poslal Pisnicka
Humor v bibli
Na první pohled by se mohlo zdát, že je to velmi podivné téma. Humor na teologickém sympóziu? Co má humor společného s teologií? Co má společného Bible a humor? Můžeme si vůbec představit smějícího se Boha?
Dříve než si odpovíme na tyto otázky, chtěl bych poznamenat, jak jsem se k tomuto tématu dostal.
Prvním důvodem bylo to, že se považuji za člověka se smyslem pro humor. (Podobně jako většina lidí.) A tak jsem se začal o tento "obor" zajímat.
Další příčinou byly mé vzpomínky. Už od dětství jsem viděl, že můj otec i další příbuzní byli veselí, ba přímo vtipní, lidé. A tak jsem si někdy kladl otázky, jestli to nemá nějakou souvislost s jejich křesťanskou vírou a náboženstvím.
A za třetí: před několika lety jsem četl knihu Helmuta Thielickeho "Smích svatých a bláznů", ve které autor odhalil hluboké souvislosti mezi humorem a křesťanskou vírou.
Toto vše mne přivedlo k tomu, že jsem začal hledat vztah mezi humorem a smíchem na jedné straně, a Biblí, vírou a teologií na straně druhé. A učinil jsem tak naprosto fundovaně.
Co je to humor?
Na úvod bychom si měli definovat slovo "humor".
Slovo "humor" pochází z latinského "humor" a znamená "tekutina" - přesněji: tekutiny, které jsou obsaženy v lidském těle. Pokud jsou ve správném poměru, potom působí zdraví člověka, které se projevuje jasným a veselým smýšlením.
Humor tedy není pouze nějakou "technikou" nebo "metodou", ale niterným prožíváním, životním stylem, povahovým rysem. Humor "není slabost, nýbrž síla", je to "deklarace lidské důstojnosti, potvrzení o převaze člověka nad tím, co se mu přihodilo".
V tomto smyslu je velmi výstižné úsloví: "Humor - to znamená smát se navzdory." Jakkoliv zní tato definice jednoduše a lapidárně, dává nám tušit něco o "přemáhání světa", kterému je humor vlastní.
Neboť "poselství, které spočívá v humoru a žije z něj, to je ta pravá zvěst o přemáhání světa".
Křesťanský humor
Začíná být jasné, že humor bytostně souvisí s náboženstvím, příp. s vírou. Pater Brown, známá filmová postava, říká: "Humor je projevem náboženství, neboť pouze ten, kdo stojí nad věcí, se může smát."
Stát "nad věcí", nenechat se zdolat hrůzami života a přemáhat svět, ve kterém vládne zlo a smrt, může nakonec pouze věřící člověk; zcela ve smyslu slov z prvního listu apoštola Jana: "A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra." (1J 5,4). V jistotě Kristova vítězství skrze jeho smrt a vzkříšení a v očekávání konečného poražení "světa" v poslední den, mohou věřící zpívat: "Svět je mi už k smíchu.".
Humor je tedy předzvěstí, nastíněním, jakousi první, skromnou splátkou toho, co bude plně naplněno až eschatologicky.
Humor tedy bytostně souvisí nejen s vírou a teologií, ale především s eschatologií.
Křesťanský humor nám tedy umožňuje "posuzovat časnost měřítkem věčnosti a nebrat ji až přespříliš vážně."
Situacím, které vypadají zdánlivě veliké, závažné a důležíté, vrací humor správnou velikost, zatímco věci zdánlivě nepatrné a vedlejší zvýrazňuje a zvětšuje.
"Jistý biskup se stal členem jedné pánské společnosti. Vždy po skončení oficiální schůze se postupně přešlo k velmi rozpustilé zábavě. A tak se někdy stalo i to, že se někdo rozhodl trochu si ´důstojného pána´ podat. Jednoho večera položil nejmladší člen společnosti "závažnou" teologickou otázku, kterou chtěl ctihodného muže dostat na tenký led: ´Pane biskupe´, oslovil jej s předstíranou vážností, ´už delší dobu přemýšlím nad tím, jak si jednou v nebi, až budu andělem, budu přes křídla přetahovat noční košili. Půjde to vůbec?´ - Nato mu biskup odpověděl: ´Můj mladý příteli, s tím se nemusíte lámat hlavu. Raději přemýšlejte, jak si budete přes rohy nasazovat klobouk!´"
Tak byla nadutost odhalena a potřena. Posměch nebyl přijat vážně, ale s důstojným klidem odvrácen. Smysl pro humor tedy nespočíval pouze ve vtipu a pohotovosti pana biskupa, ale v jeho naprostém klidu, kterým reagoval na posměch a oplatil jej ne zlomyslným a sarkastickým, nýbrž laskavým a rovněž humorným způsobem.
