Spasitel se za doprovodu učedníků pomalu ubíral do zahrady Getsemane. Měsíc byl právě v úplňku a ozařoval jasnou velikonoční oblohu bez jediného mráčku. Poutníci tiše odpočívali ve stanech, které v krajině vytvářely nové město.

Ježíš hovořil s učedníky. Byl k nim otevřený a dával jim další ponaučení. Když se však blížili ke Getsemane, odmlčel se. Často přicházel do těchto míst, rozjímal tam a modlil se. Nikdy však nebyl tak ztrápený jako tuto noc. Prožíval svůj poslední zápas. Po celou dobu svého pozemského života chodil ve světle Boží přítomnosti. Když se dostal do sporu s lidmi, které ovládal satanův duch, mohl říci: „Ten, který mě poslal, je se mnou; nenechal mě samotného, neboť stále dělám, co se líbí jemu.“(J 8,29) Nyní se však zdálo, jako by jej stálé světlo Boží přítomnosti opustilo. Byl považován za jednoho z hříšníků. Sám musel nést tíhu viny padlého lidstva. Nikdy se neposkvrnil hříchem a nyní na něho dolehly nepravosti nás všech. Hřích se mu zdál být strašný a tíha viny, kterou na sebe vzal, pro něho byla nepředstavitelně těžká. Pokoušel ho strach, že by ho toto břemeno mohlo navždy odloučit od lásky jeho Otce. Dobře věděl, jak Bůh nenávidí hřích. Zvolal: „Má duše je smutná až k smrti.“ (Mt 26,38)

Když se přiblížili k zahradě, všimli si učedníci změny, která se s jejich Mistrem stala. Nikdy předtím jej neviděli tak smutného a zamlklého. Ježíšova sklíčenost se s každým krokem prohlubovala. Učedníci se však neodvážili zeptat, co jej trápí. Ježíš zavrávoral, jako by na něho přišla mdloba. Když vešli do zahrady, zamířili učedníci spěšně k místu, kde obvykle sedávali, aby si Mistr mohl odpočinout. Každý krok jej stál mnoho sil a přemáhání. Hlasitě si povzdechl, jako by klesal pod tíhou strašlivého břemena. Dvakrát ho museli podepřít, jinak by se byl zhroutil na zem.

Kromě tří učedníků nechal Kristus všechny ostatní u vchodu do zahrady a poprosil je, aby se za sebe i za něho modlili. S Petrem, Jakubem a Janem potom odešel do ústraní. Tito tři učedníci byli Ježíšovi nejbližší. Spatřili jeho slávu na hoře proměnění, viděli, jak mluvil s Mojžíšem a Elijášem, slyšeli hlas z nebe. Ježíš chtěl, aby mu v této těžké chvíli posledního zápasu byli nablízku. (437) (685-686)

Často s ním na tomto místě trávili celou noc. Zpravidla nějakou dobu bděli a modlili se, a potom nedaleko svého Mistra nerušeně spali. Ráno je probouzel do další práce. Tentokrát chtěl, aby se s ním celou noc modlili. Přesto se bál pomyšlení, že by se měli stát svědky jeho blížícího se smrtelného zápasu.

Ježíš jim Řekl: „Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ (Mt 26,38)

Potom poodešel, ale jen o kousek, aby jej viděli a slyšeli. Padl na zem. Cítil, jak jej hřích odděluje od Otce. Propast mu připadala tak veliká, hluboká a temná, že se jí zhrozil. Smrtelnému zápasu však nemůže uniknout, svoji božskou moc nesmí použít. Jako člověk musí nést následky lidského hříchu. Musí na sobě zakusit Boží hněv proti přestoupení.

Kristus se octl v naprosto nové situaci. Jeho utrpení nejvýstižněji popisují slova proroctví: „Probuď se, meči, proti mému pastýři, proti reku, mému společníku, je výrok Hospodina zástupů.“ (Za 13,7) Jako zástupce hříšníků a jejich záruka zakoušel Boží spravedlnost. Sám na sobě poznal, co to znamená. Až dosud se stále přimlouval za druhé, nyní toužil po tom, aby se někdo přimlouval za něho.

