Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Existuje známé pořekadlo: Řekni mi co čteš, a já ti povím kdo jsi. Tento výrok by se dal upravit na: Řekni mi, koho a co oslavuješ, a já ti povím, kdo jsi! Toto hodnocení by se dalo použit i na současnou vládnoucí garnituru České republiky, která prosadila oslavu Jana Husa jako státní svátek. Možná neuškodí trochu blíže se zamyslet nad tím, co se vlastně v osobě Husově oslavuje. Jan Hus byl učitelem na pražské universitě, kde získal titul mistra filosofické Fakulty, což mu dovolovalo samostatně přednášet. Nejvyšší vědeckou hodnost té doby, doktora, už nezískal. Dodatečně potom vystudoval i theologii, byl vysvěcen na kněze a stal se kazatelem v kapli Betlémských mláďátek, obecně zvané Betlémem. Získal si postupně velkou oblibu pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hasenburku, který ho pověřil významnými úkoly: na jedné straně měl na kněžských shromážděních (synodách) kázat kněžím, jakými by měli být, a na druhé straně měl arcibiskupovi hlásit případné nepořádky v katolické církvi. Je to přesvědčivý důkaz o neudržitelnosti tvrzení, že katoličtí kněží ve středověku byli smečkou ziskuchtivých darebáků, a že ten, kdo se proti nim postavil (jako údajně právě Hus), byl jimi likvidován. Svědčí to o tom, jak se tehdejší církevní hierarchie starala o úroveň katolických kněží, a Hus měl při zjištění nedostatků znamenitou možnost, zasadit se o nápravu. Ostatně, proti legendě hovoří i fakt, bohatě doložený v archivních materiálech, že kněz, který se provinil, byl trestán přísněji než laik, protože se na něj vztahovala některá speciální ustanovení. Husova chyba spočívala v tom, že o chybách kněží hovořil na nevhodném místě - při kázáních v kapli Betlémské. Ještě horší na tom ovšem bylo, že Hus většinou nemluvil pravdu. Dopouštěl se tedy osočování, což je trestné i dnes. Na ilustraci jeden z jeho mnoha podobných výroků: "...A věř mi na moje svědomí, že jsem viděl mnoho kněží, kteří s vlastními sestrami téměř každý den, i na Vánoce a Velikonoce, zhřešili." (M. Jana Husa sebrané spisy, Praha, 1865, I. dl, str. 277). Zřejmě není potřebné příliš rozebírat nehodnověrnost podobných tvrzení, když už Husův současník mu vytkl, že svoje obvinění nedokáže ani do konce světa. Pro lepší vcítění se do situace doporučuji, aby se někdo podobným způsobem vyjádřil např. o vedení židovské náboženské obce nebo načalstvu Charty, a potom ať si spočítá, kolik podnětů na trestná stíhání bude podaných. Pro zajímavost, o předhazované "nedůtklivosti" katolických kněží svědčí to, že za taková a podobná tvrzení nebyl Hus nikdy potrestán. S Husovou nespravedlivou kritikou kněží ostře kontrastuje jeho shovívavý postoj k vlastním stoupencům, i když měli závažné mravní nedostatky, jako například nehodný král Václav IV., což není nejlepším vysvědčením o Husově objektivitě a upřímnosti. Mnohem horší dopad než veřejné osočování katolických kněží však měl fakt, že Hus začal hlásat učení odlišné od katolického. Fakticky zastával učení Angličana Wicleffa, přesto že se ve středověku taková učení potírala, i když pravda podstatně mírnějšími prostředky, než se nám dnes běžně líčí. Vždyť například Luther hlásal svoji bludnou nauku až do své přirozené smrti. Stejně tak i Wicleff, a po relativně velmi dlouhou dobu i sám Hus. Ti, kteří potírání bludných učení dnešním jednoznačným pohledem odsuzují, ať zváží, jaký dosah mělo hlásání takových revolučních učení - nepokoje, války a podobně, jaký obsah taková učení měla (např. albigenců), a jak "tolerantní" byli stoupenci těchto nových učení k jiným. Příkladem jsou "bratrské" vztahy samotných husitů mezi sebou, a zda se i dnes nepokládá za nutné pro společnost potírat hlásání protilidských učení (komunismus, fašismus apod.). Že se i v dnešní tzv. tolerantní době, někteří přední státní činitelé a rozhodující masmédia snaží učinit trestným pouhé připomenutí jména zakladatele veřejně prospěšné instituce, a sotva kdo se pozastavuje nad překážením projevu základní lidské slušnosti, je už pouhým odbočením. Hus se měl za hlásání tohoto učení zodpovídat před církevní vrchností, čemuž se vyhýbal a používal přitom nečestných metod (jak o tom svědčí např. biskup Železný). Proto se Hus také vyhýbal projednání svého učení v zahraničí; v Čechách nemusel, protože měl doma vlivné příznivce. Když Hus odmítal vyjet do ciziny pod záminkou, že cesty jsou pro jeho osobu nebezpečné, anuloval jeho výmluvu císař Zikmund vydáním ochranného listu. I Hus věděl, že tato ochrana se vztahovala jen na cestu, ale nemohla mu poskytnout imunitu před církevním soudem. Na církevním sněmu v Kostnici po Husovi požadovali s odvoláním na jeho některá latinsky psaná díla, aby z nich odvolal ty články, které odporovaly katolickému učení. Hus odmítl, i když zpočátku váhal. Na základě tehdejších trestních zákonů vydaných politickou mocí (nikoli církevní) byl vrchností odsouzen k trestu smrti a také světskou vrchností byl trest vykonán. Když někdo vyhlašuje jednoznačně Husa za mučedníka pravdy, potom musí odpovědět na otázku, proč on sám se této údajné pravdy nedrží. A pokud se nedrží Husova učení, které vyznává, potom je pokrytec. Na tuto otázku nemůže totiž kladné odpovědět nikdo - Husovo učení bylo proměnlivé a rozporné. O těchto rozporech napsal opat Lenz celou knihu a přitom zdaleka nevyčerpal všechny rozporné body (viz. dr. Antonín Lenz "Je pravdou nepochybnou, že umřel Mistr Jan Hus za své přesvědčení a že jest mučedníkem za pravdu?", Praha 1898). Proto Husa těžko můžeme pokládat nejen za mučedníka pravdy, ani za mučedníka svého svědomí a přesvědčení. Spíše se podobá pravdě, že byl zajatcem a obětí svého sobectví a pýchy, která nesnesla představu, že by v Čechách byl po odvolání svých bludů pokládán za slabocha, který své stoupence klamal. Hus jim totiž tvrdil, že jeho učení je shodné s katolickým a navíc je zbytečné podněcoval k násilím a rozbrojům, což je trestuhodné mimochodem i dnes. Položme si opět otázku z úvodu: jakou to vlastně mravní hodnotu Jan Hus reprezentoval, že je vhodné ji podporovat státním svátkem? Je rozumné oslavovat neupřímnost a tvrdohlavost toho, který fakticky způsobil mnoho zla nejen už za svého života, ale i po smrti? A proč oslavovatelé Husa neoslavují i jiné husity, jako např. kněze Kániše a jeho 50 stoupenců, které v dubnu 1421 nechal v Klokotech Žižka upálit. Podobně i Pražané v srpnu téhož roku v Roudnici upálili husitského kněze Martínka. Neoslavuji se tyto případy a ani se nepřipomínají snad jen proto, že jich nelze použít proti katolické církvi? Který prosazovatel oslav Jana Husa nám na to odpoví? "Po ovoci jejich poznáte je", stojí v bibli. K posouzení oprávněnosti oslav Jana Husa by bylo vhodné vzít v úvahu, jak jeho vystoupení prospělo tehdejší společnosti. Lze konstatovat, že v nejdůležitější, tj. mravní oblasti jeho stoupenci úroveň lidu v Čechách rozhodně nepozdvihli. O jeho radikálních stoupencích táboritech napsal umírněný husita Vavřinec z Březové, že tito: "... jako rozběsnění psi a řvoucí lvi útočně napadali každého, kdo nechtěl souhlasit s těmito názory a trýznili ho loupežemi, ohněm a potupou, takže slavné kdysi království české bylo dáno všem národům v posměch a věčnou hanbu." Na jiném místě se Vavřinec z Březové ptá, zda: "...zákon táboritů, podle kterého svlékali oděného, hladovému a žíznivému chléb a nápoj spalovali, byl boží či ďáblův." Husitský biskup Rokycana konstatoval: "Vychladla láska v každém koutu Čech, Čechové se ověšeli rozličnými hříchy jako chodec mošnami." (Časopis Muzea král. českého, 1879, str. 209). Morální úpadek doprovázel i úpadek hmotný. To byla jedna z hlavních příčin, proč se umírněné křídlo husitů spojilo s katolíky a postavilo proti radikální straně. Systematickým ničením klášterů byla zasazena těžká rána umění a kultuře. Občas se s lítosti připomíná, jak v době třicetileté války Švédové odvezli z Čech mnoho vzácných písemností; divné je, že téměř nikdo nepřipomene mnohem větší škody na české kultuře, kterých se dopustili husité. Celkový výsledek byl, že Čechy, které tehdy po duchovní a materiální stránce byly snad na prvním místě v Evropě, své postavení ztratily a už ho nikdy znovu nenabyly. A je třeba jasně říci, že na počátku tohoto úpadku stál především Jan Hus. Oslavovat tedy Jana Husa, znamená oslavovat nejen nepravdu, ale i vlastní národní škodu. Proč český národ neoslavuje raději lidi, kteří mu slouží ke cti a ozdobě, jako např. Anežka Přemyslovna nebo svatý Václav? Petr Bielik