kněžím, aby splnili podmínky zákona (Lev 13. –14.). V den, kdy se do té doby malomocný postavil před kněží a prohlásil, že je zdráv, museli obětovat dva ptáky. Dalších 7 dní celý případ velmi důkladně zkoumali a zjistili, že člověk byl skutečně malomocný. Potom potvrdili, že je úplně zdráv, a nakonec zjistili, že ten, kdo ho uzdravil, je Ježíš z Nazareta. Jelikož rabíni učili, že uzdravení z malomocenství je mesiášský zázrak, museli uznat, že ten, kdo to dokázal, tím potvrdil, že je Mesiáš.
Události, které se odehrály po tomto zázraku, jsou popsány na třech místech: v evangeliu podle Matouše 9, 1-8, Marka 2, 1-12 a podle Lukáše 5, 17-26. Marek píše o místě události. Bylo to Kafarnaum v Galileji. Lukáš v 5. kapitole 17. verši píše:
„Jednoho dne učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. Moc Páně byla s ním, aby uzdravoval.“
Nemluví pouze o několika izraelských vůdcích z Kafarnaum. Lukáš tvrdí, že se sešlo mnoho židovských vůdců z celé země. Proč museli tak naléhavě svolat setkání v Kafarnaum? Byla to jejich reakce na první mesiášský zázrak. Věděli, že Ježíš Nazaretský uzdravil malomocného. Podle jejich vlastní teologie věděli, že moc uzdravit malomocenství bude mít pouze Mesiáš. To by tedy znamenalo, že Mesiášem je on. Proto se sešli, aby Ježíše pozorovali. Podle zákona sanhedrinu (velerady) se každé mesiášské hnutí, jež vzniklo, muselo prošetřit dvěma způsoby. Prvním bylo pozorování. Určili vyslance, kteří pouze pozorovali, co se děje. Museli sledovat, co zakladatel hnutí říká, dělá a učí. Nesměli mu klást otázky ani oponovat. Po uplynutí určeného času se vyslanci vrátili do Jeruzaléma. Tam podali hlášení veleradě a vyjádřili se, zda je to případ vážný, nebo ne. Pokud hnutí považovali za bezvýznamné, dál se jím nezaobírali. Když uznali, že je důležité, následovala druhá fáze: vyslechnutí zakladatele či členů hnutí. Kladli jim otázky a oponovali jim, aby si ujasnili, jestli se mají novým myšlenkám věnovat , nebo je zamítnout. Lukáš v 5. kapitole 57. verši popisuje první způsob vyšetřování. Vůdcové tam byli proto, aby pozorovali, co Ježíš říká a dělá. Ještě mu nemohli klást otázky ani mu oponovat. Jelikož se stal mesiášský zázrak, sešli se v Kafarnaum vůdcové z celé země. Zatímco Ježíš vyučoval, pokoušeli se 4 muži k němu přinést svého ochrnutého přítele, aby ho uzdravil. Izraelských vůdců bylo tolik, že zaplnili celou místnost, takže se k němu nedostali. Přátelé proto vyšli na střechu, rozebrali ji a spustili nemocného k Ježíšovým nohám. Pán Ježíš se v tomto případě odchýlil od běžného způsobu – neuzdravil nemocného hned. V Markově evangeliu 2,5 čteme:
„Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy."“
Namísto uzdravení člověka pronesl větu, o níž věděl, že přítomné pobouří. To se stalo. V Markově evangeliu čteme:
„Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali…“ (Mk 2, 6)
Jelikož to byl první způsob pozorování, mohli události pouze sledovat a uvažovat o nich, ale nemohli klást otázky ani oponovat.
„Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ (Mk 2, 7)
Jejich teologie byla správná. Nikdo nemůže odpouštět hříchy, pouze Bůh. Když Ježíš vyhlásil, že má právo odpouštět hříchy, mohlo to znamenat pouze 2 věci: buď se rouhá Bohu, nebo je skutečně tím, za koho se vydává – Mesiášem. Tehdy se Ježíš obrátil na vůdce Izraele s otázkou:
„Je snadnější říci ochrnutému: "Odpouštějí se ti hříchy, anebo říci: Vstaň, vezmi své lože a choď ?"“ (Mk 2, 9)
Co je snadnější? Ujistit člověka, že mu jsou odpuštěny hříchy, nebo mu povědět: „Uzdravil jsem tě, proto vstaň a choď!“? Rozhodně to první, protože pravdivost této výpovědi se nedá zkontrolovat, zatímco tvrzení, že předtím ochrnutý člověk je zdravý, musí být viditelné. Ježíš vyslovil to, co je „snadnější“: „Odpouštějí se ti hříchy“. A učinil to, co bylo „těžší“: uzdravil nemocného. Podal okamžitý, viditelný důkaz. Člověk vstal a chodil. Navíc nesl i své lůžko. Tak Ježíš dokázal, že má právo učinit i to „snadnější“ – odpustit hříchy. To, že může odpouštět hříchy, dokazuje, že je skutečně tím, za nějž se prohlašuje – Mesiášem.
Je zřejmé, že izraelští náboženští vůdci po návratu do Jeruzaléma vyhlásili, že Ježíšovo hnutí není bezvýznamné. Přistoupili proto k druhé fázi – k vyslýchání. Ať šel Ježíš kamkoli, sledovali, co dělá. Ustavičně se ho na něco vyptávali. Vedení se dozvědělo několik informací. Nejdůležitější z nich bylo, že Ježíš nebyl zastáncem farizejského judaismu. Neuznal farizeje za nejvyšší autoritu.
Okolnosti druhého mesiášského zázraku jsou zaznamenány v Mt 12,22:
„Tehdy k němu přivedli posedlého, který byl slepý a němý; a uzdravil ho, takže ten němý mluvil i viděl.“
V rabínském judaismu probíhalo vyhánění démonů podle zvláštního rituálu, který se skládal ze tří etap. Vymýtač (exorcista) nejprve navázal kontakt s démonem. V druhé fázi se měl vymýtač dozvědět jméno démona (když démon mluví, používá řečové ústrojí posedlého člověka). Jen tak mohl v poslední fázi démona vyhnat. Posedlý v Mt 12,22 však nemohl mluvit, takže nebylo možné navázat s démonem kontakt a dozvědět se jeho jméno – judaismus byl tudíž bezmocný. Rabíni proto učili, že takového démona bude moci vyhnat jedině Mesiáš. A Pán Ježíš to udělal – udělal druhý mesiášský zázrak. Jedním z účelů zázraku bylo vyvolat v davu Izraelců otázku:
„Zástupy žasly a říkaly: "Není to Syn Davidův?"“ (Mt 12,23)
Není to Mesiáš Izraele? Ježíš činil přesně to, o čem se každý Izraelita už od dětství učil, že bude činit Mesiáš. Pán Ježíš vyhnal i jiné démony, ale ještě nikdy si nepoložili tuto otázku. Nyní, když šlo o démona němoty, věděli podle učení rabínů, že jde o mesiášský zázrak. Jenže izraelský dav měl sklon následovat vůdce. A tak i když si Židé položili otázku, zda Ježíš je, nebo není Mesiáš, nebyli ochotni si na ni sami odpovědět. Čekali na své vůdce, aby rozhodli za ně.
Na základě druhého mesiášského zázraku a zvědavosti davu si židovští vůdcové uvědomili nutnost zaujmout konečné stanovisko k Ježíšovu mesiášství. Měli 2 možnosti. Na základě důkazů mohli vyhlásit, že Ježíš je Mesiáš, anebo ho odmítnout. Pokud by se rozhodli pro druhou možnost, museli by vysvětlit, jak je možné, že Ježíš učinil zázraky, o nichž sami učili, že je bude činit pouze Mesiáš. Proto se rozhodli pro takovéto řešení:
„Když to slyšeli farizeové, řekli: "On nevyhání démony jinak, než ve jménu Belzebula, knížete démonů."“ (Mt 12,24)
A tak definitivně odmítli Ježíše jako Mesiáše. Aby vysvětlili zástupu, jak mohl tyto zázraky učinit, tvrdili, že je sám posedlý démony, a to ne ledajakými, ale samotným Belzebulem, vládcem démonů. Na tom založili odmítnutí Ježíšova mesiášství. Nemůže být Mesiáš, když je sám posedlý. Na první mesiášský zázrak reagovali zkoumáním, na druhý odmítnutím.
