poslal Nepřihlášený
Vybrané pasáže z rozhovoru, který zveřejnil časopis „Český bratr“ 2/2008, s Ing. Pavlem Stolařem, CSc., 1. náměstkem synodní kurátorky Českobratrské církve evangelické, majícího v této církvi na starosti finanční otázky.
Časopis Týden nedávno uveřejnil tabulku, kde se objevují dosti velké disproporce v počtu duchovních na jednoho věřícího mezi církvemi. Mezi nekatolíky byli českobratrští evangelíci ti „nejskromnější“. Je slyšet otázky, zda ČCE též neměla zřídit více kazatelských míst, zda byla tato strategie správná…
Můj názor na odpovídající počet duchovních a s nimi související podíl na navrženém majetkovém vyrovnání mezi státem a církvemi vychází z usnesení minulých synodů a obecně z koncipování kazatelského místa v ČCE. U kazatele je vyžadováno úplné magisterské vzdělání v jednooborovém studiu Evangelické teologické fakulty a jako doplňující segment jsou ještě jáhni, u nichž řády předpokládají uzavřené vzdělání na již uzavřené vzdělání na již uzavřené Biblické škole v Hradci Králové. Toto jsou dvě možnosti, jak v současné době dosáhnout statutu kazatele ČCE. Akcentem na vzdělání již nastává určité omezení. Ne tak je tomu v některých jiných církvích, které mají na místo kazatele či duchovní osoby nároky nechci říkat nižší, ale jiné.
Mohli jsme si přece také přihlásit pastorační pracovníky, vždyť třeba mnozí laici jsou v církvi aktivní…
Pastorační pracovníci nebyli dosud v církevním zřízení definováni. Domnívám se, že v některých jiných církvích bylo jejich zřízení do jisté míry účelové, aby bylo možné dosáhnout většího počtu zaměstnanců financovaných ze státního rozpočtu. Ministerstvo kultury kritizuje některé církev, že mezi pastorační pracovníky zařazují údajně i manželky kazatelů.
Bylo přerozdělení v rámci ekumeny dáno benevolencí katolické strany?
Ano, bylo dané v podstatě dohodou. při vyjednávání byly stanoveny výchozí předpoklady: žádná z církví sdružených v Ekumenické radě církví by na tom neměla být po vyrovnání výrazně hůře než doposud. Druhou premisou bylo, že katolická církev vzhledem k tomu, že vkládá do vyrovnání se státem naprostou většinu majetku, by měla dosáhnout většího podílu na financování než dosavad. Dosavadní poměr financování 70% katolíci ku 30% nekatolíci se změní asi na 83:17.
Nějaký charakteristický moment z jednání?
Jednání nebyla vůbec jednoduchá, všechny strany musely udělat nějaký ústupek a celá snaha byla vedena zájmem, aby se církve dohodly. Což je v současném stavu poprvé od revoluce, kdy zatím(!) žádná církev toto majetkové narovnání nezpochybňuje. Jedná se o pokrok oproti minulým jednáním a v podstatě o jedinečnou šanci. Samozřejmě vše bude záviset na způsobu, jakým předkládaný zákon projedná Parlament ČR. Vůbec není jisté, že ho politická reprezentace schválí.
A tvůj osobní odhad vývoje?
Stát má kdykoliv možnost zrušit ještě komunistický zákon č. 129/49. Tím by stávající příspěvky církvím zanikly. Výměna majetku za dlouhodobé financování se v tento moment zdála jako jedna ze schůdných možností, řešící zároveň církevní restituce i financování církví na dlouhou dobu. Restituovat církevní majetek fyzicky by bylo s ohledem na jeho množství velmi obtížné a v mnoha případech, kdy majetek již není ve státním vlastnictví, zcela nemožné. Církve se domnívají, že pro stát je smlouva výhodná, přičemž samy nesou jediné riziko, a to je riziko inflace. Odhadnutý majetek je vlastně prodáván státu na šedesátiletý úvěr s úročením 4,85%, takže riziko v případě vyšší inflace je na straně církví. Mimoto návrh využívá situace, kdy vzniká poměrně velký tlak z mnoha měst a obcí, jejichž rozvoj je blokován blokačními paragrafy zákona o půdě. Původní církevní zákon se nesmí prodávat a nesmí se na něm ani cokoliv stavět. Okamžité získání tohoto majetku státu na šedesátileté splátky je pro stát výhodná transakce.
Jak si navrhované splácení představit?
Model je anuitní, počítá s tím, že celých 60 let bude pravidelně spláceno konstantní procento z majetkového narovnání. Příspěvek bude mít celých 60 let stejnou nominální hodnotu, ale bude ztrácet inflací. Kromě toho se ve vládním návrhu počítá s možností, že prvních 20 let církvím bude zachován ještě příspěvek státu na jejich činnost. Bude se však snižovat každý rok o 5%. Jedná se o určitou velkorysost. Stát poskytuje církvím prostor, aby si aspoň částečně stabilizovaly svoji materiální základnu. Tento model by znamenal deset ročních dosavadních státních příspěvků navrch k majetkovému vyrovnání. Pokud vstoupí systém v platnost, nastane v ČCE zápas o vyrovnaný systém, ukázněnost a šetření. Zpočátku budeme mít dostatečné množství finančních prostředků, ale budeme je muset investovat, aby nám po šedesáti letech nezbyla prázdná církevní kasa.
Nebude pak vedle teologické fakulty ještě učiliště, aby kazatelé uměli třeba šít stany jako apoštol Pavel?
Nechci předjímat, ale kombinaci vícezdrojového financování kazatelů s jiným povoláním nelze do budoucna úplně vyloučit. Pro mnohé z nás je šedesátiletá perspektiva téměř nepředstavitelná. Je to jako kdybychom v roce 1918 vyjednávali podmínky v roce 1978. Poněkud absurdní představa. Musíme se chovat tak, aby při zachování standardního a ekonomického chodu a standardní demokracie nás naši potomci po 60 letech neproklínali.
Budou ti potomci jednou rozumět našim postojům? Co když nám budou vyčítat, že jsme se málo brali o svá práva mezi ostatními církvemi?
Jakékoli hledání „spravedlnosti“, která církev je na tom lépe či hůře, se ukázalo, jako naprosto neschůdné. Dané řešení bylo pro všechny církve jakž takž přijatelné, ale každá nějaký parametr narovnání přijímala se skřípěním zubů. Církve, které si v minulosti najmenovaly za státní peníze poměrně velký počet kazatelů na tom budou finančně lépe, to je nutné přiznat. To ovšem neznamená, že se chovaly po celou dobu správným způsobem. i když můžeme být jednou považováni za hlupáky, myslím si, že jsme se chovali do velké míry evangelicky odpovědně. Rozhodně mě nenapadne tvůrce personálního fondu z roku 1993 nějakým způsobem kritizovat. Naše rozhodnutí vyjít poctivě vstříc samofinancování bylo správné.