Současně lze vidět, že existuje mnoho způsobů, jak se humor projevuje: Pohotovost (duchapřítomnost), vtip, ironie, paradoxy, nadsázka, parodie atd.
"Když essenský superintendant (evangelický duchovní) Held musel jednoho dne odjet na delší cestu, úzkostlivě upozornil svou ženu, vikáře i sekretářku, že při případné domovní prohlídce během jeho nepřítomnosti, se nesmí určitý svazek spisů dostat za žádnou cenu do rukou Gestapa. A prozradil jim i velmi chytře vymyšlenou skrýš: onen svazek leží v jednom z nočních stolků v ložnici, přímo pod nočníkem... Za nějakou dobu skutečně přišli tři zamračení muži, kteří něco tušili o existenci onoho svazku a sháněli se po něm. Požádali, aby byli okamžitě zavedeni do ložnice. Poté, co prohledali postele, přistoupil jeden z nich, k hrůze všech tří obyvatelů domu, přímo k onomu důležitému nočnímu stolku. Otevřel jej a natáhnul ruku pro nočník. V okamžiku nejvyššího nebezpečí promluvil vikář: ´Ale pane komisaři, tady před dámami...?!
Kdybyste sešel o patro níž, měl byste to mnohem pohodlnější!´ Komisař zlostně stáhnul ruku zpět a zabouchl dvířka."
I tady vidíme pohotovou odpověď, i když vlastní humor v tomto případě spočívá ve schopnosti zesměšnit a zostudit něco zdánlivě důležitého a mocného - s odstupem a důstojným klidem, i přes hrozící nebezpečí.
Ke "křesťanskému" humoru patří také to, že věřící člověk umí rozlišovat mezi věcmi "posledními" a "předposledními" - to znamená, že věci "poslední", opravdu závažné a důležité, bere vážně a naopak na věci "předposlední" se dívá s humorem a úsměvem.
Opravdový křesťanský humor nebude nikdy zesměšňovat věci "poslední" (Bůh, víra, věčnost atd.), ale pouze věci "předposlední" (lidské představy, nedostatky atd.).
V následující anekdotě jde o "roucho z Trevíru" - relikvii, která byla dlouhou dobu předmětem sporů:
"...Například jeden protestantský farář chtěl trochu poškádlit katolického kněze: ´Pane bratře, roucho z Trevíru rozhodně není pravé!´ ´Ale ano,´ odvětil kněz, ´samozřejmě je pravé. Dokonce i Svatý Otec to potvrdil!´ ´Ale přesto nemůže být pravé. Když jsem si ho totiž prohlížel, našel jsem na něm etiketu od Neckermanna!´ A tak měl protestant důvod ke smíchu... Ale jen pro tento večer. Příště totiž přišel kněz s protiútokem: ´Pane bratře,´ povídá, ´vraťme se k tomu rouchu z Trevíru. Prohlížel jsem si ho, a skutečně jsem na něm tu etiketu našel. A co víc - když jsem se podíval do kapsy, našel jsem tam pozvánku na svatbu v Káni!´"
Když jsme nyní společně poznali vztah mezi vírou a humorem, když jsme si trochu popsali křesťanský humor, nebude už pro nás tak překvapivé zjišťění, že i v Bibli můžeme najít různé formy humoru.
Chtěl bych to ukázat na následujících příkladech:
Humor ve Starém zákoně
Dnes je již všeobecně uznávané, že se i ve Starém zákoně objevuje humor. Bůh je někdy ve SZ líčen jako někdo, kdo má smysl pro humor, který se sám směje a umí také zesměšnit své nepřátele. Ve SZ můžeme často objevit humor - např. ve formě slovních hříček, hádanek, paradoxů, ironie,...
a) Prorocký humor:
Tak tedy ve SZ máme mnoho příkladů ironie a výsměchu vůči různým bůžkům, modlám a pověrám. I tady je zřtelné, že víra rozlišuje mšzi věcmi "posledními" a "předposledními". Humor tak může s úsměvem pozorovat zdánlivě důležité a podstatné věci, nebo na ně posměšně zaútočit.
Krásným příkladem je výsměch Eliáše na hoře Karmel (1Král 18,27: "V poledne se jim Eliáš začal posmívat: ´Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!´"):
Ironie celé této scény je ještě umocněna a zesílena poznámkou ve 28.verši, ze které vyplývá, že Baalovi kněží tento výsměch patrně vůbec nepochopili a brali tuto věc ještě vážněji (verš 28: "Oni volali co nejhlasitěji a zasazovali si podle svého obyčeje rány meči a oštěpy, až je polévala krev.").