Ježíš na křivé obvinění reagoval nejprve vysvětlením. Předložil následující argumenty (viz Mt 12,25-29):
1) Nemůže být pravda, že spolupracuje s Belzebulem, protože to by znamenalo rozdělení Satanova království.
2) I farizeové věděli, že vyhánění démonů je darem milosti, který pochází od Ducha svatého. A že to dokážou i jejich následovníci – kromě vyhnání ducha němoty.
3) Tento zázrak potvrdil Jeho práva a poselství.
4) Dokázal, že je silnější než Satan, takže nemůže být jeho služebníkem.
Druhou Ježíšovou reakcí byl soud (viz Mt 12,30-37). Vyhlásil, že zlý lhář má neodpustitelný hřích, a to hřích rouhání se Duchu svatému. Vyhlásil soud nad těmito zákoníky (rabíny) a všemi, kteří myslí a jednají jako oni.
Ještě jednou vyhnal Ježíš ducha němoty - když sestupoval se 3 apoštoly z hory proměnění. Pomohl zbylým apoštolům, kteří ho vyháněli neúspěšně (viz Mt 17,14-20; Mk 9,14-29; Lu 9,37-43).
Dalším mesiášským zázrakem bylo uzdravení slepého od narození. Něco jiného je uzdravit někoho, kdo viděl a pak oslepl. Uzdravit někoho, kdo se narodil slepý, je mesiášský zázrak:
„Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. …“ (viz J 9,1-34)
Pán Ježíš zvolil takový způsob uzdravení, kterým by se slepý nikdy neuzdravil. Co udělal? Plivl na zem a ze slin a prachu udělal bláto, kterým slepému potřel oči. Potom mu přikázal, aby šel k rybníku Siloe a umyl si bláto z očí. Byla právě sobota i slavnost stánků. Její součástí byl obřad zvaný vylévání vody. Během něj kněží z chrámu sestoupili po svahu k rybníku Siloe, naplnili svoje džbány vodou a opět vystoupili do chrámu, aby vylili vodu do umyvadla na chrámovém nádvoří. Během slavnosti stánků byla tedy pozornost Židů soustředěna na rybník Siloe – shromáždili se kolem něj a stali se svědky dalšího mesiášského zázraku. Jelikož se stal mesiášský zázrak, přivedli uzdraveného k výslechu k farizeům, aby jim vyprávěl, co se stalo:
„Někteří z farizeů říkali: "Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu."“ (J 9,16)
Farizeové měli pochybnosti. Co když je to všechno podvod? Co když se vůbec nenarodil slepý a celé je to jen trik? Rozhodli se proto vyslechnout jeho rodiče. Ti dosvědčili 2 věci. Za prvé, že tento muž je jejich syn. Za druhé, že se narodil slepý. Když se jich farizeové ptali, jak je možné, že jejich syn nyní vidí, rozhodli se, že nic neřeknou:
„…protože se báli Židů, neboť Židé se usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagogy.“ (J 9,22)
Kdo byl potrestán vyloučením ze synagogy (tzv. cherem), toho považovali za mrtvého a proklatého. Žádný Izraelita se s ním nesměl stýkat.
