Až do zhruba 50.let 20.století ženy ve všech církvích se řídily poručením apoštola Pavla a na hlavě měly šátek. Pak přišla světská móda vysokých dámských účesů, které znemožnily nosení šátků. Šátky se proto z života žen i v církvích bleskurychle vytratily. Ženy si na nenosení šátků zvykly a jejich dcery, i když vysoké účesy přestaly, už šátek znovu nezavedly.

Nejdříve ženy ze sebe svlékly v kostele šátek, pak dlouhé rukávy, pak dlouhé sukně, pak maximálně odhalily své prsní výstřihy, pak břicha a holé zadky. V církvích to brzy bude jako na pláži se vším tím rozptylováním a sváděním k žádosti po odhaleném ženském těle (s cizoložením v srdci mužů).

Jak jsem si povšiml, mnohé pravoslavné Ukrajinky, Bohu díky, dodnes nosí v chrámu šátek, dlouhé rukávy, dlouhé sukně, neodhalují prsní výstřihy ani další.

S ukázňováním žen při bohoslužbách, by se mělo podle mého názoru začít u holých zadků a břich, prsních výstřihů, pokračovat u délky sukní, délky rukávů a na závěr zavést i šátky. Začít u šátku, ale přitom mít na bohoslužbě ženu jinak polonahou, či v tak vypasovaném oděvu, který přesně kopíruje její nahé tělo, nebo v průsvitných šatech a tím prakticky nahou, je hloupost. Je třeba nejdříve znovu zahalit ty nejsvůdnější partie samičího těla. Když Bůh vyháněl Evu z Ráje, oblékl ji – zahalil ji. V Ráji nejsme a až do své fyzické smrti nebudeme. Měli bychom to respektovat.

Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve