Grano Salis - Obecné rysy protestantismu

Obecné rysy protestantismu Dr. Vladimír Šiler Charakteristické rysy protestantismu vyniknou ve srovnání s katolicismem (ale i s pravoslavím). Další typické znaky pak budou odlišovat jednotlivé skupiny uvnitř protestantismu. Zásadní rozdíl je v pojetí církve, tedy v eklesiologické koncepci. Pravoslavné církve pokládají církev za mystické tělo Kristovo. Tato pravá církev sice není identická s žádným konkrétním sociálním útvarem a jeho institucemi, ale pravoslaví sebe chápe jako pravého strážce tradice této jediné církve, od níž se v dějinách mnozí oddělili a zbloudili. Katolická církev sebe sama pokládá za jedinou autentickou církev, protože jako jediná má kontinuitu vedoucí od apoštolů (i když tu má i pravoslaví). Je to církev katolická, to znamená doslova všeobecná nebo univerzální. Její instituce jsou plnými nositeli všech od Krista a apoštolů svěřených funkcí na díle spásy. Protestanté sice také tvrdí, že církev je jen jedna, ta pravá, Kristova. Ale nemyslí si, že nějaká konkrétní lidská pospolitost či instituce je s touto pravou církví totožná. Každá církev se vždy jen částečně podílí na pravé církvi Kristově a naopak pravá církev Kristova je vždy jen částečně viditelná v každé konkrétní církevní instituci. Toto tolerantní a liberální protestantské stanovisko,jež se liší od absolutních a totálních nároků katolicismu a pravoslaví, pak v praxi vede k značné vnitřní rozmanitosti protestantismu, který se štěpí podle konfesí (věroučných formulací, vyznání víry), denominací (různých variant téhož typu církve, lišících se často jen detaily a pojmenováním), ale často se z něj za dramatických okolností odštěpují sekty. Další zásadní rozdíl je v pojetí kněžství. V pravoslaví i katolicismu je kněz (vždy jen muž) svátostně vydělenou osobou odlišenou od laiků. Protestantismus většinou nesvětí kněze, pouze vybírá ze svého středu vhodné muže (a většinou i ženy) a pověřuje je kněžskou službou. V katolicismu se v průběhu věků ustálil celibát - knězem může být jen neženatý muž. V pravoslaví může být ženatý muž vysvěcen na kněze, ale vysvěcený knez už se nemůže oženit. Protestantismus celibát po svých kazatelích, farářích a pastorech nevyžaduje. Rozdíl je i v pojetí svátostí. Tradiční křesťanství rozlišuje sedm svátostí:křest, večee Páně, pokání (zpověď), biřmování, manželství, kněžství, poslední pomazání (útěcha nemocných). Obřady, které se postupně vytvořily zejména kolem večeře Páně jako bohoslužba, mají v tradičních církvích charakter pevného, závazného řádu (liturgie), který zaručuje, že už samotným provedením obřadu a účastí na něm se dostává lidem milosti a zprostředkování spásy. Protestantismus odmítl formální obřadnictví, zjednodušil bohoslužbu a omezil počet svátostí na dvě: křest a večeři Páně. Navíc ani tyto svátosti nepokládá za automaticky fungující magický rituál, ale za pouhé znamení, které má zpřítomňovat boží poselství obsažení v Písmu.Důležitější než obřad je vždy živá víra. Tomu odpovídá i role církevních budov. Protestantské chrámy už nejsou místem, v němž by byl Kristus nebo Bůh reálně přítomen ve svátosti. Je to prostě shromažďovací sál, v němž je Kristus či Bůh přítomen jen, pokud tam jsou věřící shromážděni v jeho jménu. Protestantismus odmítl církevní umění, zejména kalvinismus zredukoval jeho roli na minimum. Proto jsou tyto stavby velmi jednoduché, často až záměrně nenápadné a neokázalé. Luterství a anglikanismus však v určité míře čerpá z původních katolických středověkých tradic a církevní umění částečně akceptuje. Jedním z nejtypičtějších znaků protestantismu je zdůraznění Písma svatého jako jediné normy života víry. Je tedy zcela odmítnuta autorita církevního učitelského úřadu a role tradice (mimobiblických, pozdějších lidských nálezků a ustanovení ve věcech víry a mravů). Zásada sola scriptura (pouze Písmo) vede u některých církví k vědecky kritickému studiu bible za použití výdobytků novodobých věd, tedy ke snaze interpretovat bibli stále nově pro stále novou dobu. Boží slovo podle nich není v textu bible, ale v jejím kontextu, a proto musí být bible stále živě vykládána. Jiné církve se raději uchylují k tezi o verbální inspiraci Písma Bohem. Celý text je doslovně božím slovem a celé boží sebezjevení je úplně obsaženo v Písmu. To vede k určitým potížím a konfliktům s výdobytky moderní doby, její racionality a vědy.Fundamentalističtí písmáci to však řeší radikálním odmítnutím rozumu, vědy i celého současného vývoje společnosti. V teologii je pak nejtypičtějším rysem důraz na boží milost, která jedině dává člověku spásu. Spásu si nemůže člověk získat sám ze svých sil, pomocí svých záslužných skutků. Může pouze důvěřivě přijmout nabídnuté boží odpuštění a spásu jako nezaslouženě darovanou milost. Zásada sola fide (pouze vírou) nebo sola gratia (pouze milostí) je vyjádřena už v Novém zákoně jak Ježíšem, tak zvláště apoštolem Pavlem. V dějinách křesťanství ji podobně zdůrazňovali i mnozí katoličtí myslitelé, ale protestantismus z ní učinil principiální