Jistou dobu jsem se intenzivně zaobíral fenoménem fundamentalismu a fanatické víry a nalezl jsem mnohé paralely s oblastí závislostí, což je obor, který mne v současné době živí a jsem v něm, troufám si říci, dosti důkladně vzdělán. Rozhodl jsem se proto dát svým úvahám na toto téma sevřenější podobu. Uvědomil jsem si, že drtivá většina populace podceňuje rizika spojená s vírou jako únikem z reality. A připomínám, že i když se článek zaměřuje především na víru náboženskou, problém je mnohem obecnější... Musím předem zdůraznit, že víru jako fenomén zde záměrně pojímám z čistě adiktologického a psychiatrického úhlu pohledu, tedy jako možný zdroj závislosti a patologie. Jde tedy o víru jako únik z reality. V tomto smyslu také budu s pojmem víra v tomto textu pracovat.

Neznamená to, že bych nevnímal fenomén víry i z mnoha dalších úhlů pohledu. Koneckonců drogy jako takové nejsou dobré či špatné, ale hodnotově neutrální. Stejně tak je to i u víry. Záleží na tom, jak s ní kdo zachází, jak je osobnostně založen a zda je pro něj víra únikem z reality či naopak zdrojem vnitřního bohatství. Samozřejmě záleží i na faktickém ideovém obsahu víry, tedy na dogmatu. Ale i víra s „košer“ dogmatem může vyvolat dále probírané patologické jevy, je-li pro člověka únikem z reality, tedy drogou. Také záleží na tom jak a kým je víra nabízena a prezentována. Proto kdekoli v následujícím textu budete číst slovo víra, je míněno jako zkratka za výraz víra jako psychopatologický fenomén.

Víru – nejen náboženskou, ale i politickou – lze coby drogu přirovnat k alkoholu. Je společensky přijatelná a většině populace nijak výrazně nekomplikuje život. Přesto není málo případů, kdy zahrávání si s vírou skončilo pro věřícího velmi tristně. Než se začnu zabývat patologií spojenou s vírou, nastíním, proč lze víru považovat za potenciálně nebezpečnou drogu.
Je jasné, že drogou, v původním smyslu tohoto slova, je nějaká chemická látka, proto užití tohoto slova pro víru je třeba vnímat metaforicky – obdobně jako další „nehmotné“ zdroje závislostí, jako jsou hazardní hráčství, adrenalinové sporty či třeba diety. Víra je tedy drogou ve smyslu tvrzení „Karty jsou pro něj droga.“

Na rozdíl od zmíněného gamblerství si ale víru s drogami lidé tolik nespojují, i když jsou zde zcela evidentní společné znaky. V případě, že člověk věří uměřeně a víra není jediným středobodem jeho života, lze jej přirovnat k umírněnému pijákovi alkoholu. Víra, i pokud je únikem z reality, zpestřuje jeho život, činí jej radostnějším a umožňuje mu být součástí nějakého společenství. Někteří lidé jsou ale v případě víry, stejně jako v případě alkoholu, náchylnější k rozvoji nebezpečné závislosti s jejími charakteristickými znaky. V první fázi vyvolává nekontrolovaná víra především euforii. Postižený si vůbec neuvědomuje, že má nějaký problém – je naopak velmi šťastný, jeho nálada je povznesená a srovnatelná s hypomanií, sám sebe vnímá naprosto nekriticky. Žije pod vlivem nevyvratitelného bludu, že zná odpověď na základní otázky ohledně smyslu života a světa. K lidem, kteří nejsou vírou postiženi, cítí lítost a často má potřebu je o své víře přesvědčovat (což je mimochodem paralelní i k ostatním drogám, kdy uživatel drogy často nabízí svou drogu ostatním, propaguje ji a podobně). Charakteristickým rysem tohoto stadia je, že postižený ještě není svými souvěrci nucen věřit všem dogmatům daného myšlenkového systému. Patrně žádný distributor víry svou potenciální oběť nezpraví o tom, že přestane poslouchat hudbu, kterou má ráda, opustit nevěřící přátele či dokonce zavrhnout rodiče. Ostatně sám velice dobře ví, že to dříve či později „přijde samo“. Všimněme si, že zúžení zájmů a sociálních kontaktů, známé u závislých na drogách, nacházíme i u patologicky věřících lidí.

Nicméně – stejně jako u mnoha jiných drog – i v případě víry postupně vzrůstá u závislého tolerance. To, co postiženému stačilo v počátcích jeho víry, stačit přestává a závislý tak potřebuje silnější stimuly. Pokud již není řádným členem nějakého společenství stejně postižených, vyhledává tento typ společenství a jeho členem se stává. V této fázi se čím dál více izoluje od normálního světa a života. Díky víře rychle ztrácí jakékoli jiné zájmy, izoluje se od bývalých přátel a svět vnímá jako nepřátelské místo, neboť se u něj rozvíjejí různé paranoidní bludy. Nepřítele – například Satana či „židovské spiknutí“ – vidí v pozadí stále většího množství jevů. Sebe a své souvěrce vnímá jako vyvolené, výjimečné.
Nemocný vyhledává nové a silnější „duchovní“ prožitky a jeho postižení získává charakter regulérní psychózy. Někdy se objevují i halucinace – ať již typicky schizofrenní „slyšení hlasů“ (promlouvá k němu Ježíš a podobně) či různá (vizuální) zjevení. Myšlení postiženého je tak vážně narušeno, že není již schopen normální komunikace – jakýkoli pokus o diskusi vnímá jako útok na svou víru. Objektivně mylné představy (vycházející například víry, že bible podává doslovně pravdivou zprávu o stvoření, či přesvědčení o nadřazenosti árijců) se obvykle snaží racionalizovat přijetím pseudovědeckých myšlenkových konstrukcí, jako je například „vědecký“ kreacionismus, pseudomedicínské teorie „dokazující“, že homosexualita není vrozená, ale je nemoc či dokonce hříšná volba, či různé rasové pseudoteorie nacistů.
Víra u postiženého může vyvolávat i záchvaty podobné epileptickým a stavy zmatenosti (známé je například „mluvení jazyky“ u letničních).

V extrémních případech může víra vést k otevřenému násilí – a to jak k násilí vůči okolí (např. u neonacistů) i vůči sobě samému (různé formy sebetrýznění, flagelantství ve středověku apod.). Nejextrémnějším případem jsou sebevražedné atentáty fanatických islámských (případně politických) fundamentalistů.

Prvotní euforie se však postupně vytrácí a věřící stupňuje patologické chování ve snaze opět jí dosáhnout. Objevují se sílící pocity viny – klesající míra euforie je vnímána jako boží nepřízeň vyvolaná domnělou hříšností věřícího. K pocitům viny se mohou připojit i deprese. Tyto stavy jsou často zhoršovány jeho souvěrci, kteří myšlenku, že si postižený své stavy způsobil sám, podporují. Někdy dochází k pokusům o exorcismus a podobně. V této fázi bývá postižený často velmi agesivní (v případě, že je věřící skinhead, tak fyzicky; u náboženství obvykle verbálně). Odděluje se od všeho „nečistého“, je uzavřen ve světě svých bludných představ. Krize jsou střídány obdobími euforie, ale lze říci, že víra již mnohem více bere, než dává. Krize ale může být i cestou k uzdravení – někteří věřící víru opouštějí. To je ale provázeno pocity prázdnoty a zoufalství a namístě je v takovém případě maximální podpora nemocného, porozumění, nevyčítání a někdy i pomoc odborná.
Mnozí věřící ale nedokáží ani v té největší krizi svou víru opustit a mohou tak trpět následky nezvládnuté víry do konce svého života. Nejsou vzácné ani případy, kdy věřící změní svou víru. Modelovým případem může být třeba „napravený“ neonacista.
Na rozdíl od jiných drog není u víry velké riziko ztráty zaměstnání; ztráta peněz hrozí pouze v případě některých sekt, ale obecně klasickým symptomem víry není. Velmi nešťastné je, pokud má nemocný děti, neboť ty potom vyrůstají v jeho pokřiveném mikrokosmu. Možné důsledky vyrůstání v rodině nemocných vírou by stálo za to detailně prozkoumat.
Na rozdíl od zmíněného alkoholu bývá rozvoj závislosti u víry často velmi rychlý. Naopak pokud člověk věří přiměřeně, riziko rozvoje patologické víry časem klesá.
Tak, jako každá droga, má i víra své rizikové skupiny. Nejvíce jsou závislostí na víře ohroženi dospívající. Ve své potřebě nalézt nějaký životní smysl mohou snadno sáhnout po nějaké jednoduché odpovědi. Neméně jsou k rozvoji nemoci náchylní lidé, kteří se ocitli v krizové životní situaci (jako je například smrt blízké osoby), neboť i ti akutně potřebují nějakou (jakoukoli) odpověď. Věřící si to velice dobře uvědomují a právě na tyto lidi zaměřují svou pozornost.
Zvláštní skupinou, rovněž značně ohroženou, jsou lidé závislí na drogách. Ti bývají rovněž oblíbeným terčem distributorů víry a výsledkem potom obvykle bývá vytlučení klínu klínem – tedy nahrazení původní závislosti závislostí na víře – často se všemi jejími patologickými symptomy.
S rostoucím věkem a s životními zkušenostmi riziko vzniku výše popsané závislosti klesá, ale nikdy není zcela zažehnáno.
Víra může mnoha lidem vnášet do života pocit řádu a smyslu a v této podobě ji nelze odsuzovat. Je ovšem třeba být stále ve střehu a dobře vnímat všechny signály možného rozvoje závislosti a to jak u sebe, tak i u ostatních. V raném stadiu lze ještě pomoci, u plně rozvinuté nemoci vírou je již jakákoli intervence ve většině případů neúčinná a lze jen doufat, že postižený v období krize sám svou víru opustí...

Co říci závěrem? Jak vlastně rozpoznat rozdíl mezi vírou jako patologickým fenoménem a vírou jako zdrojem vnitřního bohatství? Neznám lepší odpověď, než biblickou: „Po jejich ovoci je poznáte...“ (Mat. 7:16)