Kristus cítil, že jeho jednota s Otcem je narušena a zmocnil se ho strach, že ve své lidské přirozenosti nebude schopen v nastávajícím boji s mocnostmi zla obstát. Na poušti pokušení se rozhodovalo o osudu celého lidstva. Kristus tehdy zvítězil. Nyní nepřítel nastoupil ke strašlivému poslednímu boji. Připravoval se po celé tři roky Kristovy služby. Šlo mu o všechno. Pokud bude poražen, ztratí naději na vládu, království tohoto světa připadnou s konečnou platností Kristu a on sám bude svržen a vyhnán. Pokud však Krista přemůže, stane se země jeho královstvím a navěky bude mít lidstvo ve své moci. Kristus si plně uvědomoval nesmírnou závažnost boje a děsil se odloučení od Boha. Satan mu namlouval, že pokud na sebe vezme hříchy světa, bude od Boha odloučen navěky. Stane se součástí satanova království a již nikdy nebude moci být jedno s Bohem.

Co měl Kristus svou obětí získat? Provinění lidí a jejich nevděčnost se zdály být beznadějné. Satan líčil Vykupiteli situaci v nejčernějších barvách: Lid, který se hlásí k mimořádným hmotným i duchovním požehnáním, tě zavrhl. Chce tě zničit, tebe – základ, střed a pečeť všech zaslíbení, jež dostal. Jeden z učedníků, který naslouchal tvému učení a zastává v církvi významné postavení, tě zradí. Jeden z tvých nejhorlivějších následovníků tě zapře. Všichni tě opustí. Takové pomyšlení Krista děsilo. Představa, že ti, které přišel zachránit a které tolik miloval, se spojí se satanem, mu drásala srdce. Zápas, kterým procházel, byl strašlivý. Mírou jeho nepředstavitelné tíhy byla vina jeho národa, žalobců a zrádce, vina celého bezbožného světa. Hříchy lidstva Krista ukrutně tížily a vědomí, že Boží hněv je namířen proti nim, jej sužovalo.

Jak uvažoval o ceně, kterou je třeba za záchranu člověka zaplatit? Ve smrtelném zápase padl tváří k chladné (438) (686-687) zemi, jako by se chtěl bránit odloučení od Boha. Na jeho zhroucené tělo se snášela studená noční rosa, ale on ji nevnímal. Z jeho bledých rtů se ozval bolestný výkřik: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich.“ I v této chvíli však dodal: „Avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26,39)

Člověk, který trpí, touží po soucitu. I Kristus pocítil tuto touhu z celé hloubi své duše. V nejtěžší chvíli svého utrpení přišel k učedníkům, kterým tak často žehnal, které chránil a potěšoval v zármutku a tísni. Pevně doufal, že od nich uslyší slova útěchy a povzbuzení. Sám jim vždy projevoval svůj soucit.

Nyní prožíval nadlidská muka a chtěl mít jistotu, že se za něho i za sebe modlí. Cítil, jak strašlivá je temnota hříchu. Doléhalo na něho pokušení nechat lidstvo, aby samo neslo následky svých hříchů, a zůstat před Bohem nevinný. Kdyby věděl, že to učedníci chápou a oceňují, nesmírně by ho to posílilo.

S velkou námahou vstal a šel se podívat na místo, kde učedníky zanechal. Když k nim přišel, „zastihl je ve spánku“ (Mt 26,40). Potěšilo by ho, kdyby je našel na modlitbách, kdyby viděl, že prosí Boha, aby je satanské síly nepřemohly. Jejich víra by pro něho byla velkým povzbuzením. Oni však nedbali na (439) (687-688) opakované napomenutí: „Bděte a modlete se.“ (Mt 26,41) Zpočátku jim bylo velmi líto, když viděli, jak jejich Mistr, jindy tak klidný a důstojný, přemáhá nesnesitelná muka. Slyšeli jeho bolestné výkřiky a modlili se. Nechtěli svého Pána opustit. Po chvíli však na ně padla únava a začali být otupělí. Kdyby se byli i nadále vytrvale modlili k Bohu, byli by tento stav překonali. Neuvědomovali si, že pokušení mohou odolat jen tehdy, budou-li bdít a upřímně se modlit.