záležitost.Sola fide je materiální princip reformace, sola scriptura je formální princip reformace. Mnohé další typické rysy protestantismu by se daly hledat za pomoci sociologie, psychologie, historie atd. Mohli bychom například hovořit o mimořádném zdůraznění lidské individuality, personality, o důrazu na svobodu svědomí jednotlivce. Víra je svrchovaně osobní záležitostí, existenciálním rozhodnutím. V tradičním křesťanství více záleží na kolektivu, na příslušnosti k určitému společenství. Protestantismus zdůrazní autonomii proti katolické nebo pravoslavné heteronomii, využije demokratické principy oproti autoritativním postupům tradičních církví. Pro protestantismus je rovněž příznačné, že přitakal nové době, která se zrodila z trosek středověkého modelu světa.Protestantismus důsledně demytologizoval přírodu a dějiny. Příroda a politika se stala světskou záležitostí se svými vlastními vnitřními zákonitostmi. Protestantismus tak vlastně nastartoval proces sekularizace (zesvětštění, odnáboženštění), který vrcholí ve 20. století. Na jedné straně se tak zbavuje církevního poručníkování, ale na druhé je zcela vydán napospas svým vlastním silám. Náboženství se v protestantsky liberálním pojetí stává soukromou záležitostí jednotlivce, víra se z polohy veřejného projevu a postoje stáhla do oblasti citu. Na druhé straně ale zejména kalvinismus díky tomu, že zrušil určitá mravní tabu středověku a zavedl nový individuální étos, dal impuls k rozvoji nového humanismu a občanské společnosti s jejím novým pojetím práce, povolání, politického a ekonomického podnikání, štěstí a úspěchu. Protestantismus je rovněž typicky městským hnutím. Neoslovil ve větší míře venkov ani prostého člověka, ba ani proletariát. Je totiž výrazně založen na slově, intelektu a schopnosti kultivovaného uvědomělého citového prožívání. Luther a Kalvín Odlišné důrazy luterské a kalvínské větve reformace můžeme porovnat pomocí následující tabulky. Oba důrazy jsou záměrně předvedeny spíše v krajní podobě. V jednotlivých církvích se projevují jen tendence k oněm důrazům, zřídka však jejich krajní polohy. Martin Luther Jan Kalvín mnich právník typ "sedláka" typ "rytíře" Povaha: Posedlý duchem pravdivosti. Vzdorovitá bezohlednost až svévole. Nebojácnost, ale přitom hluboce citová zbožnost, modlitební bezprostřednost. Až dětinská dobrota a laskavá moudrost.Nesoustavnost, málo trpělivosti, pedagogického ohledu. Neukázněný génius. Zjemnělí katolíci a kalvinističtí humanisté mu vyčítají jeho zálibu v pivě, selskou hrubost, sprosté výrazy. Reformace je pro něho především reformou (proměnou) nitra člověka, nejde mu ani tak o změnu církve, a už vůbec ne změnu společenských pořádků. Jde mu o osobní spásu člověka, osobní uvěření. Subjektivita, personalita, psychologizace zbožnosti. Zdůrazňuje, že Bůh odpouští hříchy. Je lhostejný vůči světu, politice. Křesťan se o to nemá starat. Má poslouchat svého pána bez reptání. Vrchnost je od Boha. Slyší rád z Písma radostnou zvěst o odpuštění, útěchu. Je z toho klidný, spokojený. Má jistotu, že je spasen. ("Zatímco sedím u svého džbánku wittenberského piva, království boží běží dál.") "Čti bibli, naslouchej kazateli, který ti zvěstuje, že ti bylo v Kristu odpuštěno, žij mravně a o ostatní kolem tebe se nestarej!" Podcenil význam kázně a řádu, církevního práva. Zbožnost je pro něho spíše niterný postoj, cit, méně už praktická poslušnost. Víra a evangelium. Historická pasivita, kvietismus. Hlásí se k němu spíše prostý lid, někde zase spíše vzdělanci. Politicky se spojí s feudální mocí. Povaha: Posedlý myšlenkou kázně. Chce prosadit boží zákony do všech oblastí každodenního života. Chladný rozumářský vědec. Je až nelidsky vážný a přísný,protože si je vědom své odpovědnosti. Ve svatém zápalu neváhá užívat inkvizičních metod.Fanatik horlící pro dobrou věc. Asketický typ. Zakazuje hýření. Trestá nepoctivost. Koná kontrolní návštěvy v rodinách. Reformace je pro něho především procesem očištění církve a pak proměny společnosti v teokracii. Mluví spíše o zásadách, principech, zákonech než o lásce a a zbožnosti. Jde mu o to, aby se boží panství rozšířilo ve světě, aby se šířila boží sláva. Objektivita, socialita, zpolitizování zbožnosti. Zdůrazňuje, že Bůh musí vládnout. Důraz na angažovanou aktivitu ve světě. (Odtud impuls pro rozvoj kapitalismu a buržoazie.I vrchnost musí poslouchat Boha. (Odtud impulsy pro rozvoj demokracie.) Slyší rád z Písma nároky a rozkazy. Je z toho pozitivně rozčilený. Má jistotu, že je povolán šířit ve světě boží království. Říká si: Když já to neudělám, tak to nikdo neudělá. "Věř a poslouchej,nepiplej se sám v sobě a nemudruj, pracuj a miluj, doufej a bojuj!" Přecenil význam kázně a řádu. Náběh k fašistickým metodám. (Viz např. bílý kalvínský fašismus v Jižní Africe a částečně v USA.) Církev a teologie. Bojovnost, aktivita, angažovanost. Hlásí se k němu spíše obchodníci, humanisté. Politicky se spojí s demokracií, ale ještě spíše s republikánstvím.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace