O svátku svatých Cyrila a Metoděje   Proč pravoslavní neslaví svátek svatých Cyrila a Metoděje dne 5. července?   V Církvi Boží bylo a je zbožným zvykem slavit památku toho kterého světce v den, který se nějakým způsobem k němu zvláště vztahuje. Bývá to obyčejně den jeho zesnutí (tj. narozenin pro věčný život) a ještě častěji den jeho svatořečení (což bývá spojeno s translací /čili slavnostním přenesením/ svatých ostatků; nebo s tzv. "nalezením ostatků"). Také bývá den památky světce v den, kdy se udál nějaký velký zázrak v jeho životě (např. navštívení Matky Boží) a nebo zázrak vykonaný tímto světcem po jeho zesnutí, a konečně slavíváme památku řady svatých v den, kdy se koná památka svatého, jehož jméno nosili. Mnoho svatých má v průběhu roku několik památek. Podstatné je, aby den konání památky byl určen v církevní jednomyslnosti a aby motivy byly čisté (tedy cílem musí být výhradně oslava svatého, skrze něhož oslavujeme samotného Boha, jenž toho svatého sám proslavil). Pak můžeme doufat, že se Církev nebeská spojuje s Církví pozemskou a "Bůh podivuhodný ve svatých svých" je oslavován na nebi i na zemi. A v tomto bodě se stává římsko-katolický svátek cyrilometodějský a jeho červencové datum pro pravoslavné nepřijatelný. Za prvé bylo toto fiktivní datum ustaveno v církvi nepravoslavné čili heretické (heterodoxní), už to je pro autentickou křesťanskou Církev důrazným vybídnutím k největší zdrženlivosti. O nějaké církevní jednomyslnosti zde tedy nemůže být ani řeči. Za druhé byl termín toho svátku určen bez jakékoliv souvislosti s životem svatých slovanských apoštolů i mimo jakoukoliv souvislost s cyrilometodějství obecně. Naopak tento svátek byl stanoven účelově s úmyslem zastínit památku Mistra Jana Husa (koná se den nato v den jeho upálení dne 6. července); oslava svatosti cyrilometodějců měla posloužit latinské církvi k odvedení pozornosti lidu od oslav svatosti nepohodlného světce (Mistr Jan Hus je i mezi mnoha pravoslavnými křesťany uctíván spolu s Jeronýmem Pražským jako pravoslavný světec), a potažmo mělo ustavení letní slavnosti svatosti sv. Cyrila a Metoděje vést k úplné likvidaci svaté památky kostnických mučedníků; jen patrně kvůli tomu se latinská církev náhle rozpomenula na tyto byzantské svaté, které dříve prohlašovala za kacíře (heretiky) (viz též o tom pozn. pod čarou). Výše řečené není obtížné doložit. Oslavy sv. Cyrila a Metoděje se ihned po jejich vyhlášení v katolické církvi začaly konat s velikou pompézností – včetně průvodů, alegorických vozů atd. s evidentní snahou vytlačit z povědomí lidu slavení památky následujícího dne. Pokud je den konání památky některého svatého ustanoven s takovými motivy, jež jsou evidentně v rozporu s křesťanskou duc*****stí a etikou, jedná se vlastně s boj proti svatosti některého ze světců – tedy potažmo o zápas s Bohem. Z těchto příčin je přijetí takto ustanovené památky a tudíž účastnění se takovýchto "oslav" pro pravoslavného křesťana zásadně nepřijatelné. Je třeba mít na paměti, že i když v současnosti již nemá oslava svatých slovanských apoštolů u dnešních latiníků tento protihusovský osten, duch, v němž byla tato památka ustanovena, trvá a není pro pravoslavného přijatelné přijmout na tomto duchu účast. Za třetí – pravoslavní mají vlastní den oslavy svatých Cyrila a Metoděje. Je to den 11. května (tj. 24. května dle obč. kalend.) Tento den je určen jak v církevní jednomyslnosti (ve všech slovanských pravoslavných církvích), tak i ve správném duchu. Víme, že svatí bratři ze Soluně přišli na Velkou Moravu na jaře r. 