Ještě předtím, než se vydali do zahrady, řekl Ježíš učedníkům: „Vy všichni ode mne této noci odpadnete.“ (Mt 26,31) Jeden přes druhého jej horlivě ujišťovali, že s ním půjdou do vězení i na smrt. Ubohý Petr ve své samolibosti dodal: „I kdyby všichni odpadli, já ne.“ (Mk 14,29) Učedníci příliš věřili sami sobě. Nehledali pomoc u všemohoucího Boha, jak jim Kristus radil. Proto ve chvíli, kdy Spasitel nejvíce potřeboval jejich soucit a modlitby, spali. Spal dokonce i Petr.

Usnul i milovaný učedník Jan, který se při večeři opíral o Ježíšovu hruď. Alespoň on měl zůstat vzhůru, vždyť svého Mistra tolik miloval. Ve chvíli, kdy Spasitel prožíval smrtelná muka, se měl spolu s ním upřímně modlit. Vykupitel bděl celé noci a modlil se za své učedníky, aby jejich víra neochabla. Kdyby se byl Ježíš za této situace znovu zeptal Jana a Jakuba: „Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?,“ jistě by si nedovolili odpovědět: „Můžeme.“ (Mk 10,38)

Učedníci zaslechli Mistrův hlas a probudili se. Téměř ho však ani nepoznali.

Smrtelná úzkost změnila výraz jeho tváře. Ježíš se obrátil k Petrovi: „Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ (Mk 14,37.38) Ježíš měl pro únavu učedníků pochopení. Bál se však, že neunesou zkoušku, která na ně přijde, až bude zrazen a zemře. Nic jim nevytýkal, řekl jen: „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ I ve chvíli svého největšího utrpení se snažil omluvit jejich slabost. Řekl: „Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé.“

Znovu se ho zmocnila nadlidská bolest. Zesláblý a vyčerpaný se s námahou vrátil zpět na místo, kde před chvílí zápasil. Utrpení se stupňovalo. Prožíval smrtelnou úzkost a „jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve“ (L 22,44). Okolní palmy a cypřiše byly tichými svědky jeho utrpení. Z jejich větví stékala na zemdlené tělo rosa. Příroda jako by plakala nad svým Stvořitelem, který sám bojoval proti mocnostem temnoty.

Krátce předtím stál Ježíš jako mohutný cedr a čelil bouři protivenství, která na něho zuřivě dorážela. Zatvrzelá srdce plná zloby a lsti se jej marně snažila zmást a přemoci. Odolával jim s majestátem Božího Syna. Nyní se však podobal třtině zmítané a ohýbané zběsilou bouří. Vítězný závěr jeho díla se přiblížil a Ježíš porážel temné mocnosti na každém kroku. Jako ten, kdo byl již oslaven, se dovolával jednoty s Bohem. Vytrvale a neochvějně chválil Otce. Utěšoval a povzbuzoval své učedníky. (440) (688-690) nadešla hodina temné moci. Tentokrát jeho hlas nezněl v nočním tichu jako vítězná píseň, ale ozývala se v něm lidská úzkost. Ospalí učedníci zaslechli, jak Spasitel volá: „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ (Mt 26,42)

Učedníci k němu chtěli jít, ale vzpomněli si, že jim řekl, aby tam zůstali, bděli a modlili se. Když se k nim potom vrátil, zase spali. Opět pocítil touhu po společenství, očekával od učedníků slova útěchy, která by rozptýlila tísnivou temnotu, jež ho svírala. Jim se však zavíraly oči „a nevěděli, co by mu odpověděli“ (Mk 14,40). Kristova přítomnost je postavila na nohy. Po tváři mu stékal krvavý pot utrpení. Učedníci se zděsili. Nedokázali pochopit jeho duševní muka. „Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem.“ (Iz 52,14)

