Církev bratrská má v našem regionu své místo. Její biblické a duchovní akcenty jsou stále nosné a dovedou oslovit křesťany i nevěřící. Probuzenecké dědictví bylo reflektováno a přetaveno v kontaktu s moderním evangelikálním hnutím. Církev bratrská dosud vidí svoji identitu v domácí (bratrské) reformaci i v reformaci světové a také v nejrůznějších duchovních proudech pietismu i dalších duchovních probuzení. Odtud plyne neustálý zápas o otevřenost pro působení Božího slova v moci Ducha svatého, který můžeme sledovat i dnes. Díky Bohu se stále objevují Ti, kteří věrně usilují o očištění a duchovní obnovu svého života, rodiny i svého sboru.

Je radostí potkávat v Církvi bratrské lidi všech generací žijící intenzivním duchovním životem, který vyvěrá z hlubokého setkání s Bohem v Ježíši Kristu a z přijímaného zmocnění Duchem svatým. Tak jako vše na tomto světě i touha po duchovní vroucnosti má samozřejmě svá nebezpečí. To, co neprožije lhostejný a duchovně vlažný křesťan, se někdy stává těm nejhorlivějším. Běda, když vyroste duchovní pýcha a zamezí zdravé reflexi života víry pod Božím slovem a v rozhovoru s dalšími bratry a sestrami. I celá skupina křesťanů bývá ohrožena jednobarevností a uniformitou. S tím souvisí různé úlety a také příslovečná protestantská štěpivost a odstředivost. Bývalí členové Církve bratrské dnes žijí a pracují snad ve všech denominacích. Jiní setrvávají ve svých sborech, ale vytvářejí tam enklávy nespokojenosti a odmítání. Příčinou odcizení a sporů často bývá nedostatek vzájemného rozhovoru, nereflektování kulturní odlišnosti, lpění na určitých formách a podceňování základu jednoty Božího lidu („..usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje“ - Ef 4,3). Domnívám se, že v těchto sporech jde o určité přehlížení jednoty v Kristu, kdy věci nepodstatné se stávají podstatnými a působí rozkol.