863. Podle tradice to bylo právě v tento den – 11. května. Toto datum je tedy oslavou začátku jejich svatého a Bohem požehnaného díla zde na Moravě. Proto vidíme tento den ve spojitosti s jejich životem – dokonce s tím nejdůležitějším, ba přímo zázračným, tedy s položením základů slovanského Pravoslaví, které má být dle starých proroctví poslední a nejvyšší větví z kmene křesťanské orthodoxie a má sehrát klíčovou úlohu v zápase posledních křesťanů s přišedším *****m. Můžeme se proto směle domnívat, že v tento den se při oslavě svatosti svatých věrozvěstů slovanských spojuje Církev nebeská s pozemskou a že v tento den sestupuje na slavící lid Církev Boží zvláštní požehnání svatých Cyrila a Metoděje. Pozastavme se ještě u toho dne 11. května. Je dnes celkem lhostejné, jestli skutečně přesně na tento den překročili svatí bratři hranice Velké Moravy či zda právě v tento den prošli otevřenou branou hlavního města moravského a byli vítáni knížetem svatým Rostislavem. Podstatné je, že v Církvi je spojeno toto datum se zahájením jejich díla, které přineslo spásu Slovanům. Pozoruhodný je i další rozměr tohoto svátku – na tento den připadá podle pravoslavného kalendária ještě jedna památka: slavnost města Cařihradu (Konstantinopole), což je vlastně byzantský státní svátek, který vstoupil v rámci byzantského pojetí symfonie státu a Církve i do kalendáře církevního. Skutečnost, že v tento státní byzantský svátek zahájili na Moravě své požehnané misijní dílo (anebo že Církev později tento svátek spojila se zahájením tohoto díla) není jistě nic náhodného. Zní tu srdečný vztah k »druhému Římu« – Konstantinopoli. (Slavný »první Řím« nevyslyšel prosby Moravanů o křesťanské misionáře, čímž fakticky odevzdával Moravu do rukou Frankům a upíral Moravě samostatný církevní i národní život.) Zaznívá zde vděčnost k Byzanci a ve spojení data zahájení cyrilometodějské mise s datem oslav »druhého Říma« vnímáme i určitý osten namířený proti »starému Římu« – vždyť vztahy Byzance s Římem nebyly nejlepší a jednoznačně již v době cyrilometodějské mise reflektovaly vznikající rozkol věroučný (dogmatický) a církevně disciplinární, předznamenávaly rozkol právní (1054) a mířily k rozkolu faktickému (křižácké války – 1204 – přepadení Konstantinopole římskými křižáky: 12. dubna 1204 byl Cařihrad zákeřně přepaden, nemilosrdně vyloupen a zneuctěn. Barbarští dobyvatelé brali vše, co se třpytilo, a ničili vše, co nemohli odnést. Pobíjeli muže, ženy, děti i starce. V historických řeckých zprávách se zdůrazňuje, že latinští křesťané běsnili mnohem hůře než všichni dřívější pohanští útočníci dohromady. ). V podstatě bychom mohli památku sv. Cyrila a Metoděje slavit třeba každý měsíc pátého nebo jiného dne (konec konců bychom jim mohli zasvětit i den v týdnu; např. sv. Mikuláši je zasvěcen každý čtvrtek). To je ovšem teorie, která by musela být přijata jednomyslně pravoslavnými u nás i ve světě, abychom ji mohli přijmout jako součást pravoslavné zbožnosti. 5. červenec je však zcela římsko-katolickým svátkem a k jehož přijetí nemají pravoslavní důvod.


Hlavní pravoslavné cyrilometodějské svátky:

• 14. února (tj. 27.2. dle obč. kalend.) je samostatný svátek sv. Cyrila (dříve Konstantina), památka zesnutí (+ 869)
  
• 6. dubna (tj. 19.4. dle obč. kalend.) je samostatný svátek sv. Metoděje, archiepiskopa moravského; památka zesnutí (+ 885)
  
• 11. května (podle pravoslavného církevního kalendária, tj. 24. května dle současného občanského kalendáře) – příchod svatých soluňských bratří z Byzance na Velkou Moravu roku 863.