Ježíš od nich opět odešel, vyhledal ústraní a přemožený hrůzou strašlivé temnoty padl na zem. Lidství Božího Syna se v této těžké chvíli chvělo úzkostí. Tentokrát neprosil za své učedníky, aby neochabovali ve víře, ale za sebe, aby vydržel duševní muka a odolal pokušení. Nadešel onen hrozný okamžik, chvíle, ve které se rozhodovalo o budoucnosti světa. Osud lidstva visel na vlásku. Kristus stále ještě mohl odmítnout kalich určený hříšnému člověku. Ještě nebylo pozdě. Mohl si setřít z čela krvavý pot a nechat člověka zahynout v jeho nepravosti. Mohl říci: Ať je přestupník sám potrestán za svůj hřích, já se vrátím k Otci. Vypije nevinný Boží Syn hořký kalich ponížení a utrpení? Vezme na sebe následky kletby hříchu, aby zachránil viníka? Z bledých a rozechvělých Ježíšových rtů se ozvalo: „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ (Mt 26,42)

Těmito slovy se Spasitel modlil třikrát. Třikrát se jeho lidská přirozenost zděsila poslední vrcholné oběti. Najednou se mu před očima promítají dějiny lidstva. Vidí, že pokud budou přestupníci Božího zákona ponecháni sami sobě, zahynou. Vidí bezmocnost člověka a moc hříchu. Vyvstávají před ním bída a nářky hynoucího světa. Uvědomuje si, k jakému konci lidstvo neodvratně spěje, a je rozhodnut. Zachrání člověka za každou cenu. Přijímá svůj krvavý křest, aby umožnil milionům hynoucích lidí získat věčný život. Opustil nebesa, kde vládne čistota, štěstí a sláva, aby zachránil jednu ztracenou ovci – jeden svět, který upadl do hříchu. Své poslání splní. Stane se smírčí obětí za lidstvo, které se rozhodlo pro hřích. V jeho modlitbě je vyjádřena naprostá odevzdanost: „Není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ (Mt 26,42)

Ježíš již téměř vstal, ale když se s konečnou platností rozhodl, znovu padl k zemi jako mrtvý. Kde byli učedníci, že nepodložili svému zesláblému Mistrovi hlavu a nesvlažili jeho nadlidsky ztrápené čelo? Spasitel sám tlačil vinný lis a nikdo z lidí s ním nebyl (viz Iz 63,3). Bůh však trpěl se svým Synem. Andělé sledovali Spasitelův smrtelný (441) (690-693) zápas. Viděli svého Pána v obklíčení satanských sil. Svírala jej hrozivá úzkost a obava. V nebesích vládlo ticho. Neozval se ani jediný tón harfy. Kdyby lidé viděli ohromený údiv andělů, kteří s bolestí sledovali, jak Otec odvrací od svého milovaného Syna paprsky světla, lásky a slávy, pochopili by, jak hluboce se Bohu protiví hřích.

Světy, které neupadly do hříchu, a nebeští andělé s napětím sledovali blížící se závěr boje. Satan se svými přívrženci pozorně sledovali tuto rozhodující chvíli v díle vykoupení. Mocnosti dobra i zla očekávaly, jak Bůh odpoví Kristu na jeho třikrát opakovanou modlitbu. Andělé toužili pomoci Kristu v jeho utrpení, ale nebylo to možné. Pro Božího Syna nebylo úniku. V této rozhodující chvíli, kdy šlo o všechno a v rukou Trpitele se chvěl tajemný kalich, se otevřela nebesa a prozářila temnotu strašlivého okamžiku. Ke Kristu přistoupil mocný anděl, který přebývá v Boží přítomnosti a zastává místo padlého satana. Anděl nepřišel proto, aby vzal Kristu kalich hořkosti z ruky. Přišel jej ujistit o Otcově lásce a povzbudit ho, aby kalich vypil. Přišel posílit pokorně prosícího bohočlověka. Ukázal na otevřená nebesa a připomněl mu, kolik lidí bude jeho utrpením zachráněno. Ujistil jej, že Otec je větší a mocnější než satan a že jeho smrt bude pro satana konečnou a úplnou porážkou. Království tohoto světa potom připadne svatým Nejvyššího. Poukázal na obrovské zástupy zachráněných, navěky spasených lidí, kteří mu budou odměnou za prožitá muka.

