To, co popisuješ, je opravdu hrozné, ovšem nepovažuji to za argument pro plošné povolení potratů. Souhlasím, že přerušení těhotenství by mělo být možné, pokud je ohrožen život matky. Ovšem nelze uvádět jako příklad Nikaraguu (kde jsou zcela jiné životní podmínky) a následně to aplikovat na Polsko a Slovensko - to považuji za argumentovou manipulaci.

V otázce potratů je hlavní otázkou svoboda a právo ženy rozhodnout se, zda dítě donosí, či ne, versus právo dítěte na život. Kdybychom ale na jednu úroveň postavili plod a již narozené dítě, pak podle logiky podpůrců potratů (kteří kladou důraz na volbu matky) by matka měla mít právo nechat zabít i narozené dítě, jestliže by měla mít právo rozhodovat o žití a nežití toho nenarozeného.

Argumenty typu že by potrat měl být možný, když by se dítě po narození nemělo dobře (sociálně slabá rodina/svobodná matka) odmítám - řešení tohoto problému je někde jine, ne v zabití dítěte.

Myslím, že ve velké části případů je potrat pouze snahou vyhnout se následkům a odpovědnosti za svoje činy; zabití za účelem vyhnout se komplikacím spojeným s těhotenstvím a příchodem dítěte, když se to ženě nehodí, když dítě ještě nechtěla. Postabortivní syndrom ale dokazuje, že tyhle věci prostě tak jednoduše přečůrat potratem nejdou, že rozhodnutí o zabití svého dítěte ženu prostě poznamená.

Možná jsem idealista, ale myslím, že by stačila větší osvěta a komunikace mezi ženami, které již potrat prodělaly, a mezi těmi, které tuto možnost zvažují. Jsem toho názoru, že by si to většina z nich rozmyslela, kdyby věděly, do čeho jdou a co bude po "tom". Ale chápu, že pro ženy po potratu je to otázka velmi bolavá (a soucítím s nimi) a že o své zkušenosti nemají zrovna chuť se sdílet.