Dalším přikladem je prorok Izajáš, který ve své kampani proti modloslužbě používá také některé formy humoru. (Izajáš 44,14-17: "...Dá si porazit cedry nebo vezme dub, drnák či křemelák, vypěstoval si je mezi lesními stromy. Zasadil jasan a déšť mu dal vzrůst. Pro člověka je to na topení, něco z toho vezme a ohřeje se. Buď zatopí a upeče chleba, nebo zhotoví boha a klaní se mu, udělá z toho modlu a hrbí se před ní. Polovinu spálí pod masem, které bude jíst, upeče pečeni a nasytí se. Přitom se ohřeje a zvolá:´To jsem se zahřál, je mi teplo!´ Z toho, co zůstalo, si udělá boha, modlu, před kterou se hrbí a jíž se klaní a k níž se modlí a žadoní:´Vysvoboď mě, jsi přece můj bůh!´") Ukazuje tu vnější profánnost tohoto počínání a znánlivou velikost tu snižuje a zesměšňuje.
Tento způsob používá Izajáš poměrně často, a tak bychom mohli knihu Izajáš nazvat "Velkou knihou satiry"
b) Babylonská věž
Další událostí, která vykazuje humoristické rysy je příběh o věži v Bábel (Gen 11,1-9).
Také zde je použitá velmi ostrá ironie: lidé dosáhli pravého opaku toho, co zamýšleli. Chtěli si učinit jméno, usilovali o jednotu a chtěli zabránit tomu, aby nebyli "rozptýleni po celé zemi" (Gen 11,4).
To se jim ale nepodařilo, právě naopak: Hospodin je "rozehnal... po celé zemi" (Gen 11,8). A jako posměšná ozvěna zní znovu v 9. verši: ".... a lid rozehnal po celé zemi."
V tomto příběhu najdeme ještě další ironický element: lidé se chtěli stát velikými a učinit si jméno (verš 4). Dokonce se chtěli dostat až k Bohu tím, že postaví "věž, jejíž vrchol bude v nebi" (verš 4). Přesto je tato velká lidská pýcha zesměšněna tím, že vševědoucí Bůh musí sestoupit, "aby shlédl město i věž" (verš 5). Komika je zde v groteskním protikladu: Věž má dosáhnout až do nebe, k Bohu, ale sám Bůh musí sestoupit, aby si všiml tohoto maličkého a nepatrného lidského díla.
Člověk, který chce být jako Bůh, touží po tom, aby dosáhl nebes a překročil jejich práh, je ve skutečnosti nebi nesmírně vzdálený - tak, že jej není možné shora vůbec objevit.
c) Jonášův příběh
Podobný humorný vzor najdeme také v příběhu Jonáše. I zde si hraje vypravěč s protiklady. Jonáš totiž nakonec stejně udělá to, co rozhodně nechtěl. Jon 1,3 říká: "Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina.", a v Jon 3,3 čteme: "Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil.". Ironie osudu tkví také v tom, že ten, který chce popřít svou víru a své poslání, musí nakonec obojí vyznat (Jon 1,9.10: "´...Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.´ Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: ´Cos to udělal?´ Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina , sám jim to pověděl..."). Na lodi se rovněž projevilo to, co později zažili i obyvatelé Ninive, a co jistě Jonáš nechtěl, totiž bázeň před Hospodinem a pokání (Jon 1,14-16: "...Volali tedy k Hospodinu: ´Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme...´ ...Na ty muže padla veliká bázeň před Hopodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.").
Kromě toho se objevuje ve 3. kapitole také množství scén, které vyvolávají smích či úsměv, nebo nás "sympaticky" šokují. A to nejen ty zapsané v samotném textu, ale i ty, který byly mentalitě původního autora docela cizí.
Například nás pobaví to, že "lidé i zvířata" se měli postit a "naléhavě volat k Bohu" (Jon 3,7.8). A Bůh se slitoval výslovně i nad "dobytkem" (poslední slovo knihy - Jon 4,11).
Hra s "malým" a "velkým" je vůbec typická pro knihu Jonáš. Nejprve "Hospodin... nastrojil velikou rybu..." (Jon 2,1), aby spolkla Jonáše a tím jej přivedl k rozumu. Potom ale "...nastrojil Bůh červa..." (Jon 4,7), tedy maličké zvířátko, aby znovu vedl Jonáše k přemýšlení a umoudření.