Kristovo utrpení tím neskončilo, ale sklíčenost a tíseň se rozplynuly. Bouře neutichla, ale Ježíš, proti němuž byly její vlny namířeny, se vzchopil a nabral sílu k boji. Byl klidný a vyrovnaný. Na jeho zkrvavené tváři se rozhostil nebeský pokoj. Snášel to, co by nikdo z lidí nikdy nevydržel, neboť zakoušel utrpení smrti za všechny lidi.

Světlo, které obklopovalo Spasitele, probudilo spící učedníky. Zahlédli anděla, který se skláněl nad modlícím se Mistrem. Viděli, jak zvedá Spasitelovu hlavu a ukazuje k nebi. Slyšeli jeho hlas, kterým Krista utěšoval a povzbuzoval, zněl jako nádherná hudba. Připomněli si, co prožili na hoře proměnění. Vzpomněli si na slávu, která obklopila Ježíše v chrámu, i na Boží hlas, jenž promluvil z oblaku. Ona sláva se zjevila i nyní a učedníci se již o svého Mistra nebáli. Byl v Boží péči a na Boží pokyn jej přišel chránit mocný anděl. Unavené učedníky opět přemohla podivná netečnost, a když k nim Ježíš přišel, spali.

Smutně na ně pohlédl a řekl: „Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.“ (Mt 26,45)

Když k nim mluvil, slyšel již kroky zástupu, který jej hledal, a dodal: „Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje.“ (Mt 26,46)

Když Ježíš vyšel vstříc svému zrádci, nebyla už v jeho tváři ani stopa po předcházejícím zápasu. Postavil se před učedníky a zeptal se zástupu: „Koho hledáte?“ Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“ Řekl jim: „To jsem já.“ (J 18,4.5) Vtom se mezi dav a Ježíše postavil (442) (693-694) anděl, který před chvílí Spasitele povzbuzoval. Ježíšovu tvář ozařovalo nebeské světlo a sestoupil na něho stín ve tvaru holubice. Vražedný zástup nemohl v přítomnosti nebeské slávy vydržet ani chvíli. Lidé ohromeně ustoupili. Kněží, starší, vojáci i Jidáš padli na zem jako mrtví.

Anděl zmizel a světlo se rozplynulo. Ježíš měl možnost uprchnout, ale zůstal. Byl klidný a vyrovnaný. Stál oslavený uprostřed zatvrzelého davu, který mu nyní bezmocně ležel u nohou. Učedníků se zmocnila bázeň a užasle hleděli na svého Mistra.

Najednou se však situace změnila. Zástup vstal. Římští vojáci, kněží a Jidáš Ježíše obstoupili. Jako by se styděli za svoji slabost a báli se, že jim unikne. Spasitel se jich znovu zeptal: „Koho hledáte?“ Mohli se již přesvědčit, že ten, kdo před nimi stojí, je Boží Syn, ale nechtěli. Na otázku: „Koho hledáte?“ znovu odpověděli: „Ježíše Nazaretského.“ Spasitel k nim promluvil: „Řekl jsem vám, že jsem to já. Hledáte-li mne, nechte ostatní odejít,“ a ukázal na učedníky (J 18,7.8). Věděl, jak slabá je jejich víra, a chtěl je ochránit před pokušením a zkouškou. Byl připraven obětovat za ně svůj život.