Farizeové pozvali uzdraveného podruhé a řekli mu:
„Vzdej Bohu slávu! Víme, že ten člověk je hříšník.“ (J 9,24)
Všimněme si, jak je to nelogické. Těžko se totiž najde člověk, který by řekl: „Sláva Bohu, že dotyčný je hříšník!“ To přece není důvod k oslavě. To, že se někdo dopustí hříchu, je smutné. Ale farizeové už nedokázali střízlivě uvažovat. A do toho uzdravený slepec klidně prohlásí:
„Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“ (J 9,25)
Toto jednoduché prohlášení bylo pro farizeje výzvou, na kterou museli reagovat. Neboť to, co jim tento člověk pověděl, znamenalo asi toto: „Narodil jsem se slepý, neoslepl jsem později. Vy sami jste mě učili, že pouze Mesiáš bude schopen uzdravit slepého od narození. Člověk jménem Ježíš mě uzdravil. Myslím si, že byste na základě své teologie měli vyhlásit, že On je Mesiášem Izraele. Místo toho, ho prohlašujete za hříšníka. Prosím, vysvětlete mi to.“ Farizeové přijali výzvu a zeptali se ho:
„Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči?“ (J 9,26)
Uzdravený to již několikrát farizeům vyprávěl, proto odpověděl takto:
„"Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?" (J 9,27)
Osopili se na něho: "Ty jsi jeho učedník, ale my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je."“ (J 9,28-29)
Ale uzdravený nemlčel:
„To je právě divné. Vy nevíte odkud je – a otevřel mi oči!“ (J 9,30)
Vy jste náboženští vůdci Izraele. Vy jste mě učili, že jen Mesiáš může otevřít mé slepé oči – nyní vidím, a vy, duchovní vůdci Izraele, to neumíte vysvětlit. Potom jim připomněl jejich teologii:
„Víme, že hříšníky Bůh neslyší. Slyší však toho, kdo ho ctí a činí jeho vůli. Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození.“ (J 9,31-32)
Poprvé v historii lidstva někdo učinil takový zázrak. Byl to mesiášský zázrak. Neměli žádný legální důvod popírat Ježíšovo mesiášství. Přesto se rozhněvali.
„Odpověděli mu: "Celý ses narodil v hříchu a nás chceš poučovat?" A vyhnali ho.“ (J 9,34)
Udělali to, že uzdraveného vyloučili ze společenství synagogy. Výsledkem tohoto mesiášského zázraku bylo rozhodnutí vůdců vyloučit ze synagogy každého, kdo nazve Ježíše Mesiášem.
Ježíš učinil ještě další mesiášský zázrak – vzkříšení Lazara. To, že Lazar byl 4 dny mrtvý, bylo velmi důležité. Podle rabínského judaismu byl duch mrtvého ještě tři dny v blízkosti jeho těla. Během těchto 3 dnů byla ještě možnost vzkříšení, ale 4. den sestoupil duch mrtvého do Šeolu neboli Hádu, takže již nebylo možné ho vzkřísit. Proto vzkříšení Lazara vyvolalo tak velký rozruch. Vůdcové Izraele svolali veleradu, aby se poradili. Veleradě předsedal velekněz Kaifáš. On navedl sanhedrin, aby Ježíše proto odsoudili na smrt (viz J 11, 49-53). Velekněží se uradili, že zabijí i Lazara (viz J 12, 10). Co následovalo po dohodě sanhedrinu popisuje Lu 17, 11-19. K Ježíšovi přišlo 10 malomocných (ne jen jeden) a prosili ho, aby je uzdravil:
„Když je uviděl, řekl jim: "Jděte a ukažte se kněžím!" A když tam šli, byli očištěni.“ (Lu 17, 14)
Další mesiášský zázrak se zdesateronásobil. Kaifáš s kněžími museli 7 dní pozorovat 10 lidí. Museli vynést 10 rozhodnutí. Museli o 10 lidech jednotlivě vyhlásit, že jsou čistí a uzdravení z malomocenství. Desetkrát museli uznat, že Ježíš učinil mesiášský zázrak. Ježíš tak znovu dokázal, že vůdcové Izraele neměli žádný důvod ani podklady k popření jeho mesiášství.
[99]
Jediný důvod k popření Ježíšova mesiášství byl, že vůdcové Izraele nechtěli změnit své sobecké jednání. Raději změnili své přesvědčení, svou teologii, svou víru. Vysoce ctěná kasta odborníků (rabíni) se v nejdůležitější věci – v určení Mesiáše schválně zmýlila.