A nakonec se i ve vyvrcholení příběhu objevuje ironie, či dokonce sarkasmus. Ninivští nezemřeli, ale zůstali na živu. Jonáš však chce zemřít, protože oni zůstali na živu (Jon 4,3.8). Ninivští úpěnlivě prosili o Boží milost a smilování, takže nakonec nemuseli zemřít, zatímco Jonáš si kvůli Boží milosti a smilování přál zemřít (Jon 4,2.3).
Můžeme si představit, že se čtenář (nebo posluchač) knihy Jonáš musí často při četbě smát nebo pochechtávat. Ale je to smích chápající, protože čtenáře pochopí, že zde má humor pedagogický účinek. "Boží ironie je současně ´pedagogická´ i ´eschatologická´."
Humor v Novém zákoně
Mnoho křesťanů má pevně zafixovanou představu, kterou formuloval už Jan Chrysostomus: "Kristus se nikdy nesmál."
Evangelia nám vskutku nepřínáší žádnou konkrétní zprávu, že by se Ježíš někdy smál. Je ale otázkou, s ohledem na Ježíšovo přesvědčení, poklid a vztah k světu a lidem, zda si jej nemůžeme představit se smyslem pro humor.
Nejprve začíná Ježíšovo poslání "velkou radostí" (Luk 2,10), kterou zvěstují andělé při jeho narození. Když Lukáš 15 mluví o "Boží radosti", používá k tomu výrazy "slavit", "veselit se" (např. Luk 15,24). Vždyť Ježíšovým poselstvím je "evangelium", tedy radostná zpráva. A konečně sám Ježíš mluví o smíchu jako o zaslíbení (Luk 6,21: "...Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.").
Ježíšovo vystoupení, poselství, působení a smích: to vše spolu souvisí. Smích radosti, smích po uzdravení, smích proměněného srdce, smích oproti kosmické a fyzické temnotě. Proto je zcela absurdní jakékoliv moralistické odsouzení smíchu, s odkazem na domnělý příklad Krista.
Jestliže tedy Ježíš měl tyto životní postoje, kterých si můžeme všimnout v jeho narážkách, pak nás vůbec nepřekvapí, že u něj najdeme také některé formy humoru.
a) Groteskní obrazy
Jedním z těchto obrazů, který je i navzdory svému ostří humorný, je podobenství o trámu a třísce (Mat 7,3). Výstižně se tu projevuje jedinečná vlastnost humoru: udělat z velkých věcí malé a z malých velké. Lidský sklon přehlížet své chyby a slabosti, a naopak je u druhých lidí zveličovat, je zde zkarikován tím, že je obrácen a přehnaný do absurdnosti: Vlastní chyba, to je trám, kterého si člověk musí všimnout, a který mi nutně brání vidět chyby druhých, vlastně vidět cokoliv. Proč tedy takový "nepředstavitelný" obraz?
Kvůli lidské "jasnozřivosti" při pohledu na cizí malé chyby a naopak "slepotě" vůči vlastním velkým chybám. Ta je stejně směšná jako toto podobenství.
Podobně absurdní, a snad ještě nepravděpodobnější, je podobenství o cezení komára a spolknutí velblouda (Mat 23,23.24). Člověk si dokáže živě představit onoho zákoníka, který pečlivě loví ze svého šálku komára, ale krátce nato spolkne velblouda, který se mu prochází v šálku. Ježíš tím staví na stejnou úroveň cezení komára s desátky z různých bylin a na druhé straně spolknutí velblouda se scházející sravedlností, milosrdenstvím a věrností. Tak tím ukazuje, jak vzdálení jsou jmenovaní od činění dobra.
Velice podobné učení nalezneme také v ještě absurdnějším podobenství o projítí "velblouda uchem jehly" (Mar 10,20-27). Ukazuje se tu jedno: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha..." (Mar 10,27).
b) Paradoxy
"Paradox je výrok, který si sám protiřečí, jeho doslovné znění je dokonce nesmyslné, ale přesto má smysl - překvapivý, avšak rozumný. Tedy: smysl v nesmyslu."
Takovým paradoxem je třeba výrok o tom, co znesvěcuje člověka (Mat 15,10.11). Člověka neznečišťuje to, co vchází do úst a zůstává uvnitř, nýbrž to, co vychází z úst a s čím už nemá človšk nic společného. Ježíš chtěl touto ostrou odpovědí své protivníky odzbrojit a prosadit pravý opak toho, co oni říkali:
"Člověka neznečišťuje nečistota, která vchází, nýbrž opak - nečistota, která vychází!"uis Krezt, tamtéž, str.120
Když se učedníci ptali Ježíše po smyslu těchto slov, vysvětlil jim to sice podrobněji (Mat 15,16-20), ale u paradoxu zůstal.