Zrádce Jidáš nezapomněl na svůj úkol. Když přišli do zahrady, vedl dav. Nejvyšší kněz šel těsně za ním. S Ježíšovými pronásledovateli si předem domluvil znamení: „Koho políbím, ten to je; toho zatkněte.“ (Mt 26,48) Když však přistoupil k Ježíši, tvářil se, jako by s nimi neměl nic společného. Podal mu ruku jako starý dobrý přítel a řekl: „Buď zdráv, Mistře.“ (Mt 26,49) Několikrát jej políbil a předstíral lítost, jako by s ním cítil v jeho nebezpečí.

Ježíš mu odpověděl: „Příteli, konej svůj úkol!“ (Mt 26,50) Potom chvějícím se hlasem smutně dodal: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ (L 22,48) Chtěl probudit zrádcovo svědomí a dotknout se jeho zatvrzelého srdce. Jidáš však již v sobě neměl ani kousek cti, věrnosti či lidského citu. V jeho pohledu byla drzá vyzývavost, nejevil ani nejmenší náznak lítosti. Propůjčil se satanovi a neměl sílu mu vzdorovat. Ježíš se zrádcovu políbení nebránil.

Když dav viděl, jak se Jidáš dotýká Ježíše, který tam ještě před chvílí stál v nebeské slávě, dodal si odvahy. Chopili se Krista a chtěli mu svázat ruce, ruce, které nikdy nekonaly nic jiného než dobro.

Učedníci doufali, že se jejich Mistr nenechá zatknout.Vždyť moc, která ohromila zástup tak, že padl na zem, ho mohla i zastavit, aby Ježíš s učedníky mohli prchnout. Když viděli provazy, které měly spoutat jejich milovaného Učitele, byli zklamaní a rozhořčení. Rozhněvaný Petr tasil meč a chtěl bránit svého Mistra. Usekl však přitom jen ucho veleknězova sluhy.

Když Ježíš viděl, co se stalo, vymanil se z pevných rukou římských žoldnéřů a řekl: „Přestaňte s tím!“ (L 22,51) Dotkl se uťatého ucha a uzdravil je. Potom řekl Petrovi: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi (443) (694-696) ihned víc než dvanáct legií andělů?“ (Mt 26,52.53) Jedna legie pro každého učedníka. Učedníci si mysleli: Proč něco neudělá a nezachrání sebe i nás? Ježíš jim na nevyslovenou myšlenku odpověděl: „Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být?“ (Mt 26,54) „Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“ (J 18,11)

Židovští vůdci se účastnili pronásledování Ježíše a nebránila jim v tom ani důstojnost jejich úřadu. Zatčení Krista bylo natolik významné, že jej nemohli svěřit jen svým podřízeným. Lstiví kněží a starší se přidali k chrámové stráži a k zástupu, který se vydal s Jidášem do Getsemane. Přední mužové se připojili k senzacechtivému davu vyzbrojenému nejrůznějším náčiním, jako kdyby šli pronásledovat dravou zvěř.

Kristus se obrátil ke kněžím a starším a zkoumavě na ně pohlédl. Na jeho ostrá slova jistě do smrti nezapomněli. Se vší důstojností jim řekl: Vyšli jste na mě jako na zloděje a lupiče s meči a holemi. Každý den jsem učil v chrámě. Mohli jste se mě zmocnit, ale nevztáhli jste na mě ruce. Noc je pro váš čin příhodnější. „Toto je vaše hodina, vláda tmy.“ (L 22,53)

Když učedníci viděli, že se Ježíš nechal spoutat, zhrozili se. Uráželo je, že nechá sebe i je tak ponižovat. Nedokázali pochopit jeho postoj a měli mu za zlé, že se podvolil davu. Byli rozhořčení a zmocnil se jich strach. Petr navrhl, aby záchránili alespoň sami sebe. „A tu ho všichni učedníci opustili a utekli.“ (Mt 26,56) Kristus však tento útěk předpověděl: „Hle, přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého domova a mne necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou.“ (J 16,32) (444) (696-697)