Jejich lživé informaci uvěřily a opakovaly ji následující generace rabínů. Řady generací rabínů zabraňují svému národu už 2000 let přijmout Ježíše. To, co pravil Pán Ježíš na adresu tehdejších zákoníků, to platí naneštěstí i o dnešních rabínech, protože následují teologii svých předchůdců:
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.“ (Mt 23, 13)
Podobně zabraňující práci vykonávají zhruba 80 let levicové ateistické učitelky a učitelé na českých mateřských, základních, středních a vysokých školách. To, co pravil Pán Ježíš na adresu tehdejších zákoníků, to platí naneštěstí v Česku o levicovém ateistickém učitelském sboru, protože čeští školní učitelé následují ateistickou „teologii“ svých předchůdců.
Především dle Dr. Arnolda G. Fruchtenbauma, Žida, který uvěřil v Krista, zpracoval (zestručnil)
Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve |
Re: POKRYTECTVÍ RABÍNŮ - SOUČASNÍKŮ JEŽÍŠE KRISTA (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Sobota, 09. prosinec 2006 @ 19:50:48 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Já se obávám, aby to s námi křesťany nebylo jako s těmi rabíny. Rabíni také dobře znali Bibli a přesto Mesiáše nepoznali a pokud ano, potom ho odmítli.
Dneska je tolik dobrých pomůcek, komentářů, knížek, a já nevím čeho všeho..
Karels
|
]
|
|
Re: Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona (Skóre: 1)
Vložil: MS (felipe@ic.cz) v Sobota, 09. prosinec 2006 @ 17:24:31 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://felipe.ic.cz | "Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona..."
Nu vida - a ani jediná čárka hebrejského zákoníku neplatí nikde, ani v Izraeli, nikdy nikde neplatila (ani v Izraeli) a nikdy nikde platit nebude... Zajímavý rozpor. Tajemství víry, chce se říct. :)
|
Re: Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Sobota, 09. prosinec 2006 @ 19:43:43 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Nemáš úplnou pravdu člověče, důležité je, že Zákon platil především pro něj - pro Ježíše. Žádný člověk nemohl naplnit tento zákon nejenom kvůli jeho komplikovanosti, ale i obtížnosti pro všechny, kteří se o to pokusí.
Takže ho přeci jenom někdo naplnil. A nadpis? Článek je odpovědí...
|
]
Re: Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Sobota, 09. prosinec 2006 @ 19:58:08 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Už užití slova zákon je problematické, hebrejsky je to Tora - a to znamená více než zákon. Spíše se dá hovořit o učení.
Podle prof. Hellera je to slovo odvozené od nějakého hebrejského kořene a že to má mít snad význam nějakých ukazatelů (jako naše turistické značky), když šel Izrael po poušti.
Takže Tora je spíš učením, vodítkem, zákon je součástí Tory, ale explicitně Tora není zákonem... |
]
|
|
Re: Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona (Skóre: 1)
Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Neděle, 10. prosinec 2006 @ 17:00:02 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Připadá mi to jako diskuze mezi dborníky, kde ostatní nerozumějí oč jde.
Copak já vím, jaký smysl má písmeno ´nun´?
Neznám podrobnosti. Písmena prý ají i sama osobě význam. Tak vejménu Abram (Otec mnohých) vložením hlásky H ve tvaru Abrahám se dojde k významu Otec požehnaný (nebo posvěcený? už nevím). Jediná hláska změnila podstatně smysl slova.
Částice ma nebo mu v arabštině znamená poukaz na jednotné číslo. Když BRK je požehnání , MBRK je jeden požehnaný v první osobě, tedy Já požehnaný. A jestli někomu řeknou Mubarak, řeknou Ty požehnaný (který jsi jeden požehnaný).
Podobně koncovka EL znamená poukaz na božskou bytost, z toho povstává výklad jmen jako Samu-El a podobné.
Co znamená sama hláska NUN ? Jestli to nevím, zbytečné je mi toto číst, když ze zaintersovaných nikdo neřekne nevědomým co ta hláska znamená.
Miro
|
Re: Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Neděle, 10. prosinec 2006 @ 17:27:01 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | No,
možná ani nejde o to nun.