Podobný paradox nalézáme ve slovech o mrtvých, kteří mají pohřbít své mrtvé (Luk 9,59.60: "...Jinému řekl: ´Následuj mne!´ On odpověděl: ´Dovol mi Pane, abych šel napřed pochovat svého otce.´ Řekl mu: ´Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.´"). Ježíš měl jistě na mysli dva druhy mrtvých: fyzicky a duchovně mrtvé. Avšak "vtip této slovní hříčky spočívá v tom, že ikdyž to, co říká, má dvojí smysl, přesto používá jediné slovo."
c) Vtip a pohotovost
Jak jsme si již řekli, vtip a pohotovost ukazují na smysl pro humor, protože vyjadřují určitý odstup a převahu vůči nepříjemnostem a útokům života. Takto se projevoval i Ježíš, především v situacích, kdy jej jeho nepřátelé chtěli chytit do nějaké léčky. Ukazuje to například epizoda, ve které jde o císařovu minci (Mat 22,15-22). Známe pozadí tohoto příběhu. Jeho odpůrci chtěli tentokrát zaútočit tak, aby Ježíš neměl kam uhnout. Ježíšova jasná, ikdyž trochu mnohoznačná, odpověď obsahuje jak přijatelnou, tak i nepřijatelnou interpretaci:
"Za prvé: Ano, dejte císaři, co mu dlužíte. Důležitější ale je to, aby jste dávali Bohu to, co mu dlužíte. Za druhé: Každému to, co je jeho. Císaři to, co je jeho, a Bohu to, co je jeho! Za třetí: Dokonce i povinnosti vůči světské moci jsou svaté. Naprotitomu za čtvrté: Ano, dejte císaři, co mu náleží - pokud mu něco náleží, neboť to není jisté. Jisté ale je, že Bohu náleží mnoho. Za páté: Co náleží Bohu? Všechno! Co tedy náleží císaři? Nic!"
Chtěl dát Ježíš vědomě mnohoznačnou odpověď, aby tím "odehrál míček" svým odpůrcům zpět? Nebo jim vlastně nechtěl dát žádnou odpověď? Když si nechal ukázat minci a poukázal na císařův obraz, ukázal svým posluchočům snahu nalézt řešení. V jeho odpovědi se však ukázalo, že "předchozí vystoupení s mincí bylo smělým a groteskním šprýmem, který završila právě jeho odpověď."
Ježíš se chová, jako by si naivně myslel, že ta mince je císařova, protože poukázal na jeho obraz. Jestliže je císařova, pak mu tedy patří a oni mu ji musí vrátit. Mnohoznačné možností pochopení Ježíšovy odpovědi vedou tedy k absurditě, protože jejich dotažení do praxe je pošetilé.
Vtip této epizody spočívá v tom, "že Ježíš s předstíranou hloupostí zastává dokonale nepraktický a bláznivý názor, ze kterého vyvozuje závěr, který právě kvůli jeho provedení nemohou brát vážně a tedy neplatí."
Šlo by uvést ještě mnoho příkladů, kdy Ježíš ve svých přirovnáních, nadsázkách a pohotovosti dokázoval svůj vtip a smysl pro humor a tím také ukázal postoj, který patří k jeho zvěsti a poselství.
Závěr
Jestliže jsme si na počátku položili otázku, jaký je vztah mezi humorem a vírou (nebo Biblí), tak by nám to už nyní mělo být jasné: základní rysy humoru a víry spolu velice úzce souvisí. Chtěl bych dokonce jít tak daleko a říct, že opravdu věřící člověk musí mít smysl pro humor.
Končit bych chtěl příznačně anekdotou, která tento vztah líčí. Nic nemůže být trefnější k tomuto tématu, než následující židovský příběh:
Jedna židovská anekdota vypráví o jednom zbožném muži, který chtěl vědět, jakou společnost bude mít v nebi. Nato mu byla ukázána skupinka komediantů, kteří šli právě kolem. S nimi tedy měl být v nebi. Ptal se na jejich život a na jejich práci. Třeba měli znalosti neviditelného světa, nebo vykonali neobyčejně zbožné skutky. Avšak zjistil, že jejich práce byla pouze v tom, že svými jednoduchými a banálními kousky činili lidi šťastnými, protože mohli zapomenout na starosti všedního života. V nebi bude toto oceněno jako velmi bohabojná služba a sám Bůh si jí bude vážit.
Roland E.Fischer
Převzato z časopisu ALLER DIENER - 3/95