Dám příklad na české větě:
"Nebyl doma, protože vypil mnoho lihovin." (blbý příklad, ale sedí)
Tahle česká věta začíná a končí českým písmenem n. A teďka v tom hebrejským textu je takových vět jedenáct.
Otázka, proč to tak je? Zřejmě opisovači chtěli, aby se takovým způsobem ty věty s nun na začátku a na konci věty čtenáři zapamatovali. Možná je v tom i další význam, na který jsem nepřišel - to je docela možné.
Ty věty mohou být klidně s jiným písmenem na začátku a na konci věty. Ale rabíni si všimli jenom vět s nun - asi k tomu měli nějaké vysvětlení. Já jsem žádné vysvětlení nikde nenašel, tak jsem se pokusil o to své - které jsem uvedl v článku. Připouštím, že tam těch významů a vysvětlení může být více.
Můžete mi vytknout, že si člověk může náhodně vybrat z Bible nějakých deset, jedenáct vět a dát jim nějaký výklad. Jenomže věty v článku nejsou náhodné - židé chtěli, aby si je člověk zapamatoval. A najít nějaké vysvětlení? Já se o to pokusil.
Karels
p.s. jsem přesvědčený, že když si židé něčeho v Bibli všimli, tak k tomu měli i svůj výklad; já jsem se nezávisle na nich pokusil o ten uvedený v článku
|
]
Re: Spíše pomine nebe a země, než jediná čárka Zákona a co Spinoza hovoří (Skóre: 1)
Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Neděle, 10. prosinec 2006 @ 23:05:31 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | MilýKarle,
nezoufej, ona ta jednotlivá písmena, slabiky a atd. mají dosud své platné významy.
Jednou jsem natrefil na knihu, o které jsem si řekl, že si ji přečtu, jakmile si udělám čas (dobré úmysly dláždí cestu k nicnedělání), a je tam o úloze souhlásek a samohlásek, přirovnává se o k dirkám ve flétně (souhlásky) a dechu, který fouká skrz ně a teprve je rozezvučí (samohlásky), je to nedokončené dílo, napsal Barúch Spinoza, téma je hebrejská mluvnice (nebo jazyk).
To byl ten, co viděl Boha i ve hmotě.
Opravdu jednotlivé hlásky (říká se ´písmena´)mají opodstatněnost i samy o sobě.
Odborníci na hebrejskénáboženstí říkají, že když písmena (komplexy sil tvoření, jak bych to nazval) vyšly od Boha, byla neobyčejně silná a zářila. Dnes už vešla do mnohých kombinací a jejich sílu nevnímáme tak jak byla.
Něco znají i ˇpohané´, na příklad, proč se při přemýšlení říká hmmm ? proč při zvolání se říká jéj, jejda, joj ? a při překvapení jejda ?
Když naše dítě dostalo jako mrňous injekci proti dětským neduhům, ještě neumělo mluvit, ale zřetelně jsem slyšel říkat jaj jaj jaj. To bylo třikrát kombinace J A J, tedy ten zvuk ´J´ není jen tak, má souvislost s duševním staven.
Také M a N nějak souvisejí s čímsi vážným. Mnno, co mám říkat , hmm ?
Indové zpívají zvuk Óm (Angličané to přepisují Aoum) a mají teorii, že také slovo Amen s tím souvisí (to je v podstatě MN, ´MN´, -M-N-, nebo hM-N). |
]
Nun odkazuje ke Svtu, který přijde... (Skóre: 1)
Vložil: Efraim v Pondělí, 11. prosinec 2006 @ 09:31:04 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://blog.lide.cz/vladimirstepanek | Podle rabínských komentářů odkazuje Nun ke světu, který přijde, k mesiášskému věku, k věčnému životu.
Každé písmeno v hebrejské abecedě znamená zároveň i čislo a nun znamená padesát. To je 7x7+1...čili plnost (7) násobená plností (7) a ještě jedna navíc...
Zajímavý je také odkaz na Jozua (to je stejné jméno, jako Ježíš) syna Núnova. On to byl, kdo po Mijžíšovi dovedl Israel do Zaslíbené země. Tak i Ježíš dovádí nás do zaslíbeného věčného života... |
]
|
